28 Cdo 3529/2024-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Ministerstva financí, IČO 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15,
proti žalované PUDIS a.s., IČ 452 72 891, se sídlem v Praze 6 – Bubenči,
Podbabská 1014/20, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Prvního pluku 206/7, o 5.424.053,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 11/2023, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2024, č. j. 54 Co
107/2024-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 36.687,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Bláhy do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 6 C
11/2023-90, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2.689.969,20 Kč se
specifikovaným příslušenstvím (výrok I), co do částky 2.762.844,60 Kč se
zbytkem příslušenství žalobu zamítl (výrok II), přičemž žalobkyni rovněž
přiznal náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč
(výrok III) a náhradu nákladů řízení (výrok IV). Soud zjistil, že žalobkyně se
společností VPÚ DECO PRAHA, a. s. (právní předchůdkyní žalované), uzavřela dvě
smlouvy, první v roce 2010 [smlouva 1)], druhou v roce 2017 [smlouva 2)].
Právní předchůdkyně žalované a posléze sama žalovaná třikrát (v březnu, dubnu a
září 2019) porušily svoji povinnost vyplývající z čl. II bodu 2.7 smlouvy 1)
notifikovat žalobkyni 14 dnů před uplynutím bankovní záruky (kterou byla
žalovaná povinna udržovat) o jejím prodloužení. Co do základu jsou tedy žalobní
požadavky po právu. Výše smluvní pokuty byla ovšem ujednána v částce 10 % z
ceny díla za každé porušení smlouvy 1) zakládající důvod pro odstoupení, což
platí i ohledně zmíněné povinnosti uvědomit žalobkyni o prodloužení bankovní
záruky. Podle obvodního soudu bylo namístě tuto smluvní pokutu moderovat pro
její nepřiměřenou výši postupem podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jenž na smlouvu
1) v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, dopadá.
2. Soud zohlednil, že smlouva 1) byla svobodně uzavřena mezi
profesionály, přičemž žalovaná se v oboru pohybuje přes 50 let, na druhou
stranu akcentoval, že měl daný kontrakt charakter smlouvy adhezní a žalobkyně
prosadila, aby bylo smluvní pokutou ve stejné, nikoli nevýznamné, výši pokryto
jakékoli porušení smluvní povinnosti zakládající důvod pro odstoupení, bez
zohlednění závažnosti tohoto porušení. Smluvní pokuta chrání toliko žalobkyni,
jejíž postavení posiluje pět dalších instrumentů uplatněných v předmětné
smlouvě. Soud proto přikročil k moderaci smluvní pokuty na polovinu a po
zápočtu vzájemných pohledávek činících 185.750,80 Kč žalobu ve zbývajícím
rozsahu zamítl. Zdůraznil, že při moderaci nezohledňoval okolnosti, které zde
byly dány v době porušení povinnosti či ještě později, jak by vyplývalo z
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, jelikož toto rozhodnutí
není na právní vztahy podléhající obchodnímu zákoníku aplikovatelné.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 54 Co
107/2024-151, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastnic ve výroku
I změnil tak, že žalobu zamítl též co do částky 2.661.209,20 Kč s upřesněným
příslušenstvím, zatímco ohledně částky 28.760 Kč s úrokem z prodlení
prvoinstanční rozhodnutí v daném výroku potvrdil, současně je potvrdil též ve
výrocích II i III (výrok I) a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výrok II). Odvolací soud odchylně od soudu první instance dospěl k
závěru, že žalovaná provedla sjednané plnění dne 4. 9. 2014, žalovaná tedy po
1. 10. 2019, kdy uplynula záruční doba, nebyla povinna udržovat bankovní
záruku, a proto jí ani nemohla vzniknout povinnost zaplatit smluvní pokutu,
pakliže neuvědomila žalobkyni o jejím prodloužení. Ve vztahu k porušení
povinnosti oznámit prodloužení bankovní záruky v březnu 2019 nebylo právo na
zaplacení smluvní pokuty podrobeno odvolacímu přezkumu. Konečně, pokud jde o
opožděnou notifikaci v dubnu 2019, shledal městský soud nárok žalobkyně co do
základu důvodným, konstatoval ovšem, že je namístě moderace smluvní pokuty
podle § 301 obch. zák.
4. Odvolací soud konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu musí
být přiměřenost smluvní pokuty posuzována ve vztahu k zajišťované povinnosti a
jejímu významu. V projednávané věci byla přitom po celou dobu udržována
bankovní záruka, porušení povinnosti žalovanou (a její právní předchůdkyní)
spočívalo pouze v neřádné notifikaci jejího prodlužování. Soud přitom dospěl k
závěru, že dohodnutá smluvní pokuta byla zajišťované povinnosti zcela
nepřiměřená, obzvláště za situace, kdy žalovaná byla nucena sjednávat rovněž
komerční pojištění a byla pod hrozbou neuhrazení celé ceny díla. Vzhledem k
tomu, že smluvní pokuta byla dojednána toliko ve prospěch žalobkyně a
sankcionovala bez rozlišení jakékoli porušení povinnosti bez ohledu na jeho
závažnost, dospěl odvolací soud k závěru, že je smluvní pokutu namístě
moderovat podstatněji, než jak učinil soud prvého stupně. I s přihlédnutím ke
skutečnostem, že žalobkyni nevznikla žádná škoda, bankovní záruka byla držena i
po dobu, kdy již dílo prováděno nebylo, přičemž žalobkyně nevznesla žádné
nároky z vad, a byly uplatněny další nástroje zajištění závazku, moderoval
odvolací soud smluvní pokutu na 1 % z ceny díla, tedy na 28.760 Kč. Ohledně
této částky s příslušenstvím proto městský soud prvoinstanční rozhodnutí ve
výroku I potvrdil, ve zbytku tohoto výroku je pak změnil tak, že žalobu zamítl.
5. Proti uvedenému rozsudku (obsahově však nikoli v té míře, v níž
městský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil v části výroku I a ve výroku
III) podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování dvou otázek. První z nich
byla vyřešena rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a zní, zda je rozsah škody
významnou okolností při posuzování výše a přiměřenosti smluvní pokuty sjednané
s ryze sankční funkcí. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že výše
škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí není kritériem moderace smluvní
pokuty, nýbrž pouze hranicí, pod niž nelze smluvní pokutu snížit. Soudy chybně
posoudily funkci předmětné smluvní pokuty a v rozporu s touto funkcí pak
zohledňovaly rozsah nastalé škody. Zároveň náležitě nevzaly v potaz význam
zajišťované povinnosti, který je u smluv o dílo celospolečenského významu
uzavíraných Českou republikou bezesporu vysoký, a zanedbaly autonomii vůle
stran.
6. Druhá otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je, nakolik může odvolací soud opomenout
provést stěžejní důkazy, ze kterých vycházel soud prvního stupně. Dovolatelka
odkazuje na judikáty, podle nichž je při změně hodnocení provedených důkazů v
odvolacím řízení zapotřebí dokazování zopakovat, a konkrétně namítá, že městský
soud přehodnotil skutková zjištění ohledně data předání díla, což mělo vliv na
závěr o vzniku práva na zaplacení jedné ze smluvních pokut. Z těchto důvodů
žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud (zjevně toliko v napadeném rozsahu)
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
7. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhuje, aby byl předmětný
mimořádný oprávný prostředek odmítnut a aby jí byla přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení.
8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobkyně není přípustné.
12. Odvíjí-li dovolatelka část své argumentace od obsahu rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod č. 76/2023 Sb. rozh.
obč., je nutno upozornit, že citované rozhodnutí je argumentačně vystavěno mimo
jiné na rozdílu mezi právními úpravami účinnými do 31. 12. 2013 a od 1. 1.
2014. V něm vyslovené závěry tudíž nedopadají na poměry regulované dříve
účinnými právními předpisy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2024, sp. zn. 23 Cdo 2466/2023, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2025,
sp. zn. 23 Cdo 1728/2024). Vzhledem k tomu, že byla v projednávané věci smluvní
pokuta moderována podle § 301 obch. zák., nelze založit přípustnost dovolání
odkazem na judikát, který na projednávaný případ není aplikovatelný ratione
temporis.
13. K samotné argumentaci, jíž dovolatelka zpochybňuje důvody moderace
smluvní pokuty odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud uvádí, že při hodnocení
přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání
posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely,
přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k
významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle
citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty,
podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (viz
namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo
1457/2015, ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2127/2021, a ze dne 24. 9. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 2578/2019).
14. Co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše
smluvní pokuty patří ovšem § 301 obch. zák. k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními
pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení
přezkumné instance v otázkách právních, korigoval v daném směru vyslovené
závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost vjejich
úvahách (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1466/2016, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1666/2018, a ze dne 3. 5. 2023,
sp. zn. 23 Cdo 1126/2022).
15. Dovolací soud má za to, že o zjevné nepřiměřenosti úvah, jež městský
soud vedly k moderaci posuzované smluvní pokuty, nelze hovořit. Odvolací soud
poukázal zejména na omezený význam notifikační povinnosti v kontextu
předmětného obligačního vztahu, v němž samotná povinnost k udržování bankovní
záruky porušena nebyla, na zcela paušální uplatnění smluvní pokuty bez ohledu
na závažnost porušené smluvní povinnosti a na kumulaci více zajišťovacích
instrumentů posilujících ve smluvním poměru mezi účastníky postavení žalobkyně.
Předestřel tak důvody, jež ve svém souhrnu činí závěr o nepřiměřenosti výše
smluvní pokuty, ujednané mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované,
racionálně obhajitelným.
16. Současně je nutno připomenout, že úsudek o možnosti moderovat
smluvní pokutu požadovanou nynější žalobkyní za porušení povinnosti spočívající
v tom, že nebylo řádně oznámeno prodloužení bankovní záruky, která ovšem byla
po celou dobu zajišťovaného závazku udržována, již obstál ve srovnatelných
kauzách vedených mezi dovolatelkou a jejími dalšími smluvními protějšky (viz
zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1201/2024,
a ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1999/2024).
17. Dovolatelce je možné dát za pravdu, že úvahy o nepřiměřenosti
sjednané smluvní pokuty se mohou v režimu obchodního zákoníku odvíjet toliko od
okolností, které tu byly v době jejího sjednání, a že ke skutečnostem, které
nastaly po sjednání smluvní pokuty, naopak při hodnocení (ne)přiměřenosti
sjednané smluvní pokuty přihlížet nelze (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3906/2020, ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2127/2021, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3378/2023). To, zda v důsledku
porušení zajištěné povinnosti nastaly, nebo nenastaly škodlivé následky, je pak
samo o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Výše
škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou,
není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o
odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze
pokutu snížit (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, nebo již citovaná usnesení zdejšího soudu ze dne 27.
8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1201/2024, a ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo
1999/2024).
18. Odvolací soud však v projednávané věci při zkoumání (ne)přiměřenosti
smluvní pokuty fakt, že žalobkyni v důsledku porušení povinnosti notifikovat
prodloužení bankovní záruky žalovanou nevznikla škoda, zmínil pouze v rámci
rekapitulace procesního vyjádření žalované (bod 28 odůvodnění napadeného
rozsudku). Do své vlastní argumentace poukaz na neexistenci skutečné škody
včlenil až při stanovování výsledné výše upravené smluvní pokuty (bod 31
odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí), což je v duchu shora připomenuté
rozhodovací praxe korektní, jelikož vyvstalá škoda představuje dolní mez pro
výkon moderačního práva soudu ve vztahu ke smluvní pokutě.
19. Namítá-li žalobkyně, že uplatněním moderace došlo k zásahu do
autonomie vůle stran, je třeba konstatovat, že každé snížení stranami ujednané
smluvní pokuty je nevyhnutelně omezením jejich autonomie vůle, které je ovšem
zákonodárcem předvídáno v zájmu naplnění obecné představy spravedlivého
uspořádání soukromoprávních vztahů (srovnej Šilhán, J. Právní následky porušení
smlouvy v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 408). Fakt, že
byla snížením smluvní pokuty limitována volnost smluvních stran, tak nemůže být
sám o sobě argumentem proti uplatnění moderace, neboť v takovém případě by se
daný institut stal obsoletním.
20. Ke druhé z dovolatelkou nastolených otázek lze připomenout, že
ačkoli soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav obecně může v odvolacím
řízení doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny
již prvoinstančním soudem, je nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil
důkazy, které sám nezopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). U důkazních prostředků
listinných (§ 129 o. s. ř.) je nicméně vliv skutečností nezachytitelných v
protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není
porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich odvolací
soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu
předepsaným procesním způsobem zopakuje, případně doplní (viz kupř. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3788/2017, a ze dne 29. 6.
2022, sp. zn. 27 Cdo 1774/2021, nebo jeho usnesení ze dne 21. 5. 2024, sp. zn.
28 Cdo 1037/2024).
21. V projednávané věci odvolací soud odlišně od soudu prvého stupně
nazíral na otázku, kdy došlo k předání díla, s jehož prováděním souvisela
povinnost udržovat bankovní záruku. Svůj rozdílný úsudek ohledně daného
problému přitom opřel toliko o přehodnocení důkazů listinami, na něž se v
souladu s výše připomenutou judikaturou povinnost zopakovat důkazy v řízení
před odvolacím soudem nevztahuje. I kdyby tedy příslušné listinné důkazy sám
neprovedl, nedopustil by se porušení § 213 o. s. ř. ani zásady přímosti,
pakliže by na základě těchto – ve spise obsažených – podkladů učinil oproti
soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění.
22. Dovolání žalobkyně tak není přípustné ani pro jednu z jí nastolených
otázek, a Nejvyšší soud je proto odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1
o. s. ř.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří primárně odměna advokáta
za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12.
2024. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 30.020 Kč.
Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč
podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má
žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 36.687,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu