23 Cdo 1126/2022-711
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Hradčany,
Tychonova 221/1, PSČ 160 00, IČO 60162694, proti žalované MarS a.s. se sídlem v
Jevíčku, Okružní II 239, PSČ 569 43, IČO 48152366, zastoupené Mgr. Miroslavem
Šianským, advokátem se sídlem v Brně, Mácova 520/62, PSČ 621 00, o zaplacení
částky 3 121 466,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 6 C 65/2015, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021,
č. j. 18 Co 160/2021-650, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 12. 2021, č.
j. 18 Co 160/2021-662, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uvedené částky s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II). Rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 6 C 65/2015-207, soud prvního stupně
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 613 884 Kč s
příslušenstvím, žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení
dalších 2 507 582,72 Kč s příslušenstvím, zamítl, rozhodl o náhradě nákladů
řízení a poplatkové povinnosti. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 18 Co
157/2016-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, ve které byla
žaloba, jíž se žalovaná proti žalobkyni domáhala zaplacení částky 2 507 582,72
Kč s příslušenstvím, zamítnuta, ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 23 Cdo 1657/2017-377, rozsudek odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud pak usnesením ze dne 30. 7. 2019, č. j. 18 Co
161/2019-417, zrušil rozsudek soudu prvního stupně i v dříve potvrzeném výroku
o zamítnutí části žaloby a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Tedy v souhrnu na základě shora citovaného rozsudku
odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu byl celý rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastnice
uzavřely dne 10. 8. 2010 smlouvu, v níž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni
400 souprav osobních padáků umožňujících seskoky s nuceným otevřením, tj. padákových kompletů skládajících se z hlavního padáku s kruhovým vrchlíkem a
záložního padáku s kruhovým vrchlíkem, včetně příslušné dokumentace. Podrobná
specifikace zboží byla uvedena v příloze č. 2 smlouvy s tím, že zboží musí
zároveň splňovat technické parametry, požadavky a kritéria uvedená v
takticko-technických požadavcích č. j. 25-28/2009-1618, které tvořily přílohu
č. 1 smlouvy, a v technických podmínkách zboží dle článku VIII smlouvy. Ve
smlouvě byl sjednán termín plnění tak, že 80 souprav zboží mělo být dodáno do
180 dnů od obdržení hodnocení z vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“,
dalších 80 souprav do 30. 11. 2011, 80 souprav do 30. 11. 2012, dalších 80
souprav do 29. 11. 2013 a 80 souprav do 28. 11. 2014. Kupní cena celkem činila
44 164 320 Kč včetně DPH. V článku XI smlouvy byly upraveny podmínky vojskových
zkoušek; vyhovující výsledek vojskových zkoušek byl podmínkou převzetí zboží
žalobkyní. V případě jejich nevyhovujícího výsledku byla žalobkyně oprávněna
nepřevzít zboží a odstoupit od smlouvy. Smlouva neurčovala, v jakém termínu od
připravenosti dodavatele (žalované) k vojskovým zkouškám mají zkoušky
proběhnout. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z celkové
ceny zboží včetně DPH za každý započatý den prodlení s dodáním zboží. První vojskové zkoušky byly zahájeny 9. 5. 2011 a ze závěrečné zprávy ze dne 7. 6.
2011 vyplynulo, že jejich výsledek byl nevyhovující, neboť výsledky nebyly v
souladu se zadáním a s požadovanými takticko-technickými požadavky. Potřebu
dílčích úprav žalovaná akceptovala. Žalovaná dne 10. 10. 2011 požádala žalobkyni o změnu termínu dodávky formou
dodatku ke smlouvě, neboť u vojskových zkoušek nebylo dosaženo shody ve všech
bodech zadání a technických podmínek, a původní termín dodávky padáků do 30. 11. 2011 je nereálný. Účastnice proto dne 28. 11. 2011 sjednaly dodatek č. 1, v
němž si dohodly, že 80 souprav zboží s výsledkem hodnocení z vojskových zkoušek
„vyhovující“ bude dodáno do 30. 6. 2012, 160 souprav zboží do 30. 11. 2012, 80
souprav zboží do 29. 11. 2013 a 80 souprav zboží do 28. 11. 2014. Současně byla
sjednána nová celková cena ve výši 43 964 320 Kč. Druhé (doplňkové) vojskové zkoušky proběhly ve dnech 19. 3. až 11. 4. 2012 a
opět nebyly úspěšné; došlo tedy k jejich přerušení. Pokračování vojskových
zkoušek bylo naplánováno na 17. 9. až 5. 10. 2012. Zkoušky pak pokračovaly ve
dnech 17. 9. až 28. 9. 2012, neboť žalovaná po provedení nápravných opatření
dne 21. 8. 2012 oznámila připravenost k obnovení vojskových zkoušek. Poslední
zkoušky již byly hodnoceny jako vyhovující a komise doporučila vzhledem k
odlišné konstrukci změnu názvu padáku oproti původnímu. Dne 16. 10. 2012
účastnice uzavřely dodatek č. 2, jehož účelem byla změna názvu hlavního padáku
včetně změny názvu celé soupravy. Žalovaná dodala žalobkyni 60 souprav osobních padáků dne 15. 11. 2012 a dalších
20 souprav dne 19. 11. 2012; zbývajících 320 souprav bylo dodáno ve sjednaných
termínech. Žalobkyně vyúčtovala žalované penalizační fakturou ze dne 8. 4. 2013
smluvní pokutu za opožděné dodání 60 a 20 souprav zboží, a to za prodlení
trvající 141 kalendářních dnů, tedy smluvní pokutu ve výši 3 099 484,56 Kč. Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle relevantních
ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také jen „obch. zák.“), a to s ohledem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud předně uvedl,
že se nejednalo o smlouvu na vývoj padáku, ale o dodávku konkrétního zboží
(samozřejmě s tím, že pokud se ve vojskových zkouškách ukázaly nějaké
nedostatky či vady, bylo třeba je odstranit). Podle soudu se i po změnách
provedených po neúspěšných vojskových zkouškách jednalo stále o původní
výrobek, byť prošel významnými změnami potřebnými k tomu, aby byl naplněn účel
dodávaného zboží, tedy padák splňující takticko-technické požadavky, který se
osvědčil i v praxi. Soud se zabýval tím, zda na prodlení žalované mělo vliv
prodlení v součinnosti ze strany žalobkyně, a dospěl k závěru, že žalobkyně
nebyla v prodlení s poskytnutím součinnosti žalované, neboť vojskové zkoušky
proběhly za méně než 30 dní od doby, co žalovaná oznámila, že je připravena ve
vojskových zkouškách pokračovat. Soud považoval za podstatné, že padáky mohly
být fakticky dodávány až po 7. 11. 2012, tedy po vydání souhlasu s použitím
předmětných padáků ve vojenském letectví. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že dodatek č.
1 stanovil lhůtu k plnění pevným datem (dodání prvních 80 kusů
souprav do 30. 6. 2012) v rozporu s interním předpisem žalobkyně, konkrétně s
odborným nařízením – zavedení vojenského materiálu do užívání u organizačních
celků Ministerstva obrany ze dne 5. 3. 2005, č. j. 80149-4/2004-588, které
žalobkyni nařizovalo, aby úspěšné ukončení vojskových zkoušek bylo podmínkou
účinnosti smlouvy. Poukázal na to, že strany zřejmě předpokládaly, že zboží
před sjednaným termínem dodání obdrží hodnocení vojskových zkoušek s výsledkem
„vyhovující“, avšak ke sjednanému termínu (30. 6. 2012) zboží vojskovými
zkouškami s výsledkem „vyhovující“ neprošlo a uvedené nařízení žalobkyně jí
zapovídalo převzít zboží, které nemělo vyhovující výsledek vojskových zkoušek. Soud proto uzavřel, že pokud dodatky č. 1 a č. 2 stanovily termín dodání jiným
způsobem než v návaznosti na úspěšné vojskové zkoušky a vydání souhlasu s
používáním padáků, bylo takové ujednání o lhůtě k plnění neplatné a bylo třeba
postupovat podle § 537 odst. 1 obch. zák. a provést dílo v přiměřené době. Jelikož žalovaná dodala 60 kusů padáků do 15. 11. 2012 a 20 kusů do 19. 11. 2012, neshledal soud žádné prodlení, neboť žalovaná padáky dodala v řádu dnů od
vydání souhlasu s použitím předmětných padáků ve vojenském letectví (7. 11. 2012). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 18 Co 160/2021-650, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 9. 12. 2021, č. j. 18 Co 160/2021-662, změnil
rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni částku 613 884 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu) a o povinnosti
žalované zaplatit České republice soudní poplatek z žaloby a z odvolání
žalobkyně. Odvolací soud uvedl, že se v dané věci nejednalo o smlouvu o dílo,
neboť žalovaná neměla vyvíjet padáky, ale měla dodat jednoznačně určené zboží,
byť muselo projít vojskovými zkouškami a případné nedostatky musely být
odstraněny a s výrobou mohl dodavatel začít až po úspěšných vojskových
zkouškách. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že by
ujednání o lhůtě plnění v dodatku č. 1 a 2 bylo neplatné, neboť byl termín
dodání stanoven jiným způsobem než v návaznosti na úspěšné vojskové zkoušky. Uvedl, že námitka žalované, že uzavřením dodatku č. 1 byl porušen interní
předpis žalobkyně, není důvodná, neboť i v tomto dodatku bylo sjednáno, že
prvních 80 kusů padáků bude dodáno s výsledkem hodnocení z vojskových zkoušek
„vyhovující“, nejpozději však do 30. 6. 2012. Bez tohoto termínu by žalovaná
zjevně nemusela zboží dodat v podstatě nikdy, stačilo by předložit k vojskovým
zkouškám zboží, které by nebylo hodnoceno jako „vyhovující“, zvláště v situaci,
kdy byl dodatek č. 1 uzavřen proto, že žalovaná nebyla schopna předložit k
vojskovým zkouškám zboží s hodnocením „vyhovující“ po dobu více než 1 roku.
Odvolací soud poukázal na to, že první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil právě jen proto, aby bylo zjištěno, zda prodlení s dodáním
prvních 80 kusů padáků nezpůsobila nesoučinnost žalobkyně jako věřitele. To
však bylo v dalším řízení vyvráceno podrobným dokazováním ohledně průběhu
vojskových zkoušek. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit smluvní
pokutu za prodlení s dodáním prvních 80 kusů padákových souprav, ovšem při
posouzení výše smluvní pokuty dospěl k závěru o její nepřiměřenosti. Odkázal na
judikaturu týkající se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a uzavřel, že
bylo-li splnění dodávky časově rozloženo, pak smluvní pokuta byla sjednána v
nepřiměřené výši, neboť z prodlení jen dílčího plnění byl konstruován závazek
zaplatit smluvní pokutu počítanou z celé ceny dodávky, ne tedy jen z hodnoty
dílčího plnění. Podle odvolacího soudu u takto sjednané smluvní pokuty výrazně
převyšuje její sankční funkce nad funkcí preventivní a uhrazovací. Nepřiměřenosti smluvní pokuty se žalovaná dovolala a odvolací soud proto využil
moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. a její výši snížil tak, že smluvní
pokutu žalobkyni přiznal ve výši počítané způsobem, jaký si účastnice dohodly,
avšak jen z hodnoty opožděného částečného plnění díla. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou
byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost svého
dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní
rozhodnutí odkázala. Žalobkyně poukázala na nekonzistentnost odvolacího soudu
při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, neboť soud ve svém prvním
rozhodnutí dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená, a nyní
v pořadí druhém rozsudku ji posoudil jako nepřiměřenou a moderoval její výši. Podle žalobkyně odvolací soud judikaturu Nejvyššího soudu týkající se
posuzování přiměřenosti smluvní pokuty aplikoval svévolně. Žalobkyně
formulovala také další otázku, která podle jejího názoru v judikatuře dosud
nebyla řešena, a to, zda smluvní pokuta, pro jejíž výpočet byla jako základ
zvolena celková cena plnění, a nikoli pouze jen hodnota plnění dílčího, je v
případě nedodání pouze dílčího plnění nepřiměřeně vysoká. Poukázala na to, že
při přepočtu požadované výše smluvní pokuty na procentuální sazbu počítanou z
hodnoty nedodaného zboží by se stále jednalo o 0,25 % denně, tedy o jinak
přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty, což podpořila odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003. Žalobkyně
uzavřela, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v plném rozsahu
vyhověl, příp. je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v její neprospěch, a dále související
výroky o náhradě nákladů řízení a výrok doplňujícího usnesení odvolacího soudu. Přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na
řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly
řešeny. První otázka se týkala toho, zda je neplatný právní úkon (v tomto
případě ujednání dodatku č. 1 o lhůtě plnění), kterým byla sjednána změna
smluvních podmínek v rozporu s obsahem zadavatelem požadovaných smluvních
podmínek zadávacího řízení na veřejnou zakázku a také s obsahem smlouvy na
veřejnou zakázku. Poukázala na to, že smluvní podmínky, které byly součástí
zadávací dokumentace, obsahovaly ujednání o lhůtě plnění, jejíž běh v délce 180
dnů se odvíjel od obdržení vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“. Od toho
se ujednání v dodatku č. 1 odchýlilo, neboť účastnice si v něm sjednaly termín
plnění pevným konečným datem, nikoli tak, že by se běh lhůty odvíjel od
obdržení hodnocení z vojskových zkoušek. Podle žalované proto byl nesoulad
uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku se zadávací dokumentací v rozporu s § 82
odst. 2 větou druhou zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění
účinném do 30. 9. 2016, (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a ujednání
dodatku č. 1 o lhůtě plnění měl odvolací soud posoudit jako absolutně neplatné. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž se zadavatel mohl
dopustit správního deliktu, pokud k původně uzavřené smlouvě v souladu s
nabídkou uzavřely strany dodatky měnící původní parametry smlouvy natolik, že
by to za použití v původním zadávacím řízení mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější
nabídky. Druhá otázka se týkala toho, zda se žalobkyně jakožto organizační složka státu
dopouští výkonu práva v rozporu s dobrými mravy tím, že uplatnila nárok
založený ujednáním, které bylo v rozporu s jejím interním předpisem, na který
obecně odkazovala smlouva. Podle žalované porušila žalobkyně tím, že sjednala v
dodatku č. 1 lhůtu k plnění určenou pevným datem, odborné nařízení „Zavádění
vojenského materiálu a komerčních produktů do užívání organizačních celků MO“ z
roku 2008, podle něhož je hodnocení vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“
odkládací podmínkou účinnosti smlouvy. Podle mínění žalované nesoulad jednání
žalobkyně s interním normativním aktem je třeba hodnotit jako nepoctivé, resp. protiprávní jednání, které nepožívá právní ochrany a žalobkyně z něj nemůže
těžit a jejímu nároku na smluvní pokutu nelze poskytnout právní ochranu. Ani
druhá otázka nebyla podle žalované v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Třetí otázka se vztahovala k tomu, zda smlouva označená jako smlouva o dodávce
či kupní je ve skutečnosti smlouvou o dílo v případě, že obsah smlouvy umožňuje
odběrateli před předáním a převzetím předmětu smlouvy jej dotvářet pomocí
pokynů dodavateli, schvalovat konečný předmět plnění a dokonce i jeho způsob
výroby.
Žalovaná namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o
dodávce jako smlouvu kupní, v důsledku čehož neaplikoval na řešený případ
právní úpravu smlouvy o dílo, a proto rozhodl o částečné změně prvostupňového
rozhodnutí v neprospěch žalované. Odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího
soudu týkající rozlišování mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo. Čtvrtá
otázka, dle žalované dosud neřešená, se týkala toho, zda je pro nemožnost
plnění neplatný právní úkon (konkrétně ujednání dodatku č. 2 ze dne 16. 10. 2012), který stanoví lhůtu k plnění v minulosti. Žalovaná poukázala na to, že
účastnice uzavřely dodatek č. 2 bez toho, že by reagovaly na situaci, že termín
dodání nebylo již možné splnit. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu
vztahující se k nemožnosti plnění. Podle žalované odvolací soud pochybil, pokud
k ujednání dodatku č. 2 o lhůtě plnění přistupoval jako k platnému právnímu
úkonu. Poslední námitka žalované se vztahovala k nedostatečnému odůvodnění napadeného
rozsudku, konkrétně k tomu, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč
shledal platným ujednání dodatku č. 1 o termínu plnění do 30. 6. 2012. Podle
žalované se odvolací soud nevypořádal s důvody, pro které prvostupňový soud
žalobu v celém rozsahu zamítl. Dále odkázala na zákonné požadavky na odůvodnění
rozsudku soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a na judikaturu Nejvyššího soudu
týkající se náležitého odůvodnění rozsudku, od níž se odvolací soud měl
odchýlit. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
v části výroku I, kterým došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně v
neprospěch žalované spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné a
nedůvodné. Poukázala na to, že plnila žalobkyni v přiměřené lhůtě (ve smyslu §
537 odst. 1 obch. zák.) po uzavření dodatku č. 2 ke smlouvě o dodávce, proto
nemohla být v prodlení a žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu. Žalovaná
dále reagovala na konkrétní argumentaci žalobkyně k otázce posouzení
přiměřenosti smluvní pokuty a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně odmítl, případně zamítl. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
včas podaly osoby oprávněné, přičemž za žalobkyni jedná zaměstnanec s
právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaná je zastoupena
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání
přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné. Žalobkyně v dovolání formulovala dvě otázky, a to otázku posuzování
přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a dále otázku, zda smluvní pokuta, pro
jejíž výpočet byla jako základ zvolena celková cena plnění (nikoli jen hodnota
dílčího plnění), je v případě nedodání dílčího plnění nepřiměřeně vysoká. Obě
otázky ovšem míří ve své podstatě k témuž – k posuzování přiměřenosti smluvní
pokuty, přičemž takové posouzení nelze redukovat na paušální závěr, zda smluvní
pokuta počítaná ze základu celkové ceny plnění je nepřiměřená či nikoli (k
čemuž směřuje druhá otázka žalobkyně). Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty
totiž závisí v každém jednotlivém případě na jeho konkrétních okolnostech. K uvedenému dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi
uvádí, že co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše
smluvní pokuty patří § 301 obch. zák. k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními
pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení
přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů,
nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, či usnesení ze
dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). V poměrech projednávané věci přitom
odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního
práva a jeho úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud při
posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty nevybočil z judikatorního
rámce podmínkám aplikace § 301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012) způsobem, jenž by zasluhoval korekci
formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obě otázky formulované v dovolání žalobkyně se týkaly
posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a že odvolací soud ve své úvaze
vedoucí k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 301
obch. zák. nevybočil z výše uvedeného judikatorního rámce, nebylo dovolání
žalobkyně přípustné. V případě dovolání žalované dospěl Nejvyšší soud také k závěru o jeho
nepřípustnosti. První otázka žalované se týkala toho, zda je neplatné ujednání dodatku č.
1 o
lhůtě plnění, neboť jím došlo ke změně smluvních podmínek v rozporu s obsahem
smluvních podmínek požadovaných zadavatelem v zadávacím řízení na veřejnou
zakázku a také s obsahem smlouvy na veřejnou zakázku. Na řešení této otázky
však napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná tímto rozporovala závěr odvolacího
soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k tomu, že ujednání
dodatku č. 1 o termínu plnění je platné. Žádný ze soudů však platnost ujednání
o termínu plnění v dodatku č. 1 neposuzoval z hlediska toho, zda jím došlo ke
změně smluvních podmínek v rozporu s obsahem smlouvy v zadávací dokumentaci na
veřejnou zakázku. Soud prvního stupně dovodil neplatnost předmětného ujednání
čistě s odkazem na to, že nerespektovalo interní předpis žalobkyně (odborné
nařízení – zavedení vojenského materiálu do užívání u organizačních celků
Ministerstva obrany ze dne 5. 3. 2004, č. j. 80149-4/2004-588). Soud prvního
stupně ani soud odvolací nepostavily svůj závěr o (ne)platnosti ujednání o
termínu plnění v dodatku č. 1 na úvaze, že ujednání je v rozporu s obsahem
smluvní podmínek požadovaných zadavatelem v zadávacím řízení na veřejnou
zakázku. Takovou úvahu předestřela v dovolání až žalovaná a na jejím základě
dovozovala přípustnost dovolání u své první otázky. Jde tudíž o v dovolacím
řízení nepřípustně uplatněnou novou skutečnost (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Na
otázce posouzení platnosti ujednání dodatku č. 1 tak, jak ji formulovala
žalovaná v dovolání, proto nemůže napadené rozhodnutí záviset, neboť žalovaná
dovozovala neplatnost ujednání o termínu plnění na základě úvahy, na níž nebyl
závěr odvolacího soudu ani soudu prvního stupně postaven. První otázka proto
není způsobilá založit přípustnost dovolání. K nezbytnosti formulovat v
dovolání otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013. Z téhož důvodu, tedy že na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí, nezaloží
přípustnost dovolání ani druhá otázka. Ta se vztahovala k tomu, zda se
žalobkyně jakožto organizační složka státu dopouští výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy tím, že uplatňuje nárok založený ujednáním, které bylo v rozporu
s jejím interním předpisem. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud své
závěry založil na úvaze o platnosti změněného ujednání o termínu plnění a na
následném posouzení přiměřenosti smluvní pokuty sjednané mezi stranami smlouvy. Z rozsudku soudu prvního stupně, ani z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že
by žalovaná v předchozím řízení uplatnila námitku výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy. Rovněž i u této otázky jde o v dovolacím řízení nepřípustně
uplatněnou novou skutečnost. Pro napadené rozhodnutí proto ani nemohlo být
podstatné posouzení, zda se žalobkyně dopustila výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy, když uplatnila nárok na smluvní pokutu založený ujednáním, které
bylo v rozporu s jejím interním předpisem. Uvedená otázka nemohla být pro
napadené rozhodnutí podstatná již z toho důvodu, že žalovaná uvedenou
argumentaci v řízení před soudy obou stupňů neuplatnila.
K námitce, kterou
dovolatelka uplatnila až v rámci dovolacího řízení viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020, či usnesení ze
dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012. Třetí otázka týkající se toho, zda smlouva o dodávce uzavřená mezi účastnicemi
byla smlouvou kupní či smlouvou o dílo, rovněž nezaloží přípustnost dovolání,
neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná v dovolání
argumentovala tím, že odvolací soud nesprávně neaplikoval na předmětný právní
vztah úpravu smlouvy o dílo, a proto rozhodl v její neprospěch. Pro závěr
odvolacího soudu a potažmo pro výsledek odvolacího řízení nebylo rozhodné, zda
má být aplikována právní úprava smlouvy o dílo nebo smlouvy kupní, jak
naznačuje žalovaná. Odvolací soud nerozhodl v neprospěch žalované proto, že
aplikoval právní úpravu kupní smlouvy, nýbrž proto, že na rozdíl od soudu
prvního stupně shledal ujednání dodatku č. 1 o termínu plnění platným, na
základě čehož dospěl k závěru o prodlení žalované, a následně se zabýval
otázkou přiměřenosti smluvní pokuty. Pro uvedené úvahy odvolacího soudu, které
byly rozhodné pro jeho závěry, nebylo rozhodné, zda měla být aplikována úprava
smlouvy o dílo nebo kupní smlouvy. Ani na třetí otázce žalované proto napadené
rozhodnutí nespočívá. Stejný závěr pak platí i pro čtvrtou otázku žalované, v níž argumentovala tím,
že dodatek č. 2 je neplatný pro nemožnost plnění, neboť stanovil lhůtu k plnění
v minulosti. Argumentace předestřená žalovanou nebyla pro rozhodnutí odvolacího
soudu podstatná. Soudy obou stupňů se při posouzení platnosti ujednání dodatku
č. 2 nezabývaly tím, zda je neplatné pro nemožnost plnění, jak namítala
žalovaná. Nejvyšší soud stejně jako u první otázky žalované odkazuje na to, že
soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o termínu plnění
obsaženém v dodatku č. 1 a č. 2 z důvodu, že termín plnění byl stanoven pevným
datem, nikoli v návaznosti na vojskové zkoušky, a tedy v rozporu s interním
předpisem žalované. Odvolací soud se pak se závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti ujednání dodatků č. 1 a 2 neztotožnil. Pro právní posouzení soudů
však nebyla podstatná úvaha, kterou žalovaná opět předestřela až v dovolání v
rámci své argumentace ke třetí otázce; nešlo o posouzení (ne)platnosti ujednání
z hlediska nemožnosti plnění. I v tomto případě jde tedy o nepřípustně
uplatněnou novou skutečnost. Nadto termín plnění první dodávky zboží stanovený
na 30. 6. 2012 byl sjednán v dodatku č. 1 a ze samotné skutečnosti, že byl
tentýž termín plnění uveden rovněž v dodatku č. 2 uzavřeném 16. 10. 2012, nelze
dovodit, že by byl dodatkem č. 2 sjednán termín plnění do minulosti, jak
naznačovala žalovaná v dovolání, neboť ke sjednání tohoto termínu došlo již
dodatkem č. 1.
K poslední námitce žalované týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného
rozsudku Nejvyšší soud připomíná, že se jedná o námitku vady řízení, která sama
o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž v
souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z otázek formulovaných žalovanou nebyla
způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání žalované
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Stejně tak jako nepřípustné odmítl podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. také dovolání žalobkyně (viz výše).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu