23 Cdo 1999/2024-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
IR.Construction s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská 856/74b,
identifikační číslo osoby 25041738, zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15,
identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 2 075 043,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 21/2023,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024,
č. j. 36 Co 12/2024-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 20 473 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 2 075 043,40 Kč s
příslušenstvím jako nedoplatku části ceny díla zhotoveného pro žalovanou podle
realizační smlouvy ze dne 25. 3. 2021. Žalovaná v řízení namítala zánik
uplatněné pohledávky z důvodu jednostranného započtení své pohledávky na
zaplacení smluvní pokuty ve stejné výši vzniklé z důvodu porušení povinnosti
žalobkyně (včas – 14 dnů před uplynutím platnosti bankovní záruky
– předložit žalované doklad o prodloužení bankovní záruky či o vzniku bankovní
záruky nové, aby po celou dobu provádění díla a trvání záruční lhůty byla
poskytována bankovní záruka) vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené mezi
účastnicemi dne 24. 7. 2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 39 C
21/2023-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 075 043,40 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti
žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 208 068,36 Kč (výrok pod
bodem II) a státu ve výši 101 753 Kč (výrok pod bodem III).
3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k
náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 40 946,40 Kč (výrok II).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho
výroků I a II) včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní
posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou konkrétně citovala) při
řešení otázky moderace smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo uzavřené v
režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) tím, že vycházel z
hodnocení přiměřenosti konkrétního nároku, a nikoliv z hodnocení přiměřenosti
samotného ujednání o smluvní pokutě (vzal za rozhodující kritéria pro určení
přiměřenosti smluvní pokuty okolnosti vztahující se k povaze konkrétního
porušení povinnosti a jeho rozsahu a též zkoumání existence vzniku škody, a
nikoliv okolnosti rozhodné pro sjednání smluvní pokuty), a dále tím, že odmítl
jinak judikaturou ustáleně akceptovanou výši 0,5 % denně z hodnoty závazku a
pominul autonomii vůle smluvních stran (dále jen „první otázka“). V této
souvislosti formulovala též otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud též
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda „je vznik a výše
škody významnou okolností při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty, jež
plní ryze sankční funkci“ (dále jen „druhá otázka“) a otázku podle žalované
dosud judikaturně neřešenou, zda „má okolnost, že smlouva byla uzavřena v
režimu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, vliv na to, zda
soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty má přihlížet k základnímu
principu soukromého práva, kterým je autonomie smluvní vůle“ (dále jen „třetí
otázka“).
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalované
odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony],
dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho
celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výrokům o náhradě
nákladů řízení (proti výroku II a části výroku I) dovolání ve skutečnosti
nesměřuje. Ve vztahu k nim žalovaná neuvádí žádnou dovolací argumentaci a
jejich zrušení se zjevně domáhá pouze s ohledem na to, že jde o výroky
akcesorické. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti
takovým výrokům není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i
to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na
jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
11. Druhá a třetí otázka ve svém základu fakticky rozvíjí pouze otázku
první týkající se postupu soudu při zkoumání nepřiměřenosti smluvní pokuty a
její moderaci podle § 301 obch. zák., jež byla pro napadené rozhodnutí
určující. Nadto na řešení druhé otázky tak, jak byla žalovanou výslovně
formulována, napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť při její formulaci žalovaná
v dovolání vychází ze skutkového závěru, že smluvní pokuta v posuzované věci
plnila „ryze sankční funkci“, avšak takový závěr odvolací soud neučinil, neboť
vycházel ze zjištění o preventivní funkci smluvní pokuty spojené s funkcí
donucovací a následné funkci uhrazovací (srov. odstavec 25 rozhodnutí soudu
prvního stupně a odstavec 18 napadeného rozhodnutí). Žalovaná i v rámci
argumentace k druhé otázce fakticky zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu o tom, jaké funkce smluvní pokuta v dané věci měla plnit, a svou dovolací
argumentaci staví na vlastním skutkovém závěru. Přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech
dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na
zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje
sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč.,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.)
12. K první otázce dovolací soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací
praxi k použití moderačního práva podle § 301 obch. zák., podle níž se úvaha
soudu o snížení nepřiměřeně sjednané smluvní pokuty skládá ze tří fází. V první
fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro
toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána
nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu.
Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k
závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze, kdy posoudí,
zdali použije svého moderačního práva či nikoli; § 301 obch. zák. zakotvuje
právo, nikoli povinnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zákon
ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí. Bude-li
výsledkem druhé fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva
využije, nastupuje třetí fáze jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi je soud ze zákona
povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost
snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň
ve výši vzniklé škody (srov. například rozsudek ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31
Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sb. rozh. obč.).
13. Dále se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v názoru, že
úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. se mohou
logicky (z povahy věci) upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době
jejího sjednání; ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty,
nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet, tj.
otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat
z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité
výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána (srov. například rozsudky ze dne 17.
5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015,
ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek ze dne 11. 4. 2018,
sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sb. rozh. obč.).
Skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly
škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní
pokuty bez významu. Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti
zajištěné smluvní pokutou, není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti
smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje
pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek ze dne
16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující rozsudky ze dne 27.
5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, či usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo
944/2010).
14. Oproti mínění žalované se odvolací soud od těchto judikaturních
závěrů neodchýlil. Odvolací soud posuzoval jako rozhodná kritéria pro
posouzení, zda byla předmětná smluvní pokuta nepřiměřená, důvody jejího
sjednání, jakož i okolnosti konkrétního případu. Neposuzoval přitom přiměřenost
konkrétního nároku, jak se mylně domnívá žalovaná v dovolání, nýbrž přiměřenost
sjednané smluvní pokuty ve výši 10 % z ceny díla. V rámci první fáze její
přiměřenost posuzoval ve vztahu k hodnotě a významu zajišťované povinnosti,
přičemž rozlišoval mezi významem a hodnotou dvou povinností fakticky současně
zajišťovaných uvedenou smluvní pokutou, jednak povinnosti mít po celou dobu
trvání smlouvy o dílo a v záruční době sjednanou bankovní záruku, jejíž výše
odpovídala výši sjednané smluvní pokuty, tj. 10 % z ceny díla (tato povinnost
porušena nebyla a z jejího porušení nebyla uplatňována smluvní pokuta) a
povinnosti v ujednané době žalované předložit doklad o prodloužení bankovní
záruky na další období, k jejímuž porušení došlo, a právě z něj byla smluvní
pokuta požadována (srov. odstavce 14, 15 a 17 odůvodnění napadeného
rozhodnutí).
15. Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu odmítnutí judikatury, která
podle ní ustáleně akceptuje výši smluvní pokuty 0,5 % denně z hodnoty závazku
jako přiměřenou, patrně přehlédla, že v posuzované věci nebyla smluvní pokuta
sjednána procentní sazbou za každý den prodlení s porušením smluvní povinnosti,
nýbrž byla sjednána jednorázovou částkou odpovídající 10 % z ceny díla.
Odvolací soud přitom, jak bylo uvedeno již výše, v první fázi posuzoval
nepřiměřenost takto sjednané výše smluvní pokuty, a nikoliv nepřiměřenost
nároku na smluvní pokutu, který k započtení uplatnila žalovaná ve výši
odpovídající 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení žalobkyně.
16. Odvolací soud při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty též
nezkoumal existenci vzniku škody, jak mylně tvrdila žalovaná v dovolání. K
(ne)existenci škody vzniklé porušením povinnosti žalobkyně odvolací soud v
souladu s uvedenými judikaturními závěry přihlížel (v rámci třetí fáze) při
posouzení správnosti závěrů soudu prvního stupně o moderování sjednané smluvní
pokuty právě na částku 50 000 Kč, tj. při zjišťování hranice, pod kterou nelze
smluvní pokutu snížit. Přisvědčil též závěrům soudu prvního stupně o
adekvátnosti uvedené moderované výše smluvní pokuty právě s ohledem na (nižší)
hodnotu a význam právě té smluvní pokutou zajištěné povinnosti, k jejímuž
porušení v dané věci došlo (srov. odstavce 16 a 20 napadeného rozhodnutí).
17. K námitkám žalované, které směřují do samotné úvahy odvolacího soudu
o tom, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil, dovolací soud
připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že § 301
obch. zák. patří k normám s relativně neurčitou hypotézou. Úzká provázanost s
konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud
mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval
závěry nalézacích soudů, nelze-li jím vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich
úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn.
23 Cdo 1466/2016, ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, a ze dne 27. 8.
2024, sp. zn. 23 Cdo 1201/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3.
2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). V poměrech posuzované věci přitom nelze
posuzovat za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o snížení smluvní pokuty na
částku 50 000 Kč vycházející z individuálního posouzení dané věci a ze
zákonných kritérií pro použití moderačního práva, tj. při přihlédnutí k hodnotě
a významu zajišťované povinnosti, při níž bylo též zohledněno, že povinnost
včasně doložit existenci prodloužené bankovní záruky (její porušení v řádu
několika dnů ještě před skončením platnosti původní bankovní záruky) měla pro
žalovanou výrazně nižší význam, než samotná povinnost (a její porušení) mít po
celou dobu trvání smlouvy a záruční doby sjednanou bankovní záruku ve výši 10 %
z ceny díla.
18. Odvolacímu soudu též nelze vytknout, že by ve svých úvahách pominul
námitky žalované o autonomii vůle stran jako základního principu soukromého
práva vzhledem k tomu, že smlouva, v níž byla smluvní pokuta sjednána, byla
uzavřena v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud zjevně
přihlédl k tomu, že bylo na vůli žalobkyně, zda smlouvu za uvedených podmínek
uzavře či nikoliv. Za zjevně nepřiměřenou přitom nelze považovat jeho úvahu, že
ani v režimu uvedeného zákona nelze zadavatelem nastavovat podmínky tak, aby
obsahovaly nepřiměřené povinnosti a smluvní pokuty za jejich porušení, tj.
jinak řečeno, že i v případě smlouvy uzavřené podle zákona o zadávaní veřejných
zakázek nelze vyloučit moderaci smluvní pokuty v ní sjednané za podmínek § 301
obch. zák.
19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst.
1 o. s. ř. jako nepřípustné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu