USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Česká republika-Ministerstvo financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované EUROVIA CZ a. s., se sídlem v Praze, U Michelského lesa 1581/2, identifikační číslo osoby 45274924, zastoupené JUDr. Petrem Lopatou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, o zaplacení částky 1.849.156,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 158/2022, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 53 Co 358/2023-152, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 1.749.156,16 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o povinnosti žalované k úhradě soudního poplatku (výrok IV).
2. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, 53 Co 358/2023-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 400.000 Kč s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil (druhý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 25.000 Kč, jinak tento výrok potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (čtvrtý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná.
4. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalobkyně namítá, že odvolací soud vycházel nesprávně při moderaci smluvní pokuty sjednané stranami ve smlouvě o dílo uzavřené v roce 2012 v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z hodnocení přiměřenosti konkrétního nároku, a nikoliv z hodnocení přiměřenosti samotného ujednání o smluvní pokutě.
6. V konkrétnosti žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že: I. „Při konstatování nepřiměřenosti uplatňované výše smluvní pokuty vzal za rozhodující kritéria okolnosti vztahující se ke konkrétnímu nároku na smluvní pokutu (povaha konkrétního porušení povinnosti, rozsah konkrétního porušení povinnosti, a zkoumání existence škody v konkrétním případě), nikoliv okolnosti rozhodné pro sjednání smluvní pokuty, což odporuje jak ustanovením § 300 až 302 obch. zák., tak ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; II. při moderaci smluvní pokuty pominul autonomii vůle smluvních stran, když zcela změnil konstrukci stanovení smluvní pokuty ujednanou ve smlouvě; III. i přes ustálenou judikaturu hodnotící smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z ceny díla jako přiměřenou snížil nárok dovolatelky pod tuto hranici bez jakéhokoliv podrobnějšího zdůvodnění.“
7. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Vyjádření žalované k dovolání žalobkyně nebylo dle obsahu spisu podáno.
9. Žalovaná v dovolání konstatuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
10. Z obsahu dovolání se pak podává, že žalovaná v konkrétnosti odvolacímu soudu vytýká: a) Nesprávný výklad čl. 2.7 a 2.8 realizační smlouvy. Žalovaná namítá, že z jazykového výkladu vyplývá, že žalobkyně neměla právo odstoupit od smlouvy (tudíž ani na smluvní pokutu) v případě, že žalovaná nesplní své veškeré povinnosti (tj. byl použit výraz povinnosti v množném čísle), nikoliv však jednu povinnost. Žalovaná však nesplnila „pouze“ jednu svoji povinnost, a to předložit prodloužení bankovní záruky do 14 kalendářních dnů před uplynutím její platnosti. b) Rozpor s ústavně zaručenými právy – legitimní očekávání a předvídatelnost soudních rozhodnutí – spočívající v tom, že v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 160/2019 soudy posoudily výklad předmětné realizační smlouvy odlišně. c) Nesprávnou moderaci smluvní pokuty.
11. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud zamítl.
13. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně i žalované byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
17. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
18. Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně.
19. Toto dovolání není přípustné.
20. Žalobkyně soudům nižších stupňů předně vytýká, že nesprávně posoudily otázku moderace smluvní pokuty, kdy (všechny tři) důvody, pro které soud nepřiměřenost smluvní pokuty konstatoval, se týkají přiměřenosti konkrétního nároku na smluvní pokutu, nikoliv přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě, což je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odkazuje přitom na závěry ustálené rozhodovací praxe k moderaci smluvní pokuty v režimu obchodního zákoníku, tak jak byly shrnuty v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Dovolací soud zde odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi k použití moderačního práva v režimu § 301 obch. zák. Úvaha soudu o snížení nepřiměřeně sjednané smluvní pokuty se skládá z tří fází. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli; § 301 obch. zák. zakotvuje právo, nikoli povinnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody (srov. zejména důvody rozsudku ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod č. 81/2010 Sb. rozh. obč.).
22. Dále se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v názoru, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se mohou logicky (z povahy věci) upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet, tj. otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána (srov. například rozsudky ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014, a rozsudek ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod č. 55/2019 Sb. rozh. obč.). Skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující rozsudky ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, či usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 944/2010).
23. Od těchto závěrů se soudy nižších stupňů oproti tvrzení žalobkyně neodchylují. Jestliže totiž žalobkyně namítá, že soudy nižších stupňů do úvahy o přiměřenosti smluvní pokuty chybně zahrnuly hodnotící okolnosti, jež nastaly po sjednání smluvní pokuty, pak přehlíží, že přiměřenost smluvní pokuty byla poměřovaná k její sjednané výši 10 % z ceny díla, nikoliv k částce uplatněné v žalobě. Tedy v otázce samotné přiměřenosti sjednané smluvní pokuty (první fáze shora popsaného testu) nebylo sporu o její nepřiměřenosti, kdy soudy nižších stupňů vycházely z toho, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty vypočtené podle smlouvy si uvědomovala sama žalobkyně, když požadovala smluvní pokutu nižší a vypočítanou jinak.
24. Obdobně proto nelze dovodit, že by se soudy nižších stupňů odchýlily od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, o tom, že moderovat ve smyslu § 301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení), jak dovozuje žalobkyně. Předmětem moderace totiž byla smluvně sjednaná hodnota smluvní pokuty, jež byla vyjádřená pevnou částkou, nikoliv žalobkyní uplatněná částka vycházející z procentní sazby. Jestliže pak odvolací soud – či soud prvního stupně – tuto procentní sazbu reflektoval až při úvaze o přiměřené výši smluvní pokuty (třetí fáze shora popsaného testu), není tento postup v rozporu s rozhodovací praxí shora odkazovanou.
25. K dalším námitkám žalobkyně, které směřují do samotné úvahy soudů o tom, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, pak dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí, že co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty patří § 301 obch. zák. k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, či usnesení ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021).
26. V poměrech posuzované věci přitom soudy nižších stupňů vyšly z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva a jejich úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Vytýká-li žalobkyně úvaze obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že odkazuje na skutečnost, že žádná škoda žalobkyni nevznikla, je třeba poukázat na to, že soudy (jako i v řešené věci právě soud prvního stupně) hodnotí, ke splnění jaké povinnosti měla smluvní pokuta motivovat. V této úvaze pak proto nelze přehlédnout, že důsledky porušení povinnosti zhotovitele k oznámení a prokázání bankovní záruky se významně liší v závislosti na tom, zda bankovní záruka byla vystavena či nikoliv. Soudy nižších stupňů tak správně (fakticky) přihlédly k hodnotě a významu zajišťované povinnosti za situace, kdy žalovaná sice nesplnila svoji povinnost vystavení bankovní záruky oznámit, avšak současně bankovní záruka byla kontinuálně sjednána.
27. Soudy nižších stupňů tak při posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty nevybočily z judikaturního rámce k podmínkám aplikace § 301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012) způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí.
28. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. Dovolací soud dále posuzoval dovolání žalované a dospěl k závěru, že není přípustné. 30. Žalovaná předně namítá nesprávnost výkladu čl. 2.7 a 2.8 realizační smlouvy s tím, že žalobkyně neměla právo na odstoupení od realizační smlouvy a nemá ani nárok na smluvní pokutu [dovolací námitka shora označená písm. a)]. 31. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005). 32. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 33. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 376/2023, či ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3119/2022). 34. Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 266 obch. zák., jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, soudy nižších stupňů dostály. 35. Povinnost zhotovitele předložit objednateli v lhůtě 14 dnů předem doklady k nové bankovní záruce vyplývá přímo z jazykového vyjádření čl. 2.7 realizační smlouvy. Pro její porušení jsou stanoveny následky v čl. 2.8 realizační smlouvy. Žalovaná namítá, že při nepředložení stanovených dokumentů žalobkyni právo od smlouvy odstoupit nenáleželo, neboť (při existenci bankovní záruky) se jednalo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti. Tato úvaha však přehlíží, že možnost odstoupit od smlouvy pro toto porušení smluvní povinnosti byla stanovena přímo ujednáním stran, a pro vznik tohoto oprávnění žalobkyně proto není rozhodující, zda by byla oprávněna odstoupit ze zákonných důvodu odstoupení do smlouvy. 36. Výsledek interpretačního procesu učiněný soudy nižších stupňů nemůže úspěšně zvrátit ani poukaz žalované na skutečnost, že autorem textu smlouvy je žalobkyně, tudíž musí být aplikován výklad v její neprospěch. Rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu žalovanou odkazovaného pravidla contra proferentem (§ 266 odst. 4 obch. zák.) je však zajedno v tom, že výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je na místě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018). Tyto kvalifikované pochybnosti v projednávané věci dány nebyly, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plyne, jaké důvody a úvahy vedly soud k výkladu, dle kterého vzniklo právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy pro porušení smluvní povinnosti žalovanou. 37. V takto ustaveném rámci pak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka [shora označená písm. b)] o porušení práva žalované na předvídatelnost soudního rozhodnutí a legitimních očekávání žalované. 38. Sama skutečnost, že otázka výkladu formulace realizační smlouvy je předmětem většího množství sporů, přičemž soudy nižších stupňů nedospívají ke shodnému výsledku, nezakládá přípustnost dovolání. I tak se tu totiž jedná o zjištění obsahu konkrétního právního úkonu. Výsledek procesu, jímž soud zjišťuje obsah smlouvy (odstraňuje pochybnosti o shodné vůli stran jí projevené), nezáleží jen na jazykovém vyjádření smlouvy, nýbrž též na konkrétních skutkových zjištěních stran všech okolností, z nichž lze dovozovat skutečnou vůli stran, zejména okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného jednání stran (srov. § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku a z judikatury k nim např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tyto okolnosti pak mohou být v jednotlivých sporech zjištěny odlišně, a to jak z důvodů objektivních (protože tu byl jiný skutečný stav věci), tak subjektivních (zejména v důsledku rozdílné procesní aktivity účastníků). (Shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). 39. Existence legitimního očekávání předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Za ustálenou rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). 40. Takové legitimní očekávání k otázce prezentované žalovanou nezakládá ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2889/2021, neboť v rámci dovolacího přezkumu zde Nejvyšší soud tuto otázku neposuzoval, kdy se zabýval toliko otázkou moderace smluvní pokuty, nikoliv otázkou vzniku tohoto práva. 41. K dovolací námitce směřující do nesprávné moderace žalobou uplatněné smluvní pokuty [dovolací námitka shora označená písm. c)] dovolací soud – obdobně jako v případě dovolání žalobkyně – uzavírá, že poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva a nevybočil přitom z judikatorního rámce k podmínkám aplikace § 301 obch. zák. způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012). 42. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 43. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu