23 Cdo 376/2023-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze, Letenská 121/8,
identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Letenská 121/8, proti žalovanému MDM BOXING
CLUB BRNO, o. s., se sídlem v Brně, Cejl 40/107, identifikační číslo osoby
22816020, zastoupenému opatrovníkem Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se
sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, o zaplacení částky 240.624,99 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 96/2021,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10.
2022, č. j. 30 Co 239/2022-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11.616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
právního zástupce.
ve výši 1.200 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
(výrok II.), o odměně opatrovníka žalované (výrok III.) a o tom, že náklady
opatrovníka vzniklé před soudem prvního stupně nese stát (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 4. 10. 2022, č. j. 30 Co 239/2022-154, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I., II. a IV. (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok) a o tom, že Česká republika nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání
s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně
dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky: a) „Zda lze účinně
odstoupit od smlouvy, pokud listina, kterou došlo k odstoupení od smlouvy,
neobsahuje informaci (údaj) o tom, z jakého důvodu bylo od smlouvy odstoupeno. b) „Zda lze výkladem projev vůle doplňovat.“ Podle dovolatele se jedná o otázky
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v tom smyslu,
že žaloba o zaplacení bude zamítnuta, popřípadě aby napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je
považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že odstoupení od smlouvy posoudil jako
platné, „ačkoliv listina, kterou došlo k odstoupení od smlouvy, neobsahuje
informaci (údaj) o tom, z jakého důvodu bylo od smlouvy odstoupeno“. Tato právní otázka však přípustnost dovolání nezakládá. Otázku, zda
jednostranný úkon odstoupení od smlouvy učiněný podle ustanovení § 344 a násl
zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), musí obsahovat
uvedení konkrétního důvodu včetně jeho skutkového vymezení tak, aby jej nebylo
možno zaměnit s jiným důvodem, již dovolací soud řešil v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn.
32 Cdo 4459/2011, s tím závěrem, že právní
úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou
obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky
sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010). Takovýto postup odpovídá závěru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, o tom, že bylo-li možné od smlouvy odstoupit,
pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí
takového jednostranného úkonu. Obdobně též v otázce uvedení důvodu výpovědi z nájmu nebytových prostor, v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 394/2017, dovolací
soud odkázal na předcházející rozhodovací praxi dovolacího soudu a usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 997/13, s tím, že absence
konkrétního výpovědního důvodu (který nastal) ve výpovědi nemá za následek její
neplatnost pro neurčitost, jestliže povinnost jej uvést nestanoví zákon ani
smlouva mezi účastníky. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, je třeba připomenout, že v tomto
rozsudku požadované vymezení důvodu odstoupení je spojeno s úpravou § 49 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tedy s právem
odstoupit od smlouvy, která byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek. Obdobně v tomto rozsudku odkazovaný závěr o tom, že údaj o důvodu
odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního
úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od
právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky,
byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo
4986/2010, ve specifickém případu ochrany zaměstnance vázaného konkurenční
doložkou. Dovolatel přehlíží, že jak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, tak i dále v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, připouští závěr o neplatnosti
odstoupení od smlouvy pro nedostatečnou identifikaci důvodu odstoupení toliko
tehdy, jestliže se nejednoznačnost vymezení jeho důvodu ukáže být
neodstranitelnou za použití interpretačních pravidel podle
§ 35 obč. zák., respektive § 266 a násl. obch. zák. Tak tomu v poměrech věci zde vedené není, neboť odvolací soud za použití
výkladových pravidel dostatečně zdůvodnil závěr, podle kterého žalovanému musel
být zřejmý úmysl jednající, a sice že úvěrující společnost odstoupila od
úvěrové smlouvy pro neplacení předepsaných splátek úvěru od prosince 2013 (viz
body 10 až 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací
soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že
by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32
Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 obch. zák.,
podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento
úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro
účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje,
nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že
právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v
prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se
zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí
či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003,
ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29
Odo 1335/2005). V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.
Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 266 obch. zák., jak
tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud
dostál. Náležitě totiž hodnotil nejenom jazykové vyjádření pojmů obsažených v
odstoupení, kterých se dovolává dovolatel, ale na základě výsledků provedeného
dokazování přihlédl též k tomu, co právnímu jednání předcházelo a k následnému
jednání stran. Odvolací soud také správně vyšel ze závěrů rozhodovací praxe
dovolacího soudu o tom, že požadavkům na určitost specifikace důvodu odstoupení
od smlouvy lze vyhovět i odkazem na jinou listinu, ve spojení s níž je vymezení
tohoto důvodu jednoznačně seznatelné (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012). Za této situace není
námitka dovolatele o tom, že by odvolací soud nepřípustně doplňoval obsah
vlastního právního jednání, namístě.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu