ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně CHAZEP, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní 712,
identifikační číslo 260 70 260, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se
sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované Mgr. J. B.,
advokátce se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 1805/20, identifikační
číslo 662 49 431, o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 130/2014, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2015, č.
j. 22 Co 1028/2015-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2015, č. j. 22
Co 1028/2015-216, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. února 2015, č. j. 30
C 130/2014-173, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z
částky 150.000 Kč od 18. 9. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 22
Co 1028/2015-216, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s „Advokátní
kanceláří“ dne 29. 12. 2003 „Smlouvu o poskytování právní pomoci a služeb“,
jejímž předmětem byl závazek advokátní kanceláře poskytovat žalobkyni komplexní
právní pomoc za paušální smluvenou odměnu ve výši 20.000 Kč měsíčně. V dodatku
č. 2 k této smlouvě uzavřeném dne 31. 3. 2011 smluvní strany uvedly, že „s
ohledem na to, že jsou právní služby podle této smlouvy poskytovány klientovi
oběma advokáty shora uvedené advokátní kanceláře, tak s účinností od 1. 4. 2011
se do záhlaví smlouvy doplňuje IČ, DIČ a bankovní spojení advokátky Mgr. J. F.“
(nyní B.) s tím, že „ostatní ujednání původní smlouvy zůstávají beze změn“;
dodatek je podepsán JUDr. K. a žalovanou. Žalovaná a JUDr. K. (otec žalované)
vykonávali advokacii ve sdružení založeném smlouvou o sdružení ze dne 1. 7. 2001; sdružení bylo rozpuštěno k 31. 3. 2010, což jeho účastníci konstatovali v
dodatku č. 3 ke smlouvě o sdružení ze dne 15. 3. 2010. Žalobkyně nebyla o
ukončení činnosti sdružení účastníky sdružení informována a nevěděla o něm. Advokátní kancelář zajišťovala pro žalobkyni i právní služby spojené s převodem
souboru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 31. 12. 2011, v níž bylo
dohodnuto, že žalobkyně v postavení kupujícího složí druhou část kupní ceny ve
výši 16.138.000 Kč do depozita advokáta JUDr. K., který se zavázal převést tuto
část kupní ceny poníženou o daň z převodu nemovitostí prodávajícímu po splnění
podmínek uvedených v kupní smlouvě, avšak neučinil tak. Částku 11.544.140,- Kč
nepřevedl na účet prodávajícího, nýbrž ji použil ke svým soukromým účelům. Tuto
skutečnost potvrdil v notářském zápisu ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. NZ 224/2012,
N 252/2012, v němž uznal svůj dluh vůči žalobkyni v uvedené výši, vyjádřil
souhlas s tím, že uvedený zápis je exekučním titulem s přímou vykonatelností
dle § 274 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (notářský
zápis ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. NZ 224/2012, N 253/2012), a zřídil ve prospěch
žalobkyně zástavní právo k souboru movitých věcí - sbírkám poštovních známek
(notářský zápis ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. NZ 225/2012, N 254/2012). V řízení
bylo dále zjištěno, že úkony související s převodem souboru nemovitostí činil
za žalobkyni na katastrálním úřadu JUDr. K. podle generální plné moci ze dne 9. 2. 2012. Advokátní kancelář se žalobkyní komunikovala z e-mailových adres obou
advokátů; některé e-maily odeslané z adresy žalované byly podepsány žalovanou,
některé JUDr. K.. Z kopie internetových stránek z 30. 1. 2013 se podává, že
žalovaná a JUDr. K.
se stále prezentují jako společná advokátní kancelář
pracující na principu sdružení. Z faktur, které žalobkyni za poskytování
právních služeb vystavovala „Advokátní kancelář“, bylo zjištěno, že fakturované
částky jsou účtovány ve prospěch účtu JUDr. K., který je uveden ve Smlouvě o
poskytování právní pomoci a služeb; od dubna 2011 byl na základě dodatku č. 2 k
uvedené smlouvě místem určení účet žalované. V řízení nebylo mezi účastníky sporné, že žalobkyni vznikla škoda, a nebyla
zpochybněna její výše ani příčinná souvislost. Soudy se proto zabývaly pouze
otázkou odpovědnosti za vzniklou škodu. Na podkladě shora uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná a JUDr. K. byli vůči žalobkyni ze všech úkonů právních služeb
poskytovaných podle Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb uzavřené dne
29. 12. 2003, ve znění dodatků č. 2 a 3, zavázáni a odpovědni společně a
nerozdílně. Protože smlouva o advokátní úschově peněz byla uzavřena (byť pouze
ústně) v rámci právního vztahu ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb,
je při posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou zpronevěřením uschovaných
peněz na místě přihlédnout k obsahu hlavního smluvního závazku, na jehož
základě byly žalobkyni poskytovány právní služby. Smlouva o poskytování právní
pomoci a služeb byla s žalobkyní uzavřena v době, kdy žalovaná a JUDr. K. vykonávali advokacii v rámci sdružení a smluvní odměna byla sjednána paušálně
pro advokátní kancelář bez ohledu na to, který advokát poskytne konkrétní úkon
právní služby. Skutečnost, že sdružení zaniklo, se v právním vztahu založeném
Smlouvou o poskytování právní pomoci a služeb neprojevila, neboť žalovaná, ani
JUDr. K., žalobkyni o zániku sdružení neinformovali, ani v tomto směru
neiniciovali změnu smlouvy. To, že žalobkyni právní služby poskytovali oba
advokáti, pak vyplývá přímo textu dodatku č. 2 ke Smlouvě o poskytování právní
pomoci a služeb („právní služby podle této smlouvy jsou poskytovány oběma
advokáty shora uvedené advokátní kanceláře“). V dodatku č. 2 žalovaná a JUDr. K. zcela jasně a určitě projevili vůli zachovat dosavadní režim poskytování
právních služeb žalobkyni jako před zánikem sdružení, tedy včetně paušální
odměny pro oba advokáty a za společné a nerozdílné odpovědnosti („ostatní
ujednání původní smlouvy zůstávají beze změn“). V době, kdy došlo ke zpronevěře
uschovaných peněz, vykonávali žalovaná a JUDr. K. advokacii jako dva samostatní
advokáti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii
(dále jako „zákon o advokacii“), avšak vůči žalobkyni vystupovali na základě
Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb podle § 14 odst. 5 zákona o
advokacii. Významným z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně
shledal, že žalovaná a JUDr. K. jsou osoby blízké, že ke komunikaci s žalobkyní
používali obě své e-mailové adresy, což potvrzuje úzkou vzájemnou spolupráci
žalované s JUDr.
K., že i po zániku sdružení ponechali na svých internetových
stránkách označení společné advokátní kanceláře a společné označení z dob
činnosti sdružení používali na razítkách i hlavičkovém papíře, že žalobkyně
zasílala odměnu za právní služby na účet žalované a že žalovaná se, byť s
žalobkyní v souvislosti s koupí nemovitostí nejednala osobně, podílela
přinejmenším na přípravě listin a podkladů. Vzhledem ke všem uvedeným
skutečnostem byla žalobkyně po celou dobu v dobré víře, že může právní služby
požadovat po obou advokátech a že se případného nároku z titulu odpovědnosti za
škodu domůže po kterémkoliv z nich. Odvolací soud právním závěrům soudu prvního stupně nepřisvědčil. Uzavřel, že
společná a nerozdílná odpovědnost žalované za škodu způsobenou JUDr. K. nevyplývá ani z ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.;
dále jen „obč. zák.“), ani z § 14 odst. 5 či § 24 odst. 1 zákona o advokacii,
popř. z § 10 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obch. zák.“), a nelze ji dovodit ani ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb. Podstatnou shledal skutečnost, že sdružení advokátů JUDr. K. a žalované bylo k
31. 3. 2010 rozpuštěno. JUDr. K. i žalovaná vykonávali od 1. 4. 2010 advokacii
ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a/ zákona o advokacii každý samostatně a ze
závazků vůči třetím osobám již nebyli zodpovědní společně a nerozdílně. Užití
ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. odmítl s odůvodněním, že žalovaná a JUDr. K. nevykonávali od 1. 4. 2010 advokacii jako „nové sdružení bez právní
subjektivity podnikající pod společným jménem“; doplnil, že na uvedené nemá
vliv ani to, že v hlavičce dodatku č. 2 ke Smlouvě o poskytování právní pomoci
a služeb byla uvedena „Advokátní kancelář“. Z prohlášení advokátů v čl. II
odst. 1 dodatku č. 2, že právní služby jsou poskytovány „oběma advokáty“,
dovodil, že právní služby žalobkyni poskytuje každý z advokátů samostatně a
zvlášť, resp. že „budou poskytovány oběma advokáty’“. Společnou odpovědnost
advokátů (žalované a JUDr. K.) nedovodil ani z § 14 odst. 5 zákona o advokacii,
neboť se na ní výslovně nedohodli. Protože v řízení nebylo prokázáno, že
žalovaná a JUDr. K. žalobkyni poskytovali právní služby po 1. 4. 2010 společně
na základě jakékoliv zákonem předvídané právní formy, jsou každý za výkon své
činnosti zodpovědní samostatně; žalovaná neměla povinnost kontrolovat plnění
smluvních povinností ze strany JUDr. K. vůči žalobkyni ve smyslu § 24 odst. 1
zákona o advokacii.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o
posouzení,
- zda osoby vystupující při jednání v právních vztazích jako osoby
spolupracující, tj. žalovaná a JUDr. K. vystupující pod označením „Advokátní
kancelář“, ačkoliv mezi sebou nemají uzavřenou smlouvu o sdružení či jinou
formu právní spolupráce, jsou solidárně odpovědní za škodu způsobenou jedním z
nich třetí osobě podle § 10 odst. 2 obch. zák.;
- zda výkon činnosti dvou samostatných advokátů, kteří společně poskytují
klientovi právní služby na základě jediné mandátní smlouvy, aniž by mezi sebou
měli uzavřenu smlouvu o sdružení či jinou formu subjektu s právní subjektivitou
předvídanou zákonem o advokacii, zakládá jejich solidární odpovědnost za škodu
způsobenou klientovi jedním z nich;
- zda výkon činnosti advokátů dle § 14 odst. 5 zákona o advokacii, kteří vůči
klientovi vystupují jako osoby spolupracující pod označením „Advokátní
kancelář“, zakládá jejich solidární odpovědnost za škodu způsobenou klientovi
jednáním jednoho z advokátů, ačkoliv mezi sebou nemají uzavřenou dohodu o
odpovědnosti při takto prováděné činnosti;
- zda je pro solidární odpovědnost advokátů nezbytné, aby právní služby
poskytovali ve sdružení nebo jako společníci veřejné obchodní společnosti,
společnosti s ručením omezeným nebo jako účastníci sdružení. Žalobkyně prosazuje, že podle Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve
znění jejího dodatku č. 2 jí žalovaná a JUDr. K. poskytovali právní služby
společně, a to nejméně ode dne 31. 3. 2011, což ostatně vyplývá i z listin,
které jí adresovali. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalovaná
a JUDr. K. nebyli účastníky sdružení bez právní subjektivity, nelze dovodit
jejich odpovědnost podle § 10 odst. 2 obch. zák. Namítá, že podmínkou solidární
odpovědnosti osob podle § 10 odst. 2 obch. zák. není existence jakékoliv právní
formy jejich spolupráce nýbrž skutečnost, že vystupují pod společným označením,
což žalovaná s JUDr. K. činili (vystupovali jako „Advokátní kancelář“). Srozuměna není rovněž se závěrem odvolacího soudu, že společnou odpovědnost
žalované a JUDr. K. nelze dovodit ani z § 14 odst. 5 zákona o advokacii, a to
pro absenci dohody o solidární odpovědnosti mezi nimi. Je toho názoru, že
společná odpovědnost advokátů poskytujících právní služby podle § 14 odst. 5
zákona o advokacii není podmíněna jejich výslovnou dohodou o odpovědnosti,
nýbrž vyplývá z toho, jak tito advokáti vystupovali v právních vztazích vůči
klientovi (žalobkyni). Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné
odmítnuto, neboť otázky předestřené k dovolacímu přezkumu již byly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, popř. jako nedůvodné zamítnuto,
neboť skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné. S jednotlivými
dovolacími námitkami podrobně polemizuje.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu,
že žalovaná neodpovídá solidárně s JUDr. K. za škodu, kterou jí způsobil
zpronevěřením peněz složených do advokátní úschovy v rámci právních služeb
poskytovaných podle „Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb“ ze dne 29. 12. 2003 ve znění dodatků.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná není solidárně odpovědná za škodu
zaviněnou JUDr. K., je založen na několika dílčích závěrech, které žalobkyně v
dovolání zpochybnila, totiž že společná, resp. solidární odpovědnost žalované a
JUDr. K. nevyplývá ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění
doplňků, ani z ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. nebo z ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii. Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla v posuzovaném případě
uzavřena v režimu obchodního zákoníku a soudy ji posoudily jako mandátní
smlouvu podle § 566 a násl. obch. zák. Obchodní závazkové vztahy spadají do
oblasti soukromého práva, které je (krom jiného) ovládáno zásadou autonomie
vůle smluvních stran. Jejím nejvýraznějším projevem je smluvní autonomie, v
jejímž rámci je subjektům soukromoprávních vztahů umožněno, aby si své
občanskoprávní a obchodněprávní vztahy uspořádaly v maximálním rozsahu podle
své vlastní, ve smlouvě projevené, vůle. Uvedená zásada se projevuje v
dispozitivnosti norem občanského i obchodního práva, od nichž se účastníci
závazkového právního vztahu mohou odchýlit; jediné omezení v tomto smyslu
představují kogentní ustanovení zákona (§ 263 obch. zák.). Na základě
dispozitivní úpravy norem soukromého práva mohou subjekty občanskoprávních i
obchodněprávních vztahů nejlépe realizovat své osobní i majetkové představy a
záměry v souladu s jejich individuálními zájmy, potřebami a preferencemi neboli
realizovat je ve svém soukromém i obchodním životě v jeho nejrůznějších
podobách po svém. Z řečeného vyplývá, že ve smluvním právu platí v prvé řadě
to, co si smluvní strany mezi sebou samy dohodly (lex contractus). Jejich
dohoda se tak stává stejně závaznou jako zákon sám. Jestliže subjekty
závazkového právního vztahu již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení
určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) uzavřou, mají povinnost
tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda), a to i když se plnění pro
některou z nich stane následně nevýhodným (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 56-57, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo
1389/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS
201/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96/1996). Pro určení práv a povinností účastníků posuzované Smlouvy o poskytování právní
pomoci a služeb ve znění dodatků č. 1 a č. 2, resp. pro posouzení odpovědnosti
z titulu porušení sjednaných práv a povinností (resp. na jeho základě vzniklé
škody) je proto v prvé řadě určující obsah této smlouvy.
Ve Smlouvě o
poskytování právní pomoci a služeb, kterou žalovaná a JUDr. K. uzavřeli s
žalobkyní v době trvání sdružení, v jehož rámci společně vykonávali advokátní
praxi, vystupují žalovaná a JUDr. K. společně pod označením „Advokátní
kancelář“ – dále jen „advokát“. V článku I. nazvaném „Předmět smlouvy“ se
advokát zavázal poskytovat klientovi komplexní právní pomoc s demonstrativním
výčtem hlavních činností, které bude pro klienta zajišťovat, mezi něž patří i
poskytování právních porad a konzultací, vyřizování právní agendy klienta,
příprava a sepisování potřebných písemností právního charakteru a zastupování
před státními a jinými orgány (část A, body 1. až 10.). Článek I. část A. bod
11. předmětné smlouvy obsahuje ujednání o odpovědnosti s textem: „advokátní
kancelář odpovídá za prokazatelné škody vzniklé jejím zaviněním při poskytování
smluvních právních služeb klientovi …“. V článku I. bodu B se advokát zavázal
poskytovat smluvenou právní pomoc řádně a při zastupování respektovat základní,
zákonu neodporující dispozice udělené k této činnosti klientem a za
poskytovanou právní pomoc si strany sjednaly paušální odměnu ve výši 20.000,-
Kč měsíčně (článek V. bod 1. smlouvy). V článku II. odst. 1. dodatku č. 2 ke
Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb, který byl uzavřen rok po
rozpuštění sdružení žalované a JUDr. K., účastníci prohlásili, že „s ohledem na
to, že jsou právní služby podle této smlouvy poskytovány klientovi oběma
advokáty shora uvedené advokátní kanceláře, tak s účinností od 1. 4. 2011 se do
záhlaví smlouvy doplňuje IČ, DIČ a bankovní spojení advokátky Mgr. J. F.“; v
odst. 2. je pak uvedeno, že „ostatní ujednání původní smlouvy zůstávají beze
změn“. Právní úkony je třeba vykládat podle pravidel stanovených obecně pro
soukromoprávní vztahy v § 35 obč. zák. a v případě obchodních závazkových
vztahů speciálně za použití výkladových pravidel zakotvených v § 266 obch. zák. Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1,
vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v
postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním
styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá
(odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel na
všechny okolnosti související s projevem vůle, včetně jednání o uzavření
smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i na následné chování
stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Tato výkladová pravidla pro
obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvádí základní obecné výkladové pravidlo
obsažené v občanském zákoníku, konkrétně v jeho ustanovení § 35 odst. 2, podle
něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Interpretace obsahu právního
úkonu soudem podle § 266 obch.
zák. (stejně jako podle § 35 odst. 2 obč. zák.)
přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze
zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 30/1999, nebo rozsudky
ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2006/2009). Závěry odvolacího soudu, že ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb
nevyplývá společná a nerozdílná odpovědnost žalované za škodu způsobenou JUDr. K. a že z prohlášení advokátů z článku II. odst. 1 dodatku č. 2 lze dovodit, že
právní služby žalobkyni poskytuje každý z advokátů samostatně, jsou flagrantním
porušením shora popsaných zásad, na nichž stojí obchodní závazkové vztahy,
resp. celé odvětví soukromého závazkového práva. Odvolací soud ignoroval
ujednání o společné odpovědnosti obsažené v článku I. části A. bodu 11. Smlouvy
o poskytování právní pomoci a služeb i ujednání obsažené v článku II. odst. 2
dodatku č. 2 k této smlouvě. Rok po rozpuštění sdružení projevili žalovaná a
JUDr. K. zcela jasně a srozumitelně vůli ponechat nadále v platnosti veškerá
ujednání Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb, tedy i ujednání o
odpovědnosti „Advokátní kanceláře“ za prokazatelné škody vzniklé jejím
zaviněním. V té době současně prohlásili, že právní služby poskytují žalobkyni
„oba advokáti uvedené advokátní kanceláře“, což nelze vykládat jinak než jako
projev vůle, že se rozpuštění sdružení nedotkne režimu, v jakém byly JUDr. K. a
žalovanou právní služby žalobkyni dosud poskytovány (článek II. odst. 1 dodatku
č. 2). Zcela zásadní je pak skutečnost, že žalovaná a JUDr. K. vůči žalobkyni
vystupovali jako „Advokátní kancelář“ i po rozpuštění sdružení (v řízení nebylo
prokázáno, že by žalobkyni informovali o rozpuštění sdružení). Pokud v době
trvání sdružení došlo k uzavření Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb
advokátní kanceláří JUDr. K. a žalované a následně, rok po rozpuštění sdružení,
žalovaná a JUDr. K. uzavřeli s žalobkyní dodatek k této smlouvě, v němž se
nadále označovali jako „Advokátní kancelář“ a v němž výslovně prohlásili, že
právní služby podle této smlouvy jsou klientovi poskytovány oběma advokáty
uvedené advokátní kanceláře a že ujednání Smlouvy o poskytování právní pomoci a
služeb (tedy i ujednání obsažené v jejím článku I. části A. bodu 11.) zůstávají
i nadále v platnosti, pak - při absenci právního úkonu, který by v právním
vztahu založeném Smlouvou o poskytování právní pomoci a služeb zohlednil
rozpuštění sdružení a nastolil nový režim poskytování právních služeb s jedním
(nebo oběma) advokáty - nelze dospět k jinému závěru, než že na základě Smlouvy
o poskytování právní pomoci a služeb ve znění dodatku č.
2, kterou si strany
ujednaly jako výraz své svobodné autonomní vůle, jsou žalovaná a JUDr. K. odpovědní za porušení povinností plynoucích jim z této smlouvy společně a
nerozdílně, a to bez ohledu na to, kdo z nich žalobkyni ten který úkon právní
služby poskytl. Nelze akceptovat, aby se žalovaná - osoba znalá práva a
vykonávající činnost advokáta - vyhýbala plnění smlouvy, kterou dobrovolně
uzavřela (pacta sunt servanda). Závěr, že žalovaná a advokát JUDr. K. jsou ze
smlouvy odpovědní společně a nerozdílně, je podpořen rovněž dalšími v řízení
zjištěnými skutečnosti; v běžném obchodním styku při poskytování právních
služeb žalobkyni vždy vystupovali jako sdružení („Advokátní kancelář JUDr“),
přičemž žalobkyně platila této advokátní kanceláři za poskytované právní služby
paušální měsíční odměnu, a to poukazem na určené bankovní účty. Dokumenty byly
zpracovány a e-maily odesílány jak z počítače JUDr. K., tak z počítače
žalované. Skutečnost, že se žalovaná a JUDr. K. dohodli na rozpuštění sdružení,
nemá na jejich právní vztah s žalobkyní žádný vliv, neboť žalobkyně o
rozpuštění sdružení nevěděla a oni naopak podnikali kroky k zachování právního
vztahu založeného Smlouvou o poskytování právní pomoci a služeb v režimu touto
smlouvou sjednaném. Odlišný výklad Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb
a jejího dodatku č. 2 by byl v rozporu s jazykovým projevem, který je v nich
vyjádřen, a nekorespondoval by s praxí, kterou mezi sebou smluvní strany
zavedly, ani s jejich chováním. Projev vůle smluvních stran by nevykládal,
nýbrž nahrazoval. Takového pochybení se při výkladu Smlouvy o poskytování
právní pomoci a služeb a jejího dodatku č. 2 dopustil odvolací soud, jestliže
obsah těchto právních úkonů (z nich vyplývající práva a povinnosti) částečně
pominul (viz ujednání o společné odpovědnosti) a zčásti dezinterpretoval
(výklad neodpovídá skutečné vůli ani zavedené praxi poskytování právních služeb
JUDr. K. a žalovanou žalobkyni). Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu Smlouvy o poskytování právní pomoci a
služeb a jejího dodatku č. 2 nerespektoval výkladová pravidla akceptovaná v
rozhodovací praxi dovolacího soudu a odchýlil se tak od ustálené judikatury, v
níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu obsahu právních úkonů a k vázanosti
účastníků smluvními ujednáními - k zásadě pacta sunt servanda (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2165/2016). Žalobkyní nastolené právní otázky týkající se aplikace § 10 odst. 2 obch. zák. a § 14 odst. 5 zákona o advokacii, dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud
neřešil. Řešení otázky, zda z uvedených ustanovení lze dovodit solidární
odpovědnost žalované za škodu způsobenou JUDr. K. při poskytování právních
služeb žalobkyni, je přitom pro právní posouzení věci významné. Podle § 10 odst. 2 obch. zák., podniká-li více osob pod společným jménem bez
založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při
tomto podnikání společně a nerozdílně. Společné jméno není firmou. Již ze samotného znění § 10 odst.
2 obch. zák. lze usoudit na nesprávnost
závěru odvolacího soudu, že je aplikovatelné výlučně na právní vztahy více osob
podnikajících na základě určité právní formy („nového sdružení bez právní
subjektivity podnikajícího pod společným jménem“). Uvedené ustanovení naopak
připouští, aby více osob podnikalo pod společným jménem bez založení právnické
osoby nebo sdružení (právního subjektu bez právní subjektivity), jednoduše
řečeno pouze „pod společným jménem“. Zdá se, že jeho jediným účelem je ochránit
práva a dobrou víru třetích osob vstupujících do vztahů s osobami, které při
podnikání vystupují pod společným jménem, aniž tak činí na základě určité
právní formy, neboť zakládá jejich společnou (solidární) odpovědnost za splnění
závazků založených v rámci takového podnikání (srov. Štenglová, I., Plíva, S.,
Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck,
2010, s. 27-28). Dovolací soud se k ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. vyjádřil ve své rozhodovací praxi v tom směru, že společné jméno ani fakticita
společného podnikání více osob nezakládá právní subjektivitu takového
společenství. Smyslem uvedeného ustanovení je založení solidární odpovědnosti
společníků vůči třetím osobám při plnění závazků vzniklých při tomto podnikání. Ve vztahu k třetím osobám jsou tedy společní podnikatelé povinni plnit své
společné závazky solidárně; toto ustanovení však neřeší jejich vztahy navzájem
a nezakládá jejich společné vlastnictví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1379/2005). Je zjevné, že odvolací soud nepřikládal význam relevantním zjištěním, z nichž
vyplývá, že JUDr. K. a žalovaná vystupovali vůči žalobkyni jako „Společná
advokátní kancelář….“ i poté, co se dohodli na rozpuštění sdružení, neboť
vycházel z chybného předpokladu, že ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. by bylo
namístě na zjištěný skutkový stav aplikovat pouze v případě, že by žalovaná a
JUDr. K. po rozpuštění sdružení nadále vykonávali advokátní činnost společně na
základě „nového sdružení bez právní subjektivity podnikajícího pod společným
jménem“. Vzhledem k tomu, že jedinou podmínkou aplikovatelnosti tohoto
ustanovení je „podnikání více osob pod společným jménem“ (a nikoliv založení
sdružení), a s přihlédnutím k zjištění, že žalovaná a JUDr. K. vždy vystupovali
vůči žalobkyni jako její společní právní zástupci („Společná advokátní
kancelář…..“), lze jejich solidární odpovědnost z titulu porušení závazků ze
Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění jejího dodatku č. 2
dovodit i z ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák., a to bez ohledu na to, kdo z
nich činil konkrétní úkon poskytované právní služby. Výkon advokacie je sice
specifickou podnikatelskou činností (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, nebo usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 238/2013, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn.
33 Cdo 1476/2015), avšak při
absenci speciální úpravy pro řešení situace, kdy dva advokáti vystupují vůči
klientovi při poskytování právních služeb pod společným jménem, ačkoliv mezi
sebou nemají upraven společný výkon advokacie formou předvídanou zákonem o
advokacii, nelze než použít obecnou úpravu, tj. § 10 odst. 2 obch. zák. (Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla uzavřena v režimu obchodního
zákoníku). Lze uzavřít, že žalovaná a JUDr. K. vystupující vůči žalobkyni pod označením
„Advokátní kancelář“, jsou na základě ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. solidárně odpovědní za škodu způsobenou žalobkyni jedním z nich, a to přesto,
že mezi sebou nemají uzavřenou smlouvu o sdružení či jinou zákonem předvídanou
formu právní spolupráce. Společnou odpovědnost žalované a JUDr. K. lze dovodit rovněž z ustanovení § 14
odst. 5 zákona o advokacii při existenci ujednání o odpovědnosti obsaženého v
článku I. část A. bodu 11. Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb. Podle § 11 odst. 1 zákona o advokacii advokát vykonává advokacii samostatně
(písm. a/), společně s jinými advokáty jako společník společnosti podle
občanského zákoníku (dále jen „sdružení“), nebo jako společník společnosti
podle § 15 anebo jako společník zahraniční společnosti (písm. b/), nebo v
pracovním poměru podle § 15a (písm. c/). Podle § 14 zákona o advokacii se advokáti mohou sdružit za účelem společného
výkonu advokacie; v takovém případě si upraví vzájemné vztahy písemnou smlouvou
podle občanského zákoníku. Společníky sdružení mohou být pouze advokáti a jsou
povinni vykonávat advokacii pod společným jménem. K dosažení sjednaného účelu
sdružení jsou jeho jednotliví společníci oprávněni zaměstnávat další advokáty
podle § 15a; tito advokáti nejsou společníky sdružení (odst. 1). Advokát, který
je společníkem sdružení, nemůže ode dne vzniku účasti do dne jejího zániku
současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník společnosti nebo jako
společník zahraniční společnosti, v jiném sdružení, ani v pracovním poměru
(odst. 4). Ustanovení odstavců 1 až 4 se nepoužijí, dohodnou-li se advokáti na
společném poskytování právních služeb v jednom nebo více případech (odst. 5). Komentář k ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii uvádí, že se jedná v
podstatě o a contrario uvedení toho, co není sdružením. Dohodne-li se několik
(nejméně dva) advokátů na poskytování právní služby společně v jednom či více
případech, nejedná se o sdružení. Jedná se o samostatný výkon advokacie. Takovou dohodu může uzavřít i účastník sdružení s jiným advokátem apod.,
nejedná se o sdružení a nepoužijí se nejen ustanovení § 14 odst. 1 až 4 zákona
o advokacii, ale ani ustanovení § 829 až 841 obč. zák. Hranicí mezi výkonem
advokacie ve sdružení a dohodou o společném poskytování právních služeb je
vymezení konkrétních případů v dohodě o společném poskytování právních služeb;
taková dohoda nemusí být ani písemná, každopádně nezakládá (byť písemná)
samotné sdružení. Ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii má nepochybně
významné souvislosti mimo jiné s odpovědností advokáta. Jeho aplikace by se v
podstatě dala přirovnat např.
ke smlouvě o dílo, kde na straně zhotovitelů
vystupuje více účastníků, nebo ke smlouvě o „subdodávce“, a to např. když se v
dohodě uvádí to, že jeden advokát pro druhého bude vykonávat např. určitý druh
substitucí. Rozsah dohody je důležitý pro odpovědnost advokáta vůči klientovi. Lze uzavřít dohodu mezi advokáty na straně jedné a klientem na straně druhé, v
níž je vymezena i odpovědnost za poskytování právní služby, event. může být (s
vědomím klienta) uzavřena dohoda mezi advokáty, z níž jen jeden má vztah s
klientem, a pouze on odpovídá klientovi (srovnej SVEJKOVSKÝ, Jaroslav et al. Zákon o advokacii: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012. xvii, 633 s. Beckova edice komentované zákony. Sv. 134. s. 92-94). Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla uzavřena v době trvání
sdružení, které bylo rozpuštěno k 31. 3. 2010. V dodatku č. 2 ke Smlouvě o
poskytování právní pomoci a služeb projevili žalovaná a JUDr. K. vůči žalobkyni
vůli (úmysl) poskytovat jí nadále právní služby ve stejném režimu jako za
trvání sdružení (tj. v režimu podle již sjednané Smlouvy o poskytování právní
pomoci a služeb, a to beze změn „oběma advokáty“), z čehož lze usuzovat na
existenci jejich konkludentní dohody, že žalobkyni budou poskytovat právní
služby společně, tj. v režimu podle § 14 odst. 5 zákona o advokacii (v jiných
případech vykonávali - až na v řízení zjištěné výjimky dalších klientů - po
rozpuštění sdružení advokacii každý samostatně). Samotné ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii otázku odpovědnosti advokátů poskytujících právní služby
společně jednomu klientovi neřeší. Odpověď na ni lze však v daném případě
nalézt přímo ve Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb (článek I. část A. bod 11.), v níž se žalovaná a JUDr. K. s žalobkyní dohodli na společné
odpovědnosti při poskytování právních služeb, a následně projevili vůli
ponechat toto ujednání v platnosti i po rozpuštění sdružení (článek II. odst. 2
dodatku č. 2). V době trvání sdružení představovalo takové ujednání standardní
úpravu odpovědnosti za škodu vycházející z § 835 odst. 2 obč. zák., avšak po
zániku sdružení je ho třeba hodnotit právě jako ujednání o společné
odpovědnosti advokátů poskytujících právní služby společně podle § 14 odst. 5
zákona o advokacii. Dovolatelkou nastolenou otázku odpovědnosti advokátů v
případě absence dohody o odpovědnosti uzavřené mezi nimi (s vědomím klienta)
nebo mezi nimi a klientem tak není třeba zodpovídat; je zavádějící, neboť
nebere v úvahu existenci dohody o odpovědnosti ve Smlouvě o poskytování právní
pomoci a služeb. Zároveň je - na základě shora uvedených závěrů - zřejmé, že
pro solidární odpovědnost advokátů není nezbytné, aby právní služby poskytovali
ve sdružení nebo jako společníci veřejné obchodní společnosti, společnosti s
ručením omezeným nebo jako účastníci sdružení. Ze shora uvedeného vyplývá, že neobstojí závěr odvolacího soudu, že žalovaná
neodpovídá za škodu způsobenou žalobkyni zpronevěřením peněz složených do
úschovy advokáta; dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl tudíž
uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto - aniž se zabýval námitkami týkajícími se
nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku - rozsudek odvolacího soudu ve výroku
o věci samé a v navazujícím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů,
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu