28 Cdo 1037/2024-1087
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) R.
H., a b) R. J., obou zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem
v Praze 8, Pernerova 676/51, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3 –
Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se
sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 16 C 39/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 22. 9. 2021, č. j. 21 Co 188/2021-752, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Procesní předchůdce žalobkyň J. H. (narozený XY, naposledy bytem v
XY, zemř. XY, jehož procesními nástupkyněmi se staly žalobkyně, na základě
usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. 3. 2023, č. j. 16 C
39/2018-947) napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu výroku II, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 5. 2021, č. j. 16 C 39/2018-714) v části
jeho výroku I změněn tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle
žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY. [Co do převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území
XY – k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů – byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, ohledně pozemků parc. č.
XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zrušen a věc
byla v naznačeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výroky
I a III rozsudku odvolacího soudu.]
2. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval dovolatel
(potažmo žalobkyně jako jeho procesní nástupkyně) v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při
řešení otázky procesního práva, může-li odvolací soud učinit ve věci jiné
skutkové závěry nežli soud prvního stupně bez toho, že by ke sporné skutečnosti
zopakoval dokazování. Skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně překážek pro
vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY považují žalobkyně za
nepodložené.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
7. K dovoláním předestřené otázce procesního práva lze odkázat na závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž zásada, že odvolací soud
není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména
s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud
bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z
jiných důkazů. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi,
který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další
skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat
přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6
Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb.
rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99, uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). U důkazních
prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v
protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není
porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich
odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu
předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil; skutková zjištění
odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy
považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a ze dne 6. 3. 2007,
sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
8. Z týchž závěrů vychází i v dovolání odkazovaná judikatura – rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, ze dne 13. 3.
2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018. Z
dalších rozhodnutí dovolacího soudu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2100/2022, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1898/2023.
9. Jestliže v nyní souzené věci odvolací soud ve svých skutkových
závěrech (jde-li o okolnosti rozhodné pro posouzení převoditelnosti pozemku
parc. č. XY v katastrálním území XY, ve světle § 3 odst. 1 písm. b/ a § 6 odst.
1 písm. h/ zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) vycházel toliko z
listinného důkazního prostředku (viz bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku a v
něm shrnuté hodnocení písemného sdělení příslušného správního úřadu), nikterak
se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, byť by
uvedený listinný důkaz (na jehož podkladě učinil o věci jiná zjištění nežli
soud prvního stupně) sám neprovedl.
10. Ani zbylé v dovolání uvedené námitky (již bez vytčení kvalifikované
právní otázky a hledisek přípustnosti dovolání), vystihující vady řízení,
nemohou založit přípustnost dovolání. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu
druhou, o. s. ř.); pouhé tvrzení o procesním pochybení bez dalšího přípustnost
dovolání založit nemůže (srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014,
ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32
Cdo 1145/2015).
11. K výtce, že odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění nelze mít za
podložené (míří-li též na hodnocení důkazů), lze pak připomenout i tolik, že
dovolací soud není skutkovou instancí (dovolací přezkum je spojen výhradně s
otázkami právními; § 241a odst. 1 věta první), oprávněním k přezkumu skutkových
zjištění nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2050/17, bod 17).
12. Z uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti
dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny (v dovoláním
vytčené otázce procesního práva je rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již
vyřešené otázky).
13. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu
spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení
končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu