23 Cdo 1890/2023-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně VAKO - HP, s.r.o., se sídlem v Říčanech, Nová 1542/10, identifikační číslo osoby 25079638, zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 6 350 617 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 81/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 20 Co 391, 392/2022-241, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2022, č. j. 64 C 81/2018-185, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 19. 5. 2022, č. j. 64 C 81/2018-185, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2022, č. j. 64 C 81/2018-209, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení 6 350 617 Kč s příslušenstvím a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení České republice ve výši 9 249 Kč a žalované ve výši 31 610 Kč, pouze s tou opravou, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám žalované (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
2. Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (oba ve výroku o věci samé), napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, v němž
namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že napadené rozsudky závisí na vyřešení otázky „hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání zamítnout jako zcela nedůvodné, neboť soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěly ke správným skutkovým zjištěním a ani procesní práva žalobkyně nebyla porušena.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
5. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovoláním výslovně napadla nejen rozsudek odvolacího soudu, ale také rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád ovšem neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud z tohoto důvodu řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil, protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., které je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
6. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Jakkoli žalobkyně v úvodu dovolání avizovala jako předpoklad přípustnosti dovolání mimo jiné odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva, žádnou konkrétní hmotněprávní otázku v dalším textu dovolání nezformulovala.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, spatřovala-li přípustnost dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky …, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, aniž by současně v dalším obsahu dovolání vymezila jakoukoliv vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
10. Žalobkyně tak jako předpoklad přípustnosti dovolání fakticky vymezila jen odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu) při řešení otázek procesního práva.
11. Žalobkyně tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, a ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009) a též od judikatury Ústavního soudu (nálezů ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, a ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06) týkající se postupu soudu při hodnocení znaleckých posudků. Vytýkala odvolacímu soudu, že pouze převzal závěry vyplývající ze znaleckého posudku, aniž se zabýval jeho vytýkanými nedostatky a námitkami žalobkyně (zejména o spekulativnosti závěrů znalců), hodnotil jej nekriticky a potlačil listinné důkazy ve prospěch žalobkyně.
12. Tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud se od výše citované judikatury neodchýlil, pokud posuzoval přesvědčivost posudku, jeho náležité odůvodnění, přihlédnutí ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, soulad s ostatními provedenými důkazy, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Právě na základě takového kritického hodnocení jeho obsahu dospěl k závěru, že znalecký ústav v posudku přesvědčivě zdůvodnil, že poškození porostů řepky nemohl způsobit mráz, neboť v takovém případě by byly poškozeny všechny porosty a na poli žalobkyně by nemohly nezůstat celé pruhy nepoškozené kvetoucí řepky, že poškození řepky podle předložené fotodokumentace neodpovídá poškození, které může na tomto typu porostu způsobit silný mráz, což podepřel jinými srovnávacími fotografiemi porostu řepky poškozeného mrazem, z nichž bylo zřejmé, že nešlo o stejný druh poškození jako na fotografiích z pole žalobkyně. Vypořádal se též se závěry jiných v řízení zpracovaných posudků. Závěry znaleckého posudku pak podle odvolacího soudu byly též v souladu s družicovými snímky předmětného pole žalobkyně a sousedních polí a posoudil je též jako logické.
13. Žalobkyně svou dovolací argumentací, při níž polemizuje s výsledkem hodnocení důkazů, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, ale správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Zjištěný skutkový stav však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti skutkovým zjištěním nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Jestliže žalobkyně za dovolací důvod považovala též „nesprávné právní hodnocení odvolacího soudu založené extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením“, je z dovolání patrné, že žalobkyně takto pouze nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo prokázáno, že k poškození řepky silným mrazem nedošlo. Takový závěr odvolacího soudu přitom zjevně není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně o procesním pochybení soudů obou stupňů, kterého se měly dopustit tím, že v řízení nebyla dostatečně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. a že její žaloba byla zamítnuta právě z důvodu neunesení důkazního břemene. Žalobkyně touto námitkou ve skutečnosti namítá vadu řízení, ke které dovolací soud přihlíží jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), což v posuzované věci není naplněno.
15. Žalobkyně současně tvrdila, že se takto odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované usnesením ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3562/2008, nebo rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006) a Ústavního soudu (představované nálezy ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04). Na řešení procesní otázky nezbytnosti poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. však napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž nepotvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž z důvodu, že v řízení bylo prokázáno, že k poškození řepky ozimé nedošlo v důsledku silných mrazů, které žalobkyně v dovolání tvrdila jako důvod pro pojistné plnění podle pojistné smlouvy. Odvolací soud sice v odůvodnění rozsudku (ne příliš přesně) uvedl, že „žalobkyně neprokázala existenci tvrzené pojistné události“ (srov. odstavec 8 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), nicméně ze zbytku odůvodnění v celém jeho kontextu se zřetelně podává závěr o skutkovém stavu, podle něhož byl prokázán opak tvrzení žalobkyně, tedy že bylo dokazováním zjištěno, že porost řepky nebyl poškozen mrazem (srov. odstavec 7 napadeného rozsudku, podle kterého revizní posudek „poškození dotyčného porostu mrazem jednoznačně vyloučil“). Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. přitom slouží výlučně k tomu, aby žaloba nebyla zamítnuta jen proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž by byl poučen, že taková procesní břemena má (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Za situace, kdy měl odvolací soud tvrzení žalobkyně (rozhodné pro právní posouzení věci) dokazováním za vyvrácené, již pro jeho rozhodnutí nebylo určující posouzení otázky nezbytnosti poučení žalobkyně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Pro úplnost lze dodat, že z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. 6. 2019, na němž byl přítomen zástupce žalobkyně, nadto vyplývá, že žalobkyně byla podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena, aby označila „důkazy k prokázání sporné skutečnosti, že za účinnosti a trvání předmětné pojistné smlouvy došlo k pojistnému nebezpečí sjednanému pro typ pojištění A B v případě plodin řepky ozimní“, a byla též poučena o následcích neunesení důkazního břemene.
17. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu