23 Cdo 2035/2025-63 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 394/12, identifikační číslo osoby 29050821, zastoupené Mgr. Vladimírem Foldynou, advokátem se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 394/12, proti žalovanému Mgr. Janu Kramperovi, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Jungmannova 26/15, identifikační číslo osoby 73628760, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové město, Jungmannova 26/15, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 267/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 35 Co 118/2025-41, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 428 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, která dle jejích tvrzení měla představovat smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o trvalé advokátní spolupráci uzavřené stranami dne 21. 6. 2019. Podle žalobkyně žalovaný porušil svou smluvní povinnost, jestliže po skončení spolupráce s žalobkyní „protiprávně přetáhl“ šest jejích v žalobě jmenovaných zaměstnanců (pět advokátů a jednoho advokátního koncipienta), přičemž podle smluvního ujednání výše smluvní pokuty odpovídá výši odměn či mzdy vyplacené v období dvanácti měsíců osobě, vůči které jednání žalovaného směřovalo, vždy však minimálně 1 000 000 Kč. Žalobkyně tak měla za to, že má právo na smluvní pokutu ve výši 7 407 964,65 Kč. Žalobou přitom uplatnila smluvní pokutu pouze v její minimální výši 1 000 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně považoval žalobu za vadnou, neboť žalobní tvrzení (o výši smluvní pokuty, na kterou žalobkyni vzniklo právo) byla v rozporu se žalobním petitem, a vyzval proto žalobkyni usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 14 C 267/2024-19, k odstranění vad žaloby. Žalobkyně výzvě soudu nevyhověla, neboť neměla za to, že by žaloba byla nejasná, neurčitá či trpěla vadami. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 3. 1. 2025, č. j. 14 C 267/2024-25, žalobu ze dne 11. 9. 2024 odmítl (výrok I),
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
4. Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítla nesprávnost právního posouzení soudů nižších stupňů. Ta podle jejího názoru spočívala především v tom, že žalobkyně vůči žalovanému uplatnila pouze jediný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč, ačkoliv jí podle smluvního ujednání v důsledku porušení žalovaným vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 7 407 964,65 Kč. Žalobkyně v dané souvislosti uvedla, že nárok na smluvní pokutu nevzniká již porušením utvrzené povinnosti, nýbrž (jak podle žalobkyně plyne z ustanovení § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) až uplatněním smluvní pokuty vůči dlužníkovi.
5. Ve vztahu k přípustnosti dovolání pak žalobkyně uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož na projednávanou věc nesprávně aplikoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020, a to konkrétně 1) odmítl-li její žalobu, ačkoliv nevykazovala žádné vady, které by bránily jejímu projednání, a 2) kladl-li výzvou na odstranění vad na žalobkyni požadavky, které mohly být relevantní z hlediska hmotněprávního posouzení jejího nároku, nikoliv však z hlediska posouzení žaloby po procesněprávní stránce (posouzení „nezaměnitelnosti žaloby po stránce skutkové“).
6. Žalobkyně dále měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to 3) zda nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniká jako vymahatelné právo již porušením utvrzené povinnosti, nebo až jejím uplatněním vůči dlužníkovi, 4) zda musí věřitel uplatnit právo na smluvní pokutu v plné výši a 5) zda v případě, kdy v bezprostřední časové a příčinné souvislosti dojde k několika porušením smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, může věřitel požadovat jedinou smluvní pokutu za takové jednání či zda musí uplatnit smluvní pokutu za každé jednotlivé porušení smluvní povinnosti.
7. V neposlední řadě pak žalobkyně uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil následující otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, a sice 6) zda v případě uplatnění jediného nároku žalobou může odvolací soud dospět k závěru, že se žalobkyně domáhá několika samostatných nároků, 7) zda je žalobce povinen na výzvu soudu podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, upravovat žalobní tvrzení podle požadavků soudu, jsou-li tyto v rozporu se skutečností, 8) zda v případě uplatnění jediného nároku na smluvní pokutu má soud postupovat, jako by žalobou bylo uplatněno více smluvních pokut, a 9) zda při posuzování projednatelnosti žaloby může soud provádět výklad smluvních ujednání, ze kterých je žalobní nárok dovozován. V souvislosti s posledně zmíněnou otázkou měla navíc žalobkyně za to, že soudy nižších stupňů zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces.
8. Jelikož odvolací soud posoudil shora uvedené otázky nesprávně, žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně na č. l. 25 spisu se mění ve výroku I tak, že se žaloba neodmítá.
9. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání upozornil, že žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, nýbrž pouze usiluje o zvrácení závěru odvolacího soudu o tom, že svou žalobou uplatnila šest nároků na smluvní pokutu, aniž by u jednotlivých nároků uvedla, v jaké výši je uplatňuje. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a aby přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalobkyně v dovolání předně namítá (a formuluje v dané souvislosti otázku shora uvedenou pod č. 1), že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neboť žaloba splňovala všechny zákonem vyžadované náležitosti, bylo z ní zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, neexistoval žádný rozpor mezi žalobními tvrzeními a petitem, a proto žaloba nebyla vadná.
15. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně uvedl, že jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2568/2023, jakož i tam citovanou judikaturu). O objektivní kumulaci nároků se přitom jedná také v případě uplatnění několika nároků na zaplacení smluvní pokuty se samostatným skutkovým základem, byť plynoucích z jediného smluvního ujednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015).
16. O takový případ šlo i v projednávané věci, neboť žalobkyně v řízení tvrdila, že jí podle čl. 3.6 smlouvy o spolupráci vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 7 407 964,65 Kč za protiprávní „přetažení“ celkem pěti advokátů a jednoho advokátního koncipienta žalovaným (konkrétně ve výši 1 963 156,45 Kč za advokáta Mgr. Faltuse, ve výši 963 800 Kč za advokátku JUDr. Demovou, ve výši 1 209 008 Kč za advokáta Mgr. Mlse, ve výši 1 343 243,60 Kč za advokáta Mgr. Perniše, ve výši 1 265 539,05 Kč za advokátku Mgr. Stedl a ve výši 663 218 Kč za advokátního koncipienta Mgr. Vacka), kterou však uplatňuje pouze “co do minimální výše 1 000 000 Kč“. Žalobkyně však v žalobě nerozlišila, jakou částku požaduje zaplatit z titulu každého jednotlivého porušení smluvního ujednání (tj. za „přetažení“ konkrétního advokáta či koncipienta), ačkoli byla k odstranění uvedené vady žaloby soudem prvního stupně řádně vyzvána. Z žalobních tvrzení tak není jasné, jaký konkrétní nárok či nároky na smluvní pokutu (vzniklé v důsledku „přetažení“ některého či některých konkrétních osob) žalobkyně uplatnila, a v řízení tak není dostatečně určitě vymezen předmět sporu. V případě meritorního rozhodnutí o takové žalobě by nebylo možno jednoznačně určit objektivní meze právní moci, a nebylo by tak zřejmé, zda následnému řízení brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Obdobně to platí pro překážku zahájeného řízení (§ 83 odst. 1 o. s. ř.).
17. Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že žaloba trpěla neurčitostí, která nebyla (navzdory výzvě soudu prvního stupně) odstraněna, a proto bylo na místě ji odmítnout jako věcně neprojednatelnou, jeho závěr je v souladu se shora citovanou judikaturou, a námitka žalobkyně tak přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
18. Pro úplnost dovolací soud dodává, že mínila-li dovolatelka v žalobě uplatnit pouze jediný nárok na zaplacení smluvní pokuty, měla (nejpozději) k výzvě soudu prvního stupně (srov. usnesení soudu prvního stupně na č. l. 19 spisu) uvést, z jakého konkrétního porušení povinnosti žalovaným (z celkem šesti tvrzených „přetažení“ zaměstnanců) danou smluvní pokutu v uplatněné výši požaduje. Nevyhověla-li žalobkyně konkrétně formulované výzvě soudu prvního stupně, pak se soudy odmítnutím žaloby ani v takovém případě od shora citované judikatury dovolacího soudu neodchýlily.
19. Dovolání pak není přípustné ani pro řešení otázky (shora rekapitulované pod č. 3), zda nárok na smluvní pokutu vzniká již samotným porušením smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou nebo až uplatněním práva na smluvní pokutu proti dlužníkovi, neboť tato otázka se míjí s právním hodnocením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud na jejím řešení napadené usnesení nezaložil, uvedenou otázkou se nijak nezabýval a neformuloval ohledně ní žádný závěr, neboť ve svém rozhodnutí vyšel z již zmiňovaného závěru, že žalobkyně uplatnila jednou žalobou více nároků se samostatným skutkovým základem, aniž by vymezila, v jaké výši a za jaká konkrétní jednání žalovaného smluvní pokutu požaduje, a proto její žaloba nesplňovala náležitosti vyžadované § 79 odst. 1 o. s. ř. a nebyla projednatelná. Hmotněprávním posouzením věci (včetně posuzování okamžiku vzniku práva na smluvní pokutu) se proto odvolací soud vůbec nezabýval, a uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Z téhož důvodu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka č. 4 (zda musí věřitel uplatnit právo na smluvní pokutu v plné výši), jakož ani otázka č. 5 (zda v případě, kdy v bezprostřední časové a příčinné souvislosti dojde k několika porušením smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, může věřitel požadovat jedinou smluvní pokutu za takové jednání či zda musí uplatnit smluvní pokutu za každé jednotlivé porušení smluvní povinnosti). Také tyto otázky se totiž se míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97), jenž se uvedenými otázkami výkladu hmotného práva v procesním rozhodnutí potvrzujícím odmítnutí žaloby nezabýval a napadené usnesení na jejich řešení nezaložil.
21. Dovolání rovněž není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek č. 6 (zda v případě uplatnění jediného nároku žalobou může odvolací soud dospět k závěru, že se žalobkyně domáhá několika samostatných nároků) a č. 8 (zda v případě uplatnění jediného nároku na smluvní pokutu má soud postupovat, jako by žalobou bylo uplatněno více smluvních pokut). Žalobkyně uvedenými otázkami podsouvá dovolacímu soudu závěr o tom, že žalobou byl uplatněn jediný nárok. Jak však plyne ze shora uvedeného, žalobkyně žalobou požadovala zaplacení několika (samostatných) smluvních pokut, na které jí mělo vzniknout právo v důsledku šesti případů „přetažení“ jejích zaměstnanců ze strany žalovaného. Tvrzení, že žalobkyně uplatnila jediný nárok, tak neodpovídá skutkovým tvrzením žalobkyně uvedeným v žalobě a míjí se s právním posouzením věci odvolacího soudu.
22. Namítá-li pak žalobkyně, že ji soudy nižších stupňů nesprávně poučily podle § 43 o. s. ř., kladly na ni požadavky, které mohly být relevantní toliko z hlediska hmotněprávního posouzení jejího nároku, a že odvolací soud prováděl výklad smluvních ujednání mimo věcné projednání žaloby, ani tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť žalobkyně jejich prostřednictvím namítá vady řízení, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
23. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
24. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že z obsahu spisu neplyne, že by požadavky soudu obsažené ve výzvě učiněné vůči žalobkyni podle § 43 o. s. ř. byly „v rozporu se skutečností“. Soud prvního stupně totiž uvedenou výzvou žalobkyni pouze upozornil na to, že nedostatečně vymezila předmět řízení (v jaké výši uplatňuje jednotlivé smluvní pokuty za která tvrzená porušení povinnosti ze strany žalovaného). Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by předmětnou výzvou soud prvního stupně kladl na žalobkyni požadavky relevantní toliko z hlediska hmotněprávního posouzení žaloby. Z usnesení soudu prvního stupně na č. l. 19 pouze plyne, že soud postupem podle § 43 o. s. ř. žalobkyni vyzval k odstranění vady žaloby, přičemž uvedl, v čem tato vada spočívá, jak a v jaké lhůtě ji má žalobkyně odstranit a jaké jsou následky případného nesplnění výzvy.
25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu