23 Cdo 2146/2024-1950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KyraStav Energy, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Klikatá 1238/90c, identifikační číslo osoby 24707112, zastoupené Mgr. Ondřejem Kneblem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalované MIRAS - stavitelství a sanace s.r.o., se sídlem v Praze 10, Pražská 810/16, identifikační číslo osoby 26385759, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, o 1 822 722 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o 2 141 211,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 75/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 70 Co 1/2024-1906, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 3. 2024, č. j. 70 Co 1/2024-1919, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 39 712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 1 822 722 Kč s příslušenstvím jako dosud neuhrazené ceny prací (elektroinstalace) provedených na základě smlouvy o dílo ze dne 20. 4. 2017 žalobkyní pro žalovanou při rekonstrukci a přístavbě v Psychiatrické nemocnici Dobřany (dále jen „PN Dobřany“). Žalovaná v průběhu řízení požadovala vzájemným návrhem po žalobkyni zaplacení částky 2 141 211,52 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na smluvní pokutu z předmětné smlouvy, náhrady škody za nutnost dokončení díla PN Dobřany jiným subjektem, jakož i nároku na smluvní pokutu ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 30. 11. 2016 týkající se vodního díla Lučina (dále jen „VD Lučina“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 46 C 75/2018-1817, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 822 722 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 245 877 Kč od 18. 11. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 297 128 Kč od 9. 1. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 279 717 Kč od 22. 3. 2018 do zaplacení (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení o žalobě žalobkyni (výrok II) i České republice (výrok III). Určil, že se žalované po právní moci rozsudku vrací nespotřebovaná část zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem (výrok IV) a uložil žalované, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení rozsudku sdělila Obvodnímu soudu pro Prahu 10 číslo účtu, na který jí má být nespotřebovaná část zálohy na náklady důkazu poukázána (výrok V). Rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 724 096,10 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 724 096,10 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč (výrok VI). Vzájemný návrh co do zbylé částky 1 417 115,40 Kč s příslušenstvím a náklady spojenými s uplatněním pohledávky zamítl (výrok VII). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu (výrok VIII).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (ve znění opravného usnesení) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl ohledně úroku z prodlení z částky 245 877 Kč od 18. 11. 2017 do 18. 12. 2017 a ohledně úroku z prodlení z částky 1 297 128 Kč od 9. 1. 2018 do 28. 1. 2018, ve výroku VI o vzájemném návrhu jej změnil tak, že zamítl vzájemnou žalobu i ohledně částky 724 096,10 Kč s příslušenstvím a ohledně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku VII o částečném zamítnutí vzájemného návrhu potvrdil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok II) a České republice (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhovala, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně je navrhla jako nedůvodné zamítnout. Podle ní je dovolání vystavěno na vlastních skutkových a právních závěrech žalované.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud měl k dispozici tři znalecké posudky s rozdílnými závěry o téže otázce (okamžiku možného zahájení prací na díle PN Dobřany), a přesto za situace, kdy výslech znalců rozpory neodstranil, nenařídil vypracování revizního posudku.
9. V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který měl (oproti předpokladům uplatněným žalovanou v dovolání) rozpory v závěrech znaleckých posudků za odstraněné. Vycházel přitom z jejich vzájemného posouzení též v návaznosti na hodnocení dalších v řízení provedených důkazů. Odvolací soud se tedy (mimo jiné) ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckých posudků Ing. Miloslavy Popenkové, Ing. Vladimíra Jelínka a jejich výslechu, jakož i ze stavebního deníku žalobkyně a žalované (srov. odstavec 34 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 18 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tak nezaložil posouzení otázky stavební připravenosti žalované na jediném listinném důkazu, jak žalovaná též namítala v dovolání. Otázku, kterou formuluje žalovaná v dovolání, tedy odvolací soud ve skutečnosti neřešil (neměl důvod řešit), neboť nenastal procesní stav žalovanou předpokládaný v rámci její dovolací argumentace k této otázce. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
10. Prostřednictvím uvedené námitky žalovaná fakticky zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015].
11. Tvrdí-li žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od hodnocení znaleckého posudku (Ing. Zdeňka Němce) soudem prvního stupně, aniž sám tento důkaz provedl, namítá ve skutečnosti vadu řízení (srov. žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko
nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o tomto procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15.
9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K této námitce lze též dodat, že odvolací soud při posouzení doby, v níž mohla žalobkyně zahájit práce na díle VD Lučina, nevycházel z jiného hodnocení znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce (jak tvrdí žalovaná v dovolání), který posuzoval okamžik technické možnosti zahájení provádění prací na uvedeném díle (ke dni 16. 6. 2016), nýbrž vycházel z obsahu jiných provedených důkazů, podle kterých žalobkyně nemohla zahájit práce k uvedenému datu podle smlouvy o dílo, neboť smlouvu o dílo uzavřela až dne 30.
11. 2016 (předtím předmětné dílo pro žalovanou měla vykonávat jiná osoba).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při určení výše nároku žalobkyně (za provedené práce na díle PN Dobřany) nevyužil úvahy soudu podle § 136 o. s. ř. Žalovaná při její formulaci vychází z předpokladu, že ač měl odvolací soud za prokázaný základ nároku žalobkyně, jeho výše nebyla postavena na jisto, neboť část nároku (ve výši 455 092 Kč) byla sporná a podle znalce Ing. Jiřího Táborského s největší pravděpodobností nebyly žalobkyní na díle PN Dobřany provedeny práce a dodány materiály v rozsahu 455 092 Kč. V posuzované věci však odvolací soud vycházel ze zjištění, že na stavbě PN Dobřany byly provedeny všechny žalobkyní fakturované práce (uplatněné žalobou) a každá faktura (v rozsahu výše fakturované částky) byla (v souladu se smlouvou o dílo) podložena soupisem prací a zjišťovacím protokolem potvrzeným technickým dozorem žalované a nebyl doložen žádný změnový list, který by dokládal neoprávněnost fakturace v rozsahu částky 455 092 Kč (srov. odstavec 17 napadeného rozsudku).
Neměl přitom za prokázané tvrzení žalované o vadnosti provedených prací, neboť případné posouzení provedených prací a jejich vad znemožnila skutečnost, že k ukončení spolupráce žalované se žalobkyní došlo v době rozpracovanosti díla bez jeho pasportizace a řádného zdokumentování (žalovaná neumožnila žalobkyni dílo dokončit) a že dílo bylo dokončeno třetími subjekty. Oproti námitce žalované tedy v posuzované věci nešlo o situaci, v níž by byl prokázán pouze základ nároku a jeho výši by bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo by ji nebylo možné zjistit vůbec, neboť v řízení byla podle skutkového závěru, z nějž odvolací soud vycházel, zjištěna i výše nároku.
13. Žalovaná i touto námitkou ve skutečnosti zpochybňuje výsledek hodnocení důkazů a v rámci dovolací argumentace vychází z vlastního skutkového stavu věci. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016).
14. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu