23 Cdo 2180/2025-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně AFRY CZ s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Magistrů 1275/13, identifikační číslo osoby 45306605, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 232/15, proti žalované Szigma International SE, se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 394/12, identifikační číslo osoby 03355926, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, o zaplacení 100 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 117/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 21 Co 20/2025-257, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 752 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 100 000 USD s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalobkyní jako zájemcem a žalovanou jako zprostředkovatelem byla dne 24. 7. 2018 uzavřena smlouva o zprostředkování podle § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Současně byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě. Podle něj se žalovaná zavázala zprostředkovat žalobkyni ve lhůtě jednoho roku uzavření smluv na poskytování inženýrských a konzultačních služeb v předpokládané hodnotě 10 milionů USD mezi žalobkyní a ukrajinskými provozovateli tepláren a elektráren.
Nárok žalované na odměnu měl vzniknout pouze tehdy, pokud by následkem její činnosti došlo k uzavření smlouvy o dílo na uvedený projekt. Současně se žalovaná zavázala, že v případě nesplnění tohoto závazku vrátí žalobkyni poskytnutou zálohu, kterou žalobkyně uhradila žalované dne 31. 7. 2018 ve výši 100 000 USD. Protože žalovaná svůj závazek ke zprostředkování smluv nesplnila, vyzvala ji žalobkyně dne 13. 11. 2019 a opětovně dne 24. 2. 2020 k vrácení poskytnuté zálohy, což však žalovaná neučinila.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2024, č. j. 29 C 117/2021-157, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a sice zda lze válečný stav na Ukrajině považovat za okolnost vyšší moci, která jí nemůže být přičítána k tíži při hodnocení splnění procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti na svou obranu a označit důkazy způsobilé toto tvrzení prokázat.
5. Žalovaná dále namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, podle něhož v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní, neboť má za to, že své obranné tvrzení konkretizovala dostatečně určitě a současně označila i důkazní návrhy, jejichž provedení bylo podle ní možné. Namítala rovněž, že soudy nižších stupňů rozhodly předčasně a tím jí znemožnily řádně uplatnit procesní obranu, čímž bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila jeho přípustnost a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. V části, v níž žalovaná napadá jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní, trpí dovolání nedostatkem obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
12. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může- li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023). 13. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022). 14. Žalovaná svou argumentací uvedenou v (první části) bodu 12 dovolání sice nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neusnesení břemena tvrzení, a tím i břemena důkazního, nevymezuje k němu však žádný konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tento nedostatek nelze odstranit tím, že žalovaná v bodu 6 dovolání uvádí současně tři předpoklady přípustnosti dovolání, není-li z obsahu dovolání jasné, který z nich k uvedené otázce vztahuje. Platí přitom, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2101/2023). 15. Dovolání tak v dané části trpí vadou, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence konkrétního předpokladu přípustnosti dovolání nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 16. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalované. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Žalovaná dále v (druhé části) bodu 12 dovolání předložila dovolacímu soudu otázku, zda lze válečný stav na Ukrajině považovat za okolnost vyšší moci, která jí nemůže být přičítána k tíži při hodnocení splnění procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti na svou obranu a označit důkazy způsobilé toto tvrzení prokázat. Zdůraznila, že se jedná o natolik výjimečnou situaci, pro kterou „nenalézá žádný jiný judikaturní precedent“. Tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 20. V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o neunesení břemena tvrzení a důkazního ze strany žalované založil na tom, že ačkoliv se žalovaná zavázala zprostředkovat uzavření smlouvy mezi žalobkyní a provozovatelem teplárny či elektrárny na Ukrajině do 24. 7. 2019, tedy ještě před zahájením války, nebyla žalovaná schopna ani v rovině tvrzení označit konkrétní smlouvu, jejíž uzavření pro žalobkyni v uvedené lhůtě zprostředkovala. Tvrzení žalované, že zprostředkovala uzavření smlouvy mezi žalobkyní a svou dceřinou společností Szigma International – UA LLC, reg. č. 41747514, pak odvolací soud nepovažoval za rozhodné pro projednávanou věc, neboť uvedená dceřiná společnost nebyla provozovatelem teplárny či elektrárny na Ukrajině, což byla jedna z podmínek vzniku nároku žalované na odměnu. Z uvedeného je zřejmé, že se žalovanou formulovaná otázka míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 21. Žalovaná dále v dovolání namítala, že soudy nižších stupňů rozhodly předčasně, a tím jí znemožnily řádně uplatnit procesní obranu, čímž bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu. Žalovaná tak ve skutečnosti namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vady řízení samy o sobě totiž nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, který se otázce předčasného rozhodnutí vůbec nevěnuje. 22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Dovolací soud závěrem pro úplnost uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení soudu prvního stupně ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu (tarifní hodnotou je jistina přepočtena dle devizového kurzu České národní banky ke dni podání vyjádření – 100 000 x 20,993, tj. částka 2 099 300 Kč) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 16 700 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč a zvýšením o daň z přidané hodnoty má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20 752 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu