23 Cdo 2185/2025-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. E., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovanému Ing. Richardu Motyčkovi, se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí 1311/17, identifikační číslo osoby 10147608, zastoupenému Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 223/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 69 Co 153/2024-61, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vrácení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatila žalovanému jako zálohu na vyhotovení znaleckého posudku, a to podle smlouvy, již měla s žalovaným uzavřít dne 21. 4. 2021. Protože žalovaný znalecký posudek nevypracoval ani po několika posunutích termínu, žalobkyně od smlouvy odstoupila. Žalovaný se bránil tvrzením, že s žalovanou o vypracování znaleckého posudku sice jednal, ale uzavření smlouvy o vyhotovení znaleckého posudku podmiňoval dodáním kvalitních podkladových materiálů ze strany žalobkyně, k čemž však nedošlo.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 8 C 223/2023-40, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Žalovaný, zastoupený advokátem, napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) dovoláním, jež považoval za přípustné, neboť odvolací soud podle jeho názoru posoudil věc v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022, jestliže dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla smlouva o vyhotovení znaleckého posudku uzavřena, a to ani konkludentně. Žalovaný upozornil, že z dosud zjištěných skutečností neplynulo, že by žádná smlouva nevznikla, a naopak měl za to, že žalobkyně úhradou zálohy ve výši 15 000 Kč v podstatě vyjádřila svou vůli být smlouvou o dílo (o vyhotovení znaleckého posudku) vázána. Odvolací soud navíc podle žalovaného pochybil, když neprovedl všechny navrhované listinné důkazy.
5. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolatel především tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022, neposoudil-li smlouvu mezi účastníky jakou uzavřenou konkludentně. Podle žalovaného zaplacením částky 15 000 Kč žalobkyně „v podstatě vyjádřila svou vůli“ být smlouvou o dílo vázána. Uvedená argumentace žalovaného je však v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, podle nichž žalobkyně spornou částku poskytla žalovanému ještě před uzavřením smlouvy, strany o uzavření smlouvy sice jednaly, ale k dohodě na jejím obsahu nedošlo, neboť žalovaný vyhotovení posudku podmiňoval stanovením určitých podmínek, stranami nebyla dohodnuta ani lhůta k vyhotovení posudku a ze strany samotného žalovaného bylo uzavření smlouvy v řízení před soudy nižších stupňů popíráno (srov. body 9 a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s body 3, 4 a 12 odůvodnění napadeného rozsudku).
11. Žalovaný tak v dovolání ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od
skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Uvedená námitka žalovaného proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 12. Namítá-li dále žalovaný, že odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl všechny jím navrhované důkazy, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaný jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). 13. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 14. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Dovolací soud závěrem pro úplnost uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu