USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně INSKY spol. s r.o., se sídlem v Ústí nad Labem,
Nový svět 100, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem
Růžkem, advokátem, se sídlem v Mostu, Moskevská 12, proti žalovanému Česká
pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo
osoby 47114983, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze
2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 35 631 784 Kč s příslušenstvím a o vzájemném
návrhu na zaplacení 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č.
j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu o zaplacení částky 35 631 784 Kč s
příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní
poplatek (výrok II), o vzájemné žalobě rozhodl tak, že žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalovanému částku 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (výrok
III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím
soud prvního stupně dospěl k závěru, že dne 26. 3. 2004 byla mezi žalobkyní
jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva č. 2/2004/INV,
jejímž předmětem bylo provedení díla „Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem –
II. etapa“ (dále jen „smlouva o dílo č. 2“). Cena díla byla sjednána rámcově
dohodou do 600 000 000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1-7. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny
bez zadávacího řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Žalobkyně se proto nemohla
úspěšně domáhat zaplacení ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak v žalobě
původně požadovala. Žalobkyně navrhla změnu žaloby podáním ze dne 29. 11. 2011,
doručeným soudu dne 6. 12. 2011, kterým se namísto původní částky 20 109 818,09
Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla domáhala částky 35 631 783,95 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody; tento návrh odůvodnila tím, že žalovaný
způsobil neplatnost smlouvy, a žalobkyni tak vznikla škoda v nově požadované
výši. Podle žalobkyně měla škoda ve výši 25 109 818,09 Kč s příslušenstvím
spočívat v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle
vyhotovených faktur (skutečná škoda), a dále ve výši 16 471 965,86 Kč s
příslušenstvím v tom, že jí z jednotlivých faktur nebyly zaplaceny tzv. pozastávky (ušlý zisk); od součtu těchto částek žalobkyně odečetla pohledávku
žalovaného z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč. Soud prvního
stupně připustil změnu žaloby a poté posuzoval důvodnost žalovaným vznesené
námitky promlčení. Aplikoval ustanovení § 394 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník (dále „obch. zák.“), a uzavřel, že právní úkon je neplatným v
den, kdy byl uskutečněn, v případě uzavření dodatků ke smlouvě o dílo č. 2 tedy
nejpozději ke dni 5. 2. 2007 (uzavření dodatku č. 7). Změna žaloby, doručená
soudu dne 6. 12. 2011, která je skutkově odlišná od původních žalobních
tvrzení, byla učiněna až po uplynutí promlčení lhůty, a proto je třeba podle
soudu prvního stupně žalobu zamítnout. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1
Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV
a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I
usnesení odvolacího soudu), ve výroku II pak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu). K dovolání žalovaného proti výroku I uvedeného usnesení odvolacího soudu
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 1383/2020-483, toto
usnesení odvolacího soudu ve výroku I zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (dále jen „rušící usnesení Nejvyššího soudu"). Nejvyšší soud takto rozhodl poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 28. 4. 2016,
č. j.
23 Cdo 2741/2014-450, jímž výše uvedené usnesení odvolacího soudu změnil
ve výroku I tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (dále
jen „měnící rozsudek Nejvyššího soudu“), zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16 (dále jen „rušící nález Ústavního soudu“). V dalším řízení odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
která považoval za úplná a dostatečná pro právní hodnocení věci. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobkyně v podání ze dne 29. 11. 2011 změnila žalobu, neboť uplatněný nárok
nově odvíjela od jiných skutkových tvrzení. Žalobkyně dle odvolacího soudu
totiž na místo plnění ze smlouvy nově žádala zaplacení svého nároku z důvodu
náhrady škody. Odvolací soud přitom zohlednil, že skutková podstata nároku na
náhradu škody je složitější a vyžaduje vyšší nároky na její řádné vyjádření,
jež zahrnuje jednoznačné a individualizované tvrzení o porušení právní
povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením
právní povinnosti. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu rovněž dospěl ke správnému závěru, že
žalobkyně s ohledem na § 394 odst. 3 obch. zák. učinila změnu žaloby až po
uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 obch. zák. Žalovaný dle odvolacího
soudu proto důvodně vznesl námitku promlčení, u které soud neshledal žádné
relevantní skutečnosti svědčící o jejím rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud
rovněž nepřisvědčil námitce žalobkyně, že došlo k přetržení běhu promlčecí
lhůty v důsledku částečných plnění žalovaného, kterými podle § 407 odst. 3
obch. zák. měl uznat i zbytek dluhu. Dle odvolacího soudu poslední platbu
žalovaný žalobkyni poskytl dne 4. 9. 2007, a to v souvislosti s pravidelnou
fakturací na základě smlouvy o dílo č. 2. Platby žalovaného tak dle odvolacího
soudu byly mimo spojitost se skutkovým dějem na náhradu škody vylíčeným ve
změněné žalobě. Soud prvního stupně tak dle odvolacího soudu žalobu po věcné
stránce důvodně zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítla,
že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a
Ústavního soudu týkající se závaznosti kasačních rozhodnutí Ústavního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06). Dle
žalobkyně odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nereflektoval rušící nález
Ústavního soudu a zcela se podřídil právním závěrům vyjádřeným v rušícím
usnesení Nejvyššího soudu, které dle jejího názoru jsou v rozporu s právními
závěry obsaženými v rušícím nálezu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu je dle
žalobkyně rovněž napadený rozsudek v rozporu s rušícím nálezem Ústavního soudu. Dále žalobkyně namítla, že svým podáním ze dne 29. 11. 2011 neprovedla změnu
žaloby, ale pouze jinak právně kvalifikovala dříve uplatněný nárok. V této
souvislosti žalobkyně zdůraznila, že k výzvě soudu žalobu doplnila i tak, aby
bylo možné věc posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení. V návaznosti na to
poukázala na to, že odvolací soud nezohlednil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, a ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo
1310/2004, ve kterých Nejvyšší soud dospěl k závěru, že změna důvodu
uplatněného nároku z plnění ze smlouvy na bezdůvodné obohacení nepředstavuje
změnu žaloby. Konečně žalobkyně namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její
námitkou týkající přetržení běhu promlčecí lhůty v důsledku částečného plnění
žalovaným. Napadený rozsudek je tak dle žalobkyně v této části
nepřezkoumatelný. Pro případ odlišného názoru Nejvyššího soudu žalobkyně
namítla, že posouzení uvedené námitky odvolacím soudem je nesprávné, neboť
žalovaný žalobkyni při poskytování plnění ze smlouvy č. 2 nedával nikterak
najevo, že nehodlá dále plnit, přičemž v souladu s usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, tato plnění bylo možné posoudit
jako plnění z bezdůvodného obohacení, jehož zaplacení se žalobou domáhala. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně v něm řádně nevymezila
předpoklady přípustnosti dovolání, nevymezila jeho rozsah a ani neformuluje
žádnou konkrétní otázku, kterou by měl odvolací soud posoudit nesprávně. V
důsledku toho měl žalovaný za to, že by dovolání mělo být odmítnuto, neboť
neobsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. Případně žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť napadený rozsudek je věcně správný. V
této souvislosti žalovaný dále uvedl, že Nejvyšší soud v předchozím rušícím
usnesení postupoval v souladu s rušícím nálezem Ústavního soudu, který jej
zavázal k tomu, aby (se zřetelem k ústavněprávním aspektům věci) opětovně
přezkoumal otázku, zda žalobkyně provedla změnu žaloby, ale sám přímo
nezpochybnil, že by k tomu nedošlo. Odvolací soud následně v napadeném rozsudku
respektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Tvrzení žalobkyně, že došlo
k přetržení běhu promlčecí doby, pak dle žalovaného představuje nepřípustné
nové tvrzení, jež nemůže zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího
soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se rozporu napadeného rozsudku s rušícím
nálezem Ústavního soudu předesílá Nejvyšší soud, že jí žalobkyně ve skutečnosti
napadá souladnost rušícího usnesení Nejvyššího soudu s tímto nálezem. Žalobkyně
nicméně neuvádí, jaký konkrétní závazný právní názor Ústavního soudu Nejvyšší
soud v usnesení měl porušit. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že
Ústavní soud v rušícím nálezu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se v předchozím
měnícím rozsudku dostatečně nezabýval otázkou tzv. totožnosti skutku, neboť z
tohoto rozsudku nebylo patrné, jakým způsobem vzal v úvahu ústavněprávní
aspekty věci. Ústavní soud tedy – při plném respektu k tomu, že posouzení
otázky tzv. totožnosti skutku je záležitostí obecných soudů – Nejvyšší soud
zavázal, aby při svém rozhodování vzal v úvahu rovněž ústavněprávní aspekty
věci, a v dalším řízení znovu otázku totožnosti skutku z tohoto pohledu
posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Nejvyšší soud následně ve svém rušícím usnesení v intencích zrušovacího nálezu
Ústavního soudu opětovně přezkoumal otázku, zda tvrzení žalobkyně vycházejí ze
stejného skutku jako původní tvrzení obsažená v žalobě, a to jak z pohledu své
dosavadní relevantní rozhodovací praxe, tak z hlediska konkrétních okolností
projednávané věci. Na tomto základě dospěl k závěru, že žalobkyně v podání ze
dne 29. 11. 2011 uplatnila žalobní požadavek na základě odlišných skutkových
tvrzení, než jak činila v žalobě, a to nejen co do identity tvrzeného jednání,
nýbrž i co do identity uplatněného následku, a totožnost skutku tak nemohla
zůstat zachována (srov. body 23-27 rušícího usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dále zohlednil rovněž ústavněprávní aspekty věci (srov. body
28-39 rušícího usnesení Nejvyššího soudu). Vzal přitom do úvahy vztah vymezení
předmětu řízení k principům právní jistoty, autonomie vůle a rovnosti účastníků
řízení.
Zejména vyzdvihl, že ve sporném civilním řízení by široké pojetí
skutkového základu sporu odporovalo principu autonomie vůle, neboť by
zahrnovalo i takové skutečnosti či následky, o kterých žalobce nechtěl, aby
bylo rozhodováno. V případě neúspěchu žaloby by totiž např. byla založena
překážka věci pravomocně rozhodnuté i pro jiné nároky žalobce vycházející z
částečně shodných skutkových okolností. Zároveň Nejvyšší soud poukázal na to,
že nebezpečí akcentovanému Ústavním soudem, podle kterého by žalobci mohla být
dvakrát přiznána stejná částka, lze účinně čelit. Nejvyšší soud současně dospěl
k závěru, že v posuzovaném případě nejde o situaci, ve které žalobce namísto
dřívějšího plnění ze smlouvy žádá plnění z bezdůvodného obohacení, jež ve
skutečnosti nepředstavuje změnu žaloby, neboť žalobce tím pouze jinak právně
kvalifikuje dříve přednesené skutečnosti, a nevnáší (nedoplňuje) tak žádné nové
skutečnosti, jak však to učinila žalobkyně v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší
soud proto setrval na své dosavadní ustálené rozhodovací praxi, dle které nárok
na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné
skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění. Nejvyšší soud si je vědom závaznosti vykonatelných nálezů Ústavního soudu podle
článku 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, nicméně je toho
názoru, že ve svém zrušovacím usnesení vyhověl požadavkům plynoucím ze
zrušujícího nálezu Ústavního soudu, a neodchýlil se ani od žalobkyní citované
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Postupoval-li posléze odvolací
soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, nelze jeho postupu
nic vytknout, a výše uvedená námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř nemůže založit. Vzhledem k výše uvedenému nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani navazující námitka žalobkyně, že svým podáním ze dne 29. 11. 2011
pouze jinak právně kvalifikovala dříve vylíčená skutková tvrzení. Nejvyšší soud
k tomu opětovně uvádí, že žalobkyně mohla před změnou žaloby žádat uplatněný
nárok i z důvodu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně však svým dobrovolným
rozhodnutím do řízení vnesla nové skutečnosti týkající se nároku na náhradu
škody. Pokud soud na základě toho připustil změnu žaloby, musel s ohledem na §
153 odst. 2 o. s. ř. v řízení pokračovat a věc posuzovat dle takto nově
vymezeného předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005,
sp. zn. 32 Odo 1025/2004, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 802/2017). Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud
opakovaně uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na
tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací
důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V poměrech projednávané věci napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelností netrpí, neboť je z něj zřejmé, že odvolací soud námitku
ohledně přetržení běhu promlčecí lhůty nepovažoval za opodstatněnou, jestliže
žalovaný žalobkyni poskytoval plnění z jiného důvodu, než z jakého se žalobkyně
domáhala svého nároku na základě změněné žaloby. Uvedené posouzení odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, ze které vyplývá, že účinky uznání dluhu se mohou vázat pouze
ke konkrétně vymezenému dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo
864/2011). Plnil-li tedy žalovaný na základě pravidelných faktur dluh, který
měl vycházet ze smluvního vztahu, není možné na základě takového plnění
dovozovat, že tím uznal rovněž dluh vycházející z práva na náhradu škody, který
– jak bylo rozebráno výše – se stal po připuštění změny žaloby předmětem
posuzovaného řízení. Námitka žalobkyně, dle které došlo k přetržení promlčecí
lhůty v důsledku uznání dluhu žalovaným, proto přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu