23 Cdo 2438/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Magdou Hanáčkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Stojanova 478, proti žalovanému Ing. Romanu Pukovcovi, se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní 25, identifikační číslo osoby 67536301, zastoupenému Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II 7147, o zaplacení částky 108.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 90/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 60 Co 44/2024-144, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení otázky, zda žalobce oznámil tvrzenou vadu ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, kdy ji zjistil nebo při náležité pozornosti zjistit měl dle § 2618 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), a zda uplatnil právo z tvrzeného vadného plnění při oznámení vady nebo bez zbytečného odkladu po oznámení vady dle § 2106 odst. 2 o. z. Dle dovolatele nelze oznámení tvrzené vady a uplatnění práva z tvrzeného vadného plnění v dané věci považovat za včasné. Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat.
Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření.
Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013).
Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, uveřejněný pod č. 159/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v poměrech právní úpravy účinné od 1.
1. 2014 (srov. například rozsudek ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020). V rozsudku ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, na který odkazuje též dovolatel, pak Nejvyšší soud vyložil, že obecně platí, že vznikne-li někomu právo učinit ve lhůtě bez zbytečného odkladu právní jednání, měl by svého práva využít neprodleně.
Pokud tak bez jakéhokoli důvodu neučiní a své jednání odkládá, lze takový odklad zásadně považovat za zbytečný. O zbytečný odklad se však nejedná, pokud mu v příslušném (bezodkladném) právním jednání (dočasně) brání určité legitimní důvody. Legitimním důvodem pro odklad tak může být typicky potřeba zjištění nezbytných informací pro zvážení příslušného právního jednání (a jeho dopadů do sféry jednající osoby), či nutnost určitého časového úseku pro samotné vyhodnocení těchto informací a provedení rozhodovacího procesu (např. u právnických osob, kde může být rozhodnutí o provedení právního jednání navázáno na interní rozhodnutí příslušných orgánů; takovou potřebu však s přihlédnutím k individuálním okolnostem nelze vyloučit ani u osoby fyzické).
I v takových případech je však třeba důsledně posuzovat, zda proces zjišťování nezbytných informací či rozhodovací proces nenesou znaky bezdůvodného odkládání. V nyní projednávané věci soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že až z konečného rozhodnutí krajského úřadu ze dne 27. 10. 2022 bylo postaveno najisto, že problémem je pouze výška nástavby a nikoliv existence stavby jako bytového domu. Žalovaný přitom zaslal dne 1. 11. 2022 žalobci pouze část tohoto rozhodnutí, kdy stěžejní odůvodnění je na straně 6 rozhodnutí, která nebyla žalobci zaslána.
To, že se žalobce dne 18. 10. 2022 setkal s odborníkem na stavební právo, značí jen jeho počínající pochybnosti o kvalitě projektu, ale vycházel stále pouze z prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu. Až rozhodnutím krajského úřadu bylo potvrzeno, jakou vadou projekt trpí.
Žalobce
logicky oslovil právníka, se kterým se sešel 22. 11. 2022, a nelze mu přičítat k tíži, že dotyčný právník neměl dřívější časový prostor. Tedy i přesto, že žalovaný nepředal žalobci kompletní rozhodnutí krajského úřadu, tak žalobce po konzultaci s právníkem dne 22. 11. 2022 získává informaci o vadě projektu, zvažuje další kroky a lze předpokládat, že se setkal se starostou obce Modrá kvůli případné změně územního plánu. Nejpozději dne 13. 12. 2022 pak žalobce uplatnil vadu projektu spočívající v jeho nesouladu s územním plánem obce Modrá.
Následně dne 20. 12. 2022 od smlouvy o dílo odstoupil z důvodu vady projektové dokumentace. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že z pohledu pojmu „bez zbytečného“ odkladu nebyla na straně žalobce zbytečnost uplynutí času do uplatnění vady a odstoupení naplněna, neboť činil logické a očekávatelné kroky ke zjištění svých možností řešení vzniklé situace, což je konzultace s právníkem i určitý čas na zvážení dalšího postupu. Jednání žalobce tak nevykazovalo žádné neodůvodněné průtahy. Odvolací soud se přitom zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně včasného uplatnění vady a volby nároku z odpovědnosti za vady, tedy že nárok byl uplatněn bez zbytečného odkladu, a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud toliko dodal, že žalobce vystupoval jako spotřebitel ve vztahu k žalovanému jako profesionálovi a že i kdyby soud vycházel z toho, že se žalobce mohl seznámit s důvody nevydání stavebního povolení k datu 1. 11. 2022, nelze považovat uplatnění vad za opožděné, a to ani v případě, že by k němu došlo až 20. 12. 2020, kdy konstatoval, že ani nejzazší dobu měsíce a půl nelze v takto složité věci považovat za dobu, která by indikovala, že právo nebylo uplatněno bez zbytečného odkladu. Odvolací soud nikterak nevybočil ze závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci dospěl k závěru, že uplatnění vad díla a volba nároku z odpovědnosti za vady byly včasné.
Výše uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda je v případě tvrzeného vadného plnění v případě smlouvy o dílo možné aplikovat § 2112 odst. 2 o. z. vedle § 2618 o. z., tj. zda je § 2618 o. z. lex specialis k § 2112 odst. 2 o. z., či nikoliv. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že na danou věc nesprávně aplikoval § 2112 odst. 2 o. z. Ani tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř.
Zpochybnění jen některých z
právních závěrů, na nichž současně je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23.
4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017, nebo ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018). Dovolatel přehlíží, že odvolací soud dospěl jednak k závěru, že došlo k včasnému uplatnění vady díla u žalovaného a volby nároku z odpovědnosti za vady, a jednak se ztotožnil s výkladem soudu prvního stupně ohledně aplikace § 2112 odst. 2 o. z. na danou věc pro případ, že by vada nebyla uplatněna včas, kdy i v takovém případě by bylo žalobě vyhověno.
Jestliže se však, jak výše uvedeno, dovolateli nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu ohledně včasného oznámení vady, pak nemůže přípustnost dovolání založit otázka aplikace ustanovení § 2112 odst. 2 o. z. týkajícího se námitky nikoliv včasného oznámení vady v případě, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu