23 Cdo 2465/2025-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s.r.o., se sídlem v Praze 5, U Santošky 11/2285, identifikační číslo osoby 27378420, proti žalované E.C.T. Holding s.r.o., se sídlem v Praze 4, Na Sádce 659/24, identifikační číslo osoby 03202593, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení 75 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 222/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 Co 94/2025-254, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení 75 625 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě objednávek žalované ze dne 28. 6. 2018 a ze dne 6. 5. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně – společnost KZK Group, spol. s r.o., IČO 48033201 – postupně zhotovila a předala žalované dokumentaci k odstranění stavby a zajištění demoličního souhlasu pro v žalobě specifikovaný objekt a dokumentaci k investičnímu záměru/podklady pro bankovní úvěr a že dohodnuté ceny za tuto činnost žalované následně vyúčtovala fakturami ze dne 14. 6. 2019 ve výši 39 325 Kč a ze dne 1. 10. 2020 ve výši 36 300 Kč. Žalovaná dne 15. 10. 2020 písemně uznala obě výše uvedené pohledávky co do důvodu a výše. Tyto pohledávky pak byly postoupeny právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 5. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 15 C 222/2022-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 39 325 Kč a 36 300 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 626 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 32 366 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 650 Kč (výrok III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (podle obsahu jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé), v němž namítla
nesprávné právní posouzení věci. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání primárně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 21. 12. 2009, 29 Cdo 3478/2007 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle níž popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečnosti v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (dále jen „první otázka“). Měla za to, že namítala-li v průběhu řízení, že listina uznání dluhu byla účelově vytvořena JUDr. Filipem Sojákem později, tj. poté, co byl odvolán z funkce jednatele žalované, že to byla žalobkyně, která byla povinna prokazovat správnost údaje o datu vytvoření uvedeného v uznání dluhu (soukromoprávní listině). Podle žalované se odvolací soud s uvedenou judikaturou nevypořádal, čímž způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
6. Za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu považovala žalovaná otázky: - „zda je možno provést důkaz výslechem účastníka řízení k prokázání skutečnosti, kterou lze objektivně dokazovat jinými důkazy, než je účastnická výpověď“ (dále jen „druhá otázka“), - „zda je možno jako jediný důkaz provést výslech účastníka k prokázání skutečnosti, když pro prokázání skutečnosti lze použít jiné důkazy (znalecký posudek/výslech svědka atp.)“ (dále jen třetí otázka“), a - „zda je možno jako jediný důkaz provést výslech účastníka k prokázání skutečnosti, když pro prokázání skutečnosti lze použít jiné důkazy (znalecký posudek/výslech svědka atp.), a to za situace, kdy je důvěryhodnost účastníka podstatným způsobem zpochybněna“ (dále jen „čtvrtá otázka“).
7. Žalovaná byla přesvědčena, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že při odmítnutí její námitky promlčení vycházel z listiny uznání dluhu, jejíž „pravost“ žalovaná důvodně popřela (žalovaná fakticky popírala pouze správnost uvedené listiny, konkrétně údaj o datu jejího pořízení – poznámka Nejvyššího soudu), a že své rozhodnutí založil na účastnickém výslechu nedůvěryhodné osoby (JUDr. Filipa Sojáka). Domnívala se, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 131 odst. 1 občanského soudního řádu, který pro výslech účastníka stanoví mimo jiné podmínku, že danou skutečnost nelze prokázat jinak. Tato podmínka podle žalované nebyla splněna, bylo-li možno datum podpisu uznání dluhu prokázat jinak (např. znaleckým zkoumáním).
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Dovolání měla za nepřípustné i nedůvodné.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
12. Dovolání není přípustné pro řešení první otázky, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro napadené rozhodnutí určující).
13. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala – tzv. stav „non liquet“(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
14. Rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) však nebyl založen na závěru, že by po provedeném dokazování nebylo prokázáno, zda je listina uznání dluhu ze dne 15. 10. 2020, které se žalobkyně v řízení dovolávala, pravou listinou podepsanou tehdejším jednatelem žalované v době na listině uvedené, tj. rozhodnutí nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene k prokázání pravosti a správnosti této listiny. Napadené rozhodnutí se opíralo o zjištěný skutkový stav, podle kterého byly obě pohledávky ze smluv o dílo žalovanou (zastoupenou tehdejším jednatelem) dne 15. 10. 2020 písemně uznány co do důvodu i výše. Námitku žalované o pozdějším vytvoření této listiny měl provedeným dokazováním za přesvědčivě vyvrácenou. Nešlo tedy o stav označovaný jako „non liquet“, tj. o situaci, v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno k této skutečnosti.
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani druhá, třetí a čtvrtá otázka, jimiž žalovaná s odkazem na § 131 odst. 1 o. s. ř. zpochybňuje možnost provedení výslechu JUDr. Filipa Sojáka (bývalého jednatele žalované) v řízení a hodnocení jeho výpovědi jako způsobilého důkazu.
16. Již z výslovné dikce § 126a odst. 2 o. s. ř. (odkazující pouze na aplikaci § 131 odst. 2 a 3, nikoliv však na § 131 odst. 1 o. s. ř., z nějž plyne pouze podpůrný charakter účastnického výslechu) je zřejmé, že je-li vyslýchána fyzická osoba, která byla statutárním orgánem (jeho členem) právnické osoby v době, kdy se udály okolnosti, o nichž je vyslýchána, i když v době výslechu již statutárním orgánem nebo jeho členem není, neuplatní se podmínka, že k důkazu jejím výslechem lze přistoupit jedině za předpokladu, že dokazovanou spornou skutečnost nelze objasnit provedením jiných důkazů. Otázka, jejíž řešení zřetelně vyplývá přímo ze zákona, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné pod číslem 97/2017 Sb. rozh obč., či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5611/2015, nebo ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5376/2016).
17. Nadto i Nejvyšší soud ve své judikatuře již vysvětlil (též s odkazem na komentářovou literaturu), že rozdíl v úpravě § 126 odst. 4 o. s. ř. a § 126a o. s. ř. spočívá v tom, že fyzická osoba, která je aktuálně statutárním orgánem (jeho členem) právnické osoby, může být vyslechnuta v řízení, v němž je tato právnická osoba účastníkem řízení, jen jako účastník řízení, tedy za podmínek uvedených v § 131 o. s. ř. Bez souhlasu účastníka řízení ji tudíž nelze vyslýchat a k důkazu jejím výslechem lze přistoupit jedině za předpokladu, že dokazovanou spornou skutečnost nelze objasnit provedením jiných důkazů (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Od toho se v § 126a o. s. ř. liší podmínky výslechu fyzické osoby, která byla statutárním orgánem právnické osoby v době, kdy se udály okolnosti, o nichž je vyslýchána, ačkoliv v době výslechu již není statutárním orgánem nebo jeho členem, právě v tom, že uvedené dvě podmínky nemusí být splněny. Ustanovení § 126a odst. 2 o. s. ř. totiž neodkazuje na § 131 odst. 1 o. s. ř., který vyžaduje tyto dvě podmínky k tomu, aby mohl být nařízen důkaz výslechem účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 676/2010).
18. Dovolací soud se tedy již ve své judikatuře zabýval otázkou (jež je obsahem druhé, třetí a čtvrté otázky dovolatelky), za jakých okolností lze přistoupit k výslechu fyzické osoby, která byla statutárním orgánem (jeho členem) právnické osoby v době, kdy se udály okolnosti, o nichž je vyslýchána. V nyní posuzované věci se přitom odvolací soud od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil, aproboval-li postup soudu prvního stupně, který k prokázání obsahové správnosti soukromé listiny – uznání dluhu (zejména data jejího pořízení) provedl výslech JUDr. Filipa Sojáka (bývalého jednatele žalované), z nějž též vycházel při hodnocení důkazů, bez ohledu na to, zda uvedenou skutečnost bylo možno prokazovat v řízení i jinými důkazy.
19. Dovolací námitky žalované, kterými zpochybňovala věrohodnost výpovědi JUDr. Filipa Sojáka směřují proti výsledku hodnocení důkazů, jak jej v řízení učinili soudy nižších stupňů, a tudíž i proti zjištěnému skutkovému stavu věci. Dovolací přezkum je však vyhrazen otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Pro úplnost lze dodat, že v posuzované věci dovolací soud neshledal ani extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu o skutkovém stavu a provedenými důkazy, či nepřípustnou libovůli při hodnocení provedených důkazů, tj. nešlo o výjimečný případ, kdyby skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
20. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, je fakticky námitkou vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o takovém údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (k tomu srov. například rozsudek 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud se námitkami žalované zabýval a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své argumentace vypořádal.
21. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 1. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu