23 Cdo 2542/2023-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. W., zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, proti žalované Albatros Media a.s., se sídlem v Praze 4, 5. května 1746/22, Nusle, identifikační číslo osoby 28377141, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 C 18/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 3 Co 76/2022-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 41 C 18/2021-48, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované zakázána výroba, prodej nebo jiné užití knihy M. H., P. a M. M. „XY“, Praha: XYZ, 2018, ISBN XY (I. výrok), dále zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni ušlý zisk ve výši 50 000 Kč (II. výrok), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 100 000 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany svého autorského práva ke knize „Jak se stát labužníkem“, jíž je společně s panem M. M. spoluautorkou a která byla vydána vlastním nákladem spoluautorů v roce 2004 v nakladatelství CZ Books s.r.o. (dále jen „původní publikace“). Žalovaná do autorského práva žalobkyně měla zasáhnout tak, že vydala v bodě 1. specifikovanou knihu „XY“, jejíž významnou část tvoří texty z původní publikace, a to aniž by si jako nakladatelka získala od žalobkyně jako spoluautorky původní publikace souhlas.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 3 Co 76/2022-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyně není spoluautorkou původní publikace, neboť ta část původní publikace, kterou napsala žalobkyně, představuje pouze recepty, jež nejsou autorským dílem. Naopak odvolací soud vzal za prokázané, že výlučným autorem textové části originálu je M. M. Odvolací soud tak žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť žalovaná prokázala neexistenci žalobkyní tvrzených spoluautorských práv k původní publikaci.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla plně vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že vyhoví žalobnímu návrhu v plném rozsahu, alternativně aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudům k dalšímu řízení, neboť odvolací soud dle ní nesprávně posoudil a aplikoval presumpci autorství a nesprávně posoudil relevantnost a důvěryhodnost svědka.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, shledá-li je přípustným.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
8. V rozsahu dovolání, v němž žalobkyně namítá nesprávnost interpretace ustanovení § 6 zákona č. 121/2006 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) (dále jen „autorský zákon“), odvolacím soudem, tedy že odvolací soud nesprávně posoudil a aplikoval zákonnou domněnku autorství (a v té souvislosti žalobkyně uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil relevantnost a důvěryhodnost slyšeného svědka), neformuluje tím žalobkyně ve skutečnosti žádnou konkrétní právní otázku hmotného či procesního práva, která by mohla být dovolacím soudem řešena, neboť žalobkyně dovolacímu soudu předkládá pouze svoji polemiku se závěry odvolacího soudu opřenou o přesvědčení o nesprávnosti napadeného rozhodnutí.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. S ohledem na výše uvedené tak dovolání žalobkyně trpí v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat.
12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Svojí námitkou, jejímž prostřednictvím žalobkyně vytýká soudům nesprávnost závěru o prokázání výlučného autorství M. M. k textové části původní publikace s odkazem na jeho svědeckou výpověď (v důsledku čehož odvolací soud považoval zákonnou domněnku autorství, jíž se žalobkyně dovolávala, ve vztahu k žalobkyni za vyvrácenou), žalobkyně ve skutečnosti rozporuje skutkový stav zjištěný soudy na základě hodnocení důkazů provedených v řízení.
16. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
17. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada dovolatelky vůči samotnému hodnocení výpovědi slyšeného svědka z hlediska jeho věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vychází, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
18. Pro úplnost lze dodat, že zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., resp. též ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3161/2020).
19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu