USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalovanému P. J., zastoupenému Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 96/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2023, č. j. 11 Co 107/2023-178, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, které na žalovaného převedl kupní smlouvou ze dne 23. 11. 2004. Tvrdil, že smlouvu neuzavřel se záměrem převést na žalovaného vlastnictví těchto nemovitostí, ale s úmyslem pomoci žalovanému získat úvěr na koupi malé vodní elektrárny, kterou by oba spoluvlastnili. Žalovaný nárok žalobce neuznal.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 12. 2022, č. j. 25 C 96/2021-133, zamítl žalobu na určení, že je žalobce
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, v němž uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, či usnesením ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1710/2021, a sice zda odvolací soud postupoval při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2004 v souladu se zásadami vyjádřenými v § 35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, pokud nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, zejména k úmyslu smluvních stran vytvořit podmínky pro získání finančních prostředků na koupi malé vodní elektrárny v obci Čeladná a následnému chování stran. Podle žalobce by se mohlo jednat i o otázku dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou. Žalobce soudům nižších stupňů dále vytýkal, že neprovedly jím navržené důkazy prokazující výše uvedenou okolnost a ani své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, čímž došlo k porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání zpochybnil dovolací argumentaci žalobce, zdůraznil, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, označil dovolání za nedůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2004 nepostupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v § 35 odst. 2 a 3 obč. zák., neboť nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, zejména k žalobcem tvrzenému skutečnému úmyslu smluvních stran a k jejich následnému chování. Podle žalobce neměly smluvní strany kupní smlouvy v úmyslu převést vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, ale jednalo se ve skutečnosti pouze o vytvoření podmínek pro získání finančních prostředků na koupi malé vodní elektrárny v obci Čeladná. Žalobce má za to, že uvedené dosvědčuje absenci vážnosti projevu vůle smluvních stran převést vlastnické právo k dotčeným nemovitostem.
11. Nejvyšší soud k tomu nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu k občanskému zákoníku z roku 1964, podle které o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná "na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).
12. V poměrech občanského zákoníku z roku 1964 se judikatura Nejvyššího soudu ustálila též na tom, že pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje ustanovení § 35 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003).
13. Odvolací soud napadené rozhodnutí založil na závěru, že neshledal žádné okolnosti, jež by nasvědčovaly nedostatku vážnosti účastníků kupní smlouvy, a to ani v souvislosti s žalobcem tvrzeným úmyslem získat finanční prostředky na nákup malé vodní elektrárny (srov. bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce kupní smlouvu, která měla zákonem předepsané náležitosti, podepsal, přičemž vůle účastníků smlouvy převést nemovitosti do vlastnictví žalovaného byla ve smlouvě vyjádřena zcela jasně, určitě a srozumitelně, a nebylo ani zjištěno, že by žalobce byl k podpisu smlouvy nucen (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobce nebyl schopen svá skutková tvrzení ohledně nedostatku vážnosti vůle účastníků kupní smlouvy ani dostatečně konkretizovat, jím uvedená tvrzení soudy navíc hodnotily jako rozporná a rozcházející se rovněž s jeho účastnickou výpovědí (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 17 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
14. Vytýká-li tedy žalobce odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jím tvrzenému skutečnému úmyslu smluvních stran, fakticky se domáhá, aby byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů odvolacím soudem, který vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka žalobce proto nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Ve vztahu k projednávané věci není přiléhavým ani odkaz žalobce na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a sp. zn. 23 Cdo 337/2023, či v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1710/2021, neboť tyto se vztahují k otázkám výkladu obsahu právního jednání podle občanského zákoníku z roku 2012, jenž je v tomto ohledu postaven na odlišných pravidlech výkladu právního jednání než předchozí občanský zákoník (srov. § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Z pohledu shora citované judikatury k ustanovení § 35 obč. zák., lze mít naopak za to, že se odvolací soud při výkladu kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2004 od jejích závěrů neodchýlil, jestliže zjišťoval skutečnou vůli stran v okamžiku uzavírání kupní smlouvy a zjištěné skutečnosti hodnotil i v tom směru, zda vůle účastníků nebyla v rozporu s tím, co plynulo z jazykového vyjádření právního úkon.
16. Žalobce dále v dovolání namítal, že soudy nižších stupňů neprovedly některé jím navržené důkazy a že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, čímž bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud uvádí, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku dovolatel v projednávané věci nedostál, neboť ve vztahu k těmto námitkám žádný předpoklad přípustnosti dovolání nevymezil, a dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro jejich řešení.
17. Pro úplnost dovolací soud ve vztahu k žalobcem namítanému nesprávnému postupu při provádění důkazů doplňuje, že ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vady řízení samy o sobě totiž nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
18. Nejvyšší soud rovněž konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v daném případě nebyly. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ani v tomto ohledu nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 21. 11. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu