33 Cdo 1710/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Seidler s.r.o., se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, U Malého lesa 2521/24, identifikační číslo osoby
29300908, zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad
Sázavou, Strojírenská 527/1, proti žalovanému Z. E., bytem ve XY, zastoupenému
Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou se sídlem v Brně, Veselá 237/37, o zaplacení
50.005,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn.
14 C 129/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2021, č. j. 22 Co 273/2020-217,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.162,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Martina Zobače, advokáta.
Rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 14 C 129/2018-187, Okresní soud ve Svitavách
(dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě o zaplacení částky 50.005,- Kč
s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, představující doplatek ceny za
dodávku a montáž venkovních žaluzií, a rozhodl o nákladech řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně dne 28. 6. 2017 uzavřela se
žalovaným smlouvu, podle níž měla do 30. 8. 2017 nebo podle stavební situace
dodat a namontovat na stavbu žalovaného venkovní žaluzie a krycí plechy v
rozsahu a kvalitě podle objednávky za cenu 88.506,30 Kč. Téhož dne žalovaný v
souladu se smlouvou zaplatil žalobkyni zálohu ve výši 38.500 Kč, přičemž po
dodání předmětu prodeje a provedení souvisejících prací měla žalobkyně vystavit
konečnou fakturu. Účastníci si sjednali, že při předání předmětu prodeje
podepíší předávací protokol, a žalobkyně se zavázala předat žalovanému návod k
obsluze, záruční a montážní list. Dne 18. 9. 2017 pracovníci žalobkyně žaluzie
dodali, namontovali a ověřili jejich funkčnost. Na základě jejich telefonické
domluvy s manželkou žalovaného zanechali podepsaný předávací protokol spolu s
montážním a záručním listem na místě s tím, že návod k obsluze není zapotřebí.
Dne 20. 9. 2017 žalobkyně vyúčtovala žalovanému zbývající část ceny žaluzií
fakturou na 50.005,- Kč s datem splatnosti 4. 10. 2017. Žalovaný však částku 50
005 Kč neuhradil; její zaplacení podmiňoval montáží sítí do oken, která byla
ovšem předmětem jiné smlouvy.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ač byla smlouva
ze dne 28. 6. 2017 označena jako kupní smlouva, je třeba ji posoudit jako
smlouvu o dílo podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále též jen „o. z.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neaplikoval §
2610 o. z., neboť účastníci si ve smlouvě sjednali vznik práva na zaplacení
ceny díla tak, že první část ceny ve výši 38 500 Kč bude zaplacena na základě
zálohové faktury do 5. 7. 2017 a zbývající část „po dodání předmětu prodeje a
provedení s ním souvisejících prací“ na základě konečné faktury s vyúčtováním
zálohy a DPH. Naproti tomu přechod nebezpečí škody na věci, závazek podepsat
předávací protokol, závazek žalobkyně předat žalovanému návod k obsluze,
záruční a montážní list a rovněž počátek běhu záruční doby strany vázaly na
„předání“ či „převzetí“ žaluzií. Účastníci smluvně oddělili vznik práva na
doplacení ceny díla od práv vázaných na předání a převzetí díla. Předání díla
ani podpis předávacího protokolu nebyly podmínkou pro vznik práva na zaplacení
ceny díla. Jelikož žalobkyně žaluzie na stavbu domu žalovaného dodala,
namontovala a jejich funkčnost vyzkoušela, podmínky pro vznik práva na doplatek
ceny díla podle předmětné smlouvy byly splněny. Není rozhodné, zda žalovaný
obdržel a podepsal předávací protokol, neboť ten měl podle smlouvy jen důkazní
funkci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2012, dovolatel namítá, že odvolací soud
smlouvu ze dne 28. 6. 2017 nesprávně vyložil. Podpis předávacího protokolu je
podmínkou vystavení konečné faktury a vzniku nároku na doplatek ceny díla – k
tomu dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016. Odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, že předávací
protokol nebyl podepsán oběma účastníky, ale pouze zanechán na místě (navíc bez
montážního a záručního listu) a dílo tedy nebylo předáno postupem předvídaným
ve smlouvě. Výklad odvolacího soudu, podle něhož si účastníci ujednali oddělení
splatnosti ceny díla a předání díla, nijak nechrání dovolatele jako slabší
smluvní stranu bez právního vzdělání, navíc za situace, kdy sporný text smlouvy
připravovala žalobkyně, která vystupovala jako podnikatelka. S tímto
odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelem formulovaná otázka, zda obsažená ujednání ve smlouvě ze dne 28. 6. 2017 je třeba vyložit tak, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní
podmínkou předání díla, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že
výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či
jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako
jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého
právního jednání je výsledkem jeho interpretace (v právní teorii srov. např. Tichý, L. in Švetska, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654).
Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo
Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář,
Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam
citovanou). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu
jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho
označení či pojmenování. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle
(úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi), již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. přitom uvádí demonstrativní výčet okolností, k
nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Shodné zásady vyplývají z
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne
25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo
1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020,
sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019. Odvolací soud smlouvu ze dne 28. 6. 2017 vyložil v souladu s tím, co je uvedeno
shora, přičemž vůli smluvních stran zjistil nikoliv jen z jazykového vyjádření
v ní obsažených ujednání, ale též z úmyslu stran daného účelem, k němuž smlouva
směřovala, a z chování stran. Dospěl ke správnému závěru, že ujednáními
obsaženými v čl. III. smlouvy, podle něhož bude konečná faktura vystavena „po
dodání předmětu prodeje a provedení s ním souvisejících prací“, a v čl. V. smlouvy, podle něhož „při předání předmětu prodeje se účastníci této smlouvy
zavazují podepsat předávací protokol“, si účastníci nesjednali sepsání
předávacího protokolu jako hmotněprávní podmínku předání díla a že předávací
protokol měl být jen důkazem o předání a převzetí díla. Tento závěr odvolacího
soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž
nebylo-li ve smlouvě o dílo sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je
hmotněprávní podmínkou předání díla, má zhotovitel právo na zaplacení
(doplacení) ceny díla, i když nebyl sepsán předávací protokol (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013). Odkaz
dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3085/2016, není případný, jelikož v tehdy souzené věci byla řešena jiná
skutková situace, neboť ve smlouvě bylo dohodnuto, že sepsání předávacího
protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla. K námitce dovolatele, že
výklad, k němuž dospěl odvolacího soudu, jej nechrání jako spotřebitele
dostatečně, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nezavdává-li způsob smluvního
vyjádření žádnou pochybnost ohledně srozumitelnosti projevené vůle, tj. vůle,
kterou účastníci právním jednáním projevili, tzn. je-li jednoznačně
formulována, nejsou naplněny podmínky pro aplikaci § 1812 odst. 1 o. z., a jiná
interpretace projevené vůle nepřichází v úvahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn.
33 Cdo 5598/2017, rozsudek ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo
30/2013, rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a usnesení ze
dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech
řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu