23 Cdo 337/2023-537
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně SYSTHERM s.r.o. se sídlem v Plzni, Bukovec, K Papírně 172/26, PSČ 312
00, IČO 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem
v Plzni, Slovanská 982/136, PSČ 326 00, proti žalované V. C. se sídlem XY, IČO
XY, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní
39/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 123 724,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 130/2016, o
dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–507, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10.
2022, č. j. 8 Co 130/2022–512, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–507,
ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–512, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 110 C 130/2016-459, výrokem I uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku 1 123 724,60 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 922 503,70 Kč za dobu od 18. 12. 2015
do 27. 6. 2016, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1
675 850 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do
zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 591
324,60 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku; výrokem II zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za
dobu od 18. 12. 2015 do 26. 2. 2019, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 591 324,60 Kč za dobu od 2. 2. 2016 do 26. 2. 2019 a zákonný
úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 240 790 Kč za dobu od 30. 10.
2016 do 26. 2. 2019; výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalovaná, jako objednatelka, a
žalobkyně, jako zhotovitelka, uzavřely v srpnu 2015 smlouvu o dílo podle § 2586
a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. z.“), na základě níž je žalovaná povinna zaplatit
žalobkyni částku 1 123 724,60 Kč, sestávající z částky 591 324,60 Kč (viz
faktura č. 6151775), z částky 240 790 Kč (viz faktura č. 6161351) a z částky
291 610 Kč (viz faktura č. 6151431) společně s příslušenstvím v podobě úroku z
prodlení ve výši 8,05 % z částek 1 675 850 Kč, 591 324,60 Kč, a 533 610 Kč za
dobu specifikovanou ve výroku I rozsudku, neboť dospěl k závěru, že v řízení
bylo prokázáno (na základě místního šetření a znaleckého posudku znalce Ing. Ryndy), že části díla, za něž byla vyúčtována cena uvedenými fakturami, jsou
funkční a způsobilé sloužit svému účelu, a i když nebyl předávací protokol o
předání těchto částí díla podepsán sjednaným způsobem, bylo podle soudu prvního
stupně povinností žalované k datu 26. 2. 2019 tyto části díla převzít a
uhradit. Požadované úroky z prodlení ve výši 8, 05 % z částek 533 610 Kč, 591
324,60 Kč a 240 790 Kč za dobu do 26. 2. 2019 proto výrokem II zamítl. Po odvolání žalobkyně do výroků II a III a odvolání žalované do výroků I a III
rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–507, ve
znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–512, tak, že
výrokem I pod odrážkou 1 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím
výroku I ohledně částky 291 610 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 1 922 503,70 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, s úrokem
z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 675 850 Kč za dobu od 18. 12. 2015
do 27. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 291 610 Kč za
dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, a výrokem I pod odrážkou 2 změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 832 114,60 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 000 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do
zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 591 324,60 Kč za
dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, tak, že žalobu v této části zamítl; výrokem
II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533
610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, jinak v další části zamítavý
výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; výrokem III rozhodl o
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 345
520,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce a
výrokem IV rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 39 173,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
nemá nárok na zaplacení částí ceny díla vyúčtované fakturami č. 6151431, č. 615775 a č. 616351, neboť doposud nenastala splatnost těchto faktur, jestliže
dílo (jeho části) nebylo předáno a převzato dohodnutým způsobem, podpisem
předávacích protokolů jednatelem žalované, bylo-li v čl. III, bodu 3 smlouvy
sjednáno, že dílo nebo jeho část je provedeno v okamžiku dodání kompaktních
předávacích stanic tepla (dále jen „KPS“) dle dodacích listů a provedením prací
dle předávacích protokolů včetně předání průvodní technické dokumentace bez vad
a nedodělků, a podle čl. XI bodu 1 bylo dohodnuto, že dodávka KPS je splněna
převzetím a podpisem dodacího listu oprávněnou osobou objednatele nebo způsobem
dohodnutým ve smlouvě. Ve smlouvě bylo dohodnuto, kdo jedná za objednatele a
zhotovitele, za objednatele to byl v rozsahu písemného pověření jednatel
společnosti (čl. VIII smlouvy). Odvolací soud s ohledem na tato ustanovení
smlouvy dovodil, že doposud nenastala splatnost shora uvedených faktur z
důvodu, že si strany sjednaly okamžik vzniku nároku na zaplacení ceny díla
odchylně od zákonného znění, kdy jako hmotně právní podmínku vzniku nároku
stanovily podpis dodacích listů nebo předávacích protokolů jednatelem žalované. Uvedený závěr odvolací soud opřel o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, podle kterého nárok na zaplacení ceny díla
jeho provedením vzniká jen za situace, pokud si strany ve smlouvě nesjednají
jinou dobu povinnosti zaplatit cenu díla. Odvolací soud proto zamítl žalobu ohledně částky 832 114,60 Kč s úrokem z
prodlení specifikovaným v zamítavém výroku rozsudku, představující celkem
účtovanou částku ve výši 591 324,60 Kč (viz faktura č. 6151775) a částku 240
790 Kč (viz faktura č. 6161351). Pokud se však týká faktury č. 6151431, znějící na částku 533 610 Kč, vyšel
odvolací soud ze zjištění, že na tuto fakturu žalovaná uhradila 242 000 Kč, a
žalobkyni sdělila, že další část ve výši 291 610 Kč nemůže zaplatit z důvodu,
že ji tato částka nebyla zaplacena ze strany investora (Vězeňské služby). Z
uvedeného odvolací soud dovodil, že částečnou platbou na uvedenou fakturu
žalovaná uznala i zbylou nezaplacenou část, jestliže nezaplatila nikoliv z
důvodu, že by popírala provedení této části díla, za níž byla danou fakturou
účtována část ceny díla. Uzavřel proto, že podle § 2054 odst. 2 o. z. má
žalobkyně nárok na zaplacení této části díla ve výši 291 610 Kč, včetně úroku z
prodlení specifikovaného ve výroku I rozsudku, a to bez ohledu na to, zda byl
či nebyl podepsán předávací protokol, je-li zjevné, že žalovaná i zbytek tohoto
závazku uznala. Po přezkoumání závěru soudu prvního stupně v napadeném výroku II odvolací soud
dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zamítl požadované úroky z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 591 324,60 Kč a 240 790 Kč za období do
26. 2.
2019, jestliže na zaplacení uvedených částek nevznikl žalobkyni nárok,
ale neztotožnil se již se závěrem soudu prvního stupně ohledně právního
posouzení nároku na úroky z prodlení z částky 533 610 Kč (faktura č. 6151431). Odvolací soud odlišný právní názor odůvodnil tím, že na částku 533 610 Kč
žalovaná plnila podle faktury č. 6151431 splatné 17. 12. 2015 úhradou 242 000
Kč dne 27. 6. 2016, a proto žalobkyni náleží úrok z prodlení z částky 533 610
Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016; nesouhlasil totiž s názorem soudu
prvního stupně, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením částky 533 610 Kč až
poté, co bylo provedeno ohledání znalcem namístě samém (26. 2. 2019). S ohledem
na uvedený právní závěr změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně v části
týkající se úroku z prodlení z částky 533 610 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně do výroku I, jeho
zamítavé části týkající se částky 832 114,60 Kč s příslušenstvím, a závislého
výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení. Dovolání podala i žalovaná, a to do potvrzující části výroku I rozsudku
odvolacího soudu týkající se částky 291 610 Kč s příslušenstvím a do měnící
části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do
27. 6. 2016. Žalobkyně shledává přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, a to otázky výkladu smlouvy o dílo s ohledem na výklad ujednání
o způsobu předání díla jako hmotně právní podmínky předání díla a zaplacení
ceny díla, kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být
posouzena jinak. Žalobkyně namítá, že pokud se odvolací soud řídil závěry
judikatury Nejvyššího soudu v podobě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, odchýlil se od ustálené judikatury Ústavního
soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 129/21,
ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS
3168/16), zastávající stanovisko o nepřípustnosti přepjatého formalismu při
výkladu právních jednání. Žalobkyně má za to, že odvolací soud nesprávně
vycházel při výkladu dané smlouvy o dílo z doslovného gramatického výkladu
jednotlivých ustanovení smlouvy a nevyložil smlouvu v širším kontextu za
použití logického či systematického výkladu, který se váže k převzetí díla a
samotné realizaci díla. Má za to, že výklad smlouvy provedený odvolacím soudem
je zbytečně formalistický, kladl-li odvolací soud nepřiměřený důraz pouze na
podpis všech jednotlivých předávacích protokolů jednatelem žalované. Žalobkyně
se domnívá, že s přihlédnutím k provedeným důkazům v podobě jednatelem žalované
podepsaných některých dalších protokolů a dokumentů (Protokol o předání
technické dokumentace ze dne 14. 1. 2016, Protokol o zkoušce zabezpečovacího
zařízení ze dne 26. 11. 2015, Protokol o proplachu, zkoušce těsnosti a tlakové
zkoušce zařízení ústředního vytápění ze dne 26. 11. 2015, Protokoly č. 1 a 2 o
topné zkoušce zařízení ústředního vytápění ze dne 26. 11. 2015 a ze dne 14. 1. 2016, Potvrzení o převzetí serveru Systherm dispečink WHC, který nemůže
fungovat bez nainstalované optické sítě včetně jejího oživení, stejně tak celá
soustava KPS) a též při bližším zkoumání skutečné vůle stran by musel odvolací
soud dospět k závěru, že jednatel žalované stvrdil řádný provoz dodávaného
zařízení, kdy navíc i ze znaleckého posudku vyplývá řádné zhotovení díla bez
vad a jeho zprovoznění (dokončené dílo je již více než 5 let plně funkční a je
využíváno k vytápění věznice v Příbrami).
Následné napadení neplatnosti
převzetí díla ze strany žalované, jako důvodu pro nezaplacení částí díla,
nemůže podle žalobkyně požívat právní ochrany jen proto, že některé protokoly o
předání a převzetí částí díla nebyly podepsány jednatelem žalované. Žalobkyně s ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené zamítavé části výroku I změnil tak, že rozsudek
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 2. 2022, č. j. 110 C
130/2016-459, se ve vyhovujícím výroku I potvrzuje v celém rozsahu a žalobkyni
se přiznává plná náhrada nákladů řízení. Žalovaná podala dovolání proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího
soudu a do části výroku II napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn a žalobě vyhověno. Dovolání proti oběma výrokům v
napadené části rozsudku odvolacího soudu považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Za právní otázku, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou,
považuje: „Zda dílčím plněním objednatele na fakturovanou cenu díla (či část
ceny díla) nastávají účinky uznání dluhu ve smyslu ustanovení §§ 2053, 2054
odst. 2 o. z. i za situace, kdy hmotně právní podmínka vzniku nároku na
zaplacení ceny díla sjednaná ve smlouvě o dílo doposud splněna nebyla, resp. kdy okamžik vzniku nároku na zaplacení ceny díla sjednaný ve smlouvě odchylně
od zákonné úpravy doposud nenastal“. Žalovaná má za to, že správně by tato
otázka měla být dovolacím soudem vyřešena tak, že dílčím plněním žalované na
fakturovanou cenu díla (či část ceny díla) účinky uznání dluhu ve smyslu §§
2053, 2054 odst. 2 o. z. dosud nenastaly, jestliže nebyla splněna ve smlouvě
sjednaná hmotně právní podmínka vzniku nároku na zaplacení ceny díla. Žaloba je
tak podle žalované předčasná, neboť žalobkyni dosud nevznikl nárok na zaplacení
ceny díla, a to ani zčásti, a nevznikl jí tím ani žádný nárok na zaplacení
úroku z prodlení přiznaný žalobkyni v napadené vyhovující části výroku II
rozsudku odvolacího soudu. Žalovaná s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud v napadené části
výroku I rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně
se v části, kterou bylo žalobě vyhověno, mění tak, že žaloba se zcela zamítá, a
dále aby v dovoláním napadené části Nejvyšší soud změnil výrok II rozsudku
odvolacího soudu tak, že potvrdí v zamítavé části rozsudek soudu prvního
stupně. K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla zamítnutí
dovolání, neboť má za to, že dovolání žalované není důvodné. Argumentaci
žalované uvedenou v dovolání považuje ze účelovou a zdůraznila, že pokud
domněnka existence uznaného dluhu nebyla v řízení vyvrácena, soud správně
považoval uznání dluhu žalovanou za prokázané. Podle názoru žalobkyně lze uznat
i závazek plynoucí z povinnosti zaplatit za provedené dílo, které žalovaná
považuje účelově za nepředané. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
žalobkyně i žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu
oprávněnými subjekty – účastnicemi řízení, které jsou řádně zastoupeny
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), posuzoval přípustnost podaných dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání žalobkyně, která spatřuje
přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka výkladu předmětné smlouvy o dílo, kterou řešil odvolací
soud za použití závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, by měla být posouzena jinak, neboť má za to, že odvolací soud
se odchýlil od ustáleného právního závěru Ústavního soudu o nepřípustnosti
přepjatého formalismu při výkladu právních jednání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, řešil
otázku nároku na zaplacení ceny díla podle platné smlouvy o dílo, v níž si
strany sjednaly, že nárok na zaplacení ceny díla vzniká zhotoviteli až po
předložení soupisu provedených prací odsouhlaseného objednatelem. Nejvyšší soud
za tehdejší účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dovodil, že
pokud takový soupis prací nebyl předložen, nemá zhotovitelka (žalobkyně) právo
na zaplacení ceny díla, nemůže nastat splatnost pohledávky, jelikož nárok na
zaplacení ceny díla jeho provedením vzniká jen za situace, pokud si strany ve
smlouvě nesjednají jinou dobu povinnosti zaplatit cenu díla. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval nárok na zaplacení ceny díla s
ohledem na skutečnost, že si strany ve smlouvě o dílo sjednaly předložení
dokumentu o provedení prací odsouhlaseného objednatelem, jakožto hmotněprávní
podmínku zaplacení ceny díla. V posuzované věci ale odvolací soud posuzoval uplatněný nárok na zaplacení ceny
díla, jeho částí, na základě skutkového zjištění, podle něhož si účastnice ve
smlouvě o dílo sjednaly v čl. III, bodu 3, že dílo nebo jeho část je provedeno
v okamžiku dodání KPS dle dodacích listů a provedením prací dle předávacích
protokolů včetně předání průvodní technické dokumentace a je prosto vad a
nedodělků a v čl. XI, bodu 1, že dodávka KPS je splněna převzetím a podpisem
dodacího listu oprávněnou osobou objednatele nebo způsobem dohodnutým ve
smlouvě. V čl. VIII bylo dohodnuto, že za objednatele (žalovanou) je oprávněn
jednat jednatel společnosti. Z uvedených skutkových zjištění nelze však bez
dalšího dovodit, jak nesprávně učinil odvolací soud, že hmotně právní podmínkou
vzniku nároku na zaplacení ceny díla byl podpis dodacích listů nebo předávacích
protokolů jednatelem žalované, a že proto doposud nenastala splatnost shora
uvedených faktur, s odůvodněním, že ke splnění hmotně právní podmínky v podobě
podpisu dodacích listů nebo některých předávacích protokolů jednatelem žalované
nedošlo.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu nebylo možno bez dalšího
výkladu rozhodných ustanovení smlouvy (zejména čl. III, VIII, XI) podle § 555 a
násl. o. z. dospět k závěru, že podpis jednatele žalované na dodacích listech
nebo předávacích protokolech je podmínkou pro vznik nároku na zaplacení ceny
díla (jeho části). Odvolací soud pochybil, pominul-li závěry judikatury Nejvyššího soudu,
vycházející z právního závěru, že v případě, že si strany ve smlouvě sjednají
odlišné ujednání od zákonné úpravy řešící nárok na zaplacení díla v závislosti
na provedení díla, je třeba provést výklad tohoto smluvního ujednání ve smyslu
§ 555 a násl. o. z. Odvolací soud, ani soud prvního stupně však takový výklad
neprovedly. Z tohoto pohledu jsou tedy závěry rozhodnutí odvolacího soudu v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod
číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé
vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek
jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti)
určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace; srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1710/2021, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, dostupných na
www.nsoud.cz). Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci,
jestliže za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 555 a násl. o. z. nevyložil, zda ve smlouvě obsaženými ujednáními (zejména v čl. III, VIII a XI)
si účastnice sjednaly podepsání předávacích protokolů jednatelem žalované jako
hmotněprávní podmínku předání díla nebo zda předávací protokoly o předání díla
měly být jen důkazem o předání a převzetí díla. Odvolací soud však bez dalšího
výkladu skutečné vůle smluvních stran dospěl k závěru, že podpis jednatele
žalované na dodacích listech nebo předávacích protokolech byl hmotněprávní
podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny díla (jeho části). Nutno dodat, že v
případě, že by předávací protokoly měly být podle skutečné vůle stran jen
důkazem o předání díla, pak by byla dána splatnost ceny díla (jeho částí),
neboť dílo bylo provedeno, vyplynulo-li ze skutkových zjištění v dané věci, že
dílo bylo dokončeno (žalovaná vady díla nevytkla) a podepsání protokolů o
předání částí díla žalovaná vázala pouze na zaplacení díla od svého dodavatele. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
je podle § 237 o. s. ř. přípustné, odchýlil-li se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu právního jednání
účastníků, jako stran smlouvy o dílo, ohledně vyložení vůle stran v tom smyslu,
zda podpis jednatele žalované na předávacích protokolech o předání díla (jeho
částí) měl být hmotně právní podmínku předání díla nebo měl být jen důkazem o
předání a převzetí díla. Takto odůvodněný závěr po provedení výkladu skutečné
vůle stran má totiž zásadní význam pro právní posouzení uplatněného nároku na
zaplacení ceny díla (jeho části).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že není vázán formálním vymezením
předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5500/2017, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz),
nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde. Nejvyšší soud proto shledal dovolání žalobkyně přípustným
pro řešení právní otázky, kterou žalobkyně v dovolání předestřela a kterou
odvolací soud neřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
byť žalobkyně vymezila jiný předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o.
s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.
též dovolání žalované, a to pro řešení jí formulované otázky, týkající uznání
dluhu v závislosti na posouzení vzniku nároku na zaplacení ceny díla, která
podle žalované nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době
uznání. Důsledkem uznání závazku je pak přesun důkazní povinnosti (důkazního
břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek
nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva
vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které
určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost,
pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o
tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k
tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. V řízení tak mohou
nastat jen dvě možné situace – buď má soud skutečnost, které svědčí
vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak
(obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v
konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). Je-li vznesena
námitka, podle níž byla tato domněnka vyvrácena, je na soudu, aby se zabýval
tím, zda tato námitka byla vznesena důvodně, zda obsah domněnky byl vyvrácen
důkazem opaku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp.
zn. 32 Cdo 3549/2019, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 19.
3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1174/2014, dostupné na www.nsoud.cz). Odvolací soud se však s ohledem na svůj
závěr ohledně předání díla vznesenou námitkou žalované, podle které byla právní
domněnka o uznání dluhu vyvrácena, nezabýval. Pro závěr odvolacího soudu o
uznání dluhu částečným plněním bylo však rozhodující posoudit, jaká byla
skutečná vůle stran ohledně předání díla, a následně učinit závěr, zda došlo k
předání díla (jeho části), či nikoliv, jak bylo zdůvodněno výše, kdy k
posouzení nároku na zaplacení díla za situace, kdy si strany ve smlouvě
sjednají odlišné ujednání od zákonné úpravy řešící předání díla, je třeba za
použití výkladu podle ustanovení § 555 a násl. o. z. učinit závěr (což v dané
věci odvolací soud neučinil), zda si účastníci sjednali sepsání předávacího
protokolu jako hmotně právní podmínku předání díla, nebo zda předávací protokol
měl být jen důkazem o předání a převzetí díla (jeho částí), a na základě těchto
závěrů pak učinit závěr o oprávněnosti nároku na zaplacení ceny díla (jeho
části). Odvolací soud se tak odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu
prezentovaného v rozsudku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, v němž
Nejvyšší soud dovodil, že pokud objednateli (žalovanému) nevznikla povinnost k
zaplacení ceny díla s ohledem na učiněný závěr týkající se posouzení smluvního
ujednání o předání díla, je tím vyvrácena domněnka o trvání této povinnosti v
době uznání dluhu. Dovodil-li odvolací soud oprávněnost žalobního nároku v
rozsahu částky 291 610 Kč s příslušenstvím na základě uznání závazku ze strany
žalované, je tento jeho závěr předčasný, neučinil-li odvolací soud předtím
výklad projevu vůle účastnic vztahující se k ujednání o převzetí a předání díla
v tom směru, zda smluvním ujednáním účastnic ve smlouvě o dílo o předání díla
projevily vůli, aby podpis jednatele žalované na předávacích protokolech byl
hmotně právní podmínkou pro uplatnění nároku na zaplacení ceny díla (jeho
části) či nikoliv.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že rovněž
dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při
posouzení nároku na zaplacení části ceny díla v napadeném rozsahu ve výši 291
610 Kč s příslušenstvím, a v závislém závěru promítnutém do napadeného výroku o
úrocích z prodlení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a též
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018,
dostupné na www.nsoud.cz), a dopustil se s ohledem na uvedenou ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu nesprávného právního posouzení těchto nároků
na základě předčasného (nesprávného) závěru o uznání dané části dluhu žalovanou.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s.
ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu