23 Cdo 2855/2021-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce S. P., narozeného XY, bytem v XY,
zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49,
proti žalované KOWA, s.r.o., se sídlem ve Lhotce č. p. 17, Hradčovice,
identifikační číslo osoby 46343971, zastoupené JUDr. Romanem Brablecem,
advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2923/18, o zaplacení částky 100
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.
zn. 2 C 67/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 19. 5. 2021, č. j. 59 Co 288/2020-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jana Malého, advokáta.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s
příslušenstvím jako odměny z příkazní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 28. 1. 2016 s tvrzením, že nárok na odměnu měl žalobci vzniknout od března roku 2017,
kdy žalovaná v rozporu se smlouvou přestala dojednávat obchody s odběrateli
jeho prostřednictvím. Rozsudkem pro uznání ze dne 26. 8. 2020, č. j. 2 C 67/2020-27, Okresní soud v
Uherském Hradišti jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je
povinna žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 21 516,50 Kč (výrok
II). Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 319
Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že v
projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §
153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též „o. s. ř.“,
když se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila k výzvě soudu prvního stupně
dle § 114b o. s. ř., v důsledku čehož nastoupila fikce uznání žalobcem
uplatněného nároku. Odvolací soud současně nepřisvědčil námitce žalované, že
nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy dle § 114b o. s. ř. z důvodu absence
rozhodných tvrzení v žalobě a z důvodu, že žalobce vůči žalované již dříve
uplatnil nárok na odměnu z téže smlouvy v řízení vedeném u téhož soudu prvního
stupně pod sp. zn. 2 C 174/2019, které bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby
žalobcem. Dle odvolacího soudu žalobcem podaná žaloba obsahovala všechny
rozhodné skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok, jenž představoval odlišný
nárok, než který byl uplatněn v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 C 174/2019. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém
namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že v projednávané věci
byly splněny podmínky pro vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., přestože žaloba
byla dle žalované neurčitá, když neobsahovala tvrzení ohledně vyčíslení
uplatněného nároku. Posouzení dané otázky odvolacím soudem je dle žalované v
rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo
471/2020, a nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15,
a usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16. Dále
žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její odvolací námitkou,
že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání z důvodu zastavení
řízení ve věci vedené pod sp. zn. 2 C 174/2019 zakládající ve vztahu k nyní
projednávané věci překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dle žalované je rozsudek
odvolacího soudu v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Uvedenou otázku žalovaná
následně předložila k dovolacímu přezkumu, přičemž navrhla, aby se dovolací
soud při jejím řešení vzhledem k jedinečnosti případu odchýlil od své dosavadní
rozhodovací praxe.
Společně s podáním dovolání žalovaná navrhla odložit
vykonatelnost napadeného rozhodnutí s tvrzením, že by neprodlený výkon žalobou
uplatněného nároku představoval závažný zásah do její „ekonomické situace“. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, popřípadě jej zamítl. Podle žalobce není pochyb, z jakého
důvodu byla žaloba podána a na jakém smluvním základě byl založen jeho nárok. Odvolací soud dle žalobce dospěl ke správnému závěru, že v dané věci byly
naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a jeho rozhodnutí není v
rozporu s žalovanou namítanou judikaturou. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. uvedl Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 20. 10. 2004. sp. zn. 32 Odo 180/2004, že „soud může rozhodnout
ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v
tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno,
nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Proto i usnesení
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba
netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad,
resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek
podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v
postupu podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v
žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže
v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen
předmět řízení po skutkové stránce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Protože z hlediska předpokladů pro vydání
rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v
ustanovení § 153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným
podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících
skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu
projednatelnou“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22
Cdo 4272/2007, uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; z novější judikatury srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že formálními
předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li
tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda
nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v
níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32
Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, a ze dne 28. 2.
2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012).
V nyní projednávané věci podaná žaloba shora uvedeným požadavkům vyhovuje, když
v ní žalobce uvedl, na základě jaké smlouvy a jakých konkrétních smluvních
ustanovení mu vznikl jím uplatněný nárok, vyčíslil plnění, které mu mělo být
rozsudkem přiznáno, a společně s tím specifikoval i období v jakém měla
žalovaná bez jeho přičinění sjednávat obchody s konkrétně označenými
odběrateli. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žaloba obsahovala veškeré
rozhodné skutečnosti pro přiznání uplatněného nároku, neodchýlil se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; námitka žalované tak v tomto směru
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit. Žalovanou uvedený
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020,
na uvedeném závěru ničeho nemění, neboť v tamním řízení žalobce uplatnil
několik nároků se samostatným skutkovým základem, což není případ projednávané
věci. Obdobně nepřípadný je i odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne
13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, který se týkal splnění podmínek pro vydání
rozsudku pro uznání v řízení o zvýšení výživného na zletilé dítě. S naposledy
žalovanou odkazovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I.
ÚS 4114/16, je pak dovoláním napadený závěr odvolacího soudu zcela v souladu,
když žaloba, jak již uvedeno výše, obsahovala veškeré rozhodné skutečnosti.
Pokud se jedná o námitku žalované, že vydání rozsudku pro uznání bránilo
usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo pro zpětvzetí žaloby pravomocně
zastaveno řízení ve věci uněj vedené pod sp. zn. 2 C 174/2019, ani ta není
způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud ve
své ustálené rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že usnesení soudu o zastavení
řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve
věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou (o předmětu
řízení), a nezakládá se jím proto ani překážka věci pravomocně rozhodnuté podle
§ 159a odst. 4 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp.
zn. 21 Cdo 1166/2010, a na něj navazující judikaturu představovanou například
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1693/2012). Na
tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani v projednávané věci.
Závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, mezi něž
náleží i absence překážky věci pravomocně rozsouzené, byly splněny, tudíž není
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vady řízení namítané žalovanou (nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu),
nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení
dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání
přípustné, což v posuzovaném případě není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu taktéž
ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím
soudem. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku již Nejvyšší
soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo bezodkladně
odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu