23 Cdo 2907/2022-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce města Strakonice, se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 2,
identifikační číslo osoby 00251810, zastoupeného Mgr. et Mgr. Lukášem Hoderem,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Týn 639/1, proti žalovaným 1) PORR a. s.,
se sídlem v Praze, Strašnicích, Dubečská 3238/36, identifikační číslo osoby
43005560, 2) JIHOSPOL, Jihočeská obchodní a stavební společnost, a. s., se
sídlem ve Strakonicích, Písecká 893, identifikační číslo osoby 62509641, 3)
PRIMA, akciová společnost, se sídlem ve Strakonicích, Raisova 1004,
identifikační číslo osoby 47239743, 4) PROTOM Strakonice, s. r. o., se sídlem
ve Strakonicích, Písecká 290, identifikační číslo osoby 43841252, všichni
zastoupení JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Branická
128/17, o odstranění vady, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 39 Cm 137/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 115/2021-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 39 Cm 137/2020-156, uložil žalovaným
povinnost, aby společně a nerozdílně odstranili vadu střechy v podobě zatékání
vody do tělocvičny v Základní škole Povážská na adrese Povážská 263,
Strakonice, včetně výměny znehodnocených dílů střešní konstrukce tak, aby celá
střecha byla funkční, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (I.
výrok), zamítl návrhy, že žalovaní jsou povinni předat žalobci prováděcí
projektovou dokumentaci pro opravu střechy, a to nejméně 1 měsíc před zahájením
opravy střechy, vést stavební deník o opravě a umožnit zástupci žalobce vstup
na stavbu tak, aby žalobce mohl pravidelně ověřovat průběh opravy střechy (II.
výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok).
K odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 115/2021-195, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil výroky III., IV. a V. o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý a třetí výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
společně dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a uplatňují dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V konkrétnosti
dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k posouzení právní otázku „promlčení
práva z vadného plnění za situace, že nejen zhotovitel, ale i objednatel (tedy
obě smluvní strany) o vadě ví již při předání díla, ale práva z vadného plnění
ve vztahu k této vadě objednatel uplatní až po uplynutí 4 let“, tj. promlčecí
lhůty v režimu zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání nemohou zakládat námitky dovolatelů založené na tvrzení,
že „žalobce měl oznámit a požadovat po žalovaném odstranění vady střechy
nejpozději při předání díla, protože v té době žalobce o vadě věděl“. Je tomu
tak proto, že takovýto závěr dovolatelů vychází z jiného skutkového zjištění,
než bylo učiněno v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolací soud k takto
vymezené dovolací otázce ve své rozhodovací praxi zastává stanovisko, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatelé přehlížejí, že závěry soudů nižších stupňů svědčící o tom, že
zhotovitel mohl při vynaložení odborné péče zjistit při provádění díla
nevhodnost projektové dokumentace a upozornit na ni objednatele, jsou určující
pro závěr, zda jde o vadu, která zakládá objednateli vůči zhotoviteli práva z
vadného plnění dle § 551 odst. 3 obch. zák. či nikoliv. Skutečnost, že vada je
způsobena nevhodnou věcí, kterou ke zhotovení díla předává objednatel, či
nesprávností objednatelových pokynů, na které ho zhotovitel neupozornil, však
sama o sobě nevede k závěru, který předpokládá tvrzení dovolatelů, že
objednateli je taková vada známa již při předání díla. Soud prvního stupně tak správně odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu k § 551 odst. 3 obch. zák., podle nichž zhotovitel, který
nesplnil povinnost uvedenou v odstavci 1 (upozornit objednatele bez zbytečného
odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných
mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost
zjistit při vynaložení odborné péče), odpovídá za vady díla způsobené použitím
nevhodných věcí předaných objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem
(kromě odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32
Odo 253/2005, srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 4815/2010). Ostatně dovolatelé ani nenamítají, že by v projednávané věci objednatelem
uplatňovaná vada nebyla vadou, za kterou zhotovitel neodpovídá. Stejně tak
dovolatelé uvádí, že nevznáší námitku pozdní reklamace podle § 428 odst. 1 a
odst. 2 obch. zák., ale namítají, že nárok na odstranění vady je promlčen. Dovolatelé dovozují, že tato promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dnem
předání díla. Ani tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Obecně k následkům pozdního uplatnění práv z vadného plnění dovolací soud v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3945/2016, uvedl a
blíže odůvodnil závěr, dle kterého zákon rozlišuje z hlediska právních následků
mezi oznámením vad (§ 562 odst. 2 ve spojení s § 428 odst. 2 a 3 obch. zák.) a
oznámením volby mezi nároky z těchto vad (§ 564 ve spojení § 436 a § 437 obch. zák.). Opomenutí prvého má (zásadně) za následek (k námitce zhotovitele)
nemožnost domoci se nároků z odpovědnosti za vady díla soudní cestou,
neoznámení volby nároku z vad objednatelem je spojeno s odlišnými důsledky. V
případě vad, které představují porušení smlouvy podstatným způsobem, zůstávají
objednateli, neoznámí-li volbu svého nároku včas, nároky, které by mu náležely
při nepodstatném porušení smlouvy, tedy právo požadovat odstranění vad díla
zhotovitelem nebo sleva z ceny díla (§ 437 odst. 1 obch. zák.).
V případě vad,
které nepředstavují podstatné porušení smlouvy, zákon s absencí volby
konkrétního nároku objednatele nespojuje jiný následek než, že dokud objednatel
neuplatní nárok na slevu z kupní ceny, může zhotovitel sdělit objednateli, že
odstraní vady v určité lhůtě, ve které pak objednatel nemůže uplatnit proti
zhotoviteli jiné nároky z vad díla (§ 437 odst. 4 obch. zák). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud práva z odpovědnosti za
vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených
v § 562 odst. 2 obch. zák. a zhotovitel nedodržení lhůty v soudním řízení
namítne (srov. § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 2 obch. zák.). Pokud však
zhotovitel věděl nebo vědět musel v době předání předmětu díla o skutečnostech,
jejichž důsledkem jsou vady díla (srov. § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 3 obch. zák.), může se objednatel domoci u soudu práv z odpovědnosti za vady
bez ohledu na nedodržení lhůt podle § 562 odst. 2 obch. zák. a námitku
zhotovitele (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, nebo ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006,
uveřejněným pod číslem 112/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovolací soud dovodil, že je třeba rozlišovat existenci vady, dobu, ve které
musí objednatel vady díla zhotoviteli oznámit (reklamační lhůtu), a promlčecí
dobu, ve které musí být právo z odpovědnosti za vady uplatněno u soudu. V
případě, že byla sjednána záruka za jakost, jako tomu bylo v daném případě,
musí vady existovat v této záruční době. Objektivní reklamační lhůta v případě
skryté vady odpovídá délce záruční doby. To však pouze v případě, že nenastanou
okolnosti předpokládané v § 428 odst. 3 obch. zák. Pokud tyto okolnosti
nastanou, není délka reklamační doby omezena. Aby nedošlo k jejich promlčení,
musí být práva z odpovědnosti za vady, resp. nároky ze záruky za jakost
samozřejmě uplatněny u soudu, resp. v rozhodčím řízení v promlčecí době
(obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2568/2012). Otázkou promlčení práv z odpovědnosti za vady díla zhotoveného na základě
smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, v níž byla sjednána záruka
za provedení díla, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1616/2005. Ztotožnil se přitom se závěrem odvolacího soudu, dle
něhož v případě nároků ze záruky za jakost se aplikuje speciální ustanovení §
393 odst. 2 obch. zák., podle něhož u nároků ze záruky za jakost běží promlčecí
doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z
právních vad od uplatnění práva třetí osobou. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku
dodal, že ustanovení § 393 odst. 2 obch. zák. je skutečně speciálním
ustanovením, které upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za
vady. Toto ustanovení se aplikuje jak v případě, že strany se dohodly na
termínu odstranění vad, tak i v případě, že mezi nimi k této dohodě nedošlo.
V
případě práv z odpovědnosti za vady tudíž nelze aplikovat ustanovení 392 odst. 1 obch. zák. (shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3362/2007, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3915/2019,
či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3107/2020, a judikaturu zde citovanou). Od těchto závěrů se odvolací soud nikterak neodchýlil, jestliže blíže odůvodnil
závěr, dle kterého byla záruční vada uplatněna včas [§ 562 odst. 1 písm. c)
obch. zák.], neboť k oznámení vady díla objednatelem došlo v záruční době, a
proto se počátek běhu promlčecí doby uplatněného práva z vadného plnění (zde
odstranění vady) řídí zvláštní úpravou § 393 odst. 2 obch. zák., dle kterého u
nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení
vady během záruční doby, tj. od 26. 6. 2017. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani poukaz dovolatelů na princip
poctivosti, resp. zákaz zneužití práva. Zásady dnes výslovně deklarované v § 6
a § 8 o. z. byly našemu právnímu řádu imanentní i v poměrech před 1. 1. 2014
(srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo
2912/2014) a v rozhodovací praxi soudů se promítaly především prostřednictvím
užití korektivu dobrých mravů, zakotveného v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). K
přezkoumání aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v rámci dovolacího přezkumu pak
dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přistupuje tak, že zásah
dovolacího soudu je namístě, jen jsou-li úvahy soudů nižších stupňů o aplikaci
dobrých mravů na výkon práva zjevně nepřiměřené. Zákon nestanoví, co jsou to
dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím
řízení (toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění), kterou
může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo
871/2005, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). O takovou situaci
se však v poměrech věci zde vedené nejedná.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu