23 Cdo 2943/2024-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce JUDr. Lumíra Mičánka, se sídlem v Řitce, Pod Pražskou 399, identifikační číslo osoby 16144295, proti žalované R. A., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 373/37, o zaplacení 25 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 34 C 353/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 21 Co 104/2024-158, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 952 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 25 100 Kč s příslušenstvím jako odměny za zastupování žalované v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 314/2019.
2. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 34 C 353/2022-98, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 720 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 1 100 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II), zamítl žalobu co do částky 11 280 Kč
s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce proti výrokům I a II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 180 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 180 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítl
nesprávné právní posouzení otázky účelnosti a potřebnosti nákladů na zastoupení advokátem, přičemž soudy nižších stupňů podle žalobce „při posuzování ‚potřebnosti‘ a ‚účelnosti‘ nákladů ‚intenzivně vykročily z právních mantinelů“, pro toto posuzování vymezené Ústavním soudem“, čímž se rovněž měly odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž žalobce v dovolání odkázal.
5. Žalobce rovněž namítl, že odvolacím soudem přiznaná částka 180 Kč s příslušenstvím vychází z chybného výpočtu, neboť neměla-li být odměna žalobce snižována o 20 % podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, měl odvolací soud žalobci přiznat nikoliv 180 Kč s příslušenstvím, nýbrž částku 2 580 Kč s příslušenstvím. K této námitce však žalobce nevymezil žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Žalobce dále namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud v jeho odůvodnění „v zásadě plně odkazuje na závěry nalézacího soudu“ a „v rozporu se zákonem i konstantní judikaturou nereaguje na námitky žalobcem předestřené v odvolání“. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně změnil (viz dovolací návrh na č. l. 180 spisu).
7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že žalobce v dovolání neuplatňuje způsobilý dovolací důvod, jakož i to, že v projednávané věci není dovolání objektivně přípustné, o čemž byl žalobce odvolacím soudem správně poučen. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (dovolacím soudem dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro niž má dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Toliko z vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit výše popsaný požadavek, aby se vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 992/2024).
10. Těmto požadavkům žalobce ve vztahu k námitce chybného určení odměny v částce 180 Kč, jež podle něj měla činit 2 580 Kč (viz bod 5 odůvodnění shora), nedostál, jelikož rezignoval na jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a omezil se toliko na prosté vymezení dovolacího důvodu. V rozsahu této námitky tak dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
11. Nejvyšší soud proto v části dotčené námitky dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, a dále zkoumal přípustnost dovolání ve zbývající části.
12. Mínil-li žalobce dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v rozsahu výroku I napadeného rozsudku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výrokům I a II rozsudku soudu prvního stupně, je jeho dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť jde o výrok, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle
§ 229 odst. 4 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti výrokům III a IV napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně, je pak vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Napadl-li žalobce rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl (v jeho prospěch) co do částky 180 Kč změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně, je v tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku nebyla žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2459/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Nejvyšší soud proto ve výše uvedeném rozsahu (viz body 12 a 13 odůvodnění shora) dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně).
15. Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, neboť v projednávané věci jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy [§ 238 odst. 1 písm. c) in fine o. s. ř.].
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka žalobce týkající se otázky účelnosti a potřebnosti nákladů za právní zastoupení žalované přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1463/2024).
19. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil závěru soudu prvního stupně, jenž shledal nedůvodným žalobcem tvrzený nárok na odměnu za čtyři úkony právních služeb (z celkem 12 vyúčtovaných), přičemž uvedl, že odměna za sepsání reakce z 25. 10. 2019 žalobci nenáleží, neboť tímto podáním byly pouze odstraňovány vady (žalobcem sepsané) žaloby; skutečnost, že advokátem sepsaná žaloba trpěla vadami, nemůže jít k tíži žalované. Za nedůvodný měly soudy nižších stupňů též nárok na odměnu za technické posouzení vad a nedodělků, jelikož vypracování dotčeného posouzení žalobce toliko obstaral, přičemž se nejedná o úkon právní služby. Odměnu za přípis soudu ze dne 2. 2. 2021 soudy žalobci nepřiznaly s odůvodněním, že šlo toliko o dotaz na postup v řízení, jenž navíc žalobce patrně nečinil jako zástupce žalované. Konečně pak soudy nižších stupňů nevyhověly nároku žalobce na odměnu za sepsání námitky nečinnosti soudu ze dne 30. 7. 2021, neboť tento úkon žalobce učinil až poté, co vypověděl plnou moc žalované (viz bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
20. Odvolací soud tak v napadeném rozhodnutí neposuzoval účelnost náhrady nákladů řízení podle § 142 o. s. ř., jak v dovolání (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu) namítal žalobce, nýbrž hodnotil řádnost vykonané činnosti advokáta ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na odměnu podle smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi žalobcem (advokátem) a žalovanou, jež je svou povahou smlouvou příkazní (srov. též bod 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku). Otázky týkající se výkladu ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 k příkazní smlouvě či k zákonu o advokacii však dovolatel neformuluje.
21. Námitka žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť žalobce touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
22. K tomu Nejvyšší soud dodává, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (společně s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně) představuje dostatečnou oporu k tomu, aby měl žalobce možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky, což ostatně také učinil.
23. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i ve zbývajícím rozsahu.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu