23 Cdo 1463/2024-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. O., proti žalované J. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Valová 2357/8, o 39 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 262/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2023, č. j. 69 Co 210/2023-91, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 39 600 Kč jako odměny advokáta za právní služby, které jeho právní předchůdce (Mgr. Petr Hasala) poskytl žalované při jejím zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 215 C 29/2018.
2. Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 16 C 262/2022-56, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 39
600 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci učiněným soudy nižších stupňů, označila dovolání žalobce za nedůvodné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Ve vztahu k námitce, že náhrada nákladů řízení, která byla žalované přiznána v řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 215 C 29/2018, částečně náležela žalobci, dovolatel nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní
argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). 11. V projednávané věci žalobce v té části dovolání, jež se týkala náhrady nákladů přiznané žalované v předmětném řízení, shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. 12. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalobcem vymezených otázek. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 16. V předmětné věci se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, proto se omezení přípustnosti dovolání uvedené shora neuplatní. 17. Žalobce v dovolání namítá, že jeho nárok na zaplacení odměny za zastupování žalované jeho právním předchůdcem nebyl promlčen, neboť za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty považuje den, kdy žalovaná obdržela finanční prostředky od společnosti K. Š. E. F. T., s.r.o. (žalované v předmětném řízení) na základě rozsudku v dané věci ze dne 4. 3. 2020. 18. Podle ustálené soudní praxe právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně, provedením úkonu právní služby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009), tj. splněním příkazu, a před splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), nikoliv tedy až vyúčtováním odměny; vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti odměny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, a již výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). K těmto závěrům učiněným za platnosti předchozího občanského zákoníku se Nejvyšší soud přihlásil i v poměrech nového občanského práva, účinného od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 185/2023). 19. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých se právní předchůdce žalobce o tom, že mu žalovaná vypověděla plnou moc opravňující jej k zastupování žalované v předmětném řízení, vedeném před Okresním soudem v Šumperku, dozvěděl dne 23. 8. 2019, přičemž dne 28. 8. 2019 vystavil fakturu, jíž žalované vyúčtoval částku 39 600 Kč za poskytnuté právní služby. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí lhůty byl okamžik, kdy se právní předchůdce žalobce dozvěděl o výpovědi plné moci ze strany žalované, tříletá promlčecí lhůta v okamžiku podání žaloby (tj. ke dni 11. 9. 2022) již marně uplynula, a žalobcova pohledávka za žalovanou proto byla promlčena, postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou a podle dovolacího soudu není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak (a žádný takový důvod nevyplývá ani z podaného dovolání). Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 20. Nejvyšší soud pro úplnost k následné polemice žalobce obsažené v jeho dovolání dodává, že tato výtka žalobce představuje pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu. Konkrétní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, společně s údajem o tom, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje, se však z žalobcovy argumentace nepodává. 21. Rovněž nepřípadná je žalobcem předestřená argumentace, podle níž se žalovaná v projednávané věci obohatila úmyslně. Ani takový závěr z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, a žalobce se tak pokouší založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. na vlastních skutkových závěrech, které však odvolací soud neučinil. 22. Odkazuje-li pak žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k dělení objektivního důkazního břemena a vysvětlovací povinnosti protistrany (reprezentovanou rozsudkem ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010), ani tato jeho námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022). Odvolací soud totiž napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nýbrž dospěl k tomu, že žalobní nárok byl ke dni podání žaloby promlčen. 23. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu