23 Cdo 296/2025-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, identifikační číslo osoby 28410513, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, o zaplacení 832 807,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 99/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 13 Co 216/2024-580, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 C 99/2020-524, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 C 99/2020-524, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení 832 807,50 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované tím, že užívala pozemky ve vlastnictví žalobce (v žalobě konkrétně specifikované). Tvrdil, že na předmětných pozemcích žalobce byly umístěny stavby ve vlastnictví žalované (vzletová a přistávací dráha s příslušenstvím) v období od 30. 3. 2017 do 30. 3. 2020, za které požadoval vydání bezdůvodného obohacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 832 807,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované částku 189 966 Kč (výrok pod bodem II) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 částku 26 851,50 Kč (výrok pod bodem III).
3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 14 472 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu (a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně) napadl žalobce včasným dovoláním, v němž navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které dovolacím soudem nebyly dosud vyřešeny. Konkrétně měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení těchto otázek: - Může Česká republika jako stát či jeho organizační složka uvést občana v omyl? (dále jen „první otázka“) - Může soud v případě, kdy shledá nedostatek pasivní věcné legitimace již na počátku řízení, činit další procesní úkony ve věci, případně za jakých podmínek? (dále jen „druhá otázka“) - Může soud rozhodnout o nedostatku pasivní věcné legitimace s tím, že by účastníkům na počátku řízení nesdělil svůj předběžný názor? (dále jen „třetí otázka“) - Může mít dohoda o narovnání ve smyslu § 1903 občanského zákoníku vliv i na pohledávky třetích osob? (dále jen „čtvrtá otázka)
5. Žalobce v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://www.nalus.usoud.cz), a též z odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), namítal rozpor rozsudku odvolacího soudu se svým legitimním očekáváním (v porušení zásady legitimního očekávání a rovnosti spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces), které mu plynulo „z judikatury vrcholných soudů, ale i rozhodovací praxe tuzemských obecných soudů, jakož i z průběhu řízení“ (poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Rozsudky soudů obou stupňů považoval též za překvapivé.
6. Žalobce též s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vytýkal soudům obou stupňů, že v řízení došlo k porušení pravidel zákonné koncentrace řízení ve prospěch žalované, vystavěly-li soudy své závěry především na základě existence dohody o narovnání ze dne 10. 1. 2023, tj. na základě tvrzení žalované a důkazů, k nimž došlo až po koncentraci řízení.
7. Žalobce měl za nesprávné i posouzení pasivní legitimace žalované a posouzení povahy předmětné dohody o narovnání. Zdůraznil, že v žalobě vycházel především z informací poskytnutých státem (Ministerstvem obrany) ve sdělení z roku 2019, podle kterého vzletová a přistávací plocha na pozemcích ve vlastnictví žalobce, resp. též její další části, již byla ve vlastnictví žalované na základě kupní smlouvy. Soudy tak při posouzení pasivní legitimace žalované opomněly prokázanou skutečnost, že v období, za které bylo žalováno vydání bezdůvodného obohacení, byla vlastníkem žalovaná. Podle žalobce na základě dohody o narovnání nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná nebyla v době, za kterou je požadováno vydání bezdůvodného obohacení, vlastníkem vzletové a přistávací plochy. Měl za to, že ze znění kupní smlouvy uzavřené dne 4. 11. 2011 mezi Ministerstvem obrany a žalovanou a z přístupu obou smluvních stran bylo zřejmé, že neexistovala žádná pochybnost či spornost ve smyslu § 1903 o. z. ve vztahu k vlastnictví vzletové a přistávací plochy žalovanou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 1089/2005, žalobce dodal, že narovnáním nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků.
8. Žalobce též poukázal na případné nepoctivé jednání žalované § 6 odst. 2 o. z. při uzavírání dohody o narovnání a v rámci řízení, pokud žalovaná v průběhu řízení učinila nesporným, že v době podání žaloby byla vlastníkem vzletové a přistávací dráhy.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
11. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit první otázka, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v řízení neposuzoval vztah mezi žalobcem a Českou republikou – Ministerstvem obrany při sdělení, které vůči žalobci ohledně vlastnictví žalované k vzletové a přistávací dráze učinilo Ministerstvo obrany v roce 2019. Pro napadené rozhodnutí tedy nebyla určující ani otázka případného omylu žalobce způsobeného tímto sdělením. Určujícím bylo posouzení samotné existence vlastnického práva žalované k předmětné vzletové a přistávací dráze (a jejímu příslušenství) v rozhodném období od 30. 3. 2017 do 30. 3. 2020, které odvolací soud učinil na základě skutkového stavu zjištěného hodnocením provedených důkazů.
15. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení druhé otázky vycházející z předpokladu, že soud v řízení shledal nedostatek pasivní legitimace žalované již na počátku řízení. Taková skutečnost, se však z obsahu spisu nepodává, uvedl-li soud prvního stupně, že se dokazování výše bezdůvodného obohacení ukázalo nadbytečným (až) po předložení dohody o narovnání ze dne 10. 1. 2023 (srov. odstavec 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto uvedenou argumentací žalobce fakticky v dovolání uplatňuje vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
16. Též prostřednictvím třetí otázky žalobce fakticky namítá vadu řízení (překvapivost rozhodnutí). Pro úplnost lze k uvedené námitce dodat, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (též Ústavního soudu) považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. například nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například rozsudky ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019). V nyní posuzované věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na právnímu závěru o neexistenci vlastnického práva žalované k předmětným stavbám na pozemcích žalobce v rozhodném období, při němž soud prvního stupně vycházel z výkladu kupní smlouvy ze dne 4. 11. 2011 (a jejího dodatku z roku 2012), podle kterého obsahem této kupní smlouvy nebyl též převod vlastnictví k vzletové a přistávací dráze na žalovanou, a dovodil, že k převodu vlastnictví předmětné stavby došlo až na základě dohody o narovnání ze dne 10. 1. 2023. Žalobci, který k těmto závěrům soudu prvního stupně uplatnil v odvolání svou skutkovou i právní argumentaci tedy muselo být zřejmé, že předmětem posuzování odvolacího soudu bude i otázka, kdy se žalovaná stala vlastníkem předmětné stavby. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce nemohlo být překvapivé ve smyslu citované judikatury.
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka rozporu napadeného rozhodnutí s legitimním očekáváním žalobce. Judikatura Nejvyššího soudu, která podle tvrzení žalobce měla zakládat jeho legitimní očekávání, že nyní posuzovaná věc bude rozhodnuta obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s nyní posuzovanou věcí shoduje v podstatným znacích, totiž nebyla zcela přiléhavá ke zjištěným skutkovým okolnostem nyní posuzované věci, z nichž vycházel odvolací soud (první z žalobcem uvedených rozsudků se týkal posouzení otázky nesprávného úředního postupu a druhý se týkal otázky bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci bez právního důvodu avšak v situaci, kdy bylo užívání věci přenecháno kupujícímu na základě neplatné kupní smlouvy).
18. Námitka porušení pravidel zákonné koncentrace řízení také není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť i jejím prostřednictvím žalobce fakticky namítá vadu řízení. Nadto žalobce přehlíží, že písemná dohoda o narovnání (uzavřená dne 10. 1. 2023) byla důkazem, který vznikl (nastal) až po koncentraci řízení, a naplňoval tak jednu z výjimek zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. (k výkladu § 118b odst. 1 o. s. ř. srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč.). Pro úplnost lze též dodat, že tento důkaz v řízení navrhl a předložil žalobce a nikoliv žalovaná (srov. podání žalobce na č. l. 512 spisu).
19. V rámci námitky nesprávného posouzení otázky pasivní legitimace žalované (též i v rámci další své dovolací argumentace) žalobce vycházel z přesvědčení, že na základě sdělení Ministerstva obrany z roku 2019 a obsahu kupní smlouvy z roku 2011 byl v řízení prokázán převod vlastnictví k předmětné vzletové a přistávací dráze na žalovanou v době před podáním žaloby. Tím však žalobce fakticky zpochybňoval hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a též výsledek výkladu kupní smlouvy ze dne 4. 11. 2011, jak jej učinily soudy nižších stupňů. V dovolacím řízení přitom nelze zpochybňovat samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Takové námitky skutkové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, či ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017). Nejvyšší soud též ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež byly výsledkem výkladu právního jednání (právního úkonu), vychází ze závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalobce přitom v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání relevantně nezpochybnil (zpochybněním správnosti užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel), neformuloval žádnou právní otázku týkající se postupu soudu při výkladu právních jednání, ani některý z předpokladů přípustnosti dovolání k ní.
20. Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté otázky a povahy dohody o narovnání.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Sporností práv a povinností ve smyslu § 1903 o. z. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Spornost či pochybnost se vztahuje jak na skutkové, tak na právní otázky, příčinou může být i omyl; není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předpokladů narovnání mýlí. I když spor či pochybnost jsou pojmovými znaky narovnání, nemusí být vždy výsledkem dohody změna rozsahu vzájemných práv a povinností; účastníci se mohou dohodnout na stejném obsahu, jaký měl dosavadní závazkový právní vztah. Spornost nebo pochybnost práv a povinností jsou kategoriemi subjektivními. Těmi subjekty, které právo či povinnost jako sporné či pochybné hodnotí, jsou výlučně strany závazku. Sporným nebo pochybným může být proto i právo, které u třetí osoby žádnou nejistotu nevzbuzuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, uveřejněný pod číslem 80/2020 Sb. rozh. obč. a další rozhodnutí v něm citovaná). Od těchto závěrů se odvolací soud v nyní posuzované věci neodchýlil, posoudil-li dohodu ze dne 10. 1. 2023 (podle výkladu jejího obsahu) jako dohodu o narovnání, kterou byla odstraňována pochybnost smluvních stran této dohody (s ohledem na složitost průběhu převodu vlastnického práva a odlišnosti vymezení vzletové a přistávací dráhy v dříve uzavřených rozdílných kupních smlouvách) o tom, zda na žalovanou bylo převedeno vlastnické právo k předmětné vzletové a přistávací dráze již na základě kupní smlouvy, a dovodil-li, že žalovaná se stala vlastníkem předmětné vzletové a přistávací dráhy až na základě dohody o narovnání, neboť obsahem kupní smlouvy vzletová a přistávací dráha nebyla.
22. Podle judikatury Nejvyššího soudu pak může být dohoda o narovnání učiněna i ve vztahu k právním jednáním týkajícím se převodu vlastnického práva, tj. práva absolutního, jež má účinky erga omnes (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1810/2020, a k povaze vlastnického práva srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněný pod číslem 49/2022 Sb. rozh. obč.). I ve vztahu ke čtvrté otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
24. Ve vztahu k námitce nepoctivého jednání žalované ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. žalobce v dovolání řádně nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, ani některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen (pro každý z jím uplatněných dovolacích důvodů) vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
25. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
Mgr. Jiří Němec předseda senátu