23 Cdo 2969/2023-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 62/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 264/2022-252, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 5. 2022, č. j. 15 C 62/2020-211,
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 5. 2022, č. j. 15 C 62/2020-211, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 264/2022-252, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal určení, že je vlastníkem bytové jednotky č. XY, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 525/7680 na společných částech budovy č. p. XY, XY a pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obec XY (dále jen „bytová jednotka“), kterou daroval žalovanému na základě darovací smlouvy ze dne 31. 8. 2012 (dále jen „darovací smlouva“). Žalobce tvrdil, že žalovaný vůči němu a jeho babičce (matce žalovaného) jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť podmiňoval pomoc své nemocné matce darováním bytu a převedením dispozičního práva k jejímu bankovnímu účtu, přičemž vůči žalobci jednal hrubě nemravně, když mu vypověděl nájem bytu a snažil se jej připravit o bydlení. Žalobce proto dne 6. 2. 2020 vyzval žalovaného k vrácení daru. Darovací smlouva je nadto dle žalobce absolutně neplatná, neboť žalovaný popsaným jednáním vůči své matce vyvíjel na žalobce nátlak, aby na něj předmětný byt převedl.
2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 15 C 62/2020-211, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 30 Co 264/2022-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním, v němž namítal, že odvolací soud aplikoval nesprávné znění občanského zákoníku. Žalobce měl za to, že jelikož byla darovací smlouva uzavřena dne 31. 8. 2012, měl odvolací soud vrácení daru posuzovat podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 8. 2012, nikoliv ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. po novele provedené zákonem č. 202/2012 Sb. Žalobce považoval dovolání za přípustné pro vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda je možné na darovací smlouvu uzavřenou dne 31. 8. 2012 aplikovat § 630 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013“, případně proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud.
5. Žalobce rovněž namítl, že se odvolací soud nezabýval všemi relevantními skutečnostmi, neboť závěr o tom, zda žalovaný jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy, měl „objektivizovat testem dobrých mravů“ a přihlédnout „k celkové genezi vzájemných vztahů“. Žalobce uvedl, že ačkoliv žalovanému byt daroval, žalovaný mu neumožnil jeho trvalé užívání, předložil mu novou nájemní smlouvu na dobu určitou a po neúspěšném prodeji bytu mu zaslal výpověď z nájmu. Nadto žalovaný zúžením společného jmění manželů byt „převedl“ na svoji manželku, a opětovně předložil žalobci výpověď z nájmu s tím, že byt potřebuje pro účely vlastního bydlení po rozvodu. Žalobce dovolání považoval za přípustné pro vyřešení otázek v judikatuře dosud neřešených, „zda je obcházení zákona žalovaným způsobilé naplnit předpoklady pro uplatnění vrácení daru“ a „zda lze poměřovat důvody revokace související s darováním nemovitosti s dohodou vztahující se k tomuto právnímu úkonu a k jakým jednáním mají soudy z hlediska chování účastníků ve vztahu k odvolání daru přihlížet“, eventuelně proto, že dotčené otázky mají být posouzeny jinak, než je posoudil odvolací soud. Žalobce rovněž odkázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu, které měl odvolací soud na věc aplikovat. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil.
6. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání označil dovolání žalobce za nedůvodné a navrhl dovolacímu soudu, aby je zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 248/2023).
9. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Námitka žalobce týkající se aplikace nesprávného znění občanského zákoníku přípustnost dovolání nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 543/2022). Darovací smlouva byla uzavřena dne 31. 8. 2012, přičemž v souladu s uvedeným závěrem odvolací soud na věc aplikoval právní úpravu účinnou v době uzavření dané smlouvy. Jestliže žalobce uvádí, že měla být aplikována právní úprava účinná do 31. 8. 2012 (před novelou provedenou zákonem č. 202/2012 Sb.), přehlíží, že ustanovení § 630 obč. zák. nebylo touto novelou dotčeno. Odvolací soud se tak při řešení předmětné otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a tato námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky žalobce směřující proti právnímu posouzení otázky, zda lze jednání žalovaného označit za hrubě porušující dobré mravy, a zda tedy byla naplněna skutková podstata vrácení daru podle § 630 obč. zák., neboť i tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z té vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021).
14. Zodpovězení otázky, zda došlo v konkrétní situaci k naplnění skutkové podstaty revokace (vrácení) daru, tudíž spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného důvodu, pro nějž má být dar vrácen. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace (vrácení daru). Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci (vrácení daru); závěr o patřičnosti revokace (vrácení daru) je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021).
15. Odvolací soud se (ve shodě se soudem prvního stupně) v projednávané věci zabýval všemi relevantními skutečnostmi, přičemž uzavřel, že nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr o existenci chování obdarovaného (žalovaného) vůči dárci (žalobci) či členům jeho rodiny hrubě porušujícího dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák., ani o absolutní neplatnosti darovací smlouvy podle § 39 obč. zák., neboť žalobce ve vztahu ke skutečnostem relevantním z hlediska skutkových podstat jemu příznivých právních norem (těch, z nichž vyvozoval uplatněný procesní nárok) neunesl důkazní břemeno (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 56 až 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem ke shora uvedenému nelze než uzavřít, že popsaným postupem se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil a tato námitka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
16. Jestliže žalobce v dovolání tvrdí, že žalovaný převodem bytu podmiňoval poskytnutí péče své matce a že neumožnil žalobci byt užívat, a uvádí okolnosti týkající se převodu bytu na manželku žalovaného, ve skutečnosti tím zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). K tomu Nejvyšší soud dodává, že ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022).
17. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, „zda je obcházení zákona žalovaným způsobilé naplnit předpoklady pro uplatnění odvolání daru“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze dovoláním napadnout jen v těch závěrech, na nichž je založeno. Na shora uvedeném závěru o „obcházení zákona žalovaným“ však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, přičemž z napadeného rozsudku vůbec nevyplývá, že by odvolací soud takový názor zaujal. Žalobce tak předmětnou otázkou podsouvá odvolacímu soudu závěr, který z jeho rozhodnutí nevyplývá a na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Uvedená námitka se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1563/2023, ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, a ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4995/2016).
18. Hodlal-li žalobce uvedenou námitkou zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů vztahující se k dané otázce, uplatnil tím nezpůsobilý dovolací důvod, jelikož skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, jakož i shora uvedenou judikaturu).
19. K tomu, jak žalobce vymezil přípustnost dovolání, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2406/2022). Požadavek žalobce, aby dovolací soud shora uvedené právní otázky posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá.
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu