23 Cdo 3018/2024-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované HAGEMANN a.s., se sídlem v Ostravě, Hradní 27/37, identifikační číslo osoby 26826925, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o zaplacení 1 638 582 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 31 C 173/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, č. j. 15 Co 2/2024-217, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 1 638 582 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované v délce 183 dnů s dodáním 6 kusů mobilních plynových stanic (dále jen „zboží“) podle kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2019. Žalobkyně tvrdila, že se jí žalovaná zavázala dodat zboží za kupní cenu 4 477 000 Kč (včetně DPH) do 15. 10. 2020 po provedení konečné kontroly Úřadem pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti (dále jen „Úřad“) dle zákona č. 309/2000 Sb., o obranné standardizaci, katalogizaci a státním ověřování jakosti výrobků a služeb určených k zajištění obrany státu (dále jen „ZOS“), a to s doložením Osvědčení o jakosti a kompletnosti. Žalovaná zboží řádně dodala až 16. 4. 2021. Pro případ prodlení s dodáním zboží ve sjednaném termínu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z ceny plnění včetně DPH. Žalovaná namítala (mimo jiné) nepřiměřenost smluvní pokuty zejména z důvodu, že příčinou prodlení byla pandemie COVID-19.
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 31 C 173/2022-153, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 638 582 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované 223 154,40 Kč (výrok pod bodem II) a České republice částku, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok pod bodem III).
3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 468 456 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení [výrok I a)], ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil [výrok I b)], uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 7 797 Kč (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 154,70 Kč (výrok III), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení České republice 1 333,10 Kč (výrok IV), na soudním poplatku za žalobu 73 410 Kč (výrok V) a zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 795 Kč (výrok VI), jakož o povinnosti žalované zaplatit České republice na soudním poplatku za odvolání 73 410 Kč (výrok VII).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním [v rozsahu jeho výroku I a) a výroků o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení], v němž navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se rovněž o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.“
5. Konkrétně žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázek:
- postavení Úřadu v průběhu realizace zakázek jimi dozorovaných, zda je jeho povinností aktivně vstupovat do procesu výroby formou dozoru anebo pouze pasivně vyčkávat dokončení realizace a pak provádět konečnou kontrolu, pokud se strany dohodnou, že při plnění smlouvy bude postupováno podle ZOS (dále jen „první otázka“);
- vyjasnění povinností smluvních stran ohledně jejich informační povinnosti vůči Úřadu, v případě, že jeho činnost se ve vztahu ke konkrétnímu výrobku a dodavateli vyžaduje (dále jen „druhá otázka“); - určení primární a sekundární informační povinnosti smluvních stran informovat Úřad o připravenosti ke kontrole, tedy zda jde o primární povinnost kupujícího, resp. odběratele a tatáž oznamovací povinnost prodávajícího zhotovitele je či není povinností sekundární (dále jen „třetí otázka“); - zda je možné splnění sekundární informační povinnosti v případě absence splnění primární informační povinnosti (dále jen „čtvrtá otázka“); - zda po dobu prodlení kupujícího odběratele se splněním informační povinnosti vůči Úřadu je, či není v prodlení prodávající zhotovitel (dále jen „pátá otázka“);
- zda je povinností soudu s ohledem rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč., dále jen „R 76/2023“ (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), zkoumat, zda vznesený nárok na úhradu smluvní pokuty je hrubě nepřiměřený okolnostem vzniklým po uzavření smlouvy, a zda je nutno jej posuzovat i k požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci (dále jen „šestá otázka“); - zda v případě, pokud „prodávajícímu zhotoviteli“ ve splnění povinnosti brání mimořádná, nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli, má tato překážka dominový efekt, tedy zda jedno prodlení způsobuje druhé a je nutné k němu takto přihlížet, či zda je upřednostněn striktně formalistický přístup, který neřeší dopady této existující překážky do budoucna, především ve vztahu k pandemii COVID-19 (dále jen „sedmá otázka“); - zda odvolací soud respektoval rozhodnutí velkého senátu, ve vztahu k pečlivému zohlednění všech okolností prodlení žalované ve vztahu k pandemii COVID-19 (dále jen „osmá otázka“).
6. Žalovaná odvolacímu soudu vytkla nesprávný závěr, že státní ověřování jakosti mělo být Úřadem provedeno pouze jako konečná kontrola, neboť podle ní činnost Úřadu měla v souladu se ZOS spočívat v dozoru nad činností dodavatele již v průběhu výroby, tj. v ověření, zda se procesy dodavatele uskutečňují v souladu s požadavky odběratele stanovenými ve smlouvě a zabezpečují dosažení požadované jakosti výrobku. Měla za to, že byla-li kontrola provedena až jako konečná, porušila žalobkyně svou zákonnou povinnost podle § 20 ZOS a rovněž povinnost smluvní podle čl.
8 odst. 1 kupní smlouvy (požádat o provedení státního ověřování jakosti ve lhůtách dle ZOS). Pandemii COVID-19 spatřovala jako příčinu prodlení žalované i v období od 4. 11. 2020 do 16. 4. 2021 (po přivezení zboží žalobkyni). Tvrdila, že rovněž v tomto období bylo její prodlení způsobeno prodlením subdodavatelů, neboť pokud by se její subdodavatelé nedostali do prodlení s plněním vůči ní (komponenty měly dodat žalované do 31. 3. 2020 a dodali je až 8. 9. 2020, resp. 10. 9. 2020), nedostala by se do prodlení s plněním svého dluhu ani žalovaná, neboť by měla zboží zkompletované o 6 měsíců dříve a takto by jej přivezla žalobkyni, a tedy by o 6 měsíců dříve mohlo dojít k zahájení předávky zboží a k dokončení procesu předání, včetně státního ověření jakosti, které fakticky trvalo 5 měsíců.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že žalovaná v něm řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání. Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu a s jeho skutkovým a právním hodnocením věci. Navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v něm není obsažena žádná argumentace, a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý jednotlivý dovolací důvod), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“). Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019).
13. Má-li tedy dovolatel za to, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení více právních otázek, musí být z obsahu dovolání patrné, jaký předpoklad přípustnosti dovolání považuje dovolatel za naplněný pro každou z těchto otázek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
14. V nyní posuzované věci žalovaná v dovolání výslovně neuvedla, které z jí prezentovaných otázek považuje na judikaturně neřešené a při řešení kterých z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k dalšímu obsahu dovolání je však zřejmé, že za judikaturně neřešené považovala první až pátou otázku. Z formulace šesté, sedmé a osmé otázky a dovolací argumentace k nim je pak patrné, že jejich prostřednictvím žalovaná vyjadřuje své přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace od R 76/2023 náležitým nezohledněním všech okolností nastalých po uzavření smlouvy, zejména vlivem pandemie COVID-19 na prodlení žalované.
15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Řešení první otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující, neboť odvolací soud nezaložil své závěry na obecném posouzení postavení Úřadu a jeho zákonných povinností při realizaci zakázek jím dozorovaných podle ZOS, nýbrž vyšel z výkladu obsahu kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky a v něm sjednaného rozsahu požadované činnosti Úřadu při státním ověření jakosti a povinností stran s tím souvisejících. Dospěl přitom ke zjištění, že strany sjednaly uskutečnění pouze konečné kontroly podle § 19 odst. 1 písm. b) ZOS, nikoliv jiných úkonů Úřadu.
17. Prostřednictvím argumentace k první otázce tak žalovaná v dovolání fakticky zpochybňuje toto zjištění soudu o sjednaném rozsahu kontrolní činnosti Úřadu, k němuž dospěl odvolací soud výkladem obsahu kupní smlouvy. Tato dovolací argumentace žalované zpochybňující výsledek výkladu smlouvy však nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud totiž ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř. Odvolací soud by se mohl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalovaná přitom v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu smlouvy takto relevantně nezpochybnila.
18. Druhá otázka nepředstavuje dostatečně určitou a srozumitelnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a na níž by mohla být nalezena obecně platná odpověď, a proto nemůže z pohledu § 237 o. s. ř. obstát (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Ostatně vyjasnění povinností smluvních stran ve vztahu k Úřadu odvolací soud v nyní posuzované věci učinil v rámci výkladu kupní smlouvy a zjistil, že bylo povinností žalobkyně (jako odběratele, tj. zákonného žadatele – srov. § 20 odst. 1 ZOS) požádat Úřad o státní ověření jakosti provedením konečné kontroly a povinností žalované bylo oznámit Úřadu svou připravenost ke konečné kontrole nejméně 5 pracovních dnů předem, tak aby mohla být konečná kontrola zboží Úřadem provedena. Výsledkem takového vyjasnění tedy bylo zjištění o obsahu smlouvy, které nepodléhá dovolacímu přezkumu, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
19. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení třetí, čtvrté a páté otázky, neboť při jejich formulaci žalovaná vychází z předpokladu, že bylo povinností žalobkyně informovat Úřad o požadavku provedení státního ověření jakosti ve vztahu ke konkrétnímu zboží a žalované za účelem umožnění spolupráce Úřadu se žalovanou a výkonu dozorové činnosti Úřadu již v průběhu výroby (tuto povinnost označovala žalovaná ve shodě se soudem prvního stupně za povinnost primární) a že oznamovací povinnost žalované o připravenosti ke kontrole byla povinností sekundární. Žalovaná však přehlíží, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z výše uvedeného zjištění, že činnost Úřadu byla mezi účastníky sjednána pouze v rozsahu konečné kontroly (před předáním již zhotoveného zboží), že proto při současné absenci oznámení žalované o připravenosti ke konečné kontrole neměla vliv na včasnost plnění žalované skutečnost, že žalobkyně požádala Úřad o provedení kontroly nikoliv ve lhůtě stanovené v § 20 odst. 2 ZOS, ale později, a že v době, kdy žalovaná poprvé oznámila Úřadu svou připravenost k provedení konečné kontroly, již byla splněna povinnost žalobkyně požádat Úřad o provedení kontroly. Odvolací soud tedy v napadeném rozhodnutí nevycházel z těch skutkových zjištění o obsahu sjednané smluvní povinnosti žalobkyně a jejího významu pro činnost Úřadu ve vztahu k plnění žalované, z nichž vychází v dovolání žalovaná při prezentaci třetí, čtvrté a páté otázky, nýbrž ze skutkových zjištění odlišných. Jinak řečeno žalovaná i v rámci těchto otázek fakticky zpochybňuje skutkové zjištění soudu o tom, jaký byl mezi účastníky smluvně sjednán rozsah kontroly Úřadu (o níž měla žalobkyně požádat) a vychází z vlastního skutkového stavu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
20. Přípustnost dovolání nemohou založit ani další otázky (šestá až osmá), jejichž prostřednictvím žalovaná fakticky namítla odchýlení odvolacího soudu od rozhodnutí R 76/2023 při posouzení přiměřenosti nároku na smluvní pokutu a její moderace, pokud jde o zohlednění okolností vzniklých po uzavření smlouvy (pandemie COVID-19). Odvolací soud při řešení těchto otázek nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Nejvyšší soud v R 76/2023 vysvětlil, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud zkoumá nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty (nejen okolnostmi známými již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnostmi, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i pozdějšími, mají-li v porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné).
Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená. Dospěje-li k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. Je-li posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní.
U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.
K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil i v dalších rozhodnutích (srov. například rozsudky ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, či ze dne 28.2.2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022).
22. Ve vztahu k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka k výše citovaným závěrům Nejvyšší soud dále dodal, že i v takovém případě je nezbytné posoudit na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, a ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024).
23. V nyní posuzované věci se odvolací soud od těchto závěrů neodchýlil, hodnotil-li při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku žalobkyně na smluvní pokutu s ohledem na její zjištěnou sankční funkci též tvrzení žalované o vlivu pandemie COVID-19 (jako nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky vzniklé mimo sféru vlivu žalované) na nesplnění její smluvní povinnosti, přičemž rozlišoval i jednotlivá období prodlení a okolnosti nastalé v průběhu trvání prodlení. Odvolací soud tedy dbal v souladu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát měl. Nejvyšší soud přitom neshledal nepřiměřeným jeho úvahy, podle kterých měla pandemie COVID-19 a s ní spojené prodlení dodávek subdodavatelů vliv na prodlení žalované pouze v období od 16. 10. 2020 do 3. 11. 2020, kdy žalovaná (přesvědčená o tom, že jí zhotovené zboží je již způsobilé k předání žalobkyni) přivezla poprvé zboží k žalobkyni, a podle kterých jen za toto období prodlení lze shledat nárok na smluvní pokutu nepřiměřeným a moderovat jej (odvolací soud jej moderoval za toto období na nulovou výši). Zjevně nepřiměřenými nejsou ani jeho následné úvahy, podle kterých v dalším období již lze prodlení přičítat výlučně jednání žalované, neboť zhotovené zboží pro své nedostatky nebylo způsobilé úspěšně projít konečnou kontrolou a muselo být žalovanou upravováno (takový důvod zjevně spočíval ve sféře žalované, která si nepočínala tak, jak si počínat mohla a měla, a to bez ohledu na žalovanou akcentovanou skutečnost, že pozdější předání zboží a pozdější podrobení konečné kontrole mělo souvislost se zpožděním subdodávek zapříčiněným pandemií COVID-19), a podle kterých proto odvolací soud neshledal smluvní pokutu požadovanou žalobkyní za další období nepřiměřenou i vzhledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a tomu, že šlo o dodávku zboží určeného pro obranu státu (žalobkyně zjevně po celou dobu prodlení měla zájem na jeho dodání).
24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu