23 Cdo 316/2025

23 Cdo 316/2025-280

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) S.B.S.Universal spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Ledařská 433/9, identifikační číslo osoby 63668441, a b) Standard Properties, a.s., se sídlem v Žatci, Velichov 44, identifikační číslo osoby 27309479, obou zastoupených Mgr. Robertem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, identifikační číslo osoby 00212423, o zaplacení 1 428 321 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 52/2018, o dovolání žalobkyní a) a b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 13 Co 353/2023-218, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2024, č. j. 13 Co 353/2023-273, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 13 Co 353/2023-218, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2024, č. j. 13 Co 353/2023-273, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2023, č. j. 15 C 52/2018-201, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

1. V řízení se původní žalobkyně JK Insolv, v.o.s., se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, identifikační číslo osoby 04485645 (jako insolvenční správce nyní již zaniklého dlužníka KV-BULIDING s.r.o, identifikační číslo osoby 27243591), domáhala na žalované zaplacení částky 1 428 321 Kč s příslušenstvím. Původní žalobkyně navrhla, aby na její místo vstoupily do řízení žalobkyně a) a b) s tvrzením, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 11. 2018 postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni a), která následně polovinu této pohledávky postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 2021 žalobkyni b). Usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 15 C 52/2018-104, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl (mimo jiné), že v řízení se namísto původní žalobkyně pokračuje s žalobkyněmi a) a b) s ohledem na výše zmíněná postoupení pohledávky (její části). Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 15 C 52/2018-177, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyním a) a b) částku 1 428 321 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, rozhodl o povinnosti žalobkyní a) a b) k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované a uložil žalobkyním a) a b) povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 71 417 Kč. Proti tomuto rozsudku (do všech jeho výroků) podaly obě žalobkyně odvolání (společným podáním), v němž navrhly rozsudek změnit tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) částku 1 428 321 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 4 vyzval usneseními ze dne 5. 5. 2023, č. j. 15 C 52/2018-196, a č. j. 15 C 52/2018-197, každou z žalobkyň k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 71 417 Kč do 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení soudního poplatku bude odvolací řízení zastaveno. Na soudním poplatku za odvolání zaplatily v soudem určené lhůtě žalobkyně a) částku 35 709 Kč a žalobkyně b) částku 35 708,50 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 7. 2023, č. j. 15 C 52/2018-201, řízení o odvolání žalobkyně a) a řízení o odvolání žalobkyně b) zastavil pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené výši podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání žalobkyně a) a b). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a) a b) přes výzvu soudu nezaplatily soudní poplatek ve výši soudem stanovené, nýbrž každá z žalobkyň „svévolně zaplatila poplatek v nižší výši“. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), zdůraznil, že žalobkyně a) a b) nemají v řízení postavení nerozlučných společníků, v důsledku čehož každou stíhá povinnost zaplatit poplatek v celé stanovené výši, a nikoliv pouze jeho polovinu.

3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel z dosavadního průběhu řízení (výše popsaného), k němuž dodal, že v usnesení ze dne 10. 11. 2021, jímž soud prvního stupně rozhodl, že v řízení namísto původní žalobkyně pokračuje s žalobkyní a) a b), nebyl uveden poměr, v němž mají žalobkyně na žalované částce participovat. Tento poměr v dalším řízení neuvedly ani žalobkyně a) a b), které na závěr soudního jednání dne 12. 12. 2022 navrhly, aby soud prvního stupně žalobě vyhověl a „žalobcům přiznal částku 1 428 321 Kč s příslušenstvím“. Zdůraznil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 15 C 52/2018-177, zamítl žalobu „aby bylo žalované uložené uloženo zaplatit žalobkyním a) a b) částku 1 428 321 Kč“ s tam uvedeným příslušenstvím a že obě žalobkyně napadly rozhodnutí odvoláním (každá) jako celek s návrhem, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží zaplatit „žalobkyním a) a b) částku 1 428 321 Kč“ s příslušenstvím.

5. S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3823/2019, nebo usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1711/12, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně a) a b) mají v projednávané věci postavení samostatných společníků a že každá tak platí soudní poplatek za odvolání, byť učiněné společným podáním, sama za sebe. Podle odvolacího soudu byl bez významu způsob, jakým se mají žalobkyně a) a b) na žalované částce podle hmotného práva podílet (že se domáhají zaplacení žalované částky 1 428 321 Kč s příslušenstvím každá jen ve výši jedné poloviny, tj. každá jen ve výši 714 160,50 Kč s příslušenstvím), který byl žalobkyněmi akcentován až v odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení, „nedoznal-li žádného procesního odrazu v podáních, které činily vůči soudu prvního stupně“, ani v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu ve vztahu k oběma žalobkyním ohledně celé žalované částky „jako by se jejího zaplacení žalobkyně domáhaly společně a nerozdílně“. K tomu odvolací soud doplnil, že nic takového sice žalobkyně a) a b) v řízení neuvedly, stejně tak ale nevymezily jakoukoliv jinou částkou výši svých (údajně nižších) individuálních žalobních požadavků. Za této situace považoval za správné, že soud prvního stupně vyšel při stanovení výše poplatkové povinnosti žalobkyň za odvolání z ceny předmětu řízení (ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) tvořené peněžní částkou uvedenou ve výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně a tudíž, že každé z žalobkyň oprávněně vyměřil soudní poplatek za odvolání ve výši 71 417 Kč. Nezaplatily-li žalobkyně soudní poplatek ve vyměřené výši, neboť mylně spoléhaly na to, že správná výše soudního poplatku má být jen poloviční, postupoval podle odvolacího soudu soud prvního stupně v souladu se zákonem, nepřihlédl-li k této jejich pouze částečné úhradě vyměřeného soudního poplatku.

6. Pro úplnost odvolací soud doplnil, že výše soudního poplatku za odvolání, jehož předmětem by byly samostatné nároky žalobkyň na zaplacení částek 714 160,50 Kč (jak žalobkyně tvrdily), činí 35 709 Kč a nikoliv částku 35 708,50 Kč uhrazenou žalobkyní b). Žalobkyně b) tedy soudní poplatek za odvolání ve správné výši neuhradila ani v případě opodstatněnosti své argumentace. Dodal též, že žalobkyně měly své pochybnosti o výši soudního poplatku řešit prostřednictvím žádosti o vrácení části soudního poplatku, který měly předtím uhradit v celé jim předepsané výši.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadly žalobkyně a) i b) včasně podanými dovoláními (učiněnými společným podáním). Navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítají nesprávné právní posouzení věci. Dovolání považují za přípustné pro řešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.

8. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (usneseními Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2255/2021, jakož i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13) spatřují žalobkyně primárně v tom, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, přestože žalobkyně splnily svou zákonnou poplatkovou povinnost (dále jen „první otázka“).

9. Za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené nebo řešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně, žalobkyně považují tyto otázky: - „zda se může změnit předmět řízení, resp. cena předmětu řízení vyjádřena peněžní částkou, jež je základem procentního poplatku a ze které se vypočítává soudní poplatek, tak, jak byla vymezena původním žalobním návrhem, aniž by ze strany žalobce či žalobců došlo ke změně návrhu ve smyslu ust. § 95 o. s. ř., zejm. rozšíření návrhu“ (dále jen „druhá otázka“); - zda „může být v případě soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, a žalobce či žalobci nerozšířili svůj návrh a nepožadovali plnění ve větším rozsahu, než se domáhali v žalobním návrhu, stanoven soudní poplatek odlišně za řízení před soudem prvního stupně a za řízení před odvolacím soudem“ (dále jen „třetí otázka“); - „zda je v řízeních, ve kterých vystupuje na straně žalující více žalobkyň, z nichž každá uplatňuje (na základě stejného skutkového základu) jí náležející část celkového plnění požadovaného po žalované (v daném případě každá žalobkyně 50 % uplatněného plnění), základem procentního poplatku výše individuálního žalobního požadavku každé z žalobkyň nebo je to celková výše plnění požadovaná společně žalobkyněmi“ (dále jen „čtvrtá otázka“); - zda „může soud při vyměřování soudního poplatku postupovat bez jakékoliv vazby na hmotné právo a zcela ignorovat hmotně právní základ práva žalobkyň, zejm. to, jaký je individuální žalobní požadavek každé ze žalobkyň uplatňovaný společně v rámci jednoho soudního řízení; tedy zcela upřednostnit procesní právo před hmotným právem, ze kterého uplatněný návrh žalobkyň vychází“ (dále jen „pátá otázka“). - zda „může soud rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v případě, je-li výše ve výzvě soudem k jeho zaplacení nesprávně určena a účastník ji zaplatí pouze zčásti“ (dále jen „šestá otázka“).

10. Žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně určil výši soudního poplatku a základ soudního poplatku, vycházel-li z toho, že cenou předmětu řízení je u každé z nich celková žalovaná částka 1 428 321 Kč, tj. že se obě žalobkyně v postavení samostatných společníků domáhaly zaplacení celé částky, resp. že obě podávaly odvolání do celé částky, a že na základě toho stanovil každé z nich povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání z celkové výše předmětu řízení, aniž vzal v úvahu hmotněprávní základ uplatněného nároku, z něhož jednoznačně vyplývá, že každá z žalobkyň v řízení uplatňovala pouze 50 % z celkové žalované částky. Celková cena předmětu řízení představovaná částkou 1 428 321 Kč s příslušenstvím, jejíž úhrady se domáhala původní žalobkyně, zůstala stejná i po vstupu žalobkyň do řízení, je však nyní představována součtem výše pohledávek žalobkyně a) a b), z nichž každá, jak vyplývá z hmotného práva, vlastní pohledávku za žalovanou ve výši 714 160,50 Kč s příslušenstvím. Skutečnost, že každá z žalobkyň v řízení uplatňuje 50 % celkové žalované pohledávky odpovídající nabytým podílům na postoupené pohledávce, musela být podle žalobkyní zřejmá i soudu prvního stupně, uvedl-li takové nabytí pohledávek ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2021, č. j. 15 C 52/2018-104. Zdůrazňují, že v řízení neučinily žádný úkon, kterým by se předmět řízení měnil, zejména nepožadovaly, aby žalovaná zaplatila každé z nich částku 1 428 321 Kč s příslušenstvím. Domáhaly-li by se oproti žalobě částky vyšší, musely by o tom soudy nižších stupňů rozhodnout podle § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Podle žalobkyň měla být správná výše soudního poplatku za odvolání vypočtena u každé z nich ze základu tvořeného částkou 714 160,50 Kč (po zaokrouhlení základu procentního poplatku částkou 714 170 Kč) a při sazbě soudního poplatku za odvolání ve výši 5 % činil u každé z nich soudní poplatek za odvolání 35 708,50 Kč a v této výši soudní poplatek obě zaplatily.

11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Napadené rozhodnutí podle žalované nezávisí na řešení otázek předložených žalobkyněmi nebo takové otázky již byly vyřešeny a ani nejsou dovolacím soudem posuzovány rozdílně. Odvolací soud v souladu s judikaturou dovodil, že žalobkyně v řízení měly postavení samostatných společníků, které stíhala povinnost zaplatit poplatek za odvolání v celé výši, nikoliv jen jeho polovinu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015 a ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021) má za to, že žalobkyně měly při pochybnostech nejprve zaplatit soudní poplatek v zákonné výši (resp. ve výši určené soudem) a až poté upozornit na to, že poplatek byl vyměřen (dle jejich subjektivního názoru) nesprávně.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

13. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně a) a b) podle celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí (část výroku I a výrok II) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim neobsahuje žádnou argumentaci. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016).

17. Uvedenému požadavku žalobkyně nedostály, spatřovaly-li přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. V dovolání nevymezily ve vztahu k žádné z námitek jakoukoliv konkrétní vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.

18. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nezaloží druhá, ani třetí otázka, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Odvolací soud totiž nevyšel při posouzení otázky, jakou výši soudního poplatku za odvolání měly žalobkyně a) a b) zaplatit, z předpokladu, že v průběhu řízení došlo ke změně výše jeho předmětu, tj. že by výše předmětu řízení (a též výše soudního poplatku) byla pro odvolací řízení jiná, nýbrž vycházel ze závěru, že předmět řízení ve výši uplatněné původní žalobkyní (1 428 321 Kč s příslušenstvím) zůstal stejný i po vstupu žalobkyní a) a b) do řízení. Pro rozhodnutí odvolacího soudu o správnosti vyměřeného soudního poplatku byl určující závěr, podle kterého v důsledku absence konkrétního vymezení způsobu, jakým měla být žalobkyním částka 1 428 321 Kč s příslušenstvím plněna žalovanou, bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodováno ohledně celé žalované částky, jako by se jejího zaplacení po žalované žalobkyně a) a b) po svém vstupu do řízení domáhaly společně a nerozdílně, a že proto i odvoláním každá ze žalobkyní napadla rozsudek jako celek, tj. že ve vztahu ke každé ze žalobkyní (samostatných společníků a poplatníků soudního poplatku za odvolání) byla předmětem odvolacího řízení celá požadovaná částka).

19. Žalobkyně v dovolání nezpochybňují posouzení odvolacího soudu, podle kterého v řízení měly postavení samostatných společníků, avšak prostřednictvím páté otázky ve spojení s otázkou čtvrtou fakticky rozporují výše zmíněné právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého při absenci vymezení způsobu, jakým měla být oběma žalobkyním plněna požadovaná částka 1 428 321 Kč s příslušenstvím, byla předmětem odvolacího řízení (rozhodným pro určení základu procentního poplatku) pro každou ze žalobkyní částka 1 428 321 Kč. Pro řešení procesní otázky (odpovídající argumentaci žalobkyní při formulaci čtvrté a páté otázky) určení předmětu řízení soudem v případě aktivního společenství účastníků (pro účely stanovení základu procentního soudního poplatku za řízení, tj. otázky, zda lze při požadavku na zaplacení peněžité částky více žalobci v (odvolacím) řízení, určit soudem, jaký je ve vztahu ke každému ze žalobců předmět (odvolacího) řízení, bez přihlédnutí k souvislosti s hmotněprávní úpravou a k uplatněným skutkovým tvrzením žalobců, shledal Nejvyšší soud podle § 237 o. s. ř. dovolání obou žalobkyní přípustná, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se v nyní projednávané věci od tohoto řešení odchýlil.

20. V souvislosti s nesprávným posouzením výše uvedené procesní otázky odvolacím soudem je podle § 237 o. s. ř. dovolání žalobkyně a) přípustné i pro řešení první otázky [otázka zastavení (odvolacího) řízení pro nezaplacení soudního poplatku (za odvolání) při nesprávném určení výše soudního poplatku ve výzvě soudu vyšší částkou, byla-li splněna poplatníkem zákonná poplatková povinnost, tj. byl-li jím na základě výzvy zaplacen soudní poplatek v zákonné výši] a dovolání žalobkyně b) je přípustné pro řešení otázky šesté [otázka zastavení (odvolacího) řízení pro nezaplacení soudního poplatku (za odvolání) při nesprávném určení výše soudního poplatku ve výzvě soudu vyšší částkou, byla-li na základě výzvy splněna poplatníkem zákonná poplatková povinnost zčásti, tj. byl-li jím zaplacen soudní poplatek alespoň ve výši, kterou poplatník považoval za správnou], neboť se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.

IV. Důvodnost dovolání K otázce určení předmětu řízení soudem v případě aktivního společenství účastníků

21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení, vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem – petitem (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2953/2022). Právní kvalifikace nároku v žalobě být uvedena nemusí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3305/2021).

22. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1168/2015, vyjádřil k uplatnění nároku na zaplacení peněžitého plnění v případě aktivního společenství účastníků, v němž v žalobním petitu žalobci výslovně nevymezili, jakým konkrétním způsobem požadují plnění společně uplatněného nároku, tj. neuvedli, zda požadují plnění společně a nerozdílně či v nějakém poměru. Přijal závěr, že posouzení, o jaký společný závazek jde, je posouzením podle hmotného práva a žalobci tuto skutečnost nemusí v žalobě uvádět, lze-li z obsahu žaloby a z ustanovení § 512 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (podle kterého každý věřitel může požadovat jen svůj díl, přičemž nedohodnou-li se věřitelé jinak, platí, že jejich podíly jsou stejné) učinit závěr, že se v případě uplatněného nároku více věřitelů (žalobců) na peněžité plnění jedná o společný závazek s dělitelným plněním, resp. závazky dílčí. K tomu dodal, že takové žalobní vymezení nebrání ani případné vykonatelnosti vydaného rozhodnutí. Odkázal přitom na usnesení ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, uveřejněné pod číslem 82/2009 Sb. rozh. obč., v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že exekuční titul přiznávající peněžité plnění více věřitelům není – co do stanovení rozsahu plnění – materiálně nevykonatelný, jestliže neurčuje, zda má být plněno k jejich ruce společné a nerozdílné, nebo děleně. V takovém případě platí, že každý věřitel může po dlužníku požadovat jen podíl, který na něho připadá, přičemž podíly všech věřitelů jsou stejné. Ačkoliv občanský soudní řád neupravuje vykonatelnost rozhodnutí s dělitelným plněním, je-li více osob oprávněných (na rozdíl od případu dělitelného plnění a existence více osob povinných upraveného v § 261a odst. 3 o. s. ř.), při zkoumání, zda rozhodnutí (jiný titul) je materiálně vykonatelné, nelze přehlédnout souvislost s hmotněprávní úpravou; jinak řečeno, o nevykonatelný titul by šlo jen tehdy, jestliže by rozsah plnění více věřitelům nebyl řešitelný analogickým užitím norem hmotného práva.

23. Tyto závěry jsou uplatnitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť též podle § 1871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je každý z několika věřitelů dělitelného plnění věřitelem jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví jinak, a podle § 1122 odst. 3 ve spojení s § 1868 odst. 1 o. z. se má za to, že podíly jsou stejné.

24. Z uvedených závěrů vychází Nejvyšší soud též při určení výše předmětu odvolacího řízení v případě aktivního společenství účastníků (není-li v rozsudku odvolacího soudu blíže vymezen poměr, v jakém mají na požadované částce participovat) ve vztahu k jednotlivým dovolatelům (žalobcům) v postavení samostatných společníků pro účely posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1734/2017, a ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1295/2025).

25. Podle § 5 zákona o soudních poplatcích jsou sazby poplatků za řízení stanoveny pevnou částkou nebo procentem u poplatku, jehož základ je vyjádřen peněžní částkou (dále jen "procentní poplatek"). Procentní poplatek se vypočte jako součin základu poplatku a sazby poplatku. Sazby poplatků za úkony a poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem jsou stanoveny pevnou částkou. Sazby poplatků jsou uvedeny v sazebníku.

26. Podle § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je základem procentního poplatku cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení.

27. Podle § 6 odst. 7 zákona o soudních poplatcích základ procentního poplatku se zaokrouhluje na celé desítky korun českých nahoru.

28. Podle § 6 odst. 8 zákona o soudních poplatcích pro řízení před odvolacím soudem a řízení před dovolacím soudem platí obdobně odstavce 1 až 7; při výpočtu základu poplatku se však vychází z peněžitých plnění a nepeněžitých plnění, jejichž peněžní hodnotu pro účely určení základu procentního poplatku stanoví sazebník, jsou-li tato plnění předmětem odvolání nebo dovolání.

29. Vzhledem k tomu, že i při určení základu procentního soudního poplatku za odvolání je podle § 6 odst. 8 ve spojení s § 6 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích určující cena předmětu odvolacího řízení, tj. výše peněžitého plnění, které je předmětem odvolání, lze výše citované judikaturní závěry bezpochyby aplikovat i při zjišťování základu procentního soudního poplatku za odvolání ve vztahu k jednotlivým žalobcům jako samostatným společníkům v případě jejich aktivního společenství tam, kde není rozsudkem soudu prvního stupně blíže vymezen poměr, v jakém mají na jimi požadované částce participovat.

30. V nyní posuzované věci se však odvolací soud těmito závěry neřídil, uzavřel-li, že v důsledku absence konkrétního vymezení způsobu, jakým měla být oběma žalobkyním jimi požadovaná částka 1 428 321 Kč s příslušenstvím plněna žalovanou, bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodováno ohledně celé žalované částky, jako by se jejího zaplacení po žalované žalobkyně a) a b) po svém vstupu do řízení domáhaly společně a nerozdílně (aniž to žalobkyně uvedly), že proto i odvoláním každá ze žalobkyní napadla rozsudek jako celek, a že ve vztahu ke každé ze žalobkyní tudíž byla předmětem odvolacího řízení celá požadovaná částka.

31. Z obsahu spisu totiž bylo zřejmé, že původní žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1 428 321 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené ceny díla, které žalobkyně pro žalovanou provedla podle uzavřené smlouvy o dílo, a že v souvislosti s návrhem původní žalobkyně na vstup žalobkyní a) a b) do řízení podle § 107a o. s. ř. bylo dále skutkově tvrzeno, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 11. 2018 nejprve došlo k postoupení celé pohledávky z původní žalobkyně na žalobkyni a), která posléze smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 12. 2018 dále postoupila část své takto získané pohledávky v rozsahu 50 % na žalobkyni b). Rozhodl-li tedy po připuštění vstupu žalobkyní a) a b) do řízení soud prvního stupně rozsudkem, v němž zamítl žalobu, aby bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyním a) a b) celkovou částku 1 428 321 Kč s příslušenstvím, aniž vymezil jakýkoliv vzájemný poměr, v němž měli žalobkyně na takové částce participovat, bylo z rozsahu výše uvedených tvrzení o postoupení (části) pohledávky (převzatých též jako skutková zjištění do rozsudku soudu prvního stupně) s přihlédnutím k příslušné hmotněprávní úpravě (srov. § 1871 odst. 1 o. z. a též § 1879 o. z.) zřejmé, že takto byla zamítnuta žaloba, jíž se každá ze žalobkyní po žalované domáhala zaplacení jen svého dílu pohledávky původní žalobkyně, který na ni byl postoupen [resp. žalobkyně a) se domáhala té části postoupené pohledávky, kterou sama dále nepostoupila na žalobkyni b)], tj. každá požadovala 50 % celkové žalobou uplatněné částky s příslušenstvím.

32. Podaly-li následně obě žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně společné odvolání, jímž napadly rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a domáhaly se jeho změny tak, že bude uloženo žalované zaplatit jim částku 1 428 321 Kč s příslušenstvím (opět bez jakéhokoliv bližšího vymezení vzájemného poměru, v němž mají žalobkyně na takové částce participovat, tj. nebylo uvedeno ani to, že by se snad žalobkyně domáhaly požadované částky společně a nerozdílně), bylo zřejmé, že i předmětem odvolacího řízení zůstala ve vztahu k odvolání každé ze žalobkyní (jako samostatných společníků) vždy pouze ta část pohledávky původní žalobkyně, jakou měly podle svých tvrzení získat na základě smluv o postoupení (části) pohledávky, tj. že předmětem odvolacího řízení ve vztahu ke každé ze žalobkyní (předmětem odvolání každé žalobkyně) byla částka 714 160,50 Kč s příslušenstvím (50 % pohledávky původní žalobkyně). Ostatně žalobkyně následně v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení tuto skutečnost uvedly výslovně a odvolací soud neměl důvod k takovému výslovnému upřesnění učiněnému v průběhu odvolacího řízení nepřihlížet (srov. § 154 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. a srov. též obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3308/2022).

33. Právní posouzení procesní otázky určení výše předmětu odvolacího řízení odvolacím soudem tedy nebylo správné a dovolání obou žalobkyní jsou důvodná. Na základě výše uvedeného nesprávného právního posouzení pak nebyl správný ani závěr odvolacího soudu, že každá ze žalobkyní měla zaplatit na soudním poplatku za odvolání částku 71 417 Kč, k jejíž úhradě byly žalobkyně vyzvány soudem prvního stupně. Správná výše zákonné poplatkové povinnosti každé ze žalobkyní totiž činila podle § 5, § 6 odst. 1, 7 a 8 zákona o soudních poplatcích, položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, a podle § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 2 odst. 3 písm. a) a § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů částku 35 709 Kč (základ procentního poplatku tvořil předmět odvolacího řízení ve vztahu ke každé ze žalobkyní ve výši 714 160,50 Kč zaokrouhlený nahoru na celé desítky korun českých, tj. 714 170 Kč * 5% = soudní poplatek 35 708,50 Kč zaokrouhlený na celé koruny nahoru 35 709 Kč podle příslušného ustanovení daňového řádu, které dopadá i na soudní poplatky). K první a šesté otázce

34. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním odvolání.

35. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

36. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, vysvětlil, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Vzhledem k tomu, že následkem nezaplacení soudního poplatku je zastavení řízení, vystavuje se poplatník svou nečinností po doručení výzvy soudu riziku zastavení řízení. Chce-li se poplatník vyhnout zastavení řízení nemá zůstat nečinný a spoléhat se na to, že soud si tuto svou nesprávnost dříve či později uvědomí a vyzve jej k zaplacení soudního poplatku ve správné výši. Poplatník může zaplatit soudní poplatek v zákonné výši a upozornit soud na to, že poplatek byl vyměřen nesprávně. Nezaplatí-li však poplatník k výzvě soudu na soudním poplatku ničeho, soud rozhodne o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez zřetele k tomu, že výše poplatku byla ve výzvě soudu stanovena nesprávně.

37. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v dalších rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3124/2017, ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 23 Cdo 2255/2021, ze dne 9. 3. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3717/2021, nebo ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. 25 Cdo 2596/2023). V usnesení ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 514/2023, Nejvyšší soud též uvedl, že domnívala-li se žalobkyně v tam projednávané věci, že byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání v nesprávné výši (k zaplacení 14 000 Kč namísto 4 000 Kč), měla zaplatit soudní poplatek alespoň ve výši, kterou považovala za správnou (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018)

38. Ústavní soud pak ve stanovisku svého pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, dovodil, že určí-li soud ve výzvě výši poplatku nesprávně částkou vyšší, bylo by nezákonným takové rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro nezaplacení této „převyšující“ části.

39. Ústavní soud také v nálezu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 4026/17, konstatoval, že byť je výše soudního poplatku zjistitelná z obsahu zákona, přenechává zákon o soudních poplatcích výpočet (respektive určení) výše soudního poplatku v konečném důsledku na soudu. Na tom pak nic nemění ani okolnost, že výzva ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nemá stricto sensu povahu rozhodnutí podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, od jehož právní moci by se odvozovala splatnost soudního poplatku [na rozdíl od poplatků podle § 4 odst. 1 písm. e) až písm. j) zákona o soudních poplatcích]. Obecný soud je proto odpovědný za to, že soudní poplatek bude stanoven v zákonem určené výši, tedy správně. S odkazem na výše citované usnesení Nejvyššího soudu 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, dále uvedl, že nezaplatí- li poplatník k (nesprávné) výzvě soudu na soudním poplatku ničeho, soud řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastaví. V případě, má-li účastník řízení (poplatník) za to, že mu soud ve své výzvě uložil soudní poplatek k zaplacení nesprávně, má buď zaplatit jen podle něj odpovídající část soudního poplatku a ve zbytku jej zpochybnit, anebo zaplatit celý soudní poplatek (byť v nesprávné výši) a následně podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích požádat o jeho částečné vrácení.

40. Lze dodat, že též podle odborné literatury není zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích výjimečně namístě v případě, kdy ve lhůtě soudem stanovené sice nebyl uhrazen soudní poplatek v celé zákonné výši, avšak účastník byl soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku nesprávně ve vyšší míře, výzvu neignoroval a zaplatil alespoň tu část vyměřeného soudního poplatku, kterou považoval za správnou, a zpochybnil zbytek poplatkové povinnosti. V takových výjimečných případech není podle závěrů odborné literatury vyloučen vstřícnější postup s opětovnou výzvou k zaplacení nedoplatku (již soudem správně vypočteného) soudního poplatku (srov. REMEŠ, J., Praktický úvod do civilního řízení sporného. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 157).

41. V nyní posuzované věci vyzval soud prvního stupně žalobkyně k zaplacení soudního poplatku za odvolání, a to každou v nesprávné (vyšší) částce 71 417 Kč s poučením o zastavení odvolacího řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Žalobkyně a) zaplatila (ve stanovené lhůtě) soudní poplatek za odvolání ve výši 35 709 Kč odpovídající její zákonné poplatkové povinnosti (jak bylo vysvětleno výše v odstavci 33). Žalobkyně b) zaplatila (také ve stanovené lhůtě) soudní poplatek za odvolání v – podle ní správné – výši 35 708,50 Kč, avšak v částce nižší (o 0,50 Kč), než činila její zákonná poplatková povinnost.

42. Za situace, kdy žalobkyně a) na základě výzvy soudu, v níž byl nesprávně stanoven soudní poplatek vyšší částkou, zaplatila částku odpovídající její zákonné poplatkové povinnosti, postupoval odvolací soud v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (fakticky pro nezaplacení „převyšující“ části jím nesprávně vyměřeného soudního poplatku), přestože zákonná poplatková povinnost byla žalobkyní a) řádně a včas splněna. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež vedlo k zastavení řízení o odvolání žalobkyně a) proti rozsudku soudu prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku, tedy není správné.

43. Nesprávné je však i právní posouzení věci, jež vedlo k zastavení řízení o odvolání žalobkyně b) pro nezaplacení soudního poplatku. Ačkoliv žalobkyně b) na základě výzvy soudu, v níž byl nesprávně stanoven soudní poplatek vyšší částkou, jej zcela neuhradila ve výši odpovídající její zákonné povinnosti a zaplatila částku (byť jen) o 0,50 Kč nižší, kterou měla za správnou zákonnou výši soudního poplatku (zjevně v důsledku opomenutí aplikace výše zmíněného ustanovení daňového řádu o zaokrouhlení výsledné výše poplatku na celé koruny nahoru), nemohl ani v tomto případě podle výše citované judikatury soud bez dalšího řízení zastavit pro nezaplacení soudního poplatku. Nešlo totiž o situaci, v níž by žalobkyně b) zůstala nečinná a na základě výzvy soudu by neuhradila ničeho. Byla-li žalobkyně b) vyzvána soudem k zaplacení nesprávné výše soudního poplatku, nelze jí přičítat k tíži, že uhradila soudní poplatek pouze ve výši, kterou sama považovala za správnou (že i její úsudek o výši zákonné povinnosti k zaplacení soudního poplatku nebyl zcela správný). Ostatně obdobně i Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (srov. nálezy ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04, a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11). V dané specifické situaci tedy bylo namístě, aby v reakci na úhradu (převážné) části soudního poplatku žalobkyní b) ve stanovené lhůtě byla soudem (opětovně) vyzvána (již na základě správně vypočtené výše soudního poplatku) k úhradě doplatku soudního poplatku do jeho zákonné výše.

44. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady žalobkyně a) a b) netvrdily a dovolací soud je ani z obsahu spisu nezjistil.

45. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil podle § 243e

odst. 1 o. s. ř., a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) 46. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 47. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2026

Mgr. Jiří Němec předseda senátu