23 Cdo 3183/2024-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. L., zastoupené Mgr. Vladimírem Reznichenkem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, proti žalovanému JUDr. Václavu Hajšmanovi, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, identifikační číslo osoby 66250421, zastoupenému Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Tabakem, advokátem se sídlem v Plzni, alej Svobody 881/56, o zaplacení 3 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 76/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2024, č. j. 10 Co 531/2024-175, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 C 76/2023-142, zamítl žalobu na zaplacení částky 3 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 350 000 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 3 350 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný žalobkyni zastupoval jako její právní zástupce v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 257/2018. Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, které žalobkyně darovala svému synovi, přičemž dle žalobkyně došlo z její strany k odvolání daru pro nevděk dle § 2072 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Okresní soud v Klatovech žalobu žalobkyně zamítl. Žalovaný následně proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech podal blanketní odvolání, které Krajský soud v Plzni odmítl usnesením s odůvodněním, že žalobkyně soudu nepředložila projednatelné odvolání. Žalovaný tak dle žalobkyně opomněl podat řádně odůvodněné odvolání, čímž porušil svou povinnost podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii, vzhledem k ústní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní jako klientkou a žalovaným jako advokátem. Opomenutím žalovaného žalobkyni vznikla škoda, kterou vyčíslila jako hodnotu nemovitých věcí, k nimž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 10 Co 531/2024-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného jako advokáta představuje odpovědnost bez zřetele na zavinění a že nedostatečné odůvodnění odvolání představuje porušení jeho povinností. Odvolací soud se dále zabýval příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobkyni. Dle odvolacího soudu by příčinnou souvislost bylo možno shledat pouze za předpokladu, že by žalobkyně mohla být v odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech úspěšná, jestliže by žalovaný řádně doplnil podané odvolání. Za tímto účelem odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) předběžně posoudil výsledek odvolacího řízení. Dle odvolacího soudu by žalobkyně nemohla být v odvolacím řízení ani v případě podání řádně odůvodněného odvolání úspěšná, neboť důvody popsané žalobkyní nejsou způsobilými důvody pro odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk obdarovaného, a to zejména proto, že jednání syna žalobkyně (obdarovaného) dle odvolacího soudu nedosahovalo potřebné intenzity, aby bylo podřaditelné pod jednání porušující dobré mravy v souladu s § 2072 o. z., a že žalobkyně nedostála kritériím určitosti a přesné konkretizace nevhodného jednání obdarovaného. Odvolací soud dále nesouhlasil s žalobkyní, že darovací smlouva uzavřená mezi ní a jejím synem je podmíněná smlouvou o důchodu uzavřenou mezi týmiž účastníky, v níž se její syn zavázal hradit žalobkyni částku 10 000 Kč měsíčně po dobu dvaceti let, od níž žalobkyně z důvodů na straně syna odstoupila. Dle odvolacího soudu je podmíněnost darovací smlouvy smlouvou o důchodu a jejich vzájemná souvislost ve smyslu § 1727 o. z. v projednávané věci vyloučena, neboť darování je podle § 2055 odst. 1 o. z. koncipováno jako bezúplatné převedení vlastnického práva k věci. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to (i) při posouzení audio nahrávky jako nepřípustného důkazu, dále (ii) při posouzení intenzity nemravného chování obdarovaného a (iii) při posouzení potřebné míry konkretizace důvodů v odvolání daru. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání i pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to (iv) otázky možnosti sjednat darovací smlouvu a smlouvu o důchodu jako smlouvy závislé ve smyslu § 1727 o. z.
6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Vedlejší účastnice se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné.
13. Otázky (ii) a (iii), jimiž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o absenci důvodů pro odstoupení dovolatelky od předmětné darovací smlouvy pro nevděk, přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Dovolací soud ve svém rozhodování uvádí (a to i vzhledem k judikatorním závěrům při výkladu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež jsou v tomto směru použitelné i podle účinné právní úpravy, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017), že k naplnění skutkové podstaty odvolání daru pro nevděk směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování stran smlouvy nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o zjevné kolizi s dobrými mravy. Pojmem „zjevného porušení dobrých mravů“ zákonodárce nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale myslel tím i jeho očividnost navenek. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k počinu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k závěru o důvodnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tzn., že vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), však samo o sobě nestačí k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba vzít v úvahu všechny skutkové okolnosti a zohlednit jak chování obdarovaného, tak i chování samotného dárce, a hodnotit je v závislosti na tom, jak k nim došlo a z jakých příčin (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a jeho usnesení ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016, a ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3544/2023).
15. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností případu individuálně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019).
16. Dovolací soud by proto mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Dovolací soud ve svém rozhodování zároveň dovodil, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný ublížil, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019).
18. V poměrech projednávané věci odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) uvedl, že v případě jednání obdarovaného vymezeného žalobkyní v jejím odstoupení ze dne 9. 10. 2018 a v její žalobě v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 257/2018, tak, že obdarovaný žalobkyni sprostě nadává, jedná s ní hulvátsky, považuje ji za evidentně nevhodného nájemníka, prohlašuje, že od cizího člověka by mohl inkasovat vyšší nájemné, obdarovaný je hluchý k jejím námitkám, že není možné, aby jeho pes měl volný výběh po předmětných pozemcích, obdarovaný strkal do žalobkyně, když odmítla vpustit znalce za účelem ocenění nemovitostí, celkově obdarovaný se snaží žalobkyni z bytu vyštvat a bydlení jí různě znepříjemňuje a nebere ohledy ani na děti, které má žalobkyně v pěstounské péči, nelze s ohledem na rozsah a intenzitu takto vymezeného jednání dospět k závěru o zjevném (očividném) porušení dobrých mravů zakládajícím důvod pro revokaci daru podle § 2072 o. z., a to i vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní jednání obdarovaného, její formulace byly pouze obecné, žalobkyně nepopsala, za jakých konkrétních okolností a z jakých příčin k jednání obdarovaného mohlo dojít tak, aby bylo možno provést judikaturou vyžadované komplexní hodnocení tvrzeného závadného chování podle všech skutkových okolností chování stran smlouvy.
19. Z napadeného rozhodnutí se tak nepodává, že by odvolací soud v tomto ohledu (při posouzení, zda v žalobkyní vymezeném v jednání obdarovaného lze shledat důvod pro revokaci daru pro nevděk v důsledku zjevného porušení dobrých mravů) své rozhodnutí opřel o závěry (úvahy) z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřené vzhledem k judikaturou vyžadované potřebě komplexního a individualizovaného hodnocení závadného chování obdarovaného, jež by z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) nevzbuzovalo pochybnosti o zjevné (očividné) kolizi s dobrými mravy.
20. Jinak řečeno, závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze o jednání obdarovaného tak, jak bylo vymezeno žalobkyní, uzavřít, že by představovalo důvod pro revokaci daru, byl učiněn na základě relevantně odůvodněného úsudku odvolacího soudu podloženého individuálními skutkovými zjištěními v projednávané věci (jak jsou tato popsána shora), která dovolují uzavřít, že závěr odvolacího soudu v projednávané věci nelze považovat za zjevně nepřiměřený. A to i s přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení v projednávané věci není samotné určení vlastnictví předmětných nemovitostí (tj. posouzení vlastních účinků odstoupení žalobkyně), nýbrž deliktní závazek žalovaného jako advokáta k náhradě škody, kdy zjevné porušení dobrých mravů obdarovaným (ve smyslu předběžného posouzení výsledku odvolacího řízení a případného následného řízení, v němž měl žalovaný porušit svoji povinnost) je zvažováno pouze jako okolnost (jedna z okolností) pro vlastní posouzení příčinné souvislosti. Ostatně ke stejnému závěru o nedůvodnosti revokace daru dospěl rovněž soud prvního stupně v předmětném řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem.
21. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka (iv), tedy otázka posouzení předmětné darovací smlouvy a smlouvy o důchodu uzavřené mezi žalobkyní a obdarovaným jako závislých smluv, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
22. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje (a to i vzhledem k judikatorním závěrům podle obdobné úpravy obsažené v § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jež jsou v tomto směru použitelné i podle účinné právní úpravy, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020), že o závislé smlouvy ve smyslu § 1727 o. z. se nejedná v případě, kdy jde pouze o jistou ekonomickou spjatost daných smluv. Za smlouvy závislé lze považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Tedy smlouvy jsou závislé v případě, že vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by rovněž nemělo hospodářský význam. Závislost vyplyne z povahy smluv, jestliže plnění závazku z jedné smlouvy je možné nebo přináší hospodářský užitek jen při splnění závazku druhé smlouvy. I když tyto důsledky nevyplývají z povahy smluv, nastává jejich závislost, jestliže vyplývají z účelu uzavíraných smluv, který je stranám znám v době uzavření smlouvy. Tento účel může vyplynout z obsahu smlouvy, postačí ale, když byl sdělen druhé straně během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu dosáhnout.
23. Proto dospěl-li odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o konkrétních okolnostech věci (jež, jak uvedeno shora, dovolacímu přezkumu nepodléhají), k závěru, že žalobkyně jednoznačně prezentovala svoji vůli nemovitosti synovi darovat, aniž by bylo zjištěno, že by uzavření této smlouvy bylo (existenčně) podmíněno (současně) uzavřením smlouvy o důchodu ve smyslu vzájemně závislého vztahu těchto smluv (kdy by dle odvolacího soudu vzhledem k okolnostem věci bylo třeba takový případný projev vůle stran kvalifikovat jako uzavření jediné úplatné smlouvy a nikoli samostatné smlouvy darovací a samostatné smlouvy o důchodu), v důsledku čehož by předmětná darovací smlouva postrádala hospodářský smysl, resp. by její izolované splnění nemělo hospodářský význam, pak se odvolací soud od shora uvedených judikatorních závěrů, podle kterých pro použití ustanovení § 1727 o. z. nepostačuje pouze určitá ekonomická spjatost daných smluv, neodchýlil.
24. Otázka (i), tedy otázka posouzení nepřípustnosti audio nahrávek jako důkazu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že provádění těchto důkazů v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem bylo nadbytečné, jelikož by nemohlo mít na věcně správný závěr soudu prvního stupně v uvedeném řízení vliv. Odvolací soud tedy nezaložil své rozhodnutí na řešení otázky, zda provádění těchto důkazů v uvedeném řízení mělo či nemělo být přípustné, nýbrž na závěru o jejich nadbytečnosti.
25. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
26. Jestliže dovolatelka dále v odůvodnění otázky namítá, že odvolací soud měl důkaz audio nahrávkami provést, neboť dle jejího názoru prokazují nevděk obdarovaného, pak dovolatelka uvedenou námitkou rozporuje správnost zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Pro úplnost lze uvést, že skutkové závěry soudů o chování obdarovaného, jakož i o míře konkretizace důvodů, které žalobkyně vymezila jako důvod odstoupení v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
28. Pro úplnost lze rovněž uvést, že byť dovolatelka ve svém dovolání ohlašuje, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti těmto výrokům by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
29. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
30. Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.
31. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nejsou v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněny. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu