U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobce Mgr. Jiřího Ostravského, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ
760 01, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně,
Stráže 3662, PSČ 760 01, IČO 60745479, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovanému
Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ
500 08, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem
v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o ochranu proti nekalé soutěži,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 237/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince
2014, č. j. 3 Cmo 103/2014-954, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 218 405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Romana Poláška, advokáta, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120
00.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince
2014, č. j. 3 Cmo 103/2014-954, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se
podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolatel formuloval několik otázek, které považoval za otázky hmotného nebo
procesního práva podle § 237 o. s. ř. Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu tím, že nezrušil nepřezkoumatelný rozsudek odvolacího soudu. Tím však dovolatel neformuluje otázku procesního práva, neboť odvolací soud
neřešil, zda je možné potvrdit nepřezkoumatelný rozsudek. Dovolatel tedy namítá
případnou vadu řízení. Námitka vady řízení však nemůže vyvolat přípustnost
dovolání, a to ani tehdy, je-li skutečně dána. Totéž platí o argumentech dovolatele, že odvolací soud porušil princip
vázanosti vlastním právním názorem, a že se nevypořádal s právní argumentací
žalobce. I zde se jedná o námitku vad řízení, která nemůže založit přípustnost
dovolání. Dovolatel měl dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny. Má jít o
otázku, zda použití předchozích skutkových závěrů po kasaci je možné vždy (bez
výjimky), anebo je tato možnost nějak limitovaná, resp. zda existují výjimky,
kdy tato možnost dána není. Dovolatel se domnívá, že v posuzované věci je
limitace této možnosti relevantní. Takovou otázku však odvolací soud ve svém
rozhodnutí neřešil a nemůže se proto jednat o otázku procesního práva
(nanejvýše se může jednat o námitku vady řízení). Proto ani tato otázka
nezakládá přípustnost dovolání. Totéž platí o otázce týkající se odkazu na
skutková zjištění učiněná v jiných řízeních. Dovolatel směřoval své dovolání i do výroků o náhradě nákladů řízení a ve
vztahu k nim tvrdil zvláštní důvody přípustnosti dovolání. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
tím že se nevypořádal s právní argumentací žalobce. Tím však dovolatel
neformuluje otázku procesního práva, nýbrž pouze vznáší námitku případné vady
řízení. Námitka vady řízení však nemůže vyvolat přípustnost dovolání. Dále dovolatel vznáší otázku, kterou považuje za otázku dovolacím soudem
doposud neřešenou, zda může být skutečnost, že účastník řízení je státním
podnikem a spor vznikl v souvislosti s obvyklým předmětem činnosti státního
podniku, důvodem hodným zvláštního zřetele (či jedním z těchto důvodů), pro
který soud zcela nebo zčásti tomuto účastníkovi nepřizná náhradu nákladů
řízení. Tuto otázku však již Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
řešil, a to právě ve sporech týkajících se státního podniku Lesy České
republiky (srov. např. usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo
2944/2013, usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení
ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2942/2013).
Závěry učiněné v uvedených
rozhodnutích lze shrnout tak, že skutečnost, že stranou řízení je státní
podnik, který svou podnikatelskou činnost zajišťuje zejména dodavatelsky,
nemůže mít za následek přenesení nákladů řízení na žalovaného, tedy tento
státní podnik, dle § 150 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
touto konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Další otázku, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, zda
skutečnost, že rozhodnutí soudu bylo pro jeho hrubé pochybení zrušeno, může být
důvodem hodným zvláštního zřetele (či jedním z těchto důvodů), pro který soud
zcela nebo zčásti nakonec úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení
za stupeň, v němž došlo k vydání zrušeného rozhodnutí, a za stupeň, v němž
došlo ke zrušení vydaného rozhodnutí. I tato otázka je otázkou již v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou. V
usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že úspěšný účastník řízení má právo na náhradu nákladů
spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání soudu bez ohledu na
jejich celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela
uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí
rozsudek soudu. Též Ústavní soud v minulosti několikrát judikoval (jak správně poukázal
odvolací soud), že „ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování
majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je
nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo
právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně
vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese
sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na
existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním
účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.“ (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 3015/09). Z citovaného vyplývá, že důvodem pro
aplikaci § 150 o. s. ř. nejsou případné okolnosti na straně soudu. I v této
otázce rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Tato otázka proto nezakládá přípustnost dovolání. Další otázku, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, zda
skutečnost, že v průběhu soudního řízení došlo k razantní retroaktivní změně
způsobu výpočtu náhrady nákladů řízení, může být důvodem hodným zvláštního
zřetele (či jedním z těchto důvodů), pro který soud zcela nebo zčásti
zvítězivšímu účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení. Rovněž v tomto případě jde o otázku již dovolacím soudem vyřešenou. V usnesení
ze dne 17. září 2014, sp. zn.
22 Cdo 1773/2014, Nejvyšší soud dovodil, že změna
způsobená derogačním nálezem Ústavního soudu nemůže být sama o sobě důvodem pro
to, aby byla snížena odměna procesně úspěšné straně ve prospěch strany procesně
neúspěšné, neboť procesně úspěšná strana se o náhradu nákladů řízení neobohatí,
nýbrž se jen nově přesněji zhodnotí skutečné náklady, které úspěšná strana
musela v řízení na svou obranu vynaložit. Tomu též odpovídá rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu vyjádřená například v rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
v usnesení ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, v usnesení ze dne
3. prosince 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, v usnesení ze dne 6. ledna 2015,
sp. zn. 25 Cdo 3834/2014, či v usnesení ze dne 14. července 2015, sp. zn. 28
Cdo 4363/2014. Navíc v dané věci odvolací soud vypočítal, že náklady řízení před zrušením
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. by činily 5 798 760 Kč bez
DPH za jeden stupeň řízení. Přitom bylo rozhodováno dvakrát v prvním stupni a
dvakrát před odvolacím soudem. Přestože v druhém rozhodnutí odvolacího soudu
byla částka tvořící předmět řízení mnohem nižší, je zřejmé, že tvrzení
dovolatele o razantní retroaktivní změně výpočtu náhrady nákladů řízení není v
daném případě opodstatněné. I tato otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání. Předposlední otázka, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, jaké
procesní následky má skutečnost, že vyhlášené odůvodnění rozsudku ohledně
náhrady nákladů řízení není v souladu s odůvodněním uvedeným v písemném
vyhotovení rozsudku. Dovolatel prostřednictvím takto formulované otázky opět vytýká odvolacímu soudu
údajné vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva
řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací
soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo
842/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně
jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových
stránkách). Odvolací soud navíc při vyhlášení rozsudku v souladu s ustanovením
§ 151 odst. 4 o. s. ř. odkázal při určení výše nákladů řízení na písemné
vyhotovení rozhodnutí, přičemž výrokem o náhradě nákladů řízení, který má
charakter usnesení, je soud podle § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán, nedošlo-li k
vyhlášení, jakmile bylo rozhodnutí doručeno. Poslední otázkou, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, jak se
určuje tarifní hodnota u nároku na přiměřené zadostiučinění. Nejvyšší soud při svém rozhodování určuje náklady řízení v případech, kdy je
žádáno přiměřené zadostiučinění v penězích (slovy vyhlášky „náhrada nemajetkové
újmy“) ve věcech neuvedených v taxativním výčtu § 9 odst. 4 vyhlášky
ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle § 8 odst. 1. (srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2356/2015, kdy sice
není blíže odůvodněn způsob určení nákladů řízení, nicméně z výše přiznané
náhrady nákladů řízení je zřejmé, že tarifní hodnotou byla požadovaná částka
přiměřeného zadostiučinění v penězích). Ani tato otázka, jakožto otázka řešená,
nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné
rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.