23 Cdo 3321/2025-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. ve věci žalobců a) P. S., zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, b) P. S., zastoupeného žalobkyní a), proti žalovaným 1) MONETA Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1b, identifikační číslo osoby 25672720, 2) MONETA Stavební Spořitelna, a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1b, identifikační číslo osoby 47115289, o zaplacení 83 520 Kč a o přezkumu protiprávního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 174/2024, o dovolání žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2025, č. j. 62 Co 243/2025-127,
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 7. 2025, č. j. 16 C 174/2024-116, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 0 Nc 4323/2025, týkajícího se žalobkyně a). 2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně a) dovoláním. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalované se k dovolání nevyjádřily. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 6. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 7. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost v případě dovolání přípustného z důvodů podle § 237 o. s. ř. (jež jedině přicházejí v projednávané věci v úvahu) dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 8. Proto má-li být dovolání přípustné z důvodu, že rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014). Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022). 10. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 11. V projednávané věci trpí dovolání vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka neformulovala v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění (ať už kteréhokoli) z výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovala. Její dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť, jak uvedeno shora, dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Stejně tak dovolatelka v dovolání neuvedla, naplnění kterého z výše uvedených kritérií přípustnosti svého dovolání konkrétně spatřuje. 12. Pouze nad rámec uvedeného tak lze doplnit, že k důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjadřuje zdrženlivost s tím, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2007/2021, a rozhodnutí tam citovaná). 13. Jinými slovy postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně nevýznamné. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a rozhodnutí tam citovaná). 14. V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a založil svoji úvahu na tom, že ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 0 Nc 4323/2025 je řešena otázka svéprávnosti žalobkyně a), jejíž vyřešení bude mít význam pro řízení v této věci, neboť žalobci se v řízení domáhají nároků z tvrzené neplatnosti a neúčinnost několika smluv, přičemž na toto posouzení může mít vliv zjištění, zda žalobkyně a) byla způsobilá k jejich uzavření a k dalším souvisejícím právním jednáním. 15. Úvaha odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto není zjevně nepřiměřenou ve smyslu shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka ve svém dovolání nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu