Nejvyšší soud Rozsudek občanské

23 Cdo 3360/2023

ze dne 2023-12-20
ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3360.2023.1

23 Cdo 3360/2023-504

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové

a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce

Bytového družstva V rohu se sídlem v Praze 4, Libuš, V rohu 722/6, PSČ 142 00,

IČO 25643738, zastoupeného JUDr. Patrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze,

Pod rovinou 653/15, PSČ 140 00, proti žalované Müller a spol. s.r.o. se sídlem

v Teplicích, Karla Čapka 1269/19, PSČ 415 01, IČO 28737920, zastoupené JUDr.

Martinem Neumannem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, PSČ

415 01, o zaplacení částky 1 458 306 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C 105/2017, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 17 Co 112/2022-484,

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 17

Co 112/2022-484, ve výroku pod bodem I a rozsudek Okresního soudu v Teplicích

ze dne 5. 5. 2022, č. j. 41 C 105/2017-440, v části výroku pod bodem I, kterou

byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 648 150,30 Kč, se

zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu

řízení.

Okresní soud v Teplicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 5. 2022,

č. j. 41 C 105/2017-440 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 6. 3. 2020, č.

j. 41 C 105/2017-351, odvolací soud usnesením ze dne 22. 4. 2021, č. j. 17 Co

100/2020-399, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení),

uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 1 458 306 Kč s úrokem z prodlení

ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl

o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako

zhotovitel uzavřeli dne 2. 6. 2014 smlouvu o dílo č. 003/2014, jejímž předmětem

bylo zhotovení kotelen v bytových domech V Rohu 720-725 s tím, že předmět a

rozsah díla je vymezen obsahem projektové dokumentace pro provedení díla

Plynofikace objektů a zřízení plynových kotelen bytových domů č.p. 720 – 725 v

ulici V Rohu, Praha 4 – Libuš, včetně STL přípojek plynu. Dílo bylo předáno dne 4. 11. 2014. Po spuštění celého systému žalobce u žalované reklamoval vadu díla

spočívající v nadměrné hlučnosti zařízení. Při zjišťování důvodů hlučnosti

vyšlo najevo, že topná voda nesplňuje parametry určené výrobcem kotlů. Součástí

dodávky každého z kotlů byl též návod k montáži a údržbě adresovaný

kvalifikovaným řemeslníkům. Návod také obsahoval technologický požadavek na

konkrétní pH topné vody. Protože byl v každém z instalovaných kotlů výměník

tepla z hliníkového materiálu, doporučoval výrobce kotlů v provozním deníku při

zabudování kotle do stávající topné soustavy jako prevenci usazování nečistot

vypláchnutí topné soustavy, jinak hrozí přehřátí, koroze a hluk. Žalovaná ani

její subdodavatelé kvalitu topné vody neřešili, když se spolehli na informaci z

technické zprávy, že soustava nebude potřebovat úpravnu vody a své dosavadní

pracovní zkušenosti. Žalovaná a ani její subdodavatelé neupozornili žalobce na

citlivost kotlů na kvalitu topné vody a případně z topné soustavy uvolněné

mechanické nečistoty. Stejně tak projektant, a odborný dozor v jedné osobě,

neupozornil žalovanou či její subdodavatele na citlivost kotlů na kvalitu topné

vody a případně z topné soustavy uvolněné mechanické nečistoty. Před uvedením

do provozu byla nově zbudovaná část propláchnuta. Po opakovaném propláchnutí

topné soustavy a opakovaném měření pH topné vody žalovaná kvůli kvalitě topné

vody v soustavě kontaktovala firmu AV EQUEN s.r.o. Nejpozději dne 22. 1. 2015

se účastníci dohodli, že práce spojené s úpravou pH a proplachem topné soustavy

uhradí žalovaná a chemie na úpravu pH bude uhrazena žalobcem. Dne 30. 6. 2015

bylo žalovanou zahájeno intenzivní čištění topné soustavy. V důsledku tohoto

čištění topné soustavy došlo k zanesení filtrů čerpadel. Dne 7. 10. 2015

žalobce vyzval žalovanou k dokončení prací souvisejících s čištěním s tím, že

různé části systému jsou úplně nebo částečně neprůchodné v důsledku zanesení

odplavovanými nečistotami. Nejpozději dne 15. 10. 2015 žalovaná sdělila

žalobci, že neví, jak dále postupovat s čištěním topné soustavy a uvítá, když

si čištění zajistí žalobce od jiného subjektu. Čištění topné soustavy provedla

společnost EKO-CHEMO s.r.o. Vyčištěnou topnou soustavu od této společnosti

žalobce převzal ve dnech 11. 11. 2015 a 8. 12. 2015. Žalobce se po žalované domáhá náhrady škody spočívající v nákupu

potřebné chemie, čištění filtrů, topného systému včetně propláchnutí,

odstranění usazenin, výměny ventilů a uzávěrů kotlů.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zhotovitel nesplnil svou

povinnost upozornit objednatele na nevhodnou povahu jeho příkazu (§ 2594 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále též jen „o. z.“) k

instalaci kotlů citlivých na kvalitu topné vody k původnímu topnému systému bez

jeho vyčištění. Na nevhodnost takového příkazu objednatele obsaženého v

projektu lze, dle názoru soudu, usuzovat už z terminologické neukotvenosti, tj. rozporů v pojmosloví užívaném normami, výrobcem kotlů i projektantem, což jsou

písemné podklady, jejichž obsah musel být zhotoviteli znám ještě před faktickým

prováděním prací ke zhotovení díla v rámci přípravy realizace. Jako odborník

však zhotovitel objednatele na tato interpretační úskalí či faktickou nutnost

provedení čištění pro navození a zachování funkčnosti díla neupozornil. S

ohledem na to, že technologické požadavky byly obsaženy již v návodu k

instalaci kotlů a zanesení soustavy bylo zřejmé ze stavu vnitřku trubek, byl to

zhotovitel, na kom bylo, aby nejpozději v průběhu realizace díla vynaložil

minimální odbornou péči a vadu objednatelem obstarané projektové dokumentace

nejen odhalil, ale objednatele na ní také upozornil. Soud prvního stupně v této

souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 253/2005. Podle soudu prvního stupně si zhotovitel byl této své povinnosti vědom, ale

splnil ji jen částečně, když objednatele upozornil na nevhodnost v projektu

regulace teplé užitkové vody. Zhotovitel tak nepostupoval s potřebnou péčí (§ 2590 o. z.), když vůči

objednateli vystupoval jako příslušník určitého odborného stavu (§ 5 odst. 1 o. z.), který však objednatele neupozornil na nevhodnost jeho příkazu (viz § 2594

odst. 4 o. z.) a tak nese zodpovědnost za vady díla. Objednatel uplatnil u

zhotovitele nároky z vady díla, a to už před předáním díla, ale také po

převzetí díla (§ 2618 o. z.), když výtky uplatněné objednatelem vůči

zhotoviteli považuje soud za dostatečné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1604/2006 a sp. zn. 32 Odo 998/2005), neboť účelem díla je

nepochybně jeho řádné fungování, nikoli prostá instalace (viz rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 13/2009). V souvislosti s řešením vad díla se objednatel a zhotovitel neformálně dohodli

na změně písemné smlouvy o dílo, když tak postavili na jisto, že součástí díla

je i vyčištění topného systému. Obsahem této dohody bylo také to, že práce

spojené s uvedením topné soustavy do stavu odpovídajícího technologickým

požadavkům v té době již instalovaných kotlů půjdou na vrub zhotovitele a

objednatel opatří věci k provedení této části díla (§ 2597 odst. 1 o. z.). Podle takto změněné smlouvy již bylo plněno (§ 582 odst. 2 o. z.), aniž kdo

nedostatek formy namítl. Protože v důsledku nevhodného postupu (§ 2912 odst. 2 o. z.) žalované (§ 2914

o.

z.) při aplikaci chemie s cílem uvedení topného systému do stavu

odpovídajícímu technologickým požadavkům již instalovaných kotlů a tím i

dokončení díla vyvstala nutnost chemické stabilizace topného systému a jeho

následného vyčištění, což žalobce žalobkyni (správně zřejmě žalované – poznámka

Nejvyššího soudu) vytkl, hodnotil soud prvního stupně náklady, které žalobce k

vyřešení nastalé situace vynaložil, jako smíšené, neboť náklady vynaložené na

provedení čištění topné soustavy lze právně hodnotit jako nárok z vady díla

(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4167/2014) a ostatní náklady

žalobcem vynaložené jako škodu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2247/2007 –

správně 23 Cdo 2247/2007 – poznámka Nejvyššího soudu). Nárok uplatněný objednatelem tak soud prvního stupně shledal po právu, když

uzavřel, že objednatel v rámci dohody o změně smlouvy o dílo opatřil věc k

provedení díla, zhotovitel opatřenou věc spotřeboval, aniž dílo dokončil, a

zároveň žalobci způsobil škodu na jeho nemovitosti svým nesprávným pracovním

postupem. Žalobce si následně sám zajistil opravu takto žalovanou způsobené mu

škody a zároveň tak zajistil podmínky pro dokončení díla, na nutnost jejichž

splnění nebyl žalovanou upozorněn. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 5. 2023,

č. j. 17 Co 112/2022-484, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku

pod bodem I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 648

150,30 Kč (výrok pod bodem I), a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části

výroku pod bodem I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci

částku 810 155,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 458

306 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není významné, jak svůj

nárok žalobce v žalobě právně kvalifikoval, ale jak jej skutkově vymezil,

přičemž ze skutkových tvrzení vyplynulo, že bylo namístě posoudit věc z titulu

nároku na odstranění vad díla, přičemž odvolací soud zdůraznil, že je možná

dohoda o odstranění vad samotným objednatelem nebo třetí osobou s následným

požadavkem na úhradu těchto nákladů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná jako zhotovitelka neupozornila ve

smyslu § 2594 odst. 1 o. z. žalobce na vadu projektu, který neobsahoval

požadavek na vyčištění, resp. chemické vyčištění celé otopné soustavy, avšak

žalovaná si toho měla být při vynaložení potřebné péče vědoma. Žalovaná se

tudíž nezprostila odpovědnosti za vady díla. Odvolací soud uzavřel, že žalobci

vzniklo právo na slevu z ceny poté, co společnost EKO-CHEMO s.r.o. provedla

chemické a mechanické vyčištění celé otopné soustavy, když žalovaná již v

odstraňování vad nepokračovala. Znalecký posudek tyto náklady hodnotil jako

možné nejnižší, a proto odvolací soud v rozsahu nákladů zaplacených společnosti

EKO-CHEMO s.r.o. ve výši 684 150,35 Kč, které žalobce uhradil, rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu (tj.

v rozsahu nákladů žalobcem

vynaložených na úhradu faktur zaplacených J. M. a společnostem MAROX s.r.o., AV

EQUEN s.r.o. a ETL-Ekotherm a.s.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro

nepřezkoumatelnost a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, v němž

podle odvolacího soudu soud prvního stupně řádně zdůvodní, které nároky a z

jakých důvodů posoudil jako nároky z odpovědnosti za vady a které jako nároky

na náhradu škody. Současně bude třeba přistoupit k doplnění znaleckého posudku

tak, aby bylo najisto postaveno, že tyto náklady byly náklady nutnými a že v

případě nároků z titulu náhrady škody je dána příčinná souvislost mezi vznikem

škody a porušením povinnosti žalované. Soudu prvního stupně současně uložil,

aby se zabýval otázkou případného spoluzavinění žalobce na vzniku škody. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I podala žalovaná

dovolání. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v

rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž právní

posouzení těchto otázek odvolacím soudem je podle dovolatelky nesprávné.

Jde o následující otázky:

1) Zda ustanovení § 2594 a § 2630 o. z., za splnění podmínek v nich

uvedených, resp. v případě nezproštění se odpovědnosti ze strany zhotovitele,

zcela vylučuje spoluodpovědnost objednatele, v tomto případě žalobce.

2) Zda sleva z ceny díla jako jeden z možných nároků z vad díla, má své

objektivní limity, které je při stanovení výše slevy z ceny díla nutno

respektovat.

3) Otázka vztahu ustanovení § 2594 a § 2630 o. z. z hlediska, zda, pokud

se v případě ustanovení § 2594 jedná o situaci, kdy je projekt zhotoviteli

předkládán objednatelem, se jedná v případě stanoveném v ustanovení § 2630

pouze o situace, kdy „dodavatelem“ projektu, stavebního dozoru apod., je pouze

zhotovitel, či zda ustanovení § 2630 o. z. dopadá na obě možné situace.

Dovolatelka uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího

soudu v podstatě spočívá na řešení věci odkazem na ustanovení § 2594 o. z.,

když soudy dovodily, že dovolatelka zanedbala svou informační povinnost, neboť

žalobce při sjednávaní smlouvy o dílo, či při provádění samotného díla, měla

upozornit na nevhodnost jeho pokynu v podobě předloženého projektu, když

kvality, resp. nekvality vody v topné soustavě si měla a mohla všimnout. V

tomto ohledu dovolatelka poukazuje jak na závěry znaleckého posudku, tak na

výslech znalce. Znalec v rámci svého znaleckého posudku jasně stanovil, že k

chybě došlo na straně projektanta a stavebního dozoru. Pokud se znalec v rámci

závěrů znaleckého posudku zabývá spolupůsobením dovolatelky na vzniklé škodě,

pak tak činí již nikoli ve smyslu původní smlouvy o dílo, nýbrž již ve smyslu

součinnosti s aplikací nutné chemie do topné soustavy žalobce. V rámci svého

výslechu pak sice znalec uvádí, že se domnívá, že kvalita vody pracovníkům

mohla být známa ze sedimentů „trubek“, ovšem činí tak až k opakovanému dotazu

soudu, když úvodem sám uvádí, že cca v polovině případů nemusí vůbec dojít k

odhalení kvality vody v topné soustavě, resp. k odhalení jejího celkového

znečištění. Znalec tuto odpověď přitom nevyvozuje z vlastního zkoumání potrubí

topné soustavy žalobce, nýbrž činí tak domněnkou.

Dovolatelka má za to, že soud prvého stupně a soud odvolací závěry znaleckého

posudku a výsledky výslechu znalce před soudem prvého stupně zcela ignorovaly.

Na základě svých závěrů pak dovolatelce uložily uhradit žalobci náklady značně

převyšující minimální nutné náklady na chemické a mechanické čištění soustavy,

když navíc tyto náklady považují za slevu z ceny díla, které dovolatelka pro

žalobce zhotovovala. Dovolatelka podotýká, že i kdyby snad žalobce upozornila

na možnost neodpovídající kvality vody v topné soustavě, žalobce by byl nucen

stejně tak tyto finanční prostředky vynaložit, neboť by to bylo pro zhotovení

díla nutné. Žalobce po desetiletí nepečoval o topnou soustavu ve svých domech,

nepečoval o kvalitu vody v těchto soustavách a uplatněním nároku na slevu z

ceny díla tak přenáší tyto náklady plnou vahou na zhotovitele, který své dílo,

specifikované ve smlouvě o dílo, provedl řádně a bez vad.

Dovolatelka rovněž poukázala na postup odvolacího soudu ohledně opětovného

provedení důkazu znaleckým posudkem a následného vynesení „změnového“

rozhodnutí napadeným bodem výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Podle

dovolatelky nemohl znalecký posudek v tomto směru působit jako podklad

rozhodnutí, když závěry znalce, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí,

byly závěry, které znalec činil pouze odhadem, zaměřil se pouze na nároky

vyplývající z faktur pouze jedné ze společností řešících vzniklý problém, když

ostatní náklady ignoroval. Dovolatelka podotýká, že odvolací soud sám v rámci

svého rozhodnutí a v rámci pokynů soudu prvého stupně uvedl, že znalecký

posudek bude nutno v tomto směru doplnit (bod 29 odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu). Zcela zásadním argumentem je pak podle dovolatelky

skutečnost, že společnost EKO-CHEMO s.r.o. předala žalobci, jak uvedeno v bodu

7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve dnech 11. listopadu 2015 a 8.

prosince 2015 vyčištěnou topnou soustavu, kterou žalobce převzal. Avšak v

celkové částce, která byla znalcem stvrzena a napadeným bodem výroku rozhodnutí

odvolacího soudu stanovena dovolatelce k úhradě, jsou zcela nepochybně zahrnuty

faktury – daňové doklady, které byly vystavovány za práce provedené po

uvedených dnech, tedy až po tom, co mělo dojíti k převzetí kompletně vyčištěné

topné soustavy. Konečně je pak nutno podle dovolatelky zkoumat odbornost znalce

k samotnému naceňování uvedených prací. V tomto smyslu je tak nutno zvážit, zda

odvolací soud postupoval správně, měl splněny zákonné podmínky pro vydání

„změnového“ rozsudku.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce v podání ze dne 10. 10. 2023 uvedl, že se opakovaně pokoušel uzavřít s

žalovanou dohodu. To se však nepodařilo, i když po celou dobu jednání i

následného vedení soudního sporu měly strany korektní vztahy. Žalobce dále

uvedl, že podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Technické univerzity v

Liberci, fakulty strojní, nejnižší možné náklady na dlouhodobé řešení

zajišťující bezproblémové užívání díla představují náklady na chemické a

mechanické vyčištění otopné soustavy, kterou provedla společnost EKO-CHEMO

s.r.o. Žalobcem požadované náklady jsou zcela oprávněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání

přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky spojené se zpochybněním skutkového stavu

věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání podle §

237 o. s. ř., jak již Nejvyšší soud mnohokrát judikoval (srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod

číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové námitky nejsou

způsobilé založit přípustnost dovolání, neodpovídají kritériím stanoveným v

ustanovení § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání tedy nemohly založit námitky

dovolatelky, že závěry znalce – Technické univerzity v Liberci, fakulty

strojní, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, byly závěry, které znalec

činil pouze odhadem, a že v soudem přiznané částce jsou zahrnuty i faktury,

které byly vystavovány za práce provedené až poté, co mělo dojít k převzetí

kompletně vyčištěné topné soustavy. Třetí dovolatelkou položená otázka přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť

na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost,

že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí

závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí

určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR

53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené

teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení

správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo

3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji povinnost podle §

2594 odst. 1 o. z. V případě porušení této povinnosti může objednatel

uplatňovat práva z odpovědnosti za vady. Ustanovení § 2630 o. z. pak upravuje

solidární odpovědnost za vadné plnění zhotovitele, jeho poddodavatele,

dodavatele stavební dokumentace a stavebního dozoru. Odpovědnost zhotovitele

tedy vyplývá již z ustanovení § 2594 odst. 1 o. z. a z hlediska vztahu mezi

objednatelem a zhotovitelem není rozhodující, zda jde o odpovědnost výlučnou,

či solidární. I v případě solidární odpovědnosti může objednatel uplatňovat své

nároky po každém z odpovědných subjektů, přičemž v případě, že zhotovitel

odpovídá za vady podle § 2594 odst. 1 o. z., nepřichází v úvahu aplikace § 2630

odst. 2 o. z. Dovolání je však přípustné pro řešení první otázky, neboť jde o otázku dosud v

režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodovací praxi

dovolacího soudu nevyřešenou. Ustanovení § 2594 odst. 1 o. z. v podstatě přebírá úpravu § 551 odst. 1 první

věty zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle § 2594 odst. 1 o. z. zhotovitel upozorní objednatele bez zbytečného

odkladu na nevhodnou povahu věci, kterou mu objednatel k provedení díla předal,

nebo příkazu, který mu objednatel dal. To neplatí, nemohl-li nevhodnost zjistit

ani při vynaložení potřebné péče. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení překáží-li nevhodná věc nebo příkaz v řádném

provádění díla, zhotovitel je v nezbytném rozsahu přeruší až do výměny věci

nebo změny příkazu; trvá-li objednatel na provádění díla s použitím předané

věci nebo podle daného příkazu, má zhotovitel právo požadovat, aby tak

objednatel učinil v písemné formě. Podle § 551 odst. 1 prvých dvou vět obch. zák. je zhotovitel povinen upozornit

objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od

objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže

zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Jestliže

nevhodné věci nebo pokyny překážejí v řádném provádění díla, je zhotovitel

povinen jeho provádění v nezbytném rozsahu přerušit do doby výměny věcí nebo

změny pokynů objednatele nebo písemného sdělení, že objednatel trvá na

provádění díla s použitím předaných věcí a daných pokynů. Podle § 551 odst. 3 obch. zák. zhotovitel, který nesplnil povinnost uvedenou v

odstavci 1, odpovídá za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných

objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem. Je tedy použitelná ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k ustanovení §

551 obch. zák. Podle této ustálené rozhodovací praxe zhotovitel, který nesplnil

povinnost upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí

převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla,

jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče,

odpovídá za vady díla způsobených použitím takových nevhodných věcí nebo pokynů

(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo

4815/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn.

23 Cdo

2907/2022). Je tedy zřejmé, že v případě porušení povinnosti stanovené v § 2594 odst. 1 o. z. odpovídá zhotovitel za vady díla, přičemž nelze uvažovat o spoluodpovědnosti

objednatele za tyto vady. Řešení této otázky odvolacím soudem je tedy správné. Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, posuzoval

podle § 242 odst. 3 druhé věty o. s. ř., zda řízení netrpí vadami uvedenými v §

229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3, či jinými vadami,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl přitom k

závěru, že řízení těmito vadami trpí. Soud prvního stupně hodnotil náklady, které žalobce k vyřešení nastalé situace

vynaložil, jako smíšené, neboť náklady vynaložené na provedení topné soustavy

lze podle něho právně hodnotit jako nárok z vady díla a ostatní náklady

žalobcem vynaložené jako škodu. Soud prvního stupně přitom nespecifikoval, o

jaký nárok z vady díla jde. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že žalobce má nárok na slevu z ceny díla,

neboť žalovaná porušila svoji informační povinnost podle § 2594 odst. 1 o. z. a

v rozsahu napadeného výroku pod bodem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc

mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je totiž v této části

rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť nároky na poskytnutí

slevy za vadné plnění a nárok na náhradu škody nejsou v rozsudku soudu prvního

stupně nijak specifikovány. Navíc není zřejmé, jak soud prvního stupně posoudil

náklady na uhrazenou chemii společnosti AV EQUEN s.r.o. Nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně se však netýká pouze částky

uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, ale i částky

specifikované ve výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. Ani v tomto

rozsahu totiž soud prvního stupně nespecifikoval, že jde pouze o nárok z titulu

odpovědnosti za vady a nespecifikoval o jaký nárok z odpovědnosti za vady jde. Odvolací soud měl tedy podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (podle něhož

odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, jestliže rozhodnutí není

přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů) zrušit celý

rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak

neučinil, zatížil rovněž on vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí o věci. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívá i v tom, že se

nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně v bodech 145 a 147 odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně, že v souvislosti s řešením vad díla se

objednatel a zhotovitel dohodli na změně smlouvy o dílo, když tak postavili na

jisto, že součástí díla je i vyčištění topného systému a že práce spojené s

uvedením topné soustavy do stavu odpovídajícího technologickým požadavkům v té

době již instalovaných kotlů půjdou na vrub zhotovitele a objednatel opatří

věci k provedení této části díla (§ 2597 odst. 1 o. z.). V důsledku těchto vad řízení se již dovolací soud nezabýval (a ani zabývat

nemohl) druhou žalovanou položenou otázkou.

Dovolatelka rovněž namítala, že je nutno zvážit, zda odvolací soud měl splněny

podmínky pro vydání „změnového“ rozsudku, resp. zda nedošlo k porušení principu

dvojinstančnosti soudů. V daném případě je však předmětem dovolacího řízení

výrok odvolacího soudu, jímž byl zčásti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Ve zbývající části pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Tato

námitka tedy není opodstatněná. Dovolatelka konečně namítala, že je nutno zkoumat odbornost znaleckého ústavu z

hlediska naceňování provedených prací. Tuto námitku však žalovaná v rozporu s

ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnila až v dovolacím řízení, přičemž

ani netvrdí, že by tuto odbornost Technická univerzita v Liberci, fakulta

strojní neměla. Nelze tedy uzavřít, že řízení touto vadou trpí. Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu v napadené

části není z hlediska uplatněného důvodu správný. Nejvyšší soud jej proto v

tomto rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které

bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního

stupně zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím

rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k

dalšímu řízení. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci

(§ 151 odst. 1 o. s. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek