23 Cdo 3368/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i., se sídlem v Brně,
Královopolská 62/147, PSČ 612 00, IČO 68081731, zastoupené Mgr. Martinem
Látalem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti žalované
ikis, s. r. o., se sídlem v Brně, Brněnské Ivanovice, Kaštanová 496/123a, PSČ
620 00, IČO 63485290, zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v
Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o zaplacení 1 953 420 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 40/2017, o dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 27 Co 101/2019-224,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 440 Kč na náhradě nákladů
dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č.
j. 234 C 40/2017-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 953
420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 30 000 Kč od 29. 11.
2016 do zaplacení, a 8,05% ročně z částky 1 923 420 Kč od 29. 6. 2017 do
zaplacení, to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále zamítl
návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit úrok z prodlení ve výši
8,05% ročně z částky 1 923 420 Kč od 14. 6. 2017 do 28. 6. 2017 (výrok II), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel z
následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně je veřejnou výzkumnou institucí a jako mandant uzavřela se žalovanou
jakožto mandatářem dne 3. 3. 2011 mandátní smlouvu a k ní dne 15. 3. 2012
dodatek č. 3 s přílohou. Ze smlouvy vyplývá, že jejím předmětem mají být výkony
žalované coby zástupkyně žalobkyně při zadávacích řízeních dle přílohy 1 k této
smlouvě s tím, že veškeré činnosti žalované budou prováděny dle zákona č.
137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále také
„ZVZ“), a též v souladu s pravidly Operačního programu EU VaVpI, neboť
financování veřejné zakázky bude probíhat z tohoto programu. Plnění žalované
spočívalo v kompletní přípravě a realizaci zadávacích řízení veřejných zakázek
dle zákona o veřejných zakázkách a výše uvedených pravidel operačního programu.
Žalovaná měla dle bodu. 1.4 smlouvy postupovat podle pokynů mandanta a v úzké
součinnosti s ním, dle bodu 1.4.1 měla žalovaná mj. definovat předmět veřejné
zakázky, stanovit strategii pro zabezpečení zadání veřejné zakázky, stanovit
způsob zadání veřejné zakázky, stanovit základní koncepci smlouvy a zpracovat
harmonogram postupu zadání veřejné zakázky. Žalovaná měla dle bodu 1.5.2
smlouvy poskytnout komplexní právní servis ve všech etapách zadávání veřejné
zakázky včetně řešení námitek uchazečů a včetně úkonů činných vůči orgánům
dohledu. Žalovaná měla dle bodu 4.1 postupovat s maximální odbornou péčí; dle
bodu 4.3 se žalovaná zavázala nahradit škodu, která by žalobkyni vznikla
činností žalované při realizaci smlouvy s výjimkou bodu 4.4, přičemž za škodu
se považují i postihy žalobkyně kontrolními orgány v důsledku nedodržení zákona
o veřejných zakázkách, jakož i pravidel operačního programu VaVpI. Žalovaná
byla povinna podle bodu 4.4 upozornit při výkonu své činnosti žalobkyni na
zřejmou nevhodnost jejích pokynů, které by mohly mít za následek vznik škody;
za tuto škodu by žalovaná neodpovídala, pokud by žalobkyně i přes upozornění
trvala na splnění nevhodného pokynu. Žalovaná dále neměla odpovídat za škodu,
která by vznikla v důsledku obsahu podkladů předaných žalované žalobkyní;
žalovaná však odpovídá za škodu způsobenou podklady žalobkyně za situace, kdy
žalovaná při vynaložení odborné péče mohla vady v podkladech odhalit a pokud na
tyto vady žalobkyni neupozornila. Strany si v bodě 9.5 sjednaly pro smlouvu
režim zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013, (dále jen „obch. zák.“). Z dodatku č. 3, resp. z jeho přílohy vyplynulo,
že předmětem činnosti žalované měla být i administrace veřejné zakázky
„Laboratorní a kancelářský nábytek“ v předpokládané hodnotě 7 000 000 Kč.
Žalobkyně rozhodnutím MŠMT ze dne 24. 11. 2009 obdržela dotaci mj. na nákup
laboratorního a kancelářského nábytku ve výši 432 941 962 Kč. Podle čl. XII
rozhodnutí byla žalobkyně povinna při výběru dodavatelů postupovat dle pravidel
operačního programu VaVpI a zákona o veřejných zakázkách. Dle čl. XXII může být
žalobkyni dotace odebrána dle zákona č. 218/2000 Sb., pokud k tomu nastanou
podmínky; za porušení podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta, se mj.
považuje porušení podmínek čl. XII, pokud jde o takové porušení, které může mít
finanční dopad či vliv na výsledek výběrového řízení. Dodatkem č. 5 ze dne 25.
6. 2012 k rozhodnutí o poskytnutí dotace byl nahrazen čl. XXIII textem, podle
něhož porušením podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta, a které zakládá
porušení rozpočtové kázně, je též porušení podmínek stanovených v čl. XII
rozhodnutí, které bude postiženo sníženým odvodem (dotace) dle přílohy č. 3 k
dodatku. V příloze je mezi 8 typy porušení rozpočtové kázně uveden mj. bod 7
„porušení povinnosti stanovit předmět veřejné zakázky nediskriminačním
způsobem“.
Veřejná zakázka na výběr laboratorního a kancelářského nábytku pro žalobkyni
byla v příslušné databázi zvěřejněna 3. 4. 2012, resp. 5. 9. 2012, s tím, že
předpokládaná hodnota činí 6 100 000 Kč, resp. 6 427 000 Kč bez DPH. MŠMT –
odbor implementace OP VaVpI upozornil žalobkyni přípisem ze dne 9. 8. 2013 na
nesrovnalost při zadávání veřejné zakázky; tedy že v rámci ex post kontroly
zjistil možné porušení zákona o veřejných zakázkách spočívající právě ve
sloučení zakázek na laboratorní a kancelářský nábytek, které by jinak mohly být
zadávány samostatně, čímž mohlo dojít k omezení soutěžního prostředí a tím i k
diskriminaci některých dodavatelů. ÚOHS rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, sp.
zn. S 0450/2015, uložil žalobkyni pokutu ve výši 30 000 Kč za správní delikt
podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, neboť žalobkyně coby
zadavatel veřejné zakázky nedodržela zásadu zákazu diskriminace podle § 6 ZVZ
ve spojení s § 98 odst. 1 ZVZ, když veřejnou zakázku nerozdělila na část
spočívající v dodávce laboratorního nábytku a na část spočívající v dodávce
kancelářského nábytku. Finanční úřad provedl u žalobkyně daňovou kontrolu a
vázán výše uvedeným rozhodnutím ÚOHS dospěl k závěru, že došlo k porušení
rozpočtové kázně, když žalobkyně porušila čl. XII rozhodnutí MŠMT o poskytnutí
dotace, když porušila zásadu zákazu diskriminace; za toto porušení byla
žalobkyni uložena sankce v podobě odvodu části již poskytnuté dotace ve výši 1
923 420 Kč. Žalobkyně uhradila pokutu 30 000 Kč i odvod v částce 1 923 420 Kč.
Žalobkyně následně vyzvala dne 15. 11. 2016 žalovanou, aby jí uhradila 30 000
Kč, přičemž výzvu zopakovala ještě několika upomínkami. Přípisem ze dne 13. 6.
2017 pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 1 923 420 Kč. Mezi
stranami nebylo sporu o tom, že žalovaná celkovou částku 1 953 420 Kč
neuhradila.
Soud prvního stupně posuzoval věc jako odpovědnost za škodu vzniklou porušením
povinnosti ze závazkového vztahu podle § 373 obch. zák. a zabýval se existencí
předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Soud uzavřel, že žalobkyni vznikla
škoda ve výši 1 953 420 Kč v důsledku porušení závazku žalované z mandátní
smlouvy, tj. „kompletně připravit a realizovat zadávací řízení veřejné zakázky“
– míněno bez vad majících za následek sankci ze strany příslušných kontrolních
orgánů. Toto porušení konkrétně spočívalo v tom, že žalovaná definovala předmět
zakázky příliš široce, resp. neupozornila coby osoba odborně zdatná žalobkyni
na možnost rozdělení takto nastaveného předmětu veřejné zakázky, ačkoliv si
tohoto rizika žalovaná měla a mohla být vědoma i v době přípravy veřejné
zakázky. Dle soudu byl naplněn i třetí předpoklad odpovědnosti za škodu, neboť
důvodem pro odvod části dotace a sankci bylo porušení smluvní povinnosti
žalované. K obraně žalované soud uvedl, že doslovné znění § 98 odst. 1 ZVZ sice
stanovilo možnost, nikoli nutnost, dělit veřejnou zakázku dle jejího předmětu,
ovšem dle soudu žalovaná coby profesionál, který za úplatu kompletně
připravoval a realizoval zadávací řízení, mohla a měla otázku vymezení předmětu
zakázky zvažovat z pohledu zákazu diskriminace a alespoň předestřít žalobkyni
možnost rozdělení zakázky z tohoto důvodu. Soud rovněž uzavřel, že lze po
žalované požadovat, aby jí byla známa judikatura Nejvyššího správního soudu
(dále také jen „NSS“), která se otázkou diskriminace zabývala, a poukázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 Afs 59/2010;
nadto dodal, že v době podpisu mandátní smlouvy i v době realizace veřejné
zakázky již byla vydána i další rozhodnutí NSS, která se otázkou diskriminace z
pohledu šíře předmětu veřejné zakázky zabývala (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 6 2008, čj. 1 Afs 20/2008-152; rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2 Afs 198/2006-69). Podle soudu prvního stupně
nebyla tato problematika v době realizace veřejné zakázky neznámá či nová, ani
nebyla v judikatuře řešena rozporně.
Soud k obraně žalované rovněž uzavřel, že podání správní žaloby proti
rozhodnutí ÚOHS či finančního úřadu nelze považovat za opatření směřující k
předcházení či odvracení škody ve smyslu § 384 obch. zák.; rozhodnutí ÚOHS i
finančního úřadu jsou dle soudu precizně odůvodněna a je z nich evidentní, že k
porušení ZVZ došlo a jakým způsobem. Soud je nadto těmito rozhodnutími podle §
135 odst. 1 o. s. ř. vázán.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.
5. 2020, č. j. 27 Co 101/2019-224, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
jeho výroku I; změnil pariční lhůtu na tři měsíce; změnil výrok o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i
právním posouzením soudu prvního stupně. K námitce žalované odvolací soud
uvedl, že požadavek na znalost judikatury NSS je na místě, neboť žalovaná se
jako profesionál v rámci svého podnikání zavázala ke kompletnímu zpracování a
realizaci zadávacího řízení pro žalobkyni. Jinak si lze dle odvolacího soudu
těžko představit, že by při plnění závazku mohla postupovat s maximální
odbornou péčí, k níž se zavázala v čl. 4.1 smlouvy. K další námitce žalované
odvolací soud uvedl, že je vázán rozhodnutím ÚOHS podle § 135 odst. 1 o. s. ř.
K argumentaci žalované, že žalobkyně proti předmětným rozhodnutím nepodala
správní žalobu, odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 228/2010, podle něhož je věcí adresáta správního
rozhodnutí, zda proti němu podá opravný prostředek, a nelze z rozhodnutí
adresáta nepodat opravný prostředek dovozovat zproštění odpovědnosti osoby
odpovědné za uložení pokuty ani případné spoluzpůsobení škody poškozeným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení třech právních otázek, z nichž dvě posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jedna nebyla v rozhodovací praxi
dosud vyřešena. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda je předpokladem
postupu mandatáře s odbornou péčí ve smyslu § 579 odst. 1 obch. zák. také
znalost kompletní judikatury vyšších soudů, tedy i takové, kterou nelze
považovat za ustálenou, ba dokonce zda by měl mandatář předjímat budoucí
vyřešení právních otázek judikaturou vyšších soudů. Dovolatelka poukázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se podle jejího mínění odvolací soud
odchýlil při posouzení této otázky (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010; rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25
Cdo 2310/2013; rozsudek ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018; rozsudek
ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2412/2017). Dovolatelka uvedla, že nemohla v
době podpisu mandátní smlouvy předjímat, jak se vyvine judikatura NSS k otázce
výkladu § 98 ZVZ; v době, kdy plnila povinnosti z mandátní smlouvy, byl
judikatorní názor ohledně povinnosti rozdělit veřejnou zakázku podle § 98 ZVZ
pouze ojedinělý a ani jazykový výklad citovaného ustanovení neposkytl
dovolatelce řešení této otázky. Dovolatelka poukázala na to, že zadávací řízení
bylo zahájeno 30. 3. 2012, přičemž v té době bylo minimum právních názorů na
otázku rozdělení veřejné zakázky podle § 98 odst. 1 ZVZ. Právní názor NSS byl
poprvé uveden v rozsudku NSS ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 Afs 59/2010, na
který odkázal i odvolací soud. Dovolatelka argumentovala tím, že rozsudek
uvedenou otázku řešil pouze jako obiter dictum, nadto nebyl ani publikován ve
sbírce rozhodnutí NSS, ani jej nelze dohledat prostřednictvím odkazu na § 98
odst. 1 ZVZ v právních informačních systémech. Dovolatelka shrnula, že odvolací
soud se odchýlil od judikatury týkající se odpovědnosti advokátů za škodu
způsobenou právním poradenstvím (viz rozsudky citované výše), kterou lze
mutatis mutandis aplikovat i na řešený případ.
Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda je soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř.
vázán jen výrokem, nebo také odůvodněním rozhodnutí, pokud jsou zde rozhodnutí
příslušných orgánů, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní
delikt, a kdo je spáchal. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 25. 10. 2007,
sp. zn. 26 Odo 197/2006, rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008
či od rozsudku ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010. Soudy dle
dovolatelky pochybily, když dovodily, že jsou zcela vázány rozhodnutími ÚOHS, a
s tímto odůvodněním odmítly provést důkaz navržený žalovanou (důkaz zadávací
dokumentací veřejné zakázky, projektovou dokumentací pro zadávací řízení a
celým spisem ÚOHS sp. zn. S 0450/2015). Podle dovolatelky je obecný soud vázán
pouze výrokem rozhodnutí veřejné moci, nikoli odůvodněním. Závěr ÚOHS o tom, že
žalobkyně spáchala správní delikt, nemůže bez dalšího znamenat, že žalobkyně
spáchala správní delikt v důsledku porušení povinností žalované. Soudy měly
podle dovolatelky přezkoumat, zda žalovaná porušila svoje povinnosti z mandátní
smlouvy, což mohlo být zjištěno pouze z dokumentace veřejné zakázky, proto měly
soudy důkaz touto dokumentací provést.
Třetí dle dovolatelky neřešená otázka se týkala toho, zda je odvolání proti
rozhodnutí orgánu veřejné moci, pokud rozhodnutí trpí zjevnými vadami na úrovni
přezkoumatelnosti, opatřením k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění ve smyslu
§ 384 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka uvedla, že si je vědoma usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 228/2010; podle jejího
názoru však uvedené rozhodnutí neřeší otázku v kontextu rozhodnutí veřejné
moci, které je zcela zjevně vadné, proto se dovolatelka domnívá, že jí
formulovaná otázka je otázkou neřešenou. Za předpokladu, že se dovolací soud
neztotožní s touto úvahou dovolatelky, požaduje, ať na tuto otázku nahlíží jako
na otázku, která má být posouzena jinak, než v dosavadní rozhodovací praxi.
Podle dovolatelky soudy měly zvážit, zda se žalobkyně neměla bránit proti
platebním výměrům finančního úřadu o odvodech za porušení rozpočtové kázně ve
výši 25% poskytnuté dotace, resp. proti rozhodnutím o odvolání proti platebním
výměrům, podáním žaloby ve správním soudnictví. Podle dovolatelky nejsou
platební výměry v souladu se zákonnými požadavky a vykazují vady až na úrovni
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž žalobkyně proti nim nepodala žadný
opravný prostředek. Dovolatelka nemohla ovlivnit, zda se žalobkyně bude proti
platebním výměrům bránit opravnými prostředky, a nemohla tedy ani nijak
předejít škodě takto vzniklé.
Dovolatelka v závěru dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí, neboť jí výkonem rozhodnutí hrozí závažná újma vedoucí k zadlužení
žalované, propouštění zaměstnanců a k dalším negativním jevům. Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy se nemohly při řešení první
otázky odchýlit od citované judikatury, neboť ta se vztahovala k situacím, kdy
je právní otázka v teorii i praxi sporná. V daném případě byla otázka dělení
veřejné zakázky jednoznačně vyřešena judikaturou již v době zadávání veřejné
zakázky. K druhé otázce dovolatelky žalobkyně uvedla, že nevyvrací tvrzení o
vázanosti soudu pouze výrokem o odpovědnosti za správní delikt/trestný čin,
nikoli odůvodněním, avšak nespatřuje relevantnost této argumentace v daném
případě. Podle žalobkyně není zřejmé, jakým způsobem by důkaz zadávací
dokumentací měl doložit skutečnost, že žalovaná neporušila svoji smluvní nebo
zákonnou povinnost. Ke třetí otázce dovolatelky žalobkyně uvedla, že nejde o
otázku neřešenou, neboť byla uspokojivě vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 228/2010, od něhož se odvolací soud
neodchýlil. Žalobkyně závěrem navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuálně
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl.
II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné, neboť žádná
ze tří otázek, na jejichž základě žalovaná dovozovala přípustnost dovolání,
není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).
První otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím
řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S dovolatelkou lze
souhlasit potud, že na její postavení jakožto mandatáře vykonávajícího pro
mandanta činnost, jejíž součástí je mj. také právní poradenství ohledně
zadávání veřejných zakázek, je možné mutatis mutandis aplikovat judikaturu k
otázce odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie. Nelze
však již souhlasit s tím, že se odvolací soud od této judikatury odchýlil.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018,
30. 1. 2019, nelze na advokáta klást nepřiměřené požadavky, např. aby v
situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal
budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (viz také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010).
Závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovaná si měla v době zadávání veřejné
zakázky být vědoma judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce dělení
veřejné zakázky a k problematice zákazu diskriminace podle ZVZ, není
nepřiměřeným požadavkem. Nejednalo se o otázku v teorii a praxi spornou, ani o
otázku v době zadávání veřejné zakázky neřešenou. Dovolatelka nemusela
předjímat závěr judikatury, neboť ten byl v době plnění jejích povinností z
mandátní smlouvy již formulován v rozsudku NSS ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2
Afs 59/2010, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3.
2010, č. j. 62 Af 7/2010-150. Již v roce 2010 byla tedy předmětná otázka
vyřešena citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně; tento rozsudek je dostupný
v právním informačním systému ASPI při vyhledání judikatury ve vztahu k § 98
odst. 1 ZVZ. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit ani v tom, že by byla předmětná
judikatura nedohledatelná. S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že
odvolací soud dovodil porušení její smluvní povinnosti na základě ojedinělého
právního názoru Nejvyššího správního soudu. I před vydáním citovaného rozsudku
existovala řada rozhodnutí správních soudů k otázce zákazu diskriminace podle §
6 ZVZ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6 2008, čj. 1
Afs 20/2008-152; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j.
2 Afs 198/2006-69), na která odkázal i soud prvního stupně, s jehož právním
posouzením se odvolací soud ztotožnil. Soudy obou stupňů se proto neodchýlily
od výše citované judikatury dovolacího soudu týkající se odpovědnosti advokáta
za škodu, když uzavřely, že žalovaná měla povinnost alespoň předestřít
žalobkyni možnost rozdělení veřejné zakázky tak, aby nedošlo k porušení zákazu
diskriminace.
Druhá otázka dovolatelky týkající se toho, zda je soud vázán pouze výrokem
rozhodnutí orgánu veřejné moci o tom, že byl spáchán delikt nebo trestný čin,
či celým rozhodnutím, nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí
na jejím řešení nezávisí. Dovolatelka namítala, že soudy neprovedly jí
navrhované důkazy zadávací dokumentací, projektovou dokumentací a celým spisem
ÚOHS s odůvodněním, že jsou vázány rozhodnutím ÚOHS, z čehož dovodila, že se
soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je soud
vázán pouze výrokem rozhodnutí orgánu veřejné moci o tom, že byl spáchán delikt
nebo trestný čin. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem nevyplývá závěr, že je
soud vázán i odůvodněním rozhodnutí ÚOHS. Pokud soudy odmítly provést důkazy
zadávací dokumentací, projektovou dokumentací a celým spisem ÚOHS, neučinily
tak proto, že by dovozovaly, že jsou vázány odůvodněním rozhodnutí ÚOHS, jak
tvrdila dovolatelka, ale učinily tak proto, že jim nepřísluší přezkum
rozhodnutí ÚOHS, jejichž výrokem jsou vázány. Pouze z toho, že odvolací soud
uvedl, že je vázán rozhodnutím ÚOHS, aniž by uvedl přesněji, že je vázán jen
výrokem takového rozhodnutí, nelze dovodit, že postupoval tak, jako by byl
vázán i odůvodněním rozhodnutí ÚOHS, jak dovodila dovolatelka. Z uvedeného
vyplývá, že druhá otázka formulovaná dovolatelkou není pro napadený rozsudek
podstatná, proto nezaloží přípustnost dovolání. K povinnosti dovolatelky
formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019.
Třetí otázka vztahující se k tomu, zda je odvolání proti orgánu veřejné moci
opatřením k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění podle § 384 odst. 1 obch.
zák., byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena, konkrétně usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 228/2010, které vychází ze
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99,
podle něhož je věcí uvážení adresáta jakéhokoli správního rozhodnutí, zda se
vzhledem k důvodům jeho vydání, svým poměrům a svému hodnocení předpokladů
úspěšnosti odvolání rozhodne opravný prostředek podat či nikoli. Pouze na
takovém rozhodnutí adresáta pokuty pak nelze zakládat zproštění se odpovědnosti
osoby odpovědné za uložení pokuty a ani případné spoluzpůsobení škody
poškozeným. Vždyť nedůvodným odvoláním by odvolatel mohl v konkrétním případě
vzniklou škodu ještě zvětšit. Z uvedených judikatorních závěrů vychází také
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1149/2016.
Odvolací soud uvedenou otázku posoudil v souladu s citovanými rozhodnutími a
dovolací soud neshledal důvod ke změně své dosavadní rozhodovací praxe, jak
požadovala dovolatelka. Pouhý argument dovolatelky, že předmětná rozhodnutí,
proti nimž se měla dle jejího názoru žalobkyně bránit, trpí vadami hraničící s
přezkoumatelností, není důvod k neaplikaci závěrů výše citované judikatury na
řešenou věc. Ani poslední otázka dovolatelky tak nezaloží přípustnost dovolání,
neboť byla posouzena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, k jejíž
změně dovolací soud nemá důvod.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, neboť žádná z
otázek formulovaných žalovanou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, nezabýval se jejím
návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť podle závěru nálezu Ústavního soudu ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
"projednatelný" ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu