23 Cdo 344/2024-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym), a nezletilého BBBBB (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem městem Černošice, se sídlem v Praze 2, Podskalská 1290/19, děti matky H. K., zastoupené Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, a otce J. K., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o svěření do péče, o určení výživného a o neshodě rodičů o určení školy nezletilých, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 26 Nc 13/2022, 26 P a Nc 76/2022, 26 P a Nc 77/2022, 26 P a Nc 82/2022, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, č. j. 126 Co 103/2023-494,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Otec se v řízení domáhal návrhem podaným dne 25. 7. 2022 vydání rozhodnutí, jímž by byly nezletilé děti svěřeny do jeho péče, matce byla stanovena povinnost přispívat na každé dítě částkou 5 000 Kč měsíčně k jeho rukám, a následně samostatným návrhem ze dne 3. 8. 2022 nahrazení projevu vůle matky spočívajícího v udělení souhlasu se zápisem dětí do prvního ročníku Základní školy v XY ve školním roce 2022/2023.
2. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 26 Nc 13/2022-475, prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I), zastavil řízení o návrhu otce na svěření nezletilých dětí do péče matky (správně otce) a určení výživného matce a o neshodě rodičů o určení školy nezletilých dětí (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání předběžných opatření k návrhům otce ze dne 12. 9. 2022 a 7. 12. 2022 a řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí a neshodě
3. K odvolání otce Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením změnil výrok IV soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o nařízení předběžného opatření k návrhu otce ze dne 25. 7. 2022 (výrok I napadeného usnesení), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok II napadeného usnesení), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II v tom správném znění, že řízení se zastavují (výrok III napadeného usnesení), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi nezletilými dětmi a otcem (výrok IV napadeného usnesení) a mezi matkou a otcem (výrok V napadeného usnesení).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl otec v celém rozsahu dovoláním, v němž nejprve namítal, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, neboť při posuzování obvyklého bydliště nezletilých dětí k okamžiku zahájení jednotlivých řízení dostatečně nezohlednil také dočasnost matčina angažmá ve sportovním klubu ve XY, a tedy i dočasnost pobytu nezletilých dětí na území tohoto státu. Dovolatel dále namítal, že soudy nižších stupňů založily své rozhodnutí na nesprávném závěru, že k okamžiku zahájení jednotlivých řízení stále trvala mezi rodiči dohoda o pobytu nezletilých dětí ve XY, ačkoli podle dovolatele taková dohoda nikdy nevznikla. Dovolatel rovněž namítal, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně, jestliže se nezabývaly podržením si obvyklého pobytu v České republice nezletilými dětmi ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, a to i s ohledem na vůli dovolatele, neboť jeho souhlas s přesunem nezletilých dětí do XY v okamžiku zahájení řízení již netrval. Konečně dovolatel namítl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je dána mezinárodní příslušnost francouzských soudů i ve věci určení výživného. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Matka ani kolizní opatrovník nezletilých dětí se k dovolání otce nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 1 odst. 3 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Ohledně námitky týkající se mezinárodní příslušnosti francouzských soudů ve věci určení výživného dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
10. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací námitka, jíž dovolatel zpochybňoval správnost právního posouzení obvyklého bydliště nezletilých dětí tím, že nebyla zohledněna celková dočasnost jejich pobytu na území XY, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten své rozhodnutí nezaložil na posuzování jednotlivých faktorů vyjadřujících míru ingerence nezletilých dětí v prostředí uvedených států, ale (ve shodě se soudem prvního stupně) především na právním závěru, že obvyklé bydliště nezletilých dětí bylo určeno časově omezenou dohodou rodičů, která ke dni zahájení předmětných řízení stále trvala, a bylo proto nutné z ní vycházet (srov. bod 15 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, body 24, 26 a 30 odůvodnění napadeného usnesení).
14. Nadto se patří připomenout, že otázka obvyklého bydliště nezletilých dětí byla řešena již v tzv. návratovém řízení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2022, č. j. 82 Nc 2505/2022-169, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 20 Co 217/2022-287, jímž bylo pravomocně nařízeno otci, aby navrátil nezletilé děti do místa jejich obvyklého bydliště ve městě XY. Ústavní stížnost podaná otcem proti posledně jmenovanému usnesení krajského soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 490/23, jako zjevně neopodstatněná. V tzv. návratovém řízení byla k otázce obvyklého bydliště nezletilých dětí provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, jehož závěry byly přesvědčivě odůvodněny. Odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) tak nelze vytýkat, jestliže z předmětného posouzení otázky obvyklého bydliště nezletilých dětí v tomto řízení rovněž vycházely (srov. bod 15 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, body 25 a 26 odůvodnění napadeného usnesení). Citovaná námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
15. Také námitka dovolatele, že k okamžiku zahájení jednotlivých řízení nikdy neexistovala dohoda mezi rodiči o tom, že nezletilé děti budou minimálně tři až čtyři roky pobývat ve XY, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť tímto dovolatel uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že nezletilé děti pobývaly ve XY od července 2020 na základě dohody rodičů, jejichž úmyslem bylo setrvání nezletilých dětí v tomto státě po dobu tří až čtyř let za účelem vzdělávání ve XY škole, přičemž tato dohoda v době zahájení předmětných řízení stále trvala. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v účinném procesním režimu v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).
16. Přípustnost dovolání nemůže založit ani související námitka dovolatele o nesprávnosti právního posouzení věci při řešení otázky akceptace návrhu na uzavření dohody matkou, kterou zakládá na vlastním skutkovém závěru o obsahu nabídky na uzavření dohody (že „otec zajistí dětem jejich zájmy dětí ve XY společně s matkou“), který podle něj nebyl akceptován matkou („matka však tuto možnost odmítla“). Odvolací soud přitom vyšel z odlišného skutkového závěru, že otec nepochybně vyjádřil vůli, aby se nezletilé děti v polovině roku 2020 přestěhovaly s matkou do XY a pobývaly tam nejméně tři až čtyři roky, že po tu dobu měl v úmyslu se s nimi vídat o všech prázdninách, ať už ve XY nebo České republice, dokonce pro případ matčina předčasného návratu byl připraven se k dětem do XY přestěhovat, aby tam mohly zůstat kvůli vzdělávání, a že matka
tuto nabídku otce (konkludentně) přijala. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 17. Pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak není přiléhavý ani odkaz dovolatele na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, v němž Nejvyšší soud dovodil, že je nutné zabývat se také vůlí rodičů, která byla projevena v uzavřené dohodě o výkonu povinností a práv z rodičovské odpovědnosti. V posuzovaném případě totiž z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů se okolností, zda vůle rodičů ohledně pobytu nezletilých dětí ve XY v rozhodné době stále trvala, zabývaly (srov. bod 15 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, body 24, 26 a 30 odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud se proto svým postupem od shora citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. 18. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání otce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu