USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci
žalobkyně VacuClean s.r.o., se sídlem v Praze 4, U Zahrádkářské kolonie 463/20,
identifikační číslo osoby 27651444, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalované Veolia Energie
ČR, a.s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října 3337/7,
identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení částky 2 590 580
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C
118/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. 7. 2024, č. j. 15 Co 106/2024-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení původně domáhala, aby bylo žalované uloženo
vydat jí stacionární sací zařízení pro čištění výrobních prostor zn.
DISAB-TELLA, sestávající z filtračního odlučovače BEATLX-23-SPB25, výr. č.
4782, se sběrnou nádobou a vypouštěcím zařízením, včetně podpůrné konstrukce
sací podtlakové jednotky PES.2S.55, výr. č. 4781, a z elektrické ovládací
skříně (dále jen „zařízení“), a nebude-li vydání možné, aby žalované byla
uložena povinnost zaplatit jí částku 2 590 580 Kč se zákonným úrokem z
prodlení. Zařízení žalobkyně původně dodala společnosti NOEN, a.s.,
identifikační číslo osoby 25601598 (dále jen „zhotovitel“), na základě kupní
smlouvy uzavřené dne 18. 10. 2018; zhotovitel je následně složil na staveništi
žalované za účelem provedení díla, které realizoval podle smlouvy o dílo č.
1302-0013-A3 uzavřené se žalovanou dne 4. 11. 2013. Po odstoupení žalobkyně od
kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny zůstalo zařízení na pozemku
žalované, která jeho vydání odmítla s tvrzením, že je jeho vlastníkem. Podle
žalobkyně však žalovaná k zařízení vlastnické právo nenabyla, neboť kupní cena
nebyla zhotovitelem nikdy zaplacena a v kupní smlouvě byla sjednána výhrada
vlastnického práva.
2. V části, v níž se žalobkyně domáhala vydání zařízení, byla žaloba
pravomocně zamítnuta. Předmětem sporu tak zůstal žalobkyní tvrzený nárok na
náhradu škody ve výši 2 590 580 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně (v pořadí druhým)
rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 59 C 118/2019-352, zamítl žalobu o
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného
rozsudku).
5. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu
dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení hmotněprávní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešena a která se týká výkladu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, konkrétně posouzení dobré víry nabyvatele při převodu vlastnického
práva od nevlastníka. V této souvislosti žalobkyně předestřela otázku, zda
mohly některé z následujících okolností – jednotlivě či ve vzájemné souvislosti
– vzbudit v žalované „sebemenší pochybnosti“ o oprávnění zhotovitele převést
vlastnické právo k zařízení:
a) zhotovitel byl v prodlení s provedením díla delším než tři měsíce,
což vedlo ke sjednání náhradního harmonogramu a výzvě k plnění pod hrozbou
odstoupení od smlouvy o dílo;
b) ve stavebním deníku zcela chyběl záznam o dodání zařízení, přestože
povinnost řádně vést stavební deník vyplývá ze zákona a žalovaná takový záznam
mohla oprávněně očekávat;
c) zařízení bylo předáno bez jakýchkoliv dokladů nezbytných k jeho řádné
identifikaci, přičemž tyto doklady zhotovitel žalované ani nepředal, ani je
nepřipevnil k zařízení.
6. Žalobkyně odvolacímu soudu v dovolání dále vytkla, že nepřihlédl k
výpovědi svědka pana Svobody prokazující, že žalovaná zápis ve stavebním deníku
očekávala, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. S ohledem
na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil.
7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i
právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalobkyně není
přípustné, neboť v něm nespecifikovala otázku hmotného nebo procesního práva,
na níž by záviselo napadené rozhodnutí. Navrhla proto, aby dovolací soud
dovolání odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda některá z žalobkyní
vyjmenovaných okolností (viz bod 5 odůvodnění výše) mohla u žalované samostatně
nebo ve vzájemné souvislosti vzbudit „sebemenší pochybnosti“ o oprávnění
zhotovitele převést na ni vlastnické právo k zařízení.
13. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, má-li být přípustnost
dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou
určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud
nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen
pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž
zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost
rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp.
zn. 32 Cdo 2478/2018).
14. Nejvyšší soud též ustáleně judikuje, že otázky, pro jejichž řešení
může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., musí mít zobecňovací
potenciál, tj. musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (jejich
formulace musí umožňovat judikaturní řešení). Jinými slovy řečeno právní
otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, nemůže podle dikce § 237
o. s. ř. obstát, půjde-li o kazuistickou otázku, jejíž řešení závisí výhradně
na okolnostech konkrétního případu a nelze je zobecnit (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne
27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo
3538/2016).
15. Shora uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála, neboť neformulovala
žádnou obecnou (či zobecnitelnou) právní otázku, jež by mohla mít přesah do
obecné rozhodovací praxe soudů. Otázka, zda lze za relevantní pro posouzení
dobré víry žalované považovat prodlení zhotovitele delší než tři měsíce,
absenci záznamu o dodání zařízení ve stavebním deníku, či předání zařízení bez
identifikačních dokladů, které nebyly ani přiloženy, ani dodatečně předány,
takovou otázkou není, jelikož její zodpovězení se váže výlučně na konkrétní
skutkové okolnosti případu. Podle ustálené judikatury totiž při hodnocení dobré
víry nabyvatele nelze vycházet izolovaně z jednotlivých skutečností, které by
mohly samy o sobě vzbudit určité pochybnosti, ale je třeba vždy zohlednit
všechny relevantní okolnosti konkrétního případu v jejich vzájemných
souvislostech (srov. předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2023, sp. zn. 23 Cdo 3114/2021). Okolnosti, na něž žalobkyně poukazuje, tak
nelze bez dalšího považovat za právně významné pro posouzení existence dobré
víry, neboť jejich význam může být zřejmý pouze při jejich posouzení v kontextu
dalších zjištěných skutečností.
16. Mínila-li žalobkyně zpochybnit závěr odvolacího soudu, že prodlení
zhotovitele s plněním smlouvy o dílo nemohlo vzbudit v žalované pochybnosti o
jeho oprávnění převést vlastnické právo k zařízení, pak její námitka ve
skutečnosti směřuje proti v řízení učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však
ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a
ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je
namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci,
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové
závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je
podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v
souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo
617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008), což ale není případ
projednávané věci.
17. Zamýšlela-li žalobkyně zpochybnit postup odvolacího soudu tvrzením,
že nepřikládal význam absenci záznamu o dodání zařízení ve stavebním deníku,
ani v takovém případě by nešlo o námitku způsobilou založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně totiž ve skutečnosti odvolacímu soudu
vytýká, že nepřihlédl k této skutečnosti jako k rozhodné pro posouzení
existence dobré víry žalované, a fakticky se domáhá, aby skutkový stav byl
posouzen jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů provedeného odvolacím
soudem. Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud se s tímto
argumentem vypořádal, když uvedl, že stavební deník podle jeho zjištění žádné
záznamy o dodávkách zařízení v rozhodné době vůbec neobsahoval. Současně vzal
za prokázané, že deník v období od 18. 10. 2018 do 12. 11. 2018 zachycoval
pouze údaje o počtu pracovníků jednotlivých subdodavatelů, použitých
technologiích, mechanizacích a druhu prováděných prací, zatímco údaje o
dodávkách materiálu či zařízení neobsahoval vůbec, a to přesto, že k nim podle
zjištění odvolacího soudu v uvedené době nepochybně docházelo. Za této situace
tak nemohla samotná absence konkrétního záznamu o dané dodávce objektivně
vzbudit pochybnosti žalované (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. judikaturu citovanou v bodě
15 odůvodnění shora).
18. Obdobně dovolací soud posoudil i námitku týkající se absence
identifikačních dokladů k zařízení. Ani zde totiž žalobkyně ve skutečnosti
nezpochybňuje právní závěr, nýbrž brojí proti skutkovému závěru odvolacího
soudu, který z provedeného dokazování dovodil, že dokumentace měla být, a podle
smlouvy o dílo také byla, předávána až v pozdější fázi realizace díla,
konkrétně až před komplexním vyzkoušením zařízení. Odvolací soud navíc uzavřel,
že i kdyby dokumentace nebyla předána současně se zařízením, nešlo o okolnost,
která by objektivně mohla vzbudit pochybnosti žalované o oprávnění zhotovitele
s věcí nakládat, neboť smlouva o dílo výslovně počítala s postupným dodáním
komponent a dokumentace a s postupným přechodem vlastnického práva (srov. body
22 až 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Ani tato skutková zjištění pak nejsou
přezkoumatelná v dovolacím řízení, neboť jak již bylo uvedeno výše, pouhá
polemika s tím, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil,
nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
19. Vytýkala-li dále žalobkyně dovolacímu soudu, že nepřihlédl k
svědecké výpovědi pana Svobody, pak ani tato námitka nezakládá přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu žádnou
právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž
poukazuje na možnou vadu odvolacího řízení. K vadám řízení však může dovolací
soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost
dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není
námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama
o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
20. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanou vadou řízení
bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud
připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v
němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám
může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu
uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání
nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze
dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím
k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu