23 Cdo 3114/2021-248
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně VacuClean s.r.o., se
sídlem v Praze 4 - Libuši, U Zahrádkářské kolonie 463/20, PSČ 142 00,
identifikační číslo osoby 27651444, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze, Národní 365/43, proti žalované Veolia Energie ČR,
a.s., se sídlem v Ostravě, 28. října 3337/7, PSČ 702 00, identifikační číslo
osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Poděbradova 1243/7, o vydání věci, in eventum o zaplacení částky 2 590
580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C
118/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 4. 2021, č. j. 15 Co 46/2021-223, t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2021, č. j. 15 Co
46/2021-223, se v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2020, č. j. 59 C 118/2019-187, v části výroku pod
bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 590 580 Kč s úrokem
z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, jakož i ve druhém
výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze
dne 11. 9. 2020, č. j. 59 C 118/2019-187, v části výroku pod bodem I, kterou
byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 590 580 Kč s úrokem z prodlení, a
ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo
vydat jí stacionární sací zařízení pro čištění výrobních prostor zn.
DISAB-TELLA, sestávající z filtračního odlučovače BATLX-23-SPB25, výr. č. 4782,
se sběrnou nádobou a vypouštěcím zařízením, včetně podpůrné konstrukce sací
podtlakové jednotky PES.2S.55, výr. č. 4781, a z elektrické ovládací skříně
(dále jen „zařízení“), a nebude-li vydání možné, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit jí částku 2 590 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 9. 2020, č. j. 59 C
118/2019-187, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem uvedeným v
záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění:
a) Žalovaná (objednatelka) uzavřela dne 4. 11. 2013 se sdružením společností,
NOEN, a. s. (dále jen „NOEN“), a AC TECHNOLOGIES s. r. o. (dále též jen
„sdružení“), jako zhotovitelkami smlouvu o dílo, kterou se zhotovitelky
zavázaly k provedení provozuschopného díla „odprášení a odsíření kotlů K14,
K13, K12“ s místem plnění elektrárna Třebovice (dále jen „smlouva o dílo“).
Podle bodu č. 18.1.1. této smlouvy přechází vlastnictví k dodávkám zboží,
zařízení, dokumentaci, materiálu a provedeným pracím, které zhotovitelky
zajišťují v místě, kde je umístěno staveniště, na objednatelku postupně po
částech okamžikem dodání zboží, zařízení a materiálu na staveniště a v případě
prací jejich provedením. Podle bodu č. 24.1.3. smlouvy při odstoupení od
smlouvy objednatelkou bude od zaplacených částek odečtena část ceny
odpovídající rozsahu díla, který byl proveden a který si objednatelka ponechá,
zbývající zaplacená částka bude vrácena objednatelce spolu s úroky. U části
díla, kterou objednatelka odmítne, jsou zhotovitelky povinny vyklidit
staveniště na své náklady a uvést je do původního stavu.
b) Žalobkyně se kupní smlouvou ze dne 18. 10. 2018 zavázala společnosti
NOEN k dodání a převodu vlastnického práva k zařízení oproti zaplacení kupní
ceny ve výši 2 590 580 Kč (dále jen „kupní smlouva“). Mezi stranami bylo mimo
jiné ujednáno, že kupující se stane vlastníkem zařízení po podepsání
předávacího protokolu a zaplacení kupní ceny.
c) Žalované bylo známo, že pro účely provádění díla bude zařízení
dodáváno žalobkyní jako subdodavatelkou. Obsah kupní smlouvy uzavřené mezi
žalobkyní a společností NOEN neznala a nezjišťovala jej.
d) Dne 6. 11. 2018 dodala žalobkyně zařízení na staveniště elektrárny
Třebovice, o čemž byl mezi ní a společností NOEN sepsán předávací protokol. V
něm stálo, že žalobkyně dodává zařízení společnosti NOEN na základě shora
uvedené kupní smlouvy.
e) Dne 9. 1. 2019 bylo vůči společnosti NOEN zahájeno insolvenční
řízení a dne 7. 3. 2019 byl insolvenčním soudem zjištěn její úpadek a povolena
reorganizace.
f) Dne 8. 2. 2019 odstoupila žalovaná od smlouvy o dílo. Následně byl
dne 19. 2. 2019 uzavřen mezi ní a zhotovitelkami protokol o předání dílčího
plnění, v němž se strany vypořádaly mimo jiné též za dodané zařízení.
g) Dopisem ze dne 22. 2. 2019 žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy z
důvodu nezaplacení kupní ceny.
h) K datu jednání odvolacího soudu bylo zařízení zapracováno do
systému elektrárny Třebovice a plní funkci při odsíření a odprášení jejích
kotlů.
5. K primárně uplatněnému nároku na vydání odvolací soud dovodil s
odkazem na § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), že
zařízení se jeho zapracováním stalo součástí elektrárny jakožto věci hlavní.
Plní-li zařízení uvedenou funkci, nezbytnou při provozu elektrárny, pak jde o
součást věci, jejímž oddělením by došlo ke změně funkčnosti elektrárny ve
smyslu jejího ztížení či zhoršení. Z tohoto důvodu již zařízení přestalo být
samostatnou věcí, stalo se součástí elektrárny Třebovice a jejím vlastníkem je
nejméně od okamžiku jejího zabudování do systému elektrárny žalovaná jakožto
subjekt vlastnící celou elektrárnu. Již z toho důvodu není žaloba v primárním
požadavku na vydání důvodná.
6. Odvolací soud zároveň uzavřel, že žalovaná se ostatně stala
vlastníkem zařízení již k datu 6. 11. 2018, kdy bylo k provedení díla složeno
na staveništi označeném ve smlouvě o dílo. Zdůraznil předně, že právním důvodem
dodání zařízení jakožto jedné z komponent prováděného díla na pozemek žalované
byla smlouva o dílo uzavřená mezi žalovanou a sdružením, přičemž zařízení na
staveniště dodala žalobkyně na základě kupní smlouvy, v jejímž čl. 2 odst. 1 se
k dodání zařízení na adresu elektrárny Třebovice zavázala. Odvolací soud
podotkl, že vzhledem k datu uzavření smlouvy o dílo se na posouzení touto
smlouvou založeného závazkového vztahu použije právní úprava obsažená v zákoně
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Vyslovil názor,
že k zodpovězení otázky zda, jak a kdy nabyla žalovaná vlastnické právo k
zařízení, nelze vyjít z § 542 odst. 1 obch. zák., neboť zařízení
nepředstavovalo samo o sobě předmět díla, ale pouze jednu z jeho komponent,
navíc realizace závazku dodavatele díla nesměřovala ke zhotovení nové věci, ale
pouze k její úpravě. V souladu s § 541 obch. zák. je proto k přechodu
vlastnického práva k zařízení, jakožto k věci opatřené zhotovitelem k provedení
díla, nutno aplikovat ustanovení o kupní smlouvě.
7. Z ujednání v bodě 18.1.1. smlouvy o dílo odvolací soud dovodil, že
strany se jím odchýlily od § 443 odst. 1 obch. zák., podle něhož kupující
nabývá vlastnické právo ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno; podle
smlouvy mělo vlastnické právo ze zhotovitele na objednatele k jednotlivým
zařízením jakožto komponentům díla přejít v okamžiku jejich dodání na
staveniště, aniž by muselo dojít k jejich formálnímu předání a bez ohledu na
to, zda je dodal zhotovitel osobně či jím určený subdodavatel. Zhotovitel
(společnost NOEN) nebyl k datu dodání zařízení na staveniště jeho vlastníkem,
byť od žalobkyně jakožto prodávající předmět koupě převzal spolu s označenou
dokumentací, jak se podává z protokolu o předání ze dne 6. 11. 2018, neboť jako
kupující k tomuto datu nezaplatil sjednanou kupní cenu zařízení a smluvní
strany se přitom v souladu s § 2132 o. z. platně dohodly v čl. 5. kupní
smlouvy, že kupující nabývá vlastnické právo ke zboží okamžikem, kdy bezezbytku
zaplatí sjednanou kupní cenu. Nebyl-li zhotovitel vlastníkem dodané komponenty
díla, mohla by k němu žalovaná nabýt vlastnické právo jeho složením na
staveniště v souladu s bodem 18.1.1. smlouvy o dílo za splnění podmínek § 446
obch. zák., podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy
prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl
vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
8. Odvolací soud citoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7.
2016, sp. zn. 21 Cdo 3895/2015 (dostupného, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách), na jejichž základě
a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo
2974/2019, formuloval názor, že není-li tu objektivně pochybnost o právu
prodávajícího věc převést, nelze klást na investigativní aktivitu nabyvatele
stejné nároky, jako když tu objektivní pochybnosti jsou; předpokladem závěru o
tom, že nabyvatel nevyužil všechny dostupné prostředky, aby se přesvědčil o
oprávnění převodce, je tedy zjištění, že byly dány zvláštní, nestandardní
okolnosti. Ve zde souzené věci pak podle jeho mínění nebylo zjištěno, že by k
datu 6. 11. 2018, ke kterému měla žalovaná nabýt vlastnické právo k zařízení
jeho složením na staveniště, existovaly z objektivního hlediska jakékoliv
pochybnosti o tom, že zhotovitel nebyl oprávněn se zařízením nakládat za účelem
provedení díla sjednaného s žalovanou. Argumentoval, že sama žalobkyně k
uvedenému datu žádné pochybnosti o dobré víře žalované netvrdila a tyto
vztahovala výhradně k datu sepisu protokolu o předání zařízení ze dne 19. 2.
2019, mimo samotný fakt, že zařízení na staveniště nedodal zhotovitel, ale sama
žalobkyně, o čemž byla žalovaná informována, jestliže udělila žalobkyni souhlas
s vjezdem do svého areálu. Dle názoru odvolacího soudu však tato skutečnost z
objektivního hlediska žádné pochybnosti o oprávněnosti zhotovitele disponovat s
dodávaným zařízením nevyvolává. Naopak, pokud věc nezbytnou pro provedení díla
na staveniště dodal subdodavatel zhotovitele jakožto její původní vlastník,
mohla žalovaná důvodně předpokládat, že vztahy mezi dodavatelem zařízení a
zhotovitelem díla jsou vyřešeny natolik, že zhotovitel je oprávněn použít
dodávané zařízení k provedení díla bez jakýchkoliv právních závad. Žalovaná
proto ani nebyla povinna pro zachování své dobré víry vyvíjet jakoukoliv
aktivitu k ověření práva zhotovitele použít zařízení pro splnění jeho závazku
ze smlouvy o dílo.
9. Konečně pak odvolací soud vysvětlil, že žalovaná nepozbyla
vlastnictví k zařízení ani poté, co odstoupila od smlouvy o dílo, a to s
ohledem na ujednání v bodě 24.1.3. smlouvy o dílo, které umožňovalo žalované
ponechat si části díla i přesto, že došlo k odstoupení od smlouvy.
10. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná nabyla vlastnické právo k
zařízení v souladu se smlouvou o dílo jeho složením na staveniště v dobré víře
o tom, že zhotovitel byl oprávněn na ni vlastnické právo převést, a toto právo
nepozbyl ani odstoupením od smlouvy o dílo, proto tím, že zařízení dříve, než
došlo k jeho zabudování do elektrárny Třebovice, žalobkyni podle její výzvy ze
dne 9. 4. 2019 nevydala, se vůči ní nedopustila protiprávního jednání, v
důsledku kterého by byla povinna k náhradě škody odvíjející se od hodnoty
nevydaného zařízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně ve
všech jeho výrocích, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé.
12. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek,
a) „zda smluvní strany, jejichž vztah se řídí obchodním zákoníkem, mohou
učinit ujednání odchylné od kogentních ustanovení tohoto zákona, resp. zda
kupující může nabýt vlastnické právo ke zboží před dobou uvedenou v § 443 obch.
zák. na základě písemného ujednání, v němž absentuje určení takového zboží
způsobilé jej odlišit od jiného zboží“ (první otázka).
b) „zda v případě převodu vlastnického práva k věci vyžaduje
investigativní aktivitu nabyvatele v zásadě jen ten stav, pokud jsou dány
zvláštní, nestandardní okolnosti, které musejí objektivně vyvolat pochybnosti o
vlastnickém právu převodce s tím, že za tento stav (resp. za zvláštní okolnost)
se nepovažuje, pokud převodce není detentorem převáděné věci“ (druhá otázka).
13. K otázce v pořadí první dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho
závěr o platnosti ujednání smlouvy o dílo odchylném od § 443 obch. zák. je v
rozporu s kogentním ustanovením § 444 obch. zák., neboť smlouva zboží
specifikuje pojmy „zboží“, „zařízení“ a „materiál“ a neumožňuje bližší
identifikaci zboží způsobilou odlišit je od jiného zboží, přestože zařízení je
jednotlivě určitelné a nezaměnitelně identifikované jedinečnými výrobními
čísly. Tím, že neposoudil toto ujednání jako neplatné, se měl odvolací soud
odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo
2870/2011. Dovolatelka dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe, např. podle
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, dopadá
následek absolutní neplatnosti i na odchýlení se od povinné písemné formy
právního úkonu.
14. Řešením druhé z otázek se měl odvolací soud odchýlit od závěrů
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, podle
nichž v případě převodu vlastnického práva investigativní aktivitu nabyvatele
vyžaduje v zásadě stav, kdy převodce není detentorem převáděné věci. Ve vztahu
k této otázce dovolatelka současně vytýká odvolacímu soudu, že pominul její
podání ze dne 8. 11. 2019, v němž zpochybňovala dobrou víru žalované i k
okamžiku složení zařízení na jejím pozemku, neboť namítla, že žalované nebyly
(a ani nemohly být) předány žádné dokumenty týkající se předmětného zařízení
(certifikáty, schémata, návody, prohlášení o shodě …), a že žalovaná nejméně do
18. 2. 2019 nevěděla, kdo zařízení na její pozemky složil. Dovolatelka
argumentuje, že je-li nezpochybnění dobré víry žalované ke dni složení zařízení
na jejím pozemku jedním ze základů napadeného rozhodnutí, bylo porušeno její
právo na spravedlivý proces.
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo dovolání
odmítnuto jako nepřípustné. Prosazuje názor, že napadené rozhodnutí na
předložených otázkách nezávisí, neboť nemají jakýkoliv vliv na právní závěr, že
předmětné zařízení nelze vydat. K první otázce podotýká, že zařízení bylo
smlouvou o dílo dostatečně specifikováno, nadto se požadavek písemné formy
podle § 444 obch. zák. týká toliko ujednání, nikoliv přesné specifikace
konkrétní věci. Druhá otázka podle jejího mínění s předmětnou věcí nijak
nesouvisí, protože neodpovídá skutkovým zjištěním, na nichž napadený rozsudek
spočívá. Žalovaná odmítá, že měla vynaložit investigativní aktivitu, neboť zde
nebyla dána žádná okolnost, která ji mohla vyvolat.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony],
dále jen „o. s. ř.“
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1, věta první). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) [odstavec 2].
20. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě na vydání věci, dovolání
přípustné není. Právní posouzení odvolacího soudu o tom, že primárnímu
(reivindikačnímu) žalobnímu nároku nelze vyhovět, stojí na dvou vedle sebe
stojících závěrech, totiž že a) zařízení se nejpozději od okamžiku zabudování
(zapojení) do systému elektrárny stalo součástí věci, jejímž vlastníkem je
žalovaná, není tedy samostatným předmětem vlastnického práva a není je možné
vydat, a b) žalovaná nabyla vlastnické právo k zařízení již k datu, kdy bylo
složeno na staveništi elektrárny.
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost
obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže
některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov.
obdobně již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné
pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např.
usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 19. 9. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). O takovou situaci jde též ve zde souzené věci, neboť
dovolatelka prostřednictvím předložených otázek a ostatně ani skrze související
argumentaci závěr uvedený shora pod písmenem a) nezpochybnila.
22. Prostřednictvím první otázky dovolatelka zpochybňuje též potvrzující
výrok napadeného rozsudku vztahující se k eventuálnímu žalobnímu žádání na
zaplacení peněžité částky, opřený o závěr, že žalovaná se nedopustila
protiprávního jednání, pročež jí nevznikla povinnost k náhradě škody. Proti
tomuto výroku brojí též prostřednictvím druhé otázky.
23. Pro řešení druhé otázky Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledává.
24. Je tomu tak v prvé řadě proto, že od rozsudku ze dne 31. 7. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce dobré
víry žalobce ve stav zapsaný ve veřejném seznamu (§ 984 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ nebo „nový občanský zákoník“),
se odvolací soud striktně vzato odchýlit nemohl. Jednak se v něm Nejvyšší soud
zabýval výkladem pojmu dobré víry v poměrech nového občanského zákoníku
(odvolací soud však postupoval podle § 446 obch. zák. a aplikace tohoto
ustanovení nebyla dovoláním zpochybněna), jednak (a to především) bylo toto
rozhodnutí zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS
3644/19, z důvodu ústavně diskonformního řešení otázky související s dobrou
vírou.
25. Právním názorem, podle něhož není-li tu objektivně pochybnost o
právu prodávajícího věc převést, resp. nejsou-li dány zvláštní, nestandardní
okolnosti, nelze klást na investigativní aktivitu nabyvatele stejné nároky,
jako když tu objektivní pochybnosti jsou, se ostatně odvolací soud neodchýlil
ani od těch judikatorních závěrů, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou
dobrověrného nabytí od nevlastníka podle § 446 obch. zák. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi přijaté k tomuto ustanovení vycházel z názoru formulovaného
Ústavním soudem, že § 446 obch. zák. významným způsobem zasahuje do ústavně
zaručeného práva vlastnit majetek, při jeho aplikaci je tedy nezbytné striktně
vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno,
a z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry
nabyvatele (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl.
ÚS 75/04, uveřejněný pod č. 452/2006 Sb.). Ve vazbě na to Nejvyšší soud
opakovaně zdůrazňuje, že v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího
sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny
dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně
oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti
skutečně v dobré víře (srovnej např. rozsudky ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32
Odo 1411/2005, ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a ze dne 28. 1.
2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, a usnesení ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo
2806/2007, a ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1543/2015). S těmito závěry
právní názor vyslovený odvolacím soudem v rozporu není.
26. Otázku, zda pochybnost o dobré víře žalované mohla vzbudit
skutečnost, že převodce není detentorem převáděné věci, nelze obecně
zodpovědět, neboť její řešení bude vždy záležet na okolnostech konkrétního
případu. Tak argument, že převodce není detentorem převáděné věci, neodráží v
poměrech předmětného sporu dostatečně skutečnost, že zařízení dodal žalobkyni
přímo sám subdodavatel zhotovitele. Úvaha, na jejímž základě odvolací soud
uzavřel, že tato skutečnost z objektivního hlediska sama o sobě pochybnosti o
oprávnění zhotovitele nakládat s dodávaným zařízením nevyvolává, není
nepřiměřená. Je třeba připomenout, že právní otázka, ať již otázka hmotného či
procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li
na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li
její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo
3538/2016).
27. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky
první. Právní názor, že požadavek písemné formy zakotvený v § 444 obch. zák. se
má vztahovat též na specifikaci předmětu koupě, který má kupující nabýt do
vlastnictví před okamžikem stanoveným v § 443 obch. zák., v dovolatelkou
odkazovaných rozhodnutí obsažen (ani implicite) není. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo
2870/2011 se Nejvyšší soud vyjadřoval k následkům ujednání, jímž se strany
odchýlí od kogentního ustanovení, a v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 433/2015 se
zabýval otázkou, zda se požadavek formy stanovený zvláštním zákonem pro
uzavření určité smlouvy vztahuje též na dohodu o její změně. Otázku výkladu §
444 obch. zák. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil; tohoto
ustanovení se dotkl pouze v usnesení ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo
1009/2007, aniž se zabýval jeho výkladem. Lze tedy uzavřít, že napadené
rozhodnutí ve výroku o žalobě na peněžité plněné závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
28. Podle § 409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající
zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do
množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se
zavazuje zaplatit kupní cenu.
29. Ustanovení § 443 obch. zák. kupující nabývá vlastnického práva ke
zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno (odstavec 1). Před předáním nabývá
kupující vlastnického práva k přepravovanému zboží, když získá oprávnění
zásilkou nakládat (odstavec 2).
30. Podle § 444 obch. zák. strany si mohou písemně dojednat, že kupující
nabude vlastnické právo před dobou uvedenou v § 443 obch. zák., jestliže
předmětem koupě je zboží jednotlivě určené nebo zboží určené podle druhu a v
době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného
zboží, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu
sděleným kupujícímu.
31. Základním obsahem kupní smlouvy podle ustanovení § 409 a násl. obch.
zák. je závazek prodávajícího dodat kupujícímu zboží (movitou věc), které musí
být ve smlouvě určeno, buď konkrétním uvedením jednotlivé věci nebo určením
druhu a množství, převést na něho vlastnické právo k tomuto zboží a závazek
kupujícího zaplatit kupní cenu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003).
32. Z otázky, jak ji dovolatelka vymezila, a ze související dovolací
argumentace je patrno, že dovolatelka požadavek na písemnou formu nevztahuje ke
sjednání způsobu, jakým má být zboží označeno, popřípadě ke sdělení tohoto
způsobu prodávajícím kupujícímu, nýbrž k samotnému označení zboží, a vychází
přitom z názoru, že zboží má být stanoveným způsobem označeno přímo v ujednání,
že kupující nabude vlastnické právo před dobou uvedenou v § 443 obch. zák., pro
které § 444 obch. zák. stanoví písemnou formu. V uvedeném názoru se ale mýlí.
33. Účelem a smyslem kogentního ustanovení § 444 obch. zák. (viz § 263
odst. 1 obch. zák.) je docílit stavu, v němž bude předmět koupě v okamžiku, kdy
má kupující dle smlouvy nabýt vlastnické právo (sic!), dostatečně odlišitelný
od jiného zboží. Musí být totiž určitelné, kterou věc prodávajícího ze svého
majetku pozbývá, resp. kterou věc kupující do svého majetku nabývá.
34. Samotná dikce tohoto ustanovení pojí požadavek písemné formy jen se
samotným odchylným ujednáním o okamžiku nabytí vlastnického práva kupujícím a
nikoliv též na dostatečné označení převáděného zboží v době přechodu
vlastnického práva, coby jeden z předpokladů, za jejichž splnění lze (platně)
odchylku sjednat. Opačný výklad by pak byl v rozporu s účelem a smyslem tohoto
ustanovení, počítá-li § 444 obch. zák. s tím, že si strany mohou ujednat
dřívější okamžik nabytí vlastnického práva rovněž u věcí genericky určených.
Tento typ věci přitom nelze a priori specifikovat, neboť by již nešlo o určení
předmětu koupě druhem (k tomuto vymezení předmětu koupě srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5388/2015). Účelu ustanovení § 444 obch. zák. může být dosaženo i jinak než v
písemné formě, např. uložením předmětu koupě určeného druhem odděleně od jiných
věcí téhož druhu, sjednaným mezi stranami, popř. sděleným kupujícímu
prodávajícím.
35. Týž názor vyplývá, byť jen nepřímo, z komentářové literatury. Tomsa,
M. in ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. 13. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2010, komentář k § 444 obch. zák., uvádí, že ujednání, že
kupující nabude vlastnické právo před předáním zboží, musí mít písemnou formu.
Druhou (sic!) podmínkou, kterou strany nemohou dohodou vyloučit, je možnost
objektivně identifikovat zboží, ke kterému přechází vlastnické právo. To je
splněno bez dalšího, jde-li o věc jednotlivou, odlišenou od jiných, tedy
originál nebo věc s individuálním znakem (např. vyraženým výrobním číslem) a
takto ve smlouvě a při plnění určenou věc. V ostatních případech musí být zboží
označeno tak, aby bylo odlišeno od jiného zboží tohoto druhu.
36. Byl-li proto ve zde souzené věci okamžik převodu vázán na moment
složení věci (zboží, materiálu) na staveništi objednatele a takové ujednání
bylo učiněno v písemné formě, bylo požadavkům ustanovení § 444 obch. zák.
učiněno zadost.
37. Napadené rozhodnutí však přesto nemůže obstát. Podle § 242 odst. 3
věta druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud tak činí z úřední povinnosti, i když dovolatel takové
vady nenamítal. Ve zde souzené věci dovolatelka zatížení řízení vadou vytkla a
učinila tak důvodně.
38. Odvolací soud založil své závěry o dobré víře na straně žalované
mimo jiné na argumentu, že žalobkyně k datu složení zařízení na pozemku
žalované žádné pochybnosti o její dobré víře netvrdila a tyto vztahovala
výhradně k datu sepisu protokolu o předání zařízení ze dne 19. 2. 2019, mimo
samotný fakt, že zařízení na staveniště nedodal zhotovitel, ale ona.
Dovolatelka opodstatněně poukazuje na to, že ve svém podání ze dne 8. 11. 2019
(srov. č. l. 53 spisu) předložila tvrzení, že žalovaná nemohla být v dobré víře
mimo jiné z toho důvodu, že jí nebyly (a ani nemohly být) předány žádné
dokumenty týkající se předmětného zařízení (certifikáty, schémata, návody,
prohlášení o shodě …). Argument odvolacího soudu tedy neobstojí, což platí bez
zřetele na to, že dovolatelka tuto námitku v odvolání nezopakovala ani
nezmínila; z ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud
zásadně není při své přezkumné činnosti vázán uplatněnými odvolacími důvody.
Platí přitom i pro odvolací soud (§ 211 o. s. ř.), že soud při hodnocení důkazů
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci.
39. Tím, že uvedené tvrzení při svých úvahách pominul, odvolací soud
zatížil řízení vadou, která obecně vzato mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. V každém případě je třeba náležitě se vypořádat s otázkou,
zda skutečnost, že zařízení bylo na pozemku žalované složeno bez dokladů, které
se k němu vztahují, mohla v poměrech zde souzené věci (tj. zejména se zřetelem
na to, že zařízení bylo na pozemku složeno za účelem jeho následného užití k
provedení díla) zavdat objektivní důvod k sebemenším pochybnostem o právu
zhotovitele zařízení převést.
40. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, s jakým výsledkem
má být takové posouzení provedeno; je zapotřebí je provést a Nejvyšší soud,
jenž je soudem výlučně přezkumným, nemůže být prvním soudem v tomto řízení,
který tak učiní.
41. Jestliže se odvolací soud s touto otázkou nevypořádal, nemůže být
právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, úplné a tudíž ani
správné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
42. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o
zamítnutí žaloby na zaplacení peněžité částky není z uvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto výroku podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta
třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v dotčené části i toto rozhodnutí a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
43. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu