32 Cdo 433/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobkyně STAVOPLAST KL spol. s r. o., se sídlem ve Stachách 266, PSČ 384 73,
identifikační číslo osoby 40740056, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, PSČ 110 00, proti žalovanému
Městu Kašperské Hory, se sídlem v Kašperských Horách, Náměstí 1, PSČ 341 92,
identifikační číslo osoby 00255645, zastoupenému JUDr. Karlem Baumrukem,
advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, PSČ 339 01, o zaplacení 7 138
920,55 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 7 C 16/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2014, č. j. 25 Co 120/2013-562, a proti
doplňujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2014, č. j. 25 Co
120/2013-578, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2014, č. j. 25 Co
120/2013-562, v prvním výroku v prvním a ve čtvrtém odstavci, ve třetím výroku
v prvním a ve čtvrtém odstavci a ve čtvrtém výroku se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 1. 8. 2011, č. j. 7 C 16/2007-389, ve
znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2012, č. j. 7 C 16/2007-430, a
doplňujícího rozsudku ze dne 12. 12. 2012, č. j. 7 C 16/2007-493, uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 371 653 Kč s příslušenstvím, zamítl
žalobu o zaplacení částky 3 767 267,55 Kč (výrok pod bodem I.), uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni na úrocích z prodlení se zaplacením pozastávky od
14. 6. 2005 do 20. 10. 2005 částku 55 945,36 Kč (výrok pod bodem II.), uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni smluvní pokutu za prodlení se zaplacením
pozastávky ve výši 115 325,94 Kč (výrok pod bodem III.), uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni smluvní pokutu za prodlení se zaplacením zbývající ceny díla
ve výši 0,05 % denně z částky 3 371 653 Kč od 8. 2. 2005 do zaplacení a co do
části smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 5 114 279,75 Kč od 8. 2.
2005 do 1. 3. 2005, z částky 5 078 814,65 Kč od 2. 3. 2005 do 6. 9. 2005 a z
částky 3 767 267,55 Kč od 7. 9. 2005 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod
bodem IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V.). Rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 25 Co 120/2013-562, Krajský soud v Plzni k
odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v
části, kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 3 134 276,10 Kč s
příslušenstvím (první výrok, první odstavec) a úroku z prodlení z částky 237
376,98 Kč od 28. 4. 2005 do zaplacení ve výši mezi požadovaným úrokem z
prodlení a úrokem z prodlení ve výši 2,5 % z částky 237 376,98 Kč od 28. 4. 2005 do zaplacení (první výrok, třetí odstavec), změnil tak, že žalobu zamítl,
a v části, kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 237 376,98 Kč s 2,5%
úrokem z prodlení od 27. 4. 2005 do zaplacení (první výrok, druhý odstavec) a
kterou byla žaloba o zaplacení částky 3 767 267,55 Kč zamítnuta (první výrok,
čtvrtý odstavec), jej potvrdil, ve výrocích pod body II. a III. jej změnil tak,
že žalobu o zaplacení částek 55 945,36 Kč a 115 325,94 Kč zamítl (druhý výrok),
ve výroku pod bodem IV. v části, kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení
smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 0,05 % denně z
částky 3 134 276,10 Kč od 8. 2. 2005 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu
zamítl (třetí výrok, první odstavec), v části, kterou byla zamítnuta žaloba o
zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 237 376,98 Kč od 8. 2. 2005 do 28. 5. 2014, jej změnil tak, že žalobě vyhověl (třetí výrok, druhý
odstavec), a v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty
ve výši 0,05 % denně z částky 237 376,98 Kč od 28. 5. 2014 do zaplacení (třetí
výrok, třetí odstavec), z částky 5 114 279,75 Kč od 8. 2. 2005 do 1. 3. 2005, z
částky 5 078 814,65 Kč od 2. 3. 2005 do 6. 9. 2005 a z částky 3 767 267,55 Kč
od 7. 9. 2005 do zaplacení (třetí výrok, čtvrtý odstavec), jej potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 25 Co 120/2013-578, Krajský
soud v Plzni zamítl žalobu o zaplacení částky 288 548,29 Kč (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 12. 1. 2004 uzavřeli žalobkyně jako zhotovitel a žalovaný jako
objednatel smlouvu o dílo, kterou se žalobkyně pro žalovaného zavázala zhotovit
stavbu domu s pečovatelskou službou včetně vypracování dokumentace pro
provedení stavby a dokumentace skutečného provedení stavby (dále též jen
„smlouva o dílo“ nebo „smlouva“). V článku III. bodě 11 smlouvy strany
ujednaly, že objednatel je oprávněn změnit rozsah díla. Zhotovitel se zavazuje
souhlasit s jakýmikoliv úpravami v předmětu smlouvy učiněnými objednatelem, tj. omezením či rozšířením předmětu smlouvy, dle konkrétních požadavků objednatele,
a to i v průběhu zhotovování díla. Tyto změny musí být požadovány v dostatečném
časovém předstihu a budou sjednány písemnými změnami smlouvy. 2) Cena díla byla sjednána částkou 57 335 942 Kč včetně DPH a byla stanovena
jako nejvýše přípustná. V článku IX.
bodech 2, 3 a 4 smlouvy se strany mimo
jiné dohodly, že celková smluvní cena bude vždy upravena odečtením veškerých
nákladů na provedení těch částí díla, které objednatel nařídil formou méněprací
neprovádět. Náklady na méněpráce budou odečteny ve výši součtu veškerých
odpovídajících položek a nákladů neprovedených dle položkového rozpočtu nebo
smlouvy. Celková smluvní cena bude vždy upravena započtením veškerých nákladů
na provedení těch částí díla, které objednatel nařídil formou víceprací
provádět nad rámec množství a kvality uvedené v projektové dokumentaci nebo
položkovém rozpočtu. Náklady na vícepráce budou účtovány podle veškerých
odpovídajících jednotkových cen položek a nákladů dle položkového rozpočtu nebo
smlouvy. Oceňování případných víceprací, u kterých nelze využít jednotkových
cen, bude provedeno dle jednotkových cen Katalogu popisů a směrných cen
stavebních prací ÚRS Praha, a. s. Ocenění provedení těch částí díla, které
objednatel nařídil formou méněprací neprovádět anebo formou víceprací provádět
nad rámec množství nebo kvality uvedené v projektové dokumentaci nebo
položkovém rozpočtu, je zhotovitel povinen provést ve formuláři víceprací nebo
méněprací, který tvoří přílohu j) smlouvy. Zhotovitel je oprávněn zahájit
provádění víceprací až po potvrzení tohoto formuláře objednatelem. 3) V průběhu provádění stavby došlo ke změnám díla oproti původní projektové
dokumentaci, avšak dopad změn na celkovou cenu díla strany nesjednaly. 4) Žalobou ze dne 27. 9. 2006 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 7 138 920,55
Kč, která je doplatkem ceny díla a zahrnuje náklady na změny díla provedené
žalobkyní na objednávku žalovaného, a dále zaplacení smluvní pokuty za prodlení
s výplatou pozastávek a se zaplacením doplatku ceny díla. V průběhu odvolacího
řízení žalobkyně rozšířila žalobu o částku 288 548,29 Kč, která představuje daň
z přidané hodnoty, o níž se zvýšila cena díla v důsledku změny zákonné úpravy
(zvýšená daň činila 525 925,27 Kč, v původní žalobě žalobkyně uplatnila pouze
237 376,98 Kč). Odvolací soud usnesením ze dne 26. 5. 2014 změnu žaloby
připustil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého
smluvní strany ve smlouvě jednoznačně stanovily podmínky, za nichž je možné
navyšovat či snižovat cenu díla, a stanovily i postup, jakým má být dohody o
změně ceny díla dosaženo, a též „následek, resp. řešení pro případ, že se
takovou dohodu uzavřít nepodaří“, tj. že zhotovitel v tomto případě není
oprávněn zahájit provádění víceprací. Takové ujednání podle názoru odvolacího
soudu „nahrazuje použití“ § 549 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Aplikace § 549 obch. zák. by byla namístě pouze za předpokladu, že by smlouva postup týkající se
změny ceny díla neupravovala. Jestliže tedy strany v průběhu provádění díla
jednaly o změnách, bylo jejich povinností postupovat v souladu se smluvním
ujednáním. Nepostupoval-li zhotovitel smlouvou sjednaným způsobem, nedošlo ke
změně smlouvy a nemůže se zaplacení zvýšené ceny díla domáhat.
Jelikož žalovaný
nebyl v prodlení s doplacením ceny díla (s výjimkou částky 237 376,98 Kč
odpovídající zvýšené dani z přidané hodnoty, kterou odvolací soud žalovanému
uložil žalobkyni zaplatit), nelze ho zavázat k zaplacení smluvní pokuty a úroku
z prodlení s doplacením ceny díla. Odvolací soud poukázal na to, že smluvní ujednání upravující způsob provádění
změn je pro žalovaného zásadní, neboť žalovaný je veřejnoprávní korporací,
která hospodaří s veřejnými prostředky. Prostředky na předmětnou investici byly
zajištěny v rozhodujícím rozsahu formou dotace. Odkazuje na zákon č. 137/2006
Sb., o veřejných zakázkách, podle kterého veřejná zakázka musí být realizována
na základě písemné smlouvy, odmítl argumentaci žalobkyně, že písemně uzavřenou
smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit jinou formou,
není-li včas namítána relativní neplatnost. Uplatnila-li žalobkyně částku 288 548,29 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty
ze zdanitelného plnění provedeného v roce 2004 až v roce 2014, přičemž
závěrečné vyúčtování kompletního provedení díla bylo učiněno fakturou ze dne
17. 1. 2005, a namítl-li žalovaný promlčení, nemohl odvolací soud s odkazem na
§ 387 odst. 1 a na § 397 obch. zák. tuto částku žalobkyni přiznat. Proti rozsudku a doplňujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání (výslovně proti všem výrokům), majíc za to, že napadená rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které jsou dovolacím soudem
rozhodovány rozdílně, a otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Otázky hmotného práva, které jsou podle dovolatelky v dosavadní rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešeny rozdílně, zní:
1) Aplikuje se § 549 odst. 1 obch. zák. v případech, kdy smluvní strany mezi
sebou sjednaly vícepráce či méněpráce, avšak současně nesjednaly konkrétně vliv
těchto víceprací či méněprací na cenu díla? 2) Má skutečně projevená vůle smluvních stran přednost před formálním pojetím
postupu upraveného ve smlouvě? 3) Může i v případě nedostatku formy sjednané ve smlouvě pro sjednání víceprací
či méněprací skutečně projevená vůle smluvních stran tento nedostatek
absorbovat a zhojit? 4) Má jednání smluvních stran, které po uzavření smlouvy projevily vůli smlouvu
změnit ve vztahu k provedení víceprací či méněprací, avšak při tomto projevu
vůle nedodržely formu a postup sjednaný ve smlouvě, právní důsledky a vliv na
výši povinnosti objednatele uhradit smluvní cenu díla? Otázky hmotného práva, které podle dovolatelky dosud nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešeny, zní:
5) Lze měnit smlouvu uzavřenou v písemné formě na základě zadání podle zákona
č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, i jinou formou než písemnou,
resp. lze na takovouto smlouvu aplikovat závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v
nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11?
6) Může být úspěšná námitka promlčení uplatněná žalovaným ve vztahu k části
nároku, když tato námitka se týká části nároku, kterou dovolatelka v průběhu
řízení správně vyčíslila v důsledku opravy početní chyby uvedené v žalobě,
ačkoliv nárok jako takový byl dovolatelkou uplatněn od počátku již v žalobě? Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo
214/2003, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1818/2011, které
jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na jeho webových stránkách, dovolatelka zdůrazňuje, že ve smlouvě o dílo
nebyla vyloučena ani omezena aplikace § 549 obch. zák. V případě, kdy obě
strany po uzavření smlouvy o dílo projevily vůli smlouvu „modifikovat o
vícepráce a méněpráce, pouze v odlišné formě než predikované Smlouvou o dílo“,
má podle dovolatelky takový projev vůle právní důsledky a žalované vznikla
povinnost doplatit dovolatelce cenu díla. Dohodly-li se strany na změně díla,
avšak nesjednaly konkrétně změnu ceny, musí se v takovém případě aplikovat §
549 obch. zák. Závěr odvolacího soudu, podle kterého mezi stranami nedošlo ke změně smlouvy
pouze z důvodu nedodržení sjednané formy, je dle mínění dovolatelky ryze
formalistický a nezohledňuje „stávající praxi panující zejména ve stavebnictví,
kdy dohody o provedení víceprací, resp. změny smlouvy o dílo bývají vlivem
časového tlaku obsaženy v méně formálně pojatých dokumentech“. I když je tento
formalistický přístup zastáván též v dovolatelkou citované judikatuře
Nejvyššího soudu, neodpovídá modernímu trendu prosazovanému v judikatuře
Ústavního soudu (nálezy ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2221/08, a ze
dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11). Princip „pacta sunt servanda“ je veden
autonomií vůle smluvních stran, samotná forma projevu vůle je pak spíše
podružná. I s ohledem na ustálenou judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 3681/2011) tak lze podle dovolatelky konstatovat, že „vůle stran
absorbuje a zhojí případné nedostatky formy uvedené nejen v ustanovení čl. IX. odst. 4. Smlouvy o dílo, nýbrž i v ustanovení čl. III. odst. 11. Smlouvy o
dílo, případně čl. XXXI. odst. 3. Smlouvy o dílo“. Měl-li žalovaný v úmyslu
nechat dovolatelku provést sjednané změny díla a pak je s odůvodněním, že
nebyla dodržena smlouvou o dílo předpokládaná forma, neuhradit, jde o jednání
odporující zásadám poctivého obchodního styku, které v souladu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011, nepožívá
právní ochrany. Dovolatelka má za to, že odvolací soud chybně aplikoval zákon č. 137/2006 Sb.,
když smlouva o dílo byla uzavřena za účinnosti zákona č. 199/1994 Sb., o
zadávání veřejných zakázek.
Zákon o zadávání veřejných zakázek se v daném
případě uplatnil pouze do okamžiku uzavření smlouvy o dílo, od tohoto okamžiku
se „zákonný rámec přesunul ryze do oblasti úpravy obsažené v obchodním zákoníku
a zákon o zadávání veřejných zakázek již nadále právní režim Smlouvy o dílo
nikterak nereguloval“. Změna smlouvy o dílo tudíž (v souladu se závěry nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32
Cdo 3681/2011) mohla být platně učiněna v jiné než písemné formě. Za nesprávný považuje dovolatelka též závěr odvolacího soudu, podle něhož je
právo na zaplacení částky 288 548,29 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ze
zdanitelného plnění provedeného v roce 2004 promlčeno. Dovolatelka totiž toto
právo uplatnila již v původní žalobě, v níž uvedla, že „v průběhu provádění
stavby došlo přijetím nového zákona o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb., s
účinností od 1. 5. 2004 ke snížení základní sazby DPH z 22 % na 19 % a rovněž k
přeřazení některých dodávek zboží a služeb ze snížené do základní sazby. Tyto
změny je nutné zohlednit při vyúčtování stavby DPS Kašperské Hory.“
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud oba napadené rozsudky odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje oba rozsudky odvolacího soudu za
správné a dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné. Žalovaný proto navrhuje,
aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné
zamítl. Se zřetelem k době vydání napadených rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu § 243c
odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti
dovolání. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř.
může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen
ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení
téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže
časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník
2000, pod číslem 138). Potvrdil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 28. 5. 2014
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v části, kterou byl
žalovaný zavázán k zaplacení částky 237 376,98 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od
27. 4. 2005 do zaplacení, a ve výroku IV. v části, kterou byla zamítnuta žaloba
o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 237 376,98 Kč od 8. 2. 2005 do 28. 5. 2014, jej změnil tak, že žalobě vyhověl, nemohla být žalobkyni
způsobena žádná újma na jejích právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení
rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, který pro ni byl příznivý, a k jeho
změně v rozsahu, který pro ni byl nepříznivý. Přitom dovolatelka nebrojí, že
odvolací soud měl rozhodnout jinak, a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí
odvolacího soudu není přípustné (srov. § 236 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání
nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku ze
dne 28. 5. 2014 v prvním výroku ve druhém odstavci a ve třetím výroku ve druhém
odstavci, podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti rozsudku ze dne 28. 5. 2014 v
prvním výroku ve třetím odstavci, ve druhém výroku a ve třetím výroku ve třetím
odstavci, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům
chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit,
neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b
odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených
náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku ze dne
28. 5. 2014 v prvním výroku ve třetím odstavci, ve druhém výroku a ve třetím
výroku ve třetím odstavci, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl. Nejvyšší soud nemohl dovodit přípustnost dovolání ve vztahu k šesté otázce (jež
měla být řešena v doplňujícím rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 6.
2014) na
základě námitky dovolatelky, která nezahrnuje žádnou otázku procesního či
hmotného práva a podle níž dovolatelka v průběhu řízení pouze správně vyčíslila
část nároku v důsledku opravy početní chyby uvedené v žalobě, ačkoliv nárok
jako takový byl dovolatelkou uplatněn od počátku již v žalobě. Touto námitkou
totiž dovolatelka jen zpochybňuje ze spisu jasně se podávající skutečnost, že v
původní žalobě se domáhala zaplacení daně z přidané hodnoty pouze ve výši 237
376,98 Kč a zbývající část daně ve výši 288 548,29 Kč uplatnila až v průběhu
odvolacího řízení. Otázku promlčení práva na zaplacení částky 288 548,29 Kč přitom odvolací soud
posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou zejména
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1203/2007, a v
jeho dalších rozhodnutích ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, ze
dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo
2180/2010, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, ze dne 21. 3. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, která se sice týkají občanskoprávních vztahů, ale
jejichž závěry jsou plně použitelné i pro obchodní závazkové vztahy. Ve vztahu ke druhému výroku doplňujícího rozsudku ze dne 19. 6. 2014
dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a
nesprávnost rozhodnutí. Proti tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv
argumentace. Uvedený nedostatek, jenž brání pokračování v dovolacím řízení,
přitom již nelze z důvodu marného uplynutí lhůty k podání dovolání odstranit. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání proti doplňujícímu rozsudku
odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2014 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou
otevřené otázky výkladu § 549 obch. zák., neboť odvolací soud se při řešení
této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pro
řešení dovolatelkou otevřené otázky, zda dohoda o změně smlouvy o dílo uzavřené
mezi zadavatelem veřejné zakázky a uchazečem o veřejnou zakázku musí mít
písemnou formu, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Dovolání je důvodné. 1) K výkladu § 549 obch. zák. Podle § 549 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení
rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen
zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na
rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou
(odstavec 1). Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její
důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo
sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných
nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2). Konstantní judikatura Nejvyššího soudu ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou
cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) podle §
549 obch. zák.
vyžaduje existenci předchozí dohody objednatele a zhotovitele na
vlastním rozšířením díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohody o změně
smlouvy o dílo (srov. např. rozsudky ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo
214/2003, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, a ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007). V návaznosti na to Nejvyšší soud v řadě
rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007,
nebo rozsudky ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009)
dospěl k závěru, že plnění z titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy není
ani bezdůvodným obohacením objednatele na úkor zhotovitele, neboť v takovém
případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
upravených v § 451 a § 454 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), jelikož v takovém případě
nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u
něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. V dovolatelkou shora citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1818/2011 Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého sjednáním důsledků změny díla na
výši jeho ceny ve smyslu § 549 odst. 2 obch. zák. je třeba rozumět dohodu o
konkrétním snížení či zvýšení ceny díla (o jeho nové ceně) nebo alespoň
stanovení způsobu určení příslušné změny ceny. Upravují-li ujednání smlouvy o
dílo toliko postup, jímž lze dospět k dohodě o změně ceny díla, nikoliv řešení
pro případ, že se takovou dohodu při sjednání změny díla uzavřít nezdaří, nejde
o ujednání, jímž by strany § 549 odst. 2 obch. zák. vyloučily či se od něho
odchýlily. Považoval-li odvolací soud článek IX. body 2, 3 a 4 smlouvy o dílo za ujednání,
které vylučuje použití § 549 obch. zák., odchýlil se od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, neboť v tomto článku, jak správně konstatoval odvolací
soud, se smluvní strany pouze dohodly na postupu, jímž lze dospět k dohodě o
změně ceny díla, nikoliv přímo na způsobu určení změny ceny díla, k níž mělo
bez dalšího dojít již v důsledku uzavření dohody o změně díla. Lze tedy
uzavřít, že aplikace § 549 obch. zák. nebyla smlouvou o dílo vyloučena. V důsledku nesprávného závěru, podle kterého nelze v daném případě § 549 obch. zák. použít, odvolací soud dále nezkoumal, zda mezi stranami došlo k platnému
uzavření dohody o změně díla, jejíž existence je nezbytná k tomu, aby požadavek
dovolatelky na zaplacení ceny za vícepráce byl důvodný. Právní posouzení, k
němuž odvolací soud dospěl, je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
2) K požadavku na formu dohody o změně smlouvy o dílo
Smlouva o dílo byla uzavřena za účinnosti zákona č. 199/1994 Sb., který pro
její uzavření vyžadoval písemnou formu (§ 68 odst. 1 zákona). Rovněž v § 66
odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, který s účinností od 1.
5. 2004 nahradil zákon č. 199/1994 Sb., a v 7 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb.,
který nabyl účinnosti od 1. 7. 2006 a který zrušil zákon č. 40/2004 Sb., byla
pro smlouvu mezi zadavatelem a dodavatelem, jejímž předmětem je úplatné
poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací,
vyžadována písemná forma.
Konstantní judikatura Nejvyšší soudu je zajedno v tom, že obsahuje-li písemně
uzavřená smlouva (uzavřená v režimu obchodního zákoníku) ustanovení, že může
být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna
nebo zrušena pouze písemně. Případná konkludentní dohoda by tedy neměla formu
sjednanou účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního
úkonu je důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, neuplatní
se § 267 obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně
právních vztahů, je-li důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z
nich. Je proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních
úkonů obsažená v § 40a obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 30. 3. 2010, sp.
zn. 32 Cdo 4167/2008, nebo dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 32 Cdo
3681/2011).
Tento závěr však platí pouze v případě nedodržení písemné formy, kterou
vyžadovala dohoda účastníků, nikoliv v případě nedodržení písemné formy, kterou
vyžaduje zákon (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn.
32 Cdo 4927/2015). Je tomu tak proto, že relativní neplatnost podle § 40a obč.
zák. se výslovně týká pouze právních úkonů neučiněných v písemné formě, kterou
vyžaduje dohoda účastníků, nikoliv právních úkonů neučiněných v písemné formě
vyžadované zákonem. Dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
1264/11 ostatně výslovně stanoví, že závěr, podle kterého písemně uzavřenou
smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou
(např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní
neplatnost, se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon. Již v
rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006, Nejvyšší soud formuloval
a odůvodnil závěr, podle kterého v případech, kdy zákon stanoví pro uzavření
smlouvy písemnou formu, nelze takovou smlouvu zrušit ústně, popř. konkludentním
projevem, ale tento úkon je možné provést jen v písemné formě, a to i s
přihlédnutím k obecnému pravidlu obsaženému v § 40 odst. 2 obč. zák., podle
něhož písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně, a k
tomu, aby event. nebyla takto obcházena kogentní úprava vyžadující u některých
smluv písemnou formu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jedním z účelů právní
úpravy týkající se veřejných zakázek je zajištění hospodárnosti, efektivnosti a
účelnosti nakládání s veřejnými prostředky založené mj. na principu
transparentnosti, tj. průhlednosti procesu veřejného investování (srov. např.
rozsudky ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 212/2006, a ze dne 30. 7. 2013, sp.
zn. 33 Cdo 594/2012). Požadavek písemné formy smlouvy, jíž se veřejná zakázka
realizuje, je jedním z projevů tohoto principu. Naopak názor dovolatelky, podle
něhož se zákon o zadávání veřejných zakázek v daném případě uplatní pouze do
okamžiku uzavření smlouvy o dílo, je s tímto principem ve zjevném rozporu, a
proto se s ním nelze ztotožnit. Dohoda o změně smlouvy o dílo uzavřené mezi
zadavatelem veřejné zakázky a uchazečem o veřejnou zakázku, pro jejíž uzavření
zákon vyžaduje písemnou formu, tudíž musí být podle § 40 odst. 2 obč. zák.
uzavřena taktéž v písemné formě, a to pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 40
odst. 1 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého „ke změně smlouvy ústní formou nemůže
dojít ani tam, kde zákon povinnost písemné formy stanoví“, je tak správný.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2014 v prvním výroku v prvním a ve
čtvrtém odstavci a ve třetím výroku v prvním a ve čtvrtém odstavci podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého čtvrtého výroku o náhradě
nákladů řízení, a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude především zabývat tím, zda byla mezi
stranami uzavřena platná písemná dohoda o změně díla. Jde-li o dovolatelkou
zmiňované zápisy ve stavebním deníku, neopomene závěry učiněné v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006. Při posouzení
důsledků neoznačení změny smlouvy číslem takové změny (ačkoliv tak mělo být
podle smlouvy učiněno) zohlední závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usnesení
ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2925/2015. Dojde-li odvolací soud k závěru,
že strany platnou dohodu o změně díla neuzavřely, vypořádá se též s námitkou
dovolatelky poukazující na to, že jednání žalovaného je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu