30 Cdo 5388/2015

30 Cdo 5388/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce

Mgr. B. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 1,

Václavské náměstí 18, proti žalovaným 1) PhDr. J. P., a 2) B. V., zastoupené

Mgr. Monikou Hofmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51, o

určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C

307/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

10. března 2015, č. j. 15 Co 480/2014-250, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2015, č. j. 15 Co

480/2014-250, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu

řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.

března 2014, č. j. 28 C 307/2012-184, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5.

května 2014, č. j. 28 C 307/2012-189, zamítl žaloby na určení, že (s odkazem na

žalobní návrh) označené movité věci byly ke dni úmrtí B. V., zemřelého dne 17.

února 2012, ve společném jmění uvedeného zůstavitele a žalované 2) (výrok I.),

a na určení, že označená kupní smlouva o prodeji movitých věcí je neplatná

(výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze

dne 10. března 2015, č. j. 15 Co 480/2014-250, rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku II. potvrdil a ve výroku I., jakož i v akcesorických nákladových

výrocích III. a IV., jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o rozsudečný výrok II., jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně

v jeho meritorním výroku I. (ohledně určení, že označené mobilie byly k datu

úmrtí B. V. ve společném jmění tohoto zůstavitele a žalované 2), odvolací soud

vyložil, že se „nemůže ztotožnit se soudem I. stupně v závěru, že předmět kupní

smlouvy je v daném případě určen dostatečně určitě tak, aby projev vůle stran

byl seznatelný i pro třetí osoby. Nelze totiž připustit, aby v případě právního

úkonu byl jeho předmět specifikován až dodatečně, navíc v daném případě

výslechy účastníků kupní smlouvy (žalovaných) či osobou majících zájem na

stejném výkladu (manžela žalovaného).“ Dále uvedl, že „V daném případě nejde o

určení úhrnné, tedy jak věci stojí a leží, a to ani s ohledem na to, že kupní

cena byla stanovena celkovou částkou, neboť úhrnné vymezené předmětu koupě

předpokládá absenci určení podle konkrétních nezaměnitelných znaků a nejde o

převod veškerých movitých věcí nacházejících se v domě. Takový závěr neodpovídá

dalšímu jejich vymezení, ani vůli účastníků daného právního vztahu. Navíc lze

připustit úhrnné určení předmětu koupě – jen za situace, kdy z okolností

případu je nepochybné, jaká blíže nespecifikovaná množina (jaký úhrn, soubor) –

byla dohodou účastníků převáděna (převáděn).“ Odvolací soud uzavřel, že „Místo

a druh však nejsou postačujícími kritérii pro předmět koupě za situace, kdy

nejde o nedílný soubor věcí, ale o věci, které se vyznačují individuálními

vlastnostmi, a je třeba je identifikovat nezaměnitelně. Nejde ani o věci

hromadné či druhové – zn. počtem (váhou), druhem a místem, apod. Z vůle stran

neplyne záměr převést veškeré movité předměty, ale jen některé, které jsou však

nedostatečně konkretizovány, když nejsou dostatečně individuálně specifikovány

a není znám ani jejich počet. Vzhledem k tomu, že kupující se fakticky neujal

předmětu koupě, nelze na předmět koupě usuzovat ani z jeho následného jednání

(užívání věcí, nakládání s nimi). Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k

závěru, že neurčitost kupní smlouvy nelze odstranit výkladem, a smlouva je pro

neurčitost předmětu převodu dle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná.“

V situaci, kdy odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné

kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák., přistoupil k vydání kasačního

rozhodnutí s tím, že „Nyní bude na soudu I.

stupně, aby si vyjasnil, které

skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, v případě potřeby je vyzval k doplnění

potřebných tvrzení a splnění dalších procesních povinností; následně provedl

potřebná skutková zjištění, ze kterých bude možné učinit závěr, zda na

požadovaných určeních je dán naléhavý právní zájem, a pokud ano, zda žalobcem

tvrzené movité věci byly ke dni úmrtí zůstavitele ve společném jmění manželů V. či nikoli a na základě těchto zjištění nově rozhodl.“

Proti tomuto rozsudku podaly obě žalované dovolání, v nichž namítají nesprávné

právní posouzení věci odvolacím soudem, přičemž předpoklady přípustnosti

dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezují tím, že odvolací soud se odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší

soud“ nebo „dovolací soud“) v řešení otázky výkladu právního úkonu (smlouvy)

(sp. zn. 32 Odo 441/2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009,

sp. zn. 33 Cdo 2884/2012). Žalovaná 2) pak v dovolání uvádí, že „Předmětem

hmotně právního posouzení odvolacího soudu měla být v tomto ohledu pouze

otázka, zda jsou kritéria použitá v kupní smlouvě pro vymezení okruhu věcí,

které měly být součástí předmětu převodu podle kupní smlouvy, dostatečně

určitá. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, bude na

dovolacím soudu, aby tuto otázku posoudil a rozhodl, zda byly právní závěry

soudu prvého stupně v tomto ohledu správné.“ Závěrem obě dovolatelky navrhly,

aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a

rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce se k podaným dovoláním písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že podaná

dovolání jsou – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustná a

jsou i důvodná. Předně nelze nepostřehnout, že odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu

prvního stupně v jeho meritorním (žalobu zamítajícím) výroku I. o určení, že

„movité věci, které se nacházely v bytě v P. (dále zvýraznil Nejvyšší soud)

specifikované v žalobním návrhu na čl. 9 až 28, jsou ke dni úmrtí B. V.,

zemřelého dne 17. 2. 2012, ve společném jmění B. V., a B. V., tedy v procesní

situaci, kdy z tohoto výroku nebyl zřejmý (určitý) obsah rozhodnutí z hlediska

jeho vypořádání s žalobou, když odkaz stran specifikace mobilií na žalobní

návrh (petit) v rozsudečném výroku je nedostatečný. Nezbývá tedy, než

připomenout závěry vztahující se k této materii, jak byly vyloženy např. v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010

(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na

internetových stránkách tohoto soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí

Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního

soudu http://nalus.usoud.cz). K meritu věci je pak zapotřebí uvést následující:

Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího

soudu, jímž se zrušuje rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním

názorem, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku

zprostředkuje (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.), skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého kasačního

rozhodnutí vycházel, a rovněž na něj navazující právně kvalifikační závěr,

obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě vychází z onoho

skutkového základu. V daném případě odvolací soud činil výklad předmětu kupní smlouvy, která byla

uzavřena dne 30.

srpna 2011 mezi označenými účastníky, bez toho aniž by v

odůvodnění svého rozsudku vyložil a se svou uplatněnou právní argumentací

konfrontoval právně rozhodná skutková tvrzení. Přitom právě vyložení onoho

skutkového základu, pro nějž nakonec odvolací soud přistoupil k právně

kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti daného právního úkonu (pro jeho

neurčitost) ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., je nejen nezbytným elementem pro

možný (dovolací) přezkum, resp. vůbec pro posouzení otázky přípustnosti

dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ale především pro pochopení kategorického

závěru odvolacího soudu o neurčitosti předmětu uvedené kupní smlouvy. Nejvyššímu soudu přitom pochopitelně nenáleží úloha, aby tyto základní

elementy, od nichž se odvíjí vydané (v tomto případě kasační) rozhodnutí,

doplňoval a suploval tak úlohu odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně

kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z

odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i skutková stránka věci. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými

zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím

řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014). Již z uvedeného důvodu dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže

obstát a dovolacímu soudu nezbylo, než přistoupit k jeho kasaci. K problematice výkladu právních úkonů (smluv) i z hlediska vymezení jejich

předmětu, dovolací soud považuje za žádoucí ozřejmit následující souvislosti. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti permanentně připomíná, že při

interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti,

že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany

autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela základní podmínku

fungování právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních

ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co

nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást

důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a

legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by

měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Nesmí se rovněž

opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl

právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky

vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě

se totiž musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při

posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany

se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98).

Pochopení

smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je tedy třeba

primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené

presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v

podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo

do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit

předmětný závazkový právní vztah. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září

2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013). V judikatuře dovolacího soudu se rovněž ustálil právní názor, že základním

principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost

smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné

oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran,

povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce

smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková

praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy,

před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (viz např. nález Ústavního

soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, nebo usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005). Při výkladu právních

norem nebo právních úkonů platí předpoklad, podle něhož zákonodárce a ten kdo

uzavírá smlouvu, nezamýšlí dát právní normě a právním úkonům absurdní nebo

nerozumné důsledky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98). Porušení ústavně zaručených základních práv se potom orgán

veřejné moci dopustí i tehdy pokud formalistickým výkladem norem podústavního

práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které takovýmto

projevem zamýšlely ve své sféře vyvolat (srov. např. nález Ústavního soudu ze

dne 28. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03). Právní úkony vyjádřené slovy je

třeba vykládat nejen podle jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle

skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního

úkonu (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv

Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s. 325). Při výkladu

projevu vůle účastníků smlouvy je relevantní též následné chování účastníků

právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004). K tomu, aby soud mohl přistoupit k aplikaci práva, musí nejprve příslušné normy

chování, jak jsou upraveny v příslušném právním předpisu, vyložit

(interpretovat). Tento výklad předchází fázi – zjednodušeně vyjádřeno - kdy

soud v konkrétní věci, na zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování,

aplikuje příslušnou právní normu. Posouzení otázky platnosti právního úkonu

znamená, že obsah daného právního úkonu je podroben rozboru, zda vyjádřený

projev odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny občanským zákoníkem. Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je

dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí proto, že účastníkům např.

smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a

povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002. Přitom

jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno

prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých

pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či

systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku

uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co

plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Takto musí soud postupovat i

tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu

řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní

úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení

již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže

být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže

použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního

úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl

vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou

natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli

účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit může být opodstatněn závěr o

neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a na něj obsahově

navazující judikaturu téhož soudu). Ústavní soud přitom dlouhodobě ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že

neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z

jazykového výkladu, který představuje jakési prvotní přiblížení se k aplikované

právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu

(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad

atd.). Mechanická aplikace neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku

nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a

absurdity (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž

se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho

vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v

ústavně konformním právním řádu jako významném celku.

Ústavní soud také

apeluje, aby se obecné soudy vyvarovaly libovůle a měly na paměti, že jejich

rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci, že jim uložená povinnost

nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném

textu, ale také povinnost zjišťovat a formulovat, co konkrétním právem i tam,

kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věch sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS

50/03, sp. zn. IV. ÚS 611/05 atd.). Jinými slovy řečeno, soudy musejí při své činnosti postupovat tak, aby

interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k

nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na

místě použít další výkladové metody, jaké jsou metody výkladu systematického,

logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly

interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu

jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně

komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat

vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. II. ÚS 3168/09,

sp. zn. IV. ÚS 2417/12). Ve vztahu k vymezení předmětu koupě Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne

26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, vyložil, že ke vzniku kupní

smlouvy podle § 588 obč. zák. je třeba, aby se její účastníci dohodli na

předmětu koupě a na kupní ceně. Předmětem kupní smlouvy pak mohou být věci

určení individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně („jak stojí a leží“, tj. bez

určení druhu a jakosti). Dostatečné určení předmětu kupní smlouvy, jako

podmínku její platnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák., pak v případě prodeje

věcí úhrnem nelze ztotožňovat s konkretizací (individualizací) jednotlivých

věcí, které předmět takové smlouvy tvoří, nýbrž je nutno vztahovat k vymezení

tohoto úhrnu“ za použití údajů určujících např. místo, kde se věci k datu

uzavření smlouvy (popř. k datu určeném smlouvou) nacházejí, jejich druhové

vymezení (bez současného určení množství) apod. V rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 33 Odo 777/2004, dovolací soud

reflektoval své závěry obsažené ve věci sp. zn. 32 Odo 441/2003, a v poměrech

posuzované věci vyložil: „Žalovaný dílnu v době uzavření kupní smlouvy jako

jediný užíval a její vybavenost tak musel znát. Měl povědomost o tom, čím byla

dílna vybavena v době jeho nástupu a zažil odchod obou spolupracovníků J. H.,

kteří (jak vyplynulo z jejich výpovědi) si věci, jež pokládali za svůj majetek,

odnesli. Nelze rovněž předpokládat, že by žalovaný nevěděl, které věci, jimiž

byla dílna vybavena, si pořídil on sám, popř. které věci spoluvlastnil.

Jestliže se účastníci řízení za této situace dohodli, že žalovaný od žalobkyně

odkoupí všechny stroje a nástroje, jimiž byla dílna v té době vybavena a jež

náležely zemřelému manželu žalobkyně, pak ve smlouvě vymezený předmět prodeje

podmínku určitosti předmětu závazku splňuje.“

Rovněž v rozsudku ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012, dovolací soud

navázal na posledně označené rozhodnutí a dále v jeho intencích rozvedl, že

úhrnné vymezení předmětu koupě předpokládá absenci určení věcí individuálně

(podle konkrétních nezaměnitelných znaků), druhově (podle množství, míry, váhy,

jakosti) či hromadně (jako objektivně vytvořený hospodářský celek nesoucí

společné označení, náležející téže osobě a obecně označovaný za jeden celek);

předmět je vymezen za použití jiných údajů, nejčastěji specifikací místa, kde

se věci nalézají (např. vybavení provozovny, skladu, bytu apod.). Dovolací soud

pak ve skutkových poměrech jím posuzovaného věci uvedl: „Jazykové vyjádření

prodávajících v článku I smlouvy směřující k odevzdání (‚odprodeji‘) bytového

vybavení podle přílohy a jazykové vyjádření kupující v článku III smlouvy, že

přebírá (‚kupuje‘) bytové vybavení ‚jak stojí a leží‘, tj. bez ohledu na

přílohu, je rozporné jen tehdy, nepřihlédne-li se k dalším zjištěným

skutečnostem, které uzavření kupní smlouvy předcházely, popř. které panovaly v

době převodu. Z toho, že L. H. a P. H. darovali byt, který i nadále užívali na

základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, žalované (vnučce) a že smluvní

strany - jak vyplývá z článku I smlouvy - přistoupily k uzavření smlouvy ‚na

základě předběžného ústního projednání‘, takže věděly, co tvoří zařízení

(vybavení) bytu, se podává skutečná vůle prodávajících; jí bylo prodat žalované

movité věci vymezené specifikací místa, kde se nalézají, tedy ‚jak stojí a

leží‘. Zatímco žalovaná akceptaci výslovně vázala na věci určené úhrnem,

prodávající tak nabídkou neučinili, přestože - jak vyplývá z uvedených

okolností - jejich skutečná vůle k tomu směřovala. Za této situace odvolacím

soudem vytýkaná neurčitost identifikace některých věcí (položek) v příloze

nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neboť příloha smlouvy nemá výčtovou povahu, ale

jen demonstrativně označuje věci (položky), o nichž mezi stranami nebylo

pochyb, že patří k bytovému vybavení.“

Dále je vhodné zmínit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod

číslem 44/2014, v němž byl také formulován právní názor, že „souhrnné (úhrnné)

vymezení věcí či práv v právním úkonu při současném určení mezí (rozsahu)

souhrnu se v právní úpravě (např. § 501 obč. zák., § 477 obch.

zák.) prosazuje

jako souladné s požadavkem určitosti právního úkonu.“

Skrze tyto ustálené judikatorní závěry a s ohledem na příslušná zákonná

ustanovení reglementující předmětný závazkový právní vztah (zde pak i ve vztahu

k vymezení předmětu kupní smlouvy), musí odvolací soud v dalším řízení soud

posoudit právně rozhodné okolnosti daného případu, přičemž jeho případný závěr,

že předmět převodu dané kupní smlouvy nebyl účastníky vymezen právně

relevantním způsobem, resp. určitě tak, že jde o defekt vykazující vadu ve

smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. zakládající absolutní neplatnost uvedené kupní

smlouvy, musí právě ve světle (na podkladě) uvedení zásadně významných

okolností daného smluvního závazku vyložit v rámci své realizované aplikační

úvahy; tomu předcházející úvaha odvolacího soudu tak může korigovat jeho

původní kategorický závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy,

neboť při pečlivé verifikaci konkrétního (ve smlouvě zvoleného) vymezení

předmětu převodu bude odvolací soud vystaven elementární otázce, co je vlastně

neurčitého na zvoleném vymezení předmětu převodu (Lze skutečně ústavně

souladným výkladem dospět k závěru, že zvolené vymezení předmětu koupě dané

kupní smlouvy převodu je neurčité? Pokud ano, pak je zapotřebí v odůvodnění

nového rozhodnutí velmi podrobně vyložit, proč zvolená formulace předmětu

převodu – i přes připomenutou judikaturu a odvolacím soudem aplikovaná právní

pravidla – v konečném důsledku vykazuje defekt spočívající v neurčitosti

předmětu koupě). Dospěje-li naopak odvolací soud k závěru, že jeho původně vyjádřený právní

názor v kasačním rozhodnutí (nadále již) obstát nemůže, neboť s přihlédnutím k

dané právní úpravě, za užití výkladového mechanismu předmětných pravidel

chování, připomenuté judikatury a úmyslu smluvních stran je (objektivně)

zřejmé, že účastníci uvedené kupní smlouvy předmět převodu vymezili také

určitě, pak je pochopitelně vyloučena aplikace § 37 odst. 1 obč. zák. a

vyvozování důsledku o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy pro

neurčitost vymezení předmětu koupě. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k

dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech

původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.