23 Cdo 355/2025-342 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně EURO DEVELOPMENT PROJECT 2, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Kobylisy, Kyselova 1185/2, identifikační číslo osoby 03840379, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalované JURIS REAL Štěrboholy, spol. s r.o., se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Šrobárova 2100/49, identifikační číslo osoby 10817433, zastoupené Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, o zrušení kupní smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 70/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Co 46/2024-244, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, blíže specifikovaných v žalobě, uzavřené dne 20. 10. 2021 mezi ní a žalovanou, a zároveň určení, že je vlastníkem daných nemovitostí. Namítala, že žalovaná jako zkušený developer si musela být vědoma, že sjednaná kupní cena byla v hrubém nepoměru k obvyklé ceně nemovitostí ke dni jejich prodeje, což podle ní zakládá neúměrné zkrácení ve smyslu § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Dále uvedla, že prodej nemovitostí neproběhl na základě její svobodné vůle a že nebyly splněny formální požadavky stanovené právními předpisy pro jednání propojených osob, což podle jejího názoru zakládá absolutní neplatnost kupní smlouvy. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 46 C 70/2022-209, zamítl žalobu o zrušení kupní smlouvy uzavřené dne 20. 10. 2021 (výrok I), zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku III jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém jeho rozsahu) dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud porušil principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nerespektoval závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020. Konkrétně odvolacímu soudu vytkla, že sám vyhodnotil metodiku znaleckého posudku č. 89/3550/2023 znalce Ing. Jaroslava Semráda jako správnou a přesvědčivou, aniž by si v souladu s jejím návrhem vyžádal zpracování revizního znaleckého posudku. Dále namítla, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jestliže se spokojil pouze s ústním vysvětlením znalce, který nedodržel soudem uložené zadání a chybně stanovil kupní cenu ke dni zadání vypracování znaleckého posudku namísto ke dni uzavření kupní smlouvy. Z těchto důvodů považuje žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s právním posouzením odvolacím soudem, zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Námitka žalobkyně, že odvolací soud považoval metodiku znaleckého posudku za správnou a přesvědčivou, aniž by si vyžádal revizní znalecký posudek, stejně jako její výtka, že se soud spokojil pouze s ústním vysvětlením znalce, které nemá důkazní hodnotu odpovídající znaleckému posudku, nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
11. Stejně tak vytýká-li žalobkyně překvapivost postupu odvolacího soudu, vystihuje opět vadu řízení, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
13. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že mínila-li žalobkyně svými námitkami zpochybnit hodnocení dotčeného znaleckého posudku odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022).
14. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 146 odst. 3 o. s. ř. za použití § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, je povinna nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložila a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 13 420 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), dále jen „advokátní tarif“ (dovolací soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 637 819 Kč zjištěné v řízení znalcem) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. ve výši 2 913 Kč, neboť advokát žalované je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši celkem 16 783 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám jejího advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (srov. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 2. 2025 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu