tí 2146/21, Židenice,
615 00 Brno, IČ 25343467, zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem
Celetná 598/11, Praha 1, proti žalované hřiště.cz, s.r.o., se sídlem Příkop
838/6, Zábrdovice, 602 00 Brno, IČ 28354303, zastoupené JUDr. Marcelou
Andrýskovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 120/22, 695 01 Hodonín, o
zaplacení 682 620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 221 C 81/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 8. 2018, č. j. 47 Co 73/2017-282, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 13 746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní
zástupkyně JUDr. Marcely Andrýskové, advokátky se sídlem Masarykovo nám.
120/22, 695 01 Hodonín.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2018, č.
j. 47 Co 73/2017-282, výrokem I. změnil odvoláním napadený vyhovující výrok I.
rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 11.
2016, č. j. 221 C 81/2015-188, tak, že žalobu o zaplacení 682 620 Kč s
příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku zamítl; výroky II. a III. rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že účastnice řízení
uzavřely dne 15. 3. 2010 smlouvou o kooperaci, jejímž předmětem byla výroba
dílů herních sestav, montáž sestav a stavba dětských hřišť, a kdy v jejím čl.
V. bylo sjednáno: „Odběratel se zavazuje uhradit cenu díla na základě faktury
vystavené dodavatelem a splňující náležitosti daňového dokladu, a to po řádném
dokončení díla a podpisu předávacího protokolu. Splatnost faktury je stanovena
na 21 dní po podpisu předávacího protokolu odběratelem.“ Odvolací soud dále
vyšel ze skutečnosti, že v řízení nebyla prokázána existence žalovanou
podepsaného protokolu o převzetí díla. Odvolací soud uvedenou smlouvu posoudil
jako smlouvu o dílo, uzavřenou ve smyslu § 536 odst. 1 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Na základě obsahu smluvních ujednání této
smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyni (jako zhotovitelce) nevzniklo právo na
zaplacení ceny díla účtovanou vystavenými fakturami v žalobou požadované
částce, neboť nebyla naplněna stranami dohodnutá podmínka pro vznik nároku na
zaplacení ceny díla, tj. protokolární předání a převzetí díla, jestliže
existence předávacího protokolu podepsaného žalovanou byla hmotněprávní
podmínkou splnění povinnosti dílo provést ve smyslu § 544 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobkyně, jako zhotovitelky, na úhradu
ceny díla, jejíž splatnost byla vázána na žalovanou podepsaný předávací
protokol, není dán (§ 548 odst. 1 obch. zák). Své rozhodnutí podpořil odvolací
soud odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“), podle níž, pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla (v
daném případě protokolární předání), nelze při absenci předávacího protokolu
považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností
případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a
převzetí díla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn.
23 Cdo 4092/2007, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016). Odvolací soud
založil své rozhodnutí rovněž na závěrech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014, podle něhož, sjednají-li si smluvní strany
způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení
předmětného díla, na něž obchodní zákoník v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik
práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým
účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázky hmotného
práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže odvolací soud vyšel při svém rozhodování z premisy, že smlouva o
kooperaci, uzavřená mezi účastnicemi dne 15. 3. 2010, je smlouvou o dílo. Poukazuje na to, že smlouva nebyla řádně podepsána oprávněnými zástupci
žalované, chybí podstatná náležitost smlouvy – dohoda o ceně; obchodní
podmínky, na něž smlouva odkazuje, nikdy neexistovaly. Zároveň však považuje za
správný závěr soudu prvního stupně, který na základě uzavřené smlouvy dovodil,
že mezi účastníky v jednotlivých případech docházelo ke zřejmému smluvnímu
konsensu ohledně vymezení konkrétní zakázky a její ceny. Nesouhlasí s
formalistickým požadavkem odvolacího soudu ohledně vystavování a podepisování
předávacích protokolů. Uvádí, že žalovaná při plnění jednotlivých zakázek na
vystavování předávacích protokolů ani netrvala a akceptovala předávání
realizace přímým zákazníkům. Má za to, že pokud odvolací soud existenci
předávacího protokolu uvedeného v čl. V. hodnotil jako hmotněprávní podmínku
pro předání díla, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, 32 Cdo 4167/2008 a 23 Cdo
1505/2013. Podle dovolatelky judikatura uváděná v odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu na posuzovanou věc nedopadá. Je přesvědčena, že ke správnému
závěru dospěl soud prvního stupně, který dovodil, že smluvní strany upustily od
postupů uvedených ve smlouvě o kooperaci a realizovaly zakázky neformálním
způsobem, aniž by vyhotovovaly a podepisovaly předávací protokoly. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a odůvodnění
rozsudku za nepřesvědčivé. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že dovolání
žalobkyně nepovažuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Má za to, že odvolací
soud rozhodl správně a navrhla odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a odkazuje přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 5227/2009 s tím, že nesouhlasí s
právním posouzením smlouvy o kooperaci jako smlouvy o dílo a zároveň uvádí, že
soud prvního stupně správně dovodil, že mezi účastníky docházelo při uzavírání
smluv ke zřejmému smluvnímu konsensu ohledně vymezení konkrétní zakázky a její
ceny, není z uvedené námitky a ani z dalšího obsahu dovolání zřejmé, jakou
konkrétní právní otázku měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. pro řešení jaké právní otázky
považuje žalobkyně dovolání za přípustné. Uvedení rozhodnutí Nejvyššího soudu
řešilo otázku výkladu právního úkonu, zatímco v dané věci byl posuzován nárok
na zaplacení sjednané ceny na základě sjednaných podmínek pro její úhradu. Nejvyšší soud připomíná, že již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka v této
části dovolání nedostála. Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného
práva a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od
rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, 32 Cdo 4167/2008 a 23 Cdo 1505/2013 tím,
že hodnotil v rozporu s těmito rozhodnutími existenci předávacího protokolu
jako hmotněprávní podmínky pro předání díla, je třeba konstatovat, že uvedená
judikatura na řešenou otázku v dané věci nedopadá, neboť závěry v poukazovaných
rozhodnutích jsou založeny na jiném skutkovém základě, na jiném smluvním
ujednání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 je založeno na
skutkovém zjištění, že účastníci si pouze sjednali, že sepíší předávací
protokol, nesjednali si ale, jako v posuzované věci, že až podepsáním
předávacího protokolu je dílo předáno a až poté má zhotovitel právo na úhradu
sjednané ceny. Ani ostatní poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu neřešila
otázku, na níž odvolací soud, s ohledem na skutková zjištění v dané věci, své
rozhodnutí založil.
Má-li dovolatelka za to, že smluvní strany upustily od
postupů uvedených v předmětné smlouvě a realizovaly zakázky neformálním
způsobem, aniž by vyhotovovaly a podepisovaly předávací protokoly, je namístě
konstatovat, že k takovému skutkovému zjištění odvolací soud nedospěl, a na
takových skutkových zjištěních a závěrech není právní posouzení věci odvolacím
soudem založeno. Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při řešení
dané věci za daného skutkového stavu, který nepodléhá dovolacímu přezkumu,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž odvolací soud
odkázal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
4092/2007, usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014 a rozsudek ze
dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016 – veřejnosti dostupných na
www.nsoud.cz).
Námitky dovolatelky ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacím soudem
směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva,
kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným
v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele
směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně
tak jako námitky k překvapivosti rozhodnutí neodpovídají kritériím stanoveným v
§ 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým
dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud
vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014 či ze dne 12. 9.
2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr,
než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu