23 Cdo 4727/2017-529
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně REMOV EK s. r. o. se sídlem v Mostě, Hutnická 2918/3,
IČO 27314553, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované AmpluServis, a. s., se sídlem v
Ostravě-Třebovicích, ul. Elektrárenská 5558, IČO 65138317, zastoupené Mgr.
Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o
zaplacení částky 446 150,11 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 247/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Cmo 39/2017-470, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Cmo
39/2017-470, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2016, č. j.
17 Cm 247/2013-409, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. června
2016, č. j. 17 Cm 247/2013-409, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví
uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalovaná jakožto objednatel a žalobkyně jakožto zhotovitel spolu uzavřely dne
16. října 2010 smlouvu o dílo č. 059/2010, jejímž předmětem bylo vyrobit, dodat
a nainstalovat ocelové vložky pro dva komíny, které měl zajistit zhotovitel, a
objednatel se zavázal zaplatit cenu za výrobu, dodávku a montáž. Podle této
smlouvy (článku 4.2.3) byl termín předběžného převzetí díla 31. března 2013 a
konečné převzetí díla 31. března 2015. Dohodnutá cena díla byla 1 339 000 EUR.
Soud z této smlouvy dále zjistil, že podle článku 19.1 může objednatel za
nedodržení dohodnutého termínu splnění vyúčtovat zhotoviteli smluvní pokutu ve
výši 0,015% ze smluvní ceny za každý započatý den prodlení s plněním termínu.
Strany uzavřely dodatek č. 1 k předmětné smlouvě o dílo, kterým došlo ke změně
platebních podmínek. Žalobkyně vystavila žalované dvě faktury - č. 2012021 na
částku 348 140 EUR a č. 2013050 na částku 133 900 EUR, kterými fakturovala
žalované předmětné částky podle dodatku č. 1 ke smlouvě, a to 26% smluvní ceny
za ukončení montáže vložky komínu spalinového kotle 2 a 10% smluvní ceny za
předběžné převzetí díla investorem nejpozději k 31. březnu 2013. Z protokolu o
předání a převzetí za dne 15. dubna 2013 a jeho příloh soud prvního stupně
zjistil, že tímto protokolem objednatel prohlašuje, že přebírá od zhotovitele
předmět plnění ke dni 15. dubna 2013, přičemž plnění proběhlo podle smlouvy o
dílo ve znění dodatku č. 1. Strany v protokolu rovněž konstatovaly, že k
předání a převzetí nedošlo v termínu do 31. března 2013, nýbrž na základě
dohody smluvních stran dne 15. dubna 2013, a obě smluvní strany potvrzují, že
ani jedna z nich není v prodlení. V příloze č. 6 k protokolu o předání a
převzetí nazvané „vyjádření objednatele“ učinila žalovaná podle soudu prvního
stupně jakousi sumarizaci celého provádění díla a uvedla, že v rámci předejití
ztrátám a sankcím za zpoždění stavby dodala materiál, pracovníky a provedla
dohodnuté úkony, za což jí náleží odměna 7 559 575,20 Kč, kterou zhotoviteli
vyúčtovala, avšak k jejímu uhrazení ani k zápočtu nedošlo.
S uvedenou částkou, kterou žalovaná fakturovala žalobkyni, souvisí zápis z
kontrolního dne ze dne 10. srpna 2011, z něhož soud prvního stupně zjistil, že
L. C. jako zástupce zhotovitele souhlasí, že společnost AmpluServis, a. s., z
důvodu vzniklých problémů a termínových skluzů při realizaci díla dodá za
úhradu svářeče a výkonné pracovníky pro urychlení výstavby obou komínů.
Žalovaná fakturou č. 427206629 dne 11. května 2012 vyúčtovala žalobkyni částku
7 559 575,20 Kč za práce na paroplynovém zdroji – Elektrárny Poděbrady, přičemž
fakturuje materiál a subdodávky ve výši 4 601 840 Kč a výkony AmpluServis, a.
s., ve výši 2 957 735 Kč se splatností faktury 21. května 2012. Soud prvního
stupně dále vycházel z toho, že žalovaná dne 9. května 2013 listinou nazvanou
jednostranné započtení pohledávky a výzva k úhradě oznámila žalobkyni, že došlo
k započtení výše uvedené pohledávky žalované ve výši 7 559 575,20 Kč proti
dosud neuhrazené části pohledávek žalobkyně na úhradu 26% smluvní ceny.
Žalovaná současně vyzvala žalobkyni k úhradě smluvní pokuty ve výši 186 991,35
EUR, kterou nárokuje v souvislosti s prodlením s ukončením montážních prací na
komínu spalinového kotle č. 1 a kotle č. 2.
Soud prvního stupně měl z korespondence stran a z protokolu o předání a
převzetí za prokázané, že v průběhu realizace díla došlo ke změně specifikace
díla a dílo bylo dokončeno postupem podle článku 3.6 předmětné smlouvy o dílo.
Z dalších provedených důkazů soud dospěl k závěru, že došlo ke změně rozsahu
díla a z tohoto důvodu docházelo k prodlení, kvůli kterému měl být uzavřen
dodatek č. 2 k předmětné smlouvě o dílo, který ovšem uzavřen nebyl z důvodu na
straně žalovaného. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, žalobkyni
vznikl nárok na doplatek ceny díla tak, jak jej fakturovala dvěma fakturami.
Ohledně jednostranného zápočtu žalované měl soud prvního stupně za to, že na
základě tohoto zápočtu pohledávka žalobkyně nemohla zaniknout. Podle soudu
prvního stupně totiž žalovaná nemá nárok na úhradu částky ve výši 7 559 575,20
Kč jako úhrady za poskytnutí pracovníků pro urychlení stavby obou komínů, neboť
provedenými důkazy měl soud za prokázané, že žádná konkrétní dohoda uzavřena
nebyla, neboť ústní dohoda ze dne 10. srpna 2011 postrádá vymezení předmětu
dohody a vymezení finančního ocenění za poskytnuté plnění. Dohoda je proto
neurčitá. V předmětném zápisu z kontrolního dne (10. srpna 2011) je podle soudu
prvního stupně pouze obecné konstatování a není v něm nic konkrétního ujednáno,
vymezení předmětu dohody je neurčité a ujednání o finanční úhradě zcela chybí.
Soud prvního stupně proto tvrzené započtení pohledávky žalované posoudil jako
neplatné. Co se týče tvrzeného nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalované nevznikl nárok na zaplacení
smluvní pokuty podle článku 19.1 předmětné smlouvy o dílo. Z provedených důkazů
měl totiž soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně nebyla v prodlení s
plněním termínu dle smlouvy o dílo, neboť došlo ke změně rozsahu díla v souladu
s článkem 3.6 smlouvy o dílo, k čemuž dala pokyn přímo žalovaná a na základě
čehož došlo k posunu termínu, který žalobkyně dodržela. Soud prvního stupně
proto uzavřel, že žalobkyně se nedostala do prodlení. Nadto soud posoudil jako
neurčité i ujednání o smluvní pokutě, neboť v něm chybělo přesné a určité
vymezení smluvní povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní
pokutu. Soud prvního stupně proto uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví
uvedenou částku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne
25. května 2017, č. j. 4 Cmo 39/2017-470, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zabýval
námitkou žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního
stupně a dospěl k závěru, že rozsudek není nepřezkoumatelný a případné jeho
nedostatky nejsou na újmu uplatnění práv odvolatelky, přičemž vycházel z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. K
související námitce odvolatelky, že soud prvního stupně neuvedl, kdy došlo k
dokončení a předání montážních prací na komínech G1 a G2, odvolací soud uvedl,
že tyto údaje v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sice chybí, ovšem z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně důkazy
prokazující tyto skutečnosti provedl, konkrétně důkazy protokoly o předání a
převzetí ze dne 20. prosince 2011 a ze dne 27. února 2012, z nichž vyplývá, že
k uvedeným datům došlo k předání a převzetí montáže komínu kotle G1 a komínu
kotle G2. Odvolací soud proto o tato skutková zjištění doplnil skutková
zjištění soudu prvního stupně. Stejně tak odvolací soud doplnil skutková
zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že mezi žalovanou a společností
Teplotechna Ostrava a. s. byl uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo uzavřené
mezi těmito subjekty, jehož předmětem byla změna termínů plnění, a to tak, že
termín dokončení montáže kotle G1 byl sjednán na prosinec 2011 a v případě
kotle G2 na 20. února 2012.
K námitce odvolatelky, že z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda soud
dospěl k závěru, že dohoda o dodání pracovníků a materiálu nebyla vůbec
uzavřena nebo že byla uzavřena a soud ji považuje za neplatnou pro její
neurčitost, odvolací soud uvedl, že jí nelze přisvědčit. Soud prvního stupně
podle závěru odvolacího soudu jasně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
předmětná dohoda je neurčitá, tudíž neplatná, neboť vymezení jejího předmětu je
neurčité a zcela chybí ujednání o finanční náhradě. Odvolací soud nadto uvedl,
že oproti tvrzením žalované není v předmětném zápise ze dne 10. srpna 2011
uvedeno, že by kapacity pro výstavbu komínů měly být zajištěny na náklady
žalobkyně. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
ohledně neplatnosti předmětné dohody pro její neurčitost a uvedl, že takové
nedostatky nelze odstranit výkladem.
Odvolací soud také odmítl argumentaci odvolatelky, že soud prvního stupně
opomenul, že mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalobkyně, která požaduje
úhradu ceny za dílo, které bylo zčásti provedeno žalovanou a na její náklady.
Odvolací soud k tomu uvedl, že v tomto sporu, jehož předmětem je toliko dílčí
část ceny díla, žalovaná nemůže uspět s obranou, že by se žalobkyně bezdůvodně
obohatila, neboť není zřejmé, jakou celkovou částku žalobkyně žalované účtuje a
za jaké práce a materiál, a zda některé z takových prací žalobkyně neprovedla
či nedodala materiál, tj. zda účtuje něco, co neprovedla. Předmětem sporu je
posouzení, zda má žalobkyně právo na zaplacení dílčích částí ceny díla, nikoli
celkové vyúčtování díla.
K námitce odvolatelky, že nedošlo ke změně rozsahu díla ani k posunu termínů,
odvolací soud uvedl, že pro posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty je
stěžejní to, zda došlo ke změně termínů. Odvolací soud k tomu uvedl, že v
řízení bylo prokázáno, že žalovaná se dohodla se společností Teplotechna
Ostrava a. s. formou dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo mezi těmito stranami, a to
tak, že termín pro dokončení montáže komínu kotle G1 byl posunut na prosinec
2011 a termín u kotle G2 na 20. února 2012. Stejná dohoda pak byla uzavřena i
mezi žalovanou a žalobkyní, byť k jejímu uzavření nedošlo písemnou formou, což
je dle odvolacího soudu zřejmé z výpovědí svědků, dále z dodatku č. 1 ke
smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanou a společností Teplotechna Ostrava a. s.
a také z dalších důkazů. Odvolací soud pak vycházel z toho, že písemně
uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze měnit i jinou
formou (ústně), není-li včas namítána relativní neplatnost takového právního
úkonu (viz § 40a obč. zák. a také nález Ústavního soudu ze dne 12. července
2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11). Vzhledem k tomu, že žádná ze stran se nedovolala
neplatnosti ústně učiněných právních úkonů týkajících se změn termínů, dospěl
odvolací soud k závěru, že termíny byly změněny dohodou stran a žalobkyně proto
nebyla v prodlení s plněním smlouvy o dílo a žalovaná tak nemá nárok na
zaplacení smluvní pokuty.
Odvolací soud se vypořádal také s dalšími dvěma námitkami odvolatelky
vztahující se k neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně a k
tvrzenému neposkytnutí poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. K první
námitce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, neboť z
odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že některé důkazy neprovedl proto, že je
nepovažoval za určující pro posouzení nároku žalobkyně. Ke druhé námitce
odvolací soud uvedl, že v daném případě nebylo důvodu k postupu podle § 118a o.
s. ř. a soud prvního stupně tedy neměl povinnost účastníky podle uvedeného
ustanovení poučit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
podle jejího názoru spočívá na řešení sedmi právních otázek, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp.
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.
První otázka dovolatelky mířila na to, zda v případě, kdy soud prvního stupně
neučiní z některých provedených důkazů skutková zjištění, která jsou pro
rozhodnutí v dané věci podstatná, může tato skutková zjištění učinit odvolací
soud, aniž by zopakoval dokazování. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud
při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího a
odkázala na jeho konkrétní rozhodnutí.
Druhá otázka se týkala toho, jakým způsobem má odvolací soud posuzovat
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně – konkrétně, zda je možné, aby
odvolací soud shledal nedostatky rozsudku soudu prvního stupně a přesto vydal
jiné, než kasační rozhodnutí. Podle názoru dovolatelky jsou nedostatky
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně natolik závažné, že závěr odvolacího
soudu o tom, že nedostatky rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv žalované,
nemůže obstát. Odvolací soud podle názoru dovolatelky vyložil § 219a odst. 1
písm. b) o. s. ř. tak, že i přes nedostatky v odůvodnění lze napadené
rozhodnutí potvrdit, čímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, na jehož
konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkázala.
Třetí otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda soud musí uvést vždy
konkrétní důkazy, ze kterých učinil při zjišťování skutkového stavu závěry.
Podle dovolatelky z rozsudku soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího není
zřejmé, z jakých důkazů plyne, že došlo k právnímu jednání žalované a
žalobkyně, na základě kterého došlo k dohodě o změně termínů dokončení
montážních prací na komínech G1 a G2. Podle názoru dovolatelky jsou
nepřezkoumatelné rozsudky soudů obou stupňů, neboť jejich právní závěry
vycházejí z tzv. souhrnného zjištění a jejich odůvodnění neodpovídá požadavkům
§ 157 o. s. ř. a odvolací soud se tak odchýlil od judikatury dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99.
Čtvrtá otázka směřovala k tomu, zda je neplatná pro neurčitost ústní dohoda o
tom, že žalovaná dodá žalobkyni za blíže nespecifikovanou finanční úhradu
pracovníky a materiál v rozsahu potřebném pro konkrétní stavbu. Podle
dovolatelky odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které má přednost výklad, který
nezakládá neplatnost právních úkonů.
Pátá otázka pak mířila na to, zda v případě absolutní neplatnosti uvedené
dohody, na základě které objednatel poskytl zhotoviteli plnění, vzniká
objednateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany zhotovitele. Podle
názoru dovolatelky odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil, neboť
objednatel má vůči zhotoviteli nárok na úhradu takového poskytnutého plnění.
Uvedená otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud řešena.
Šestá otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda je platná ústní dohoda o
změně termínů dokončení díla, jestliže o písemném dodatku č. 2 ke smlouvě o
dílo obsahujícím tyto změny termínů žalovaná s žalobkyní jednaly, avšak uzavřen
nebyl. Podle názoru dovolatelky úvahy soudu vedoucí k závěru o platnosti ústní
dohody jsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle dovolatelky je
závěr soudu o tom, že v případě změny rozsahu díla dojde automaticky ke změně
termínu plnění, je nesprávný a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006. Také úvaha soudu o tom, že došlo k
ústní dohodě o změně smlouvy o dílo (změna termínů) je podle dovolatelky
nesprávná, neboť soudy nezkoumaly, zda mezi stranami došlo ke shodě na obsahu
ústně učiněného právního úkonu, čímž se odchýlily od nálezu Ústavního soudu ze
dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11.
Poslední otázka dovolatelky směřovala k tomu, zda soud prvního stupně i
odvolací soud v případě, že došly k závěru o relativní neplatnosti ústní dohody
o změně termínů dokončení montážních prací, měly povinnost žalovanou poučit
podle § 118a o. s. ř. a vyzvat ji, aby tvrdila a dokázala, že vznesla námitku
relativní neplatnosti této ústní dohody. Závěr odvolacího soudu o tom, že zde
nebyly důvody pro postup dle § 118a o. s. ř. je podle dovolatelky v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008.
Dovolatelka na základě výše uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání shrnula obsah dovolání a ke každé
dovolatelkou předestřené otázce uvedla, proč podle jejího názoru nezaloží
přípustnost dovolání. Podle žalobkyně první, druhá, třetí a sedmá otázka
dovolatelky představují námitky procesních vad, které samy o sobě nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání. Podle žalobkyně přípustnost dovolání
nezaloží ani čtvrtá, pátá a šestá otázka dovolatelky, neboť dovolatelka při
formulaci těchto otázek vycházela z vlastních skutkových tvrzení, které ovšem
nevyplývají z napadených rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal
dovolání přípustným, se žalobkyně vyjádřila také k důvodnosti jednotlivých
námitek dovolatelky. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo
odmítnuto, případně zamítnuto, a aby žalované byla uložena povinnost nahradit
žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Dovolatelka v replice k vyjádření žalobkyně uvedla, že otázky, u nichž
žalobkyně tvrdila, že jde o pouhé námitky vad řízení, které nezaloží
přípustnost dovolání, ovšem představují podle dovolatelky otázky procesního
práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí. Dále uvedla, že i kdyby
Nejvyšší soud posuzoval otázky procesního práva jako námitky vad řízení, měl by
k nim přihlížet, neboť přípustnost dovolání je založena čtvrtou, pátou a šestou
otázkou, kterou dovolatelka předestřela v dovolání. Dovolatelka zopakovala
svoji argumentaci k těmto otázkám a reagovala na argumentaci žalované.
Dovolatelka setrvala na svém návrhu, podle kterého má Nejvyšší soud zrušit
napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ohledně otázky týkající
se posouzení případného nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení, a
také důvodné.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že není na místě zabývat se tím, zda
mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalobkyně v případě, kdy jí žalovaná
poskytla pracovníky a materiál na základě absolutně neplatné dohody, je jeho
právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné. Odvolací soud se tímto závěrem
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které v případě,
že soud shledá jako absolutně neplatnou smlouvu, na základě které je v řízení
požadováno peněžité plnění, může být nárok z neplatné smlouvy posouzen jako
nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu viz například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a na něj
navazující rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu
2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června
2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011). V rozsudku ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23
Cdo 37/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě, kdy soud shledá smlouvu, na
jejímž základě účastník řízení uplatnil svůj nárok na peněžité plnění,
neplatnou, je povinností soudu posoudit uplatněný požadavek na zaplacení
peněžité částky podle předpisů upravujících nárok na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení. Z výše uvedeného vyplývá, že v řešeném případě se
odvolací soud (i soud prvního stupně) se tedy měl zabývat tím, zda mohlo dojít
k bezdůvodnému obohacení žalobkyně.
Co se týče zbývajících dvou otázek hmotného práva, které dovolatelka
formulovala, konkrétně otázky čtvrté a šesté, Nejvyšší soud neshledal, že by
tyto otázky byly způsobilé založit přípustnost dovolání. U čtvrté otázky
vztahující se k tomu, zda je absolutně neplatná pro neurčitost ústní dohoda o
tom, že žalovaná dodá žalobkyni za nespecifikovanou finanční úhradu pracovníky
a materiál, se nelze ztotožnit s argumentací dovolatelky, že se odvolací soud
při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle
které má přednost výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost. Dovolatelka
poukázala například na nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV.
ÚS 1783/11, či na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03. Nálezy Ústavního soudu, na které dovolatelka poukazovala, ovšem řešily
případy, v nichž daná smlouva připouštěla dva různé výklady a jeden z nich vedl
k závěru o její neplatnosti, druhý nikoli. V řešeném případě ovšem předmětná
dohoda o tom, že žalovaná dodá žalobkyni pracovníky a materiál, nepřipouští
různé výklady, z nichž některý by směřoval k závěru o její platnosti. Předmětná
dohoda je absolutně neplatná pro svoji neurčitost, a to jednak z důvodu
neurčitého vymezení předmětu dohody, jednak z důvodu absence dohody o výši
úhrady za plnění žalované. Tyto nedostatky předmětné dohody nelze odstranit ani
výkladem, jak uzavřely soudy obou stupňů. Odvolací soud se tedy nemohl odchýlit
od dovolatelkou citované judikatury, neboť v ní byly řešeny skutkově i právně
odlišné případy. Čtvrtá otázka dovolatelky proto z tohoto důvodu nezaloží
přípustnost dovolání.
Co se týče šesté otázky dovolatelky ohledně toho, zda je platná ústní dohoda o
změně termínů pro dokončení díla, když strany jednaly o písemném dodatku, který
ovšem uzavřen písemně nebyl, ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost
dovolání. Závěr soudů o tom, že žalované nenáleží nárok na zaplacení smluvní
pokuty, vyplýval ze dvou na sobě nezávislých důvodů, a to jednak z toho, že
podle soudů došlo k dohodě o změně termínů, jednak z toho, že ujednání o
smluvní pokutě je absolutně neplatné. Vzhledem k tomu, že dovolatelka dovoláním
napadla pouze právní posouzení prvního důvodu, a k tomu, že dovolací soud
přezkoumává napadené rozhodnutí pouze z důvodů uplatněných v dovolání, nezaloží
její otázka přípustnost dovolání, neboť odlišné právní posouzení této otázky
vztahující se pouze k jednomu z uvedených důvodů by nic nezměnilo na závěru
soudů obou stupňů, že žalované nenáleží smluvní pokuta, neboť ten je postaven i
na dalším nezávislém důvodu, jehož právní posouzení dovolatelka nenapadla. K
tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jestliže odvolací soud závěr
o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých
důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost
tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li
být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Zbývající otázky dovolatelky představovaly námitky vad řízení a vzhledem k
tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, zabýval se v souladu s §
242 odst. 3 o. s. ř. také tvrzenými vadami řízení. Dovolatelce lze přisvědčit v
tom, že soud prvního stupně i soud odvolací se dopustily vad řízení
spočívajících především v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a dále v tom, že
odvolací soud doplnil skutková zjištění chybějící v rozsudku soudu prvního
stupně, aniž by zopakoval relevantní důkazy. Odvolací soud se tímto postupem
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo
2478/2009, a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit,
neboť v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí hodnocení provedených důkazů
a skutkové závěry, které z nich soud prvního stupně učinil. Soud prvního stupně
sice uvedl, co zjistil z jednotlivých provedených důkazů (shrnutí obsahu
svědeckých výpovědí bylo rozsáhlé a neutříděné), ovšem již neuvedl, jak
jednotlivé důkazy hodnotil, které výpovědi svědků považoval za relevantní a ze
kterých naopak skutkové závěry nečinil, což bylo na místě i s ohledem na
vzájemně rozporná tvrzení svědků, která ze shrnutí dokazování v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně vyplývají. Soud prvního stupně ve svém rozsudku
rovněž neuvedl, jaké skutkové závěry z popsaných provedených důkazů učinil a
jaký celkový skutkový stav tedy právně posuzoval. Skutkové závěry jsou ve větší
míře seznatelné až z právního posouzení soudu prvního stupně. Rozsudek soudu
prvního stupně proto nedostál požadavkům zákona na odůvodnění rozsudku
uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud pochybil, když takový
rozsudek nezrušil, ale naopak doplnil jej o skutková zjištění bez zopakování
důkazů.
Poslední námitka dovolatelky vztahující se k tomu, že soudy pochybily, jestliže
ji v řízení nepoučily podle § 118a o. s. ř. a nevyzvaly ji k tomu, aby tvrdila
a prokázala, že vznesla námitku relativní neplatnosti ústně uzavřené dohody o
změně termínů dokončení díla, není relevantní. Tato námitka se vztahuje k výše
uvedené šesté otázce dovolatelky ohledně toho, zda je platná ústní dohoda o
změně termínů pro dokončení díla, když nebyl uzavřen písemný dodatek. Jak je
již uvedeno výše, hodnocení této otázky na výsledném závěru o nedůvodnosti
nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty nic nemění, neboť soudy k tomuto
závěru dospěly nejen na základě řešení uvedené otázky, nýbrž také na základě
dalšího nezávislého důvodu – neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Nejvyšší
soud se tedy nezabýval námitkou dovolatelky vztahující se k tomu, že ji soudy
měly poučit a vyzvat k tvrzení, zda relativní neplatnost ústní dohody namítla,
neboť posouzení této námitky by na výsledný závěr o nedůvodnosti nároku na
zaplacení smluvní pokuty nemělo žádný vliv.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení se soud
bude zabývat tím, zda došlo k bezdůvodnému obohacení žalobkyně tím, že jí
žalovaná poskytla plnění na základě absolutně neplatné dohody.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle
§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř.
závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2018
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu