23 Cdo 478/2024-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, za účasti 1) České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, 2) PKP CARGO INTERNATIONAL a. s., se sídlem v Ostravě, Muglinov, Betonářská 580/14, identifikační číslo osoby 47675977, 3) PDV RAILWAY a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Blahoslavova 937/62, identifikační číslo osoby 22792597, 4) KŽC Doprava, s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Kolodějích, Meinlinova 336, identifikační číslo osoby 27423069, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 15/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 277/2023-233, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) domáhala nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne 16. 11. 2018, č. j. UPDI-3231/18-OPDI-SPR/KE, sp. zn. UPDI-RPD0003/18, a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 18. 7. 2018, č. j. UPDI-2186/18-OPDI-SPR-ZA.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 7. 2023, č. j. 24 C 15/2019-209, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2023, č. j. 24 C 15/2019-177, vydané asistentkou soudce JUDr. Janou Valentovou (výrok
I), zastavil řízení (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III), poučil žalobkyni o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu u soudů ve správním soudnictví (výrok IV) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V).
3. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením uvedeným v záhlaví zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I), usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body II až IV potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně aby je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se, dle žalobce, odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v řešeném případě jde o odchýlení se od výkladu zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb.), jde současně o otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (časová působnost § 65a zákona o drahách vloženého novelou zákonem č. 426/2021 Sb., při zohlednění čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb.) a současně o otázku, u které má žalobce za to, že by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Žalobkyně dále navrhla, aby dovolací soud spojil tuto věc s řízeními vedenými u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 1349/2023 a 23 Cdo 1455/2023, v nichž se řešila identická otázka.
5. K dovolání žalobkyně se dle obsahu spisu účastnice řízení nevyjádřily, vyjádřil se pouze Úřad, který není účastníkem řízení.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ačkoliv žalobkyně v úvodu dovolání ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výrocích II a III, z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že dovoláním zpochybňuje pouze tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, a nikoliv též věcnou správnost výroků o nákladech řízení. Ostatně proti výrokům o nákladech řízení dovolání ani není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání (mimo jiné) pro řešení otázky, která „by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Patrně však přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). O způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby žalobkyně takto skutečně uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, které své (již dříve přijaté) řešení právní otázky má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
9. Žalobkyně též měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, provedeného zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též jen „zvláštní senát“). V tomto ohledu vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu se závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, z nichž podle žalobkyně plyne, že se na soudní řízení zahájená před účinností zákona č. 426/2021 Sb. ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění pozdějších předpisů nevztahuje.
10. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr (tj. pouze formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy tvořit ani ustálenou rozhodovací praxi soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.
11. Žalobkyně dále namítla, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka posouzení časové působnosti § 65a zákona o dráhách ve znění zákona č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bod 11 této novely. Domnívala se, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb., pokud dospěl k závěru, že se dané přechodné ustanovení, upravující režim řízení zahájených přede dnem účinnosti zákona č. 426/2021 Sb., vztahuje pouze na správní řízení. V dovolání argumentovala ve prospěch názoru, že nelze podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 1. 2022 změnit příslušnost soudu u soudních řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 426/2021 Sb. (této novely). Podle žalobkyně tak i soudní řízení zahájená podle části páté občanského soudního řádu před účinností zákona č. 426/2021 Sb. mají být dokončena dle znění zákona o dráhách před předmětnou novelou.
12. Tato otázka však již byla v mezidobí (po podání dovolání) dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi vyřešena a odvolací soud se v nyní projednávané věci při jejím řešení od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že je nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví.
13. Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023 (v řízení o dovolání téže žalobkyně v obdobné věci), dospěl k závěru, že podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Učinil tak na základě výkladu účelu a smyslu novely zákona o dráhách provedené zákonem č. 426/2021 Sb., kterou bylo do zákona o dráhách vloženo ustanovení § 65a odst. 2, jež spočíval především v zavedení takového režimu soudního přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená. Dovodil proto, že z uvedeného důvodu je třeba vztáhnout časové účinky § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 1. 2022 i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1455/2023, a ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3643/2023). S tímto závěrem je žalobkyní napadené rozhodnutí v souladu.
14. Vytýkala-li žalobkyně v dovolání soudům nižších stupňů též průtahy v řízení, uplatnila tím námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Toto tvrzení žalobkyně nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Navíc průtahy v řízení nemohou založit vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004). 15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 17. Vzhledem k tomu, že řízení vedená Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 1349/2023 a 23 Cdo 1455/2023 již byla skončena, je bezpředmětné zabývat se návrhem žalobkyně na jejich spojení s nyní posuzovanou věcí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu