23 Cdo 485/2025-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce A. N., zastoupeného JUDr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem ve Staňkově, Americká 60, proti žalovanému T. M., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, o zaplacení 872 300 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 46/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2024, č. j. 14 Co 161/2024-121, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. 7 C 46/2022-107, rozhodl tak, že se řízení o zaplacení částky 340 000 Kč a smluvní pokuty 532 300 Kč nezastavuje.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 7. 2024, č. j. 14 Co 161/2024-121, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 340 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 532 300 Kč z titulu zápůjčky. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 7 C 46/2022-92, žalobu zamítl, neboť žalobci se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce. Podáním doručeným soudu dne 26. 2. 2024 vzal žalobce bez uvedení důvodu žalobu zpět a zároveň podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Žalovaný se zpětvzetím nesouhlasil, neboť žalobce vzal žalobu zpět až po vyhlášení rozsudku a žalovaný má tak za to, že jednání žalobce svědčí o jeho motivaci s pohledávkou dále disponovat, čímž může dojít ke vzniku dalších sporů mezi účastníky řízení. Odvolací soud odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu a dospěl k závěru, že zpětvzetí žaloby je vždy třeba posuzovat individuálně. V projednávané věci má žalovaný obzvláštní zájem na pokračování ve sporu, neboť na spor navazují směnky, jimiž měla být smlouva o zápůjčce zajištěna, a žalobce je může mít v úmyslu uplatnit. Podle odvolacího soudu žalobce zneužívá své procesní právo k tomu, aby vyloučil pro něj nepříznivý výsledek sporu a mohl nárok uplatňovat jiným způsobem. Takovému postupu nelze přiznat soudní ochranu, a odvolací soudu proto usnesení soudu prvního stupně o nezastavení řízení potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, při posouzení důvodnosti nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby. Podle dovolatele není vážným důvodem nesouhlasu žalovaného skutečnost, že pravomocné rozhodnutí ve věci samé bude do budoucna zakládat překážku věci rozsouzené.
5. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil napadené usnesení.
6. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby napadené usnesení změnil tak, že se návrhu na zpětvzetí žaloby vyhovuje a řízení se zastavuje.
7. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání není přípustné.
12. Otázka posouzení důvodnosti (vážnosti) nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatel namítá, že nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby nelze shledat důvodným jen proto, že pravomocné rozhodnutí ve věci samé bude do budoucna zakládat překážku věci rozsouzené.
13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021).
14. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
15. V projednávané věci odvolací soud považoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené žalovaným za vážné s odůvodněním, že v projednávané věci vzal žalobce žalobu zpět po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by uvedl důvody zpětvzetí. Žalovaný má zájem na pokračování ve sporu i proto, že na projednávaný spor o zaplacení navazují směnky, které žalobce může mít v úmyslu uplatnit. Rovněž dospěl k závěru, že žalobce zpětvzetím žaloby zneužívá svá procesní práva, neboť se zpětvzetím snaží zvrátit pro sebe neúspěšný výsledek sporu a zachovat si možnost vymáhat po žalovaném částku jiným způsobem.
16. Jestliže odvolací soud důvody nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby v projednávané věci individuálně posoudil, přičemž dospěl vzhledem ke konkrétním okolnostem věci k závěru, že nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby je založen na shora uvedených důvodech, které posoudil jako vážné, neshledává Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu ve smyslu citované rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Nelze tak ani uzavřít, že by se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. Odvolací soud se neodchýlil ani od judikatorních závěrů uvedených v dovolatelem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, neboť odvolací soud neshledal vážnost důvodů žalovaného pro jeho nesouhlas se zpětvzetím žaloby (výhradně) v potřebě založení překážky věci rozsouzené.
18. Ačkoliv pak dovolatel staví svou námitku, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil napadené usnesení, jako otázku procesního práva, představuje tato námitka ve skutečnosti námitku vady řízení. Uvedená námitka týkající se vady řízení (stejně jako existence jiných vad řízení) však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jí není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu