23 Cdo 58/2021-151
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
LIONEX INVESTMENTS GROUP LIMITED, se sídlem Maria House, Avlonos Street 1, 1075
Nicosia, Kyperská republika, IČO ?? 338554, zastoupené Mgr. Beatou Kaczynskou,
advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18, 737 01 Český Těšín, proti žalované
VIMO, s.r.o., se sídlem Frýdlantská 185/6, 460 01 Liberec 1, IČO 27277933,
zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, 460
14 Liberec 14, o zaplacení 22 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 223/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2020, č. j.
30 Co 302/2019-120, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2020, č. j. 30
Co 302/2019-141, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3.
2020, č. j. 30 Co 302/2019-120, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10.
2020, č. j. 30 Co 302/2019-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-120, ve znění opravného
usnesení ze dne 22. 10. 2020, č. j. 30 Co 302/2019-141, výrokem I. změnil
vyhovující výrok I. rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 17. 10. 2019, č. j. 23 C 223/2018-65, ve znění opravného
usnesení ze dne 31. 8. 2020, č. j. 23 C 223/2018-139, tak, že zamítl žalobu o
zaplacení částky 22 000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této
částky od 5. 12. 2017 do zaplacení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění
dalšími listinnými důkazy konstatoval, že dosavadní tvrzení a důkazy postačují
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, proto neshledal důvod k poučení podle § 118a odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“)
a podle závěrů judikatury Nejvyššího soudu, vyjádřené v usneseních Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009 a též nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice koncem května či počátkem června
2016 uzavřely ústní smlouvu o tom, že žalovaná opatří konkrétní automobil a
předá jej žalobkyni do dispozice (užívání) na 54 měsíců, a že po úhradě všech
splátek „nájemného“ ve výši 1 700 Kč/den převede žalovaná vlastnictví
automobilu na žalobkyni. Žalobkyně zaplatila dne 2. 6. 2016 žalované částku 30
000 EUR. Žalovaná zajistila nákup žalobkyní určeného automobilu na základě
smlouvy o finančním leasingu, uzavřené dne 6. 6. 2016 se společností UniCredit
Leasing CZ, a.s., v níž vystupovala jako leasingový nájemce, a uvedená
společnost, jako pronajímatel. Podle uvedené leasingové smlouvy kupní cena
automobilu činila 2 692 513,94 Kč, první mimořádná leasingová splátka činila
807 754 Kč, další splátky byly dohodnuty ve splátkovém kalendáři a byla
sjednána zůstatková hodnota předmětu následné koupě po zaplacení všech
dohodnutých splátek ve výši 1 210 Kč. Žalobkyně měla vůz v užívání od června
2016 do března 2017 a poté při vědomí žalované vůz užívala jiná společnost,
která však neprováděla platby sjednaného nájemného sjednaného mezi žalobkyní a
žalovanou, proto po výzvě žalované byl automobil dne 30. 10. 2017 vrácen
žalované. Obě účastnice považují tento den za ukončení jejich smluvního vztahu. Žalobkyně učinila předmětem žaloby částku 22 000 EUR s odůvodněním, že z částky
30 000 EUR, kterou má žalovaná žalobkyni vrátit, odečetla dlužné nájemné za
dobu používání vozidla v částce 8 000 EUR. Odvolací soud se zaměřil při řešení sporu na zjištění povahy zaplacené platby
ve výši 30 000 EUR, kdy žalobkyně tvrdila, že bylo dohodnuto, že automobil ji
bude převeden do vlastnictví za kupní cenu 30 000 EUR s tím, že tato částka
představuje úhradu budoucí kupní ceny, a žalovaná tvrdila, že tato částka
přestavovala platbu na nájemné. Odvolací soud nesdílel závěr soudu prvního
stupně, že platba ve výši 30 000 EUR byla platbou na nákup vozidla pro
žalobkyni, odůvodněný tím, že pokud žalovaná poté, co ji bylo vozidlo na
základě její výzvy učiněné z důvodu neplacení sjednaného nájemného vráceno,
vozidlo prodala, pozbyla žalobkyně v důsledku prodeje možnost nabýt vlastnictví
k vozidlu, a proto odpadl důvod zaplacení částky 30 000 EUR a žalovaná je tak
povinna tuto částku, resp. částku v žalované výši 22 000 EUR žalobkyni vydat.
Neztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba na vydání bezdůvodného
obohacení je tedy důvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní strany uzavřely specifickou ústní,
zákonem nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Platby, které byly či měly být
žalobkyní podle dohody účastnic realizovány, svojí výší a frekvencí ve své
podstatě odrážely finanční zatížení žalované, coby leasingového nájemce,
vyplývající ze smluvního vztahu se společností UniCredit Leasing CZ, a.s. Platba 807 754 Kč, kterou žalovaná zaplatila uvedené společnosti, jakožto
mimořádnou leasingovou splátku, podle měnového kursu v daném období roku 2016
odpovídala částce 30 000 EUR, obdržené žalovanou dne 2. 6. 2016 od žalobkyně. Toto zjištění podle odvolacího soudu podporuje právní úsudek, že předmětná
platba 30 000 EUR představuje (vedle dohodnutých 54 plateb za denní užívání
vozu) dílčí část z celkového plnění peněžitých závazků žalobkyně, vyplývajících
ze smlouvy účastnic. V dané souvislosti přihlédl k e-mailové komunikaci
zástupců účastnic ze dne 19. 5. 2016 a 20. 5 2016, jimiž účastnice vyjednávaly
podmínky smlouvy, kdy zástupce žalobkyně sděloval žalované: „Chápu, že kupuji
auto, tak jak je na fotkách“; uveď prosím podmínky leasingu, částku platby,
výši splátek, částku za výkup. Žalovaná odpověděla, že se ozve, až obdrží
podmínky leasingu. Podle názoru odvolacího soudu tedy účastnice spolu založily
jakýsi „kvazileasingový“ vztah. Odkázal na právní teze rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, pojednávající o finančním
leasingu, a promítl je do svých závěrů tak, že za situace, kdy komplexní
smluvní vztah účastnic zahrnoval povinnost žalobkyně k platbám připodobněným
leasingu, není možno, aby se povinnosti ze smlouvy členily na platby,
vztahující se k části „nájemního vztahu“ a na platby vztahující se k části
závazku budoucího převodu automobilu, nebyla-li taková vůle jednajících osob ve
smlouvě dostatečně vyjádřena. V řízení nevyšlo najevo, že by si účastnice
dohodly podmínky, které by měly nastoupit v situaci, že nedojde k úplnému
naplnění smlouvy, neupravily žádný způsob „vzájemného vypořádání“, smluvně
neupravily vznik subjektivního práva žalobkyně domáhat se vrácení provedené
platby. Povinnost k jejímu vrácení nelze za zjištěných okolností podle
odvolacího soudu dovodit ani ze zákona. Uzavřel proto, že platba žalobkyně na
účet žalované ve výši 30 000 EUR (nárokovaná ve výši 22 000 EUR) nezaložila
bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně (§ 2991 o. z.), a z tohoto
důvodu změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadeným rozhodnutím, kterým se řízení
končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazku z leasingových
smluv v případě finančního leasingu, a to při posouzení otázky důsledků
předčasného zániku závazkového vztahu na vzájemné vyrovnání účastníků smlouvy. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že platba žalobkyně na účet
žalované nezakládá bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, pokud si účastnice
spolu smluvně neupravily způsob vzájemného vypořádání pro případ, že nedojde k
úplnému naplnění smlouvy, a neupravily vznik subjektivního práva žalobkyně
domáhat se vrácení provedené platby a povinnost k jejímu vrácení. Dovolatelka
má sice pochybnosti o tom, že za situace, kdy existoval jednak právní vztah z
leasingové smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností UniCredit Leasing CZ,
a.s., a vedle toho druhý právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou, lze tento
vztah účastnic sporu „připodobnit“ prvnímu leasingovému vztahu, jak to učinil
odvolací soud, ale pokud by toto připodobnění leasingovému vztahu bylo možné
připustit, pak poukazuje na řešení důsledků předčasného ukončení smlouvy v
případě leasingové smlouvy, resp. finančního leasingu, v cit. stanovisku
Nejvyššího soudu. Z uvedeného stanoviska dovolatelka vyzdvihla především závěr
o specifickém charakteru finančního leasingu v nárocích při předčasném ukončení
leasingové smlouvy a nutnost provedení vzájemného vypořádání účastníků
závazkového vztahu, kdy nelze oddělit práva a povinnosti vzniklé před
odstoupením od smlouvy a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. Odvolací soud v rozporu s tímto stanoviskem přitom dospěl k závěru, že
předčasné ukončení smlouvy se nedotýká vzájemných práv a povinností před tímto
předčasným ukončením, jestliže dovodil, že pokud si strany pro případ
předčasného ukončení smlouvy neupravily žádný způsob vzájemného vypořádání, pak
dosavadní plnění poskytnutá žalobkyní žalované nepozbyla právní důvod a
žalovaná se na úkor žalobkyně neobohatila. Dovolatelka zdůraznila, že bez
ohledu na to, zda si to účastnice výslovně sjednaly, má dojít mezi nimi k
vypořádání smlouvy, podle níž v případě řádného splnění by žalobkyně užívala
automobil po celou sjednanou dobu a poté by nabyla k tomuto automobilu
vlastnické právo. Tím, že k tomu v důsledku předčasného ukončení závazkového
vztahu nedošlo, pozbylo dosavadní plnění žalobkyně minimálně zčásti svůj právní
důvod a žalovaná, které bylo vozidlo vydáno zpět a (po doplacení leasingu
leasingové společnosti) nabyla k němu vlastnické právo a následně vozidlo
prodala, se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Závěr o zamítnutí
žaloby je tak podle dovolatelky nesprávný a je v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Dovolatelka navíc poukazuje na nedostatek poučení podle §
118a odst. 2 o. s. ř., kterého se ji mělo však dostat, jestliže se odvolací
soud zásadním způsobem odchýlil od právního posouzení soudem prvního stupně. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí,
případně při shledání přípustnosti dovolání jeho zamítnutí, neboť se domnívá,
že dovolání není důvodné. Ze soudem citované e-mailové komunikace účastnic
sporu vyplývá, že povahu plateb provedených ze strany žalobkyně, jako
uživatelsky vozidla, chápaly obě smluvní strany jako platby nájmu. Žalobkyně
uzavřela, že teprve po splnění podmínek stanovených předmětnou smlouvou mezi
účastnicemi (řádné hrazení všech splátek nájmu) mohlo až následně, jako druhý
krok, následovat převedení vlastnického práva k předmětu leasingu. Stanovisko
Nejvyššího soudu podle jejího názoru na řešení nároků z předmětného ústního
nepojmenovaného kontraktu nedopadá. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
dopustil se nesprávného právního posouzení uplatněného nároku na bezdůvodné
obohacení, jestliže neřešil otázku vypřádání předčasně ukončeného smluvního
vztahu mezi účastnicemi v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, publikovaném
pod číslem 25/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, řešící jakým
způsobem má být provedeno konečné vypořádání vzájemných práv a povinností
účastníků tzv. smlouvy o finančním leasingu při předčasném ukončení leasingové
smlouvy. Ve stanovisku uvedené zásady vzájemného konečného vypořádání smluvních
stran při předčasném ukončení smlouvy o finanční leasingu na řešení dané věci
dopadají, jak správně poukazuje žalobkyně, jestliže ze skutkových zjištění
vyplývá, že se ze strany žalované jednalo o účelové pořízení věci (automobilu)
podle výběru žalobkyně s využitím cizích zdrojů – poskytovatele předmětu
leasingu, a bylo mezi účastnicemi dohodnuto, že po zaplacení všech dohodnutých
splátek žalobkyní ve prospěch žalované bude na žalobkyni převedeno vlastnictví
k pořízenému automobilu. Uvedený závazkový vztah, jenž je podle zákona
nepojmenovanou smlouvou, je v ustálené rozhodovací praxi označován jako
finanční leasing, jehož klíčovou funkcí je pořizovací funkce a jeho cílem je
zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. Nejvyšší soud ve své
ustálené rozhodovací praxi (srov. mimo uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu
např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3650/2009
nebo rozsudek ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4064/2011 – dostupných na
www.nsoud.cz) zaujímá právní názor, že hodnotu nepeněžitého plnění, které
poskytl leasingový pronajímatel (v našem případě žalovaná), a které je nájemce
(v našem případě žalobkyně) povinen vrátit, je nutno vyčíslit částkou
odpovídající obvyklé ceně leasingu v daném místě a čase za obdobným podmínek,
za jakých byl leasing poskytován, po odečtení finančním nákladů, jež leasingový
pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů,
jež leasingový pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení
leasingové smlouvy, pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje
předmětu leasingu. Leasingový nájemce je tedy povinen zaplatit leasingovému
pronajímateli obvyklou cenu leasingu poskytnutého za obdobných podmínek v daném
místě a čase, resp. podle obvyklého smluvního ujednání všechny sjednané
leasingové splátky (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). V této
ceně, resp. těchto splátkách, je rovněž zahrnuta pořizovací cena předmětu
leasingu. Současně je leasingový nájemce povinen vrátit leasingovému
pronajímateli předmět leasingu. Hodnota předmětu leasingu je však již obsažena
v obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit
leasingovému pronajímateli (v souhrnu sjednaných leasingových splátek). O tuto
částku by se proto leasingový pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má
leasingový nájemce právo na odpočet výtěžku z prodeje vráceného předmětu
leasingu, resp. odpočet obvyklé ceny této věci. Nebylo-li učiněno vypořádání práv a povinností účastnic tohoto sporu ve smyslu
uvedené judikatury Nejvyššího soudu, je dovolání žalobkyně z důvodu nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by bylo s ohledem na vyslovený závazný právní
závěr, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při posouzení vypořádání vzájemných práv a povinností účastnic po
předčasném ukončení smlouvy o finančním leasingu, již neefektivní se zabývat
dovolatelkou namítanou vadou řízení týkající se nedostatečného poučení
účastníků odvolacím soudem při jeho odlišném právním náhledu na řešení věci,
než k jakému dospěl soud prvního stupně, jestliže bude řízení u odvolacího
soudu pokračovat, jak níže zdůvodněno. Je-li dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné a byl naplněn dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s.
ř.), v němž bude odvolací soud vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.);
odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu