23 Cdo 603/2021-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce J. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Janem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované VEMA, akciové společnosti, se sídlem v Chrudimi, Dašická 911, identifikační číslo osoby 46506071, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, o zaplacení částky 862 819,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 247/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 10. 2020, č. j. 23 Co 163/2020-458,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29 234 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 3 C 247/2015-428, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 862 819,94 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 42 019,98 Kč (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a ve výroku II o nákladech řízení (první výrok) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 991 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podpůrně pak z opatrnosti namítala, že „dále uvedené právní otázky doposud dovolacím soudem řešeny nebyly“. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí a zamítnutí žaloby. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout, případně jej zamítnout, pokud by jej dovolací soud shledal přípustným.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o.
s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná předně namítala, že odvolací soud při výkladu projevu vůle ohledně sjednání odměny za její zastupování v rámci soudních řízení ve smlouvě o poskytování právní pomoci, uzavřené mezi účastníky dne 31. 10. 2007, nerespektoval výkladová pravidla zastávaná v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (výslovně odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).
Odvolacímu soudu vytýkala, že na tato výkladová pravidla uvedená v judikatuře, kterou sám citoval, formálně poukázal, avšak se jimi neřídil, pokud pominul skutečnost, že veškeré jednání i chování účastníků řízení, které následovalo po uzavření smlouvy (a trvalo přes osm let), podporovalo tvrzení a výklad smlouvy předkládaný žalovanou, že sjednaná paušální odměna zahrnovala též odměnu za zastupování žalobcem v soudních řízeních včetně předmětného sporu (žalobce sám žalované ani jedinkrát za zastoupení u soudu nefakturoval nic nad rámec paušálu, ačkoliv ji zastupoval ještě ve dvou dalších sporech, případně sám zavedl svým chováním po uzavření smlouvy praxi, že paušální odměna pokrývá též odměnu za zastupování v soudních řízeních).
Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též Ústavního soudu) neodchýlil, pokud při výkladu sporných ustanovení smlouvy o poskytování právní pomoci (obdobně jako soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud zčásti odkázal) posuzoval jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě, které vykládal prostředky gramatickými, logickými a systematickými, a pokud též zkoumal, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, a zda skutečnosti v tomto směru zjištěné jsou s jazykovým výkladem smlouvy v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, či též žalovanou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Skutečnost, že odvolací soud při zjišťování okolností, k nimž byl povinen při výkladu přihlédnout podle § 266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neměl za prokázanou praxi účtování za zastoupení žalované před soudy, neznamená, že tím porušil výkladová pravidla, neboť uvedenou okolností týkající se následného chování stran po uzavření smlouvy se zabýval.
Za pochybení při výkladu smlouvy nelze považovat ani to, že odvolací soud dospěl k závěru, že byl v čl. 5 odst. 2 smlouvy sjednán samostatný způsob odměňování žalobce (za poskytnuté úkony právní pomoci) za zastupování žalované před soudy ve výši vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv žalobce v dalším průběhu vztahu účastníků nepostupoval podle způsobu účtování odměny v tomto smluvním ujednání obsaženém, tj. neúčtoval náklady zastoupení žalované před soudy do pátého dne následujícího měsíce podle rozsahu právní pomoci v daném měsíci.
Samotná skutečnost, že vzhledem k dalším zjištěným okolnostem odvolací soud z následného chování žalobce nedovodil takový výklad, jakého se v řízení dovolávala žalovaná, neznamená porušení výkladových pravidel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí po konstatování, že žalobce nepostupoval ve vztahu k účtování nákladů zastoupení (odměny a náhrady) před soudy podle způsobu vyúčtování sjednaného v čl. 5 odst.
2 věty druhé smlouvy, dále uvedl, že nebylo logické uzavřít smlouvu s výkladem, který zastávala žalovaná, tj. že odměna žalobce ve výši advokátního tarifu (nad rámec paušální odměny ve výši 5 000 Kč měsíčně bez daně z přidané hodnoty) měla být použita teprve v případě, pokud by byl kumulativně překročen věcný rozsah právní pomoci stanovený smlouvou (v čl. 2) i její časový rozsah předpokládaný v čl. 4 v délce 8 hodin měsíčně, neboť by takto žalobce vykonával činnost advokáta za zcela nevýhodných ekonomických podmínek.
Odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že při smluvně široce vymezeném věcném rozsahu bylo prakticky nemožné, aby byl překročen, což by při výkladu smlouvy zastávaném v řízení žalovanou znamenalo, že by se žalobce zavázal poskytovat žalované právní služby v oblasti obchodního, pracovního, finančního, a správního práva ve všech věcech a právních oblastech, které souvisely s činností žalované v časově neomezeném rozsahu, to vše za odměnu 5 000 Kč měsíčně, tj. v určitých případech by tak poskytoval právní služby zadarmo, případně „by se mohl dostat do mínusu“, a že s tímto úmyslem nebyla smlouva uzavírána ani ze strany žalované, natož žalobce.
Odvolací soud tedy zjevně při svých úvahách přihlížel (byť to neuvedl výslovně) i k následnému chování žalobce, přičemž dospěl k závěru, že vůli uzavřít smlouvu s takovým obsahem, jaký tvrdila v řízení žalovaná, žalobce nemohl mít (i přes to, že jeho následné chování by o takové jeho vůli při uzavírání smlouvy mohlo svědčit). Lze přitom dodat, že sám o sobě postup odvolacího soudu, který při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy vycházel z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky a že výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky ze dne 14.
12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, či ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4407/2016). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve
vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)]. Má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. např. usnesení ze dne 14.
9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019). Pokud v úvodu dovolání žalovaná ohledně předpokladů přípustnosti dovolání obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak ve vztahu k otázce „výkladu pojmu rozpor se zásadami poctivého obchodního styku v závazkovém vztahu založeném smlouvou o poskytování právních služeb“ neoznačila žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe).
Spatřovala-li v úvodu dovolání předpoklad přípustnosti dovolání z opatrnosti ve vztahu k „dále uvedeným“ otázkám též v tom, že doposud dovolacím soudem řešeny nebyly, pak ani toto tvrzení ve spojení s výše formulovanou otázkou nevyhovuje požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Takto formulovaná otázka nemůže představovat právní otázku, jejíž řešení by mělo zobecňovací (judikatorní) potenciál a jejímž řešením by Nejvyšší soud dostál svojí úloze sjednocování rozhodovací praxe, tj. nepředstavuje otázku, která by mohla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro futuro jednotně vyřešena.
Pro ustanovení § 265 obch. zák.
platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016). Uvedené nedostatky dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Nadto lze uvést, že žalovaná v této části dovolání zpochybňuje právní posouzení věci odvolacího soudu na základě polemiky se správností skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel.
Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Formulovala-li žalovaná dále otázku „výkladu pojmu zavedená praxe stran a následné chování stran dle § 266 odst. 3 obchodního zákoníku ve smlouvě o poskytování služeb“, pak též ve vztahu k ní neoznačila žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostála. Pokud snad spatřovala přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce v tom, že „odvolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o.
s. ř. nestanoví. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalovaná, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc lze dodat, že na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud se výkladem těchto pojmů nezabýval.
Ostatně i dovolací námitky žalované v tomto směru vznesené se týkaly spíše způsobu, jakým odvolací soud provedl samotný výklad ujednání článku 5 smlouvy o poskytování právní pomoci a toho, že podle ní při tomto výkladu řádně neaplikoval výkladová pravidla podle § 266 obch. zák., nepřihlédl k zavedené praxi stran a jejich následnému chování, jak bylo uvedeno již výše. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu rovněž otázku „procesního pochybení v podobě neúplnosti rozhodnutí a opomenutých důkazů“ a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000, namítala, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, když při zjišťování skutkového stavu nerespektovaly procesní ustanovení § 132 o. s.
ř. věta za středníkem. Tvrdila, že soud prvního stupně sice k důkazu provedl spisy Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 53 C 356/2008 a sp. zn. 53 C 271/2009, ale opomenul z nich učinit a hodnotit některá další podstatná skutková zjištění. Soudu prvního stupně také vytýkala, že provedl k důkazu faktury č. 18069, 19050 a 19244, aniž by jejich provedení v rozsudku konstatoval a důležitá zjištění z nich opomenul. Takto vymezená procesní otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud ji neřešil (napadené rozhodnutí na jejím řešení nezáviselo).
Námitku, že soud prvního stupně opomenul učinit (další) zjištění z některých důkazů, které provedl, a tyto hodnotit, žalovaná uplatňuje až v rámci dovolání, v odvolání ani v průběhu odvolacího řízení opomenutí těchto důkazů (resp. skutkových zjištění z nich) nenamítala, brojila pouze proti nesprávnému výkladu smlouvy. Odvolací soud se tedy takovou procesní otázkou nezabýval. Uvedenou argumentací žalovaná ve skutečnosti namítá vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Pro úplnost lze dodat, že o opomenutí důkazů se nemohlo jednat, pokud okamžik udělení plné moci žalobci žalovanou v jiných řízeních, byl výslovně soudem prvního stupně zjištěn a nabytí právní moci ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 356/2008 zjevně vyplývalo ze zjištění, že v této věci žalobce podával jako zástupce žalované dovolání. Skutečnost, že v těchto jiných věcech dosud nebyly žalobcem vůči žalované účtovány náklady za zastoupení, v řízení nebyla sporná a odvolací soud z ní ve svých úvahách vycházel, jak bylo uvedeno výše.
V případě faktur vystavených žalobcem pro žalovanou v roce 2008 až 2009 (za cestovné, sepis kupní smlouvy a návrh na vklad do katastru nemovitostí), pak případná vada řízení spočívající v opomenutí uvedení skutkových zjištění z těchto provedených důkazů v rozsudku soudu prvního stupně, nebyla pro průběh řízení a jeho výsledek relevantní, neboť účtování těchto jiných nákladů (odměny a náhrad) se zjevně netýkalo podstatných otázek, zda bylo samostatně sjednáno účtování odměny a náhrad za zastoupení v soudním řízení a zda má žalobce nárok na vyúčtovanou částku.
I judikatura Ústavního soudu přitom vychází z premisy, že „samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" (srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11). Žalovaná v dovolání tvrdí též existenci dalších vad řízení, které podle ní měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (procesní pochybení spočívající v překvapivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí).
Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); přípustnost dovolání takové námitky založit nemohou. V souvislosti s tvrzenou překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná namítá též porušení svých ústavně garantovaných práv. Taková námitka však může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel současně řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Požadavku na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání má možnost dostát podle shora citovaného nálezu i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). Těmto požadavkům však žalovaná nedostála, neboť žádnou rozhodovací praxi dovolacího či Ústavního soudu ve vztahu k této námitce neuvedla. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu