USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HTL International spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Třeboni, Lesní 143, identifikační číslo osoby 47239450, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kubelíkova 1189/29, proti žalované H. Ž., advokátce se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení částky 2.528.565,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 82/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Co 97/2021-89, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Kč s příslušenstvím (I. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a zamítl návrh žalované na odejmutí osvobození od soudních poplatků a odejmutí ustanoveného právního zástupce žalobkyni (III. výrok).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Co 97/2021-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007. Dovolatelka dovozuje, že žalovaná při podání dovolání nepostupovala s náležitou péčí, která se od advokáta vyžaduje a předpokládá, čímž jí způsobila škodu, neboť nemohlo být o dovolání rozhodnuto.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005, vyjádřeného v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 11 Cmo 325/2010-339, a dovozuje, že pokud bylo postoupení pohledávky vyhodnoceno jako neplatný právní úkon, zákonitě nemohlo dojít k řádnému splnění dluhu. Namítá, že původní žalovaný o náhradu škody (V. P.) měl v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
4. 2011, č. j. 11 Cmo 325/2010-339, o kterém dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku dovolacího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007, z nichž dovozuje absolutní neplatnost úkonu platby provedené společností ALPENEST, s. r. o., ve prospěch ARS CLASSICA Incorporated, Ltd., kdy jejich absence měla za následek neúspěch dovolání. Dovolatelka dovozuje, že v případě, kdy by žalovanou podané dovolání bylo podáno řádně, tzn. včetně všech odpovídajícím způsobem zpracovaných dovolacích důvodů, byla by žalobkyně v původním řízení o náhradu škody (vedeném proti V.
P.) úspěšná. V doplnění dovolání ze dne 26. 11. 2021 dovolatelka uvedené důvody obsáhle rozvádí. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu změnil. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolací soud se ve své ustálené rozhodovací praxi k otázce posuzování odpovědnosti za škodu ve smyslu § 16 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), kterou advokát (nikoliv řádným) výkonem advokacie způsobil, vyjadřuje v tom smyslu, že úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii, podle něhož je advokát povinen řádně a svědomitě chránit práva a oprávněné zájmy klienta. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokátem při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení (zcela nebo zčásti) úspěšný.
Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném, který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva u soudu domohl. V řízení o náhradu škody způsobené advokátem soud jako předběžnou otázku řeší, zda by poškozený při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 543/2007; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3046/2016). Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011). V poměrech projednávané věci se jedná o druhý ze jmenovaných případů, neboť žalobkyně svůj nárok na náhradu škody vůči žalované odvíjí z tvrzení, že žalovaná porušila své povinnosti při podání dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 8. 2016, č. j. 15 Co 316/2016-275, neboť dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn.
25 Cdo 1790/2017, pro to, že neosahovalo zákonem požadované údaje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nemohl pro tento nedostatek dovolací soud pokračovat. Přesto ani zjištění, že opravný prostředek byl podán opožděně, s formálními (technickými) nedostatky či nebyl podán vůbec, nevede vždy k odpovědnosti advokáta z výkonu advokacie. Dovolací soud k tomu připomíná opakovaně přijímané závěry své rozhodovací praxe, dle kterých protiprávní úkon advokáta nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, je-li jen jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou podstatnou.
Přitom je rozhodující, zda – nebýt škodné události – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda by škodlivý následek nastal i bez této skutečnosti. Z tohoto důvodu při posuzování, zda je dána příčinná souvislost mezi pochybením advokáta spočívajícím v nepodání dovolání a vznikem škody na straně jeho klienta, je třeba jako předběžnou otázku zkoumat, zda by při řádném postupu advokáta jeho klient u dovolacího soudu a v následném řízení uspěl, a tedy zda byl pochybením advokáta zbaven možnosti zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí
(srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, pod č. 13, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, nebo rozsudek ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007). Za situace, kdy pochybení advokáta spočívá v nepodání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, musí tedy být předběžně posouzen výsledek dovolacího řízení a případného řízení následujícího po zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Tomu nebrání ani skutečnost, že o dovolání podaném proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přísluší rozhodovat výlučně dovolacímu soudu; zde totiž nejde o dovolací přezkum, jehož předpokladem je právě podané dovolání, nýbrž o řešení předběžné otázky v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005). Těmto požadavkům na posouzení odpovědnosti žalované soudy nižších stupňů v projednávané věci oproti tvrzení dovolatelky dostály, jestliže jako předběžnou otázku posuzovaly, zda by dovolatelka při řádném postupu advokáta (žalované) mohla být v dovolacím řízení úspěšná. Soudy nižších stupňů správně uvedly, že taková úvaha v sobě nutně zahrnuje též zhodnocení, že žalobkyni mohlo svědčit právo na náhradu škody proti bývalému advokátu V. P. jen tehdy, jestliže by prokázala, že jí tvrzené subjektivní právo na zaplacení žalované částky vůči společnosti ALPENEST s.
r. o., jehož zaplacení se dovolatelka domáhala v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005, nebylo v řízení přiznáno pro pochybení původního advokáta V. P.
Na tomto základě odvolací soud přejal právní posouzení soudu prvního stupně, který dovodil, že argumentace žalobkyně účinky arrestatoria a inhibitoria vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007, by nemohla být úspěšně uplatněna ani v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005 o zaplacení kupní ceny vůči společnosti ALPENEST, s. r. o., a proto by nebyly dány předpoklady odpovědnosti za škodu předchozího advokáta žalobkyně V. P. Námitky dovolatelky, jež se týkají využitelnosti závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007, pro věc projednávanou v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005 (v níž rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, o dovolání žalobkyně sepsané V. P.), přehlíží, že ohledně částky 208.940.50 Kč, jež byla předmětem poddlužnické žaloby vedené v řízení u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 11/2006 (v němž dovolací soud rozhodoval v rozsudkem sp. zn. 20 Cdo 2853/2007), bylo řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005 zastaveno a nebylo tak předmětem dovolacího přezkumu v řízení před dovolacím soudem ve věci sp. zn. 23 Cdo 333/2012. Z toho důvodu závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007, dle kterého plnění poskytnuté společností ALPENEST, s. r. o., ve prospěch ARS CLASSICA Incorporated, Ltd. (tj. postupníku žalobkyně, povinné), je absolutně neplatným právním úkonem, a tedy nemohlo přivodit zánik exekucí přikázané (postižené) pohledávky povinné, není v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, o tom, že žalobkyni nesvědčí právo k doplatku zbývající části pohledávky vůči ALPENEST, s. r. o., jestliže ta na základě písemné notifikace postupitele (žalobkyně) uhradila doplatek zbývající části pohledávky společnosti bez ohledu na platnost postupní smlouvy. Z uvedeného pak plyne, že ani případný odkaz advokáta V. P. na závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2853/2007 by v rámci řízení o dovolání pod sp. zn. 23 Cdo 333/2012 nevedly k jinému právnímu posouzení, než k jakému zde dospěl dovolací soud. Dovolatelka proti tomuto závěru namítá, že „na tom (tj. na závěru o absolutní neplatnosti) nic nemění ani tvrzení advokáta, že v exekučním řízení šlo o pohledávku 208.000 Kč s příslušenstvím, neboť porušení arrestatoria nepůsobí neplatnost právního úkonu pouze do výše pohledávky, ale právní úkon se stává neplatný absolutně a celý“. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, uzavřel, že nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) je pohledávka povinného vůči jeho dlužníku postižena jen v takovém rozsahu, jaký byl v usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí uveden; to platí i ve vztahu k příslušenství přikázané pohledávky. V odůvodnění rozhodnutí pak dovolací soud vysvětlil, že v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí má oprávněný právo k přikázané pohledávce povinného vůči jeho dlužníku jen v takovém rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí postižena (oprávněnému přikázána), a že jen v tomto rozsahu ji může vymáhat po dlužníku povinného prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení § 315 o. s. ř. Soud prvního stupně, jehož závěry přejímá odvolací soud, tak správně posoudil předběžnou otázku, zda žalobkyni svědčilo právo na doplatek kupní ceny vůči společnosti ALPENEST s. r. o., jestliže vyšel z toho, že zákaz dispozice s pohledávkou povinného se týkal pouze pohledávky do výkonem rozhodnutí vymáhané výše s příslušenstvím. Dovolací soud se od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, na které odkazuje soud prvního stupně, nemá důvod odchylovat ani v poměrech věci zde vedené. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani polemika dovolatelky se závěry vyjádřenými v rozsudku soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila svoji prevenční povinnost, jestliže žalované zaslala text k doplnění dovolání na emailovou adresu v poslední den lhůty bez telefonického upozornění. Je tomu tak proto, že tato otázka sama o sobě, vzhledem k shora probíranému závěru o neexistenci protiprávního jednání na straně V. P., nemůže zakládat přípustnost dovolání. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Nad rámec uvedeného dovolací soud k dalším námitkám dovolatelky připomíná, že námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Rovněž v části dovolání, ve kterém je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu