23 Cdo 614/2023-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Novahome s. r. o., se sídlem v Praze, Vrbova 1427/19, identifikační číslo osoby 03637859, zastoupené JUDr. Ing. Lucií Kovářovou, advokátkou se sídlem v Praze, Korunní 969/33, proti žalovanému M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdenkou Vopěnkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Školská 694/32, o zaplacení částky 1.098.118,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 35/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 62 Co 224/2022, 62 Co 225/2022-376, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2022, č. j. 62 Co 224/2022, 62 Co 225/2022-377, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 12 C 35/2018-307, ve znění usnesení ze dne 14. 3. 2022, č. j. 12 C 35/2018-313 (dále jen „soud prvního stupně“), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 575.817 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 215.768 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v částce 202.964,65 Kč (výrok III.), zamítl žalobu co do částky 103.568,64 Kč
smluvní pokuty (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. až VII., spolu s výroky I. až III. usnesení ze dne 14. 3. 2022, č. j. 12 C 35/2018-313).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 62 Co 224/2022, 62 Co 225/2022-376, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2022, č. j. 62 Co 224/2022, 62 Co 225/2022-377, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 575.817 Kč s příslušenstvím zde blíže vymezeným (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 201.250 Kč od 17.
10. 2017 do 17. 11. 2017 a z částky 54.318 Kč od 18. 11. 2017 do zaplacení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 161.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 161.450 Kč od 12. 10. 2017 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku v rozsahu, ve kterém byla žaloba co do částky 54.318 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 215.768 Kč od 26. 8. 2017 do 11. 10.
2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 54.318 Kč od 12. 10. 2017 do zaplacení zamítnuta, potvrdil (třetí výrok), potvrdil dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (čtvrtý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v částce 62.115,90 Kč, jinak jej v rozsahu, ve kterém byla žaloba co do částky 41.452,74 Kč smluvní pokuty zamítnuta, potvrdil (pátý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (šestý až devátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V konkrétnosti dovolatel předkládá otázku (i) „zda předávací protokol k poslední (jedenácté) dílčí etapě díla mohl zhojit absenci předávacího protokolu k 10.
dílčí etapě díla, a zda tak mohl dodatečně přivodit splatnost faktury vystavené za tuto předchozí 10. dílčí etapu. To navíc za situace, kdy Zápis o odevzdání a převzetí dokončené stavby neobsahuje nezbytné náležitosti sjednané v čl. V odst. 3 smlouvy, konkrétně neobsahuje popis 10. etapy díla“; a otázku (ii) „zda může být dílo, u nějž si strany jako jeho nedílnou součást sjednaly jeho provozní a komplexní vyzkoušení, dokončeno i bez provedení zkoušek a bez zachycení výsledku těchto zkoušek v zápisu.
Potažmo otázku, jaké činnosti je třeba chápat pod pojmem ,provozní a komplexní vyzkoušení stavby‘ “. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu částečně platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhuje žalovaný, aby dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že zápis o odevzdání a převzetí dokončené stavby ze dne 27.
9. 2017 je ve smyslu čl. V. odst. 2 smlouvy o dílo ze dne 2. 2.
2017 nejen předávacím protokolem k dokončenému dílu, ale i předávacím protokolem ke všem jednotlivým dílčím etapám díla. V této souvislosti však dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání. Dovolatel sice odkazuje na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, která k otázce dodržení sjednaného způsobu a postupu předání díla vychází ze závěru, že jsou-li podmínky související s předáním díla ve smlouvě sjednány tak, že bez jejich splnění nemůže k předání díla dojít, představují tzv. hmotněprávní podmínku pro předání díla (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020), současně však přehlíží, že odvolací soud zde rozhodoval za stavu, kdy nebylo sporu o tom, že předávací protokol k provedenému dílu byl obsažen v zápisu ze dne 27. 9. 2017. Odkazované závěry totiž nelze absolutizovat, neboť spojení práva zhotovitele požadovat cenu díla s existencí protokolárního zápisu o předání a převzetí díla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010) není jediným možným následkem, který může být dle ujednání stran spojován se soupisem protokolu o provedení díla či jeho části.
Tak tomu bude například tehdy, kdy je předávací protokol jen důkazem o předání a převzetí díla, nikoliv podmínkou řádného provedení díla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018). Uvážení soudu o účelu protokolu o provedení díla či jeho části je otázkou výkladu každé konkrétní smlouvy a významu ujednaného protokolu pro práva a povinnosti smluvních stran. (k možnosti posouzení významu dílčích, tzv. zjišťovacích protokolů, srov. např. závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021). V nyní posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo dílo dokončeno a předáno žalovanému dne 27. 9. 2017, došlo tímto ze strany žalovaného k potvrzení, že byly dokončeny všechny dílčí etapy nezbytné k dokončení díla dle smlouvy o dílo ze dne 2. 2. 2017, tedy i 10. dílčí etapy. Odvolací soud přitom zejména přihlédl k jednání žalovaného, který pokud by neměl v úmyslu zápisem o odevzdání a převzetí dokončené stavby potvrdit dokončení a převzetí i 10.
dílčí etapy, k podpisu zápisu by jistě nepřistupoval s tím, že dílo není dokončené. Odvolací soud zde spojil možnost požadovat dílčí úhradu i za plnění 10. etapy díla nikoliv výhradně a pouze s ukončením této etapy, jak předpokládá dovolatelem odkazované smluvní ujednání čl. V odst. 3 smlouvy o díle, ale též se skutečností, že dílo bylo provedeno, tj. dokončeno a předáno a k převzetí díla byl sepsán předávací protokol. Uvedený postup odvolacího soudu akcentující následné chování účastníků odpovídá v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně popisovaným požadavkům výkladu právního jednání dle § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.
z.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn.
23 Cdo
2735/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Tak tomu ovšem v posuzované věci není. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem formulovaná otázka, jíž se snaží zpochybnit závěr soudů nižších stupňů o tom, že ve věci zde vedené bylo prokázáno, že ke dni 27.
9. 2017 došlo k dokončení a předání, tj. provedení díla ve smyslu § 2604 o. z. Na tom nic nemění možná existence dovolatelem tvrzených vad a nedodělků díla, neboť již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, dovolací soud blíže odůvodnil závěr, dle kterého skutečnost, že dílo trpí vadami, sama o sobě nemusí znamenat, že dílo nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. Musí však jít právě o vady takové povahy, které vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu.
Posouzení, zdali dané vady brání dílu sloužit svému účelu, bude vždy záležet na konkrétním případu. Ani odkaz dovolatele na aplikaci § 2607 o. z. ve věci zde vedené nezakládá přípustnost dovolání, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně se nikterak nepodává, že by stranami bylo ujednáno provedení zkoušek nutných k dokončení díla ve smyslu odkazovaného pravidla. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, a to výslovně do všech výroků, tedy i do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 201.250 Kč od 17. 10. 2017 do 17. 11. 2017 a z částky 54.318 Kč od 18.
11. 2017 do zaplacení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, stejně jako do třetího a pátého výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud výroky soudu prvního stupně o zamítnutí potvrzuje, je nutno konstatovat, že dovolání není v této části přípustné.
K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 571/2018) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li v uvedeném rozsahu rozhodnuto ve prospěch dovolatele. Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu