23 Cdo 2735/2021-1163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně B&Bartoni, spol. s r. o., se sídlem Dolní Cetno, Doubravička 18, identifikační číslo osoby 26763915, zastoupené Mgr. Karlem Šindelkou, advokátem se sídlem v Praze, Slavětínská 1146/39, proti žalované Fort Equipamentos e Produtos Para Industria LTDA, zahraniční osoba registrovaná pod č. 09.194.958/0001-35, sídlem R. Pedro Ebling, 147 – Scharlau, S?o Leopoldo - RS, 93125-470, Brazílie, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, o zaplacení náhrady škody v celkové výši 532.675 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 295/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 232/2020-1098, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
532.675 USD s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 232/2020-1098, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku prvním co do částky 11.136 USD s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak jej ve výroku prvním potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. a III. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí z části na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka souborem svých dovolacích námitek zpochybňuje jednak závěry odvolacího soudu o skutečnosti způsobilé přerušit příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalované a vznikem škody a aplikaci tzv. kritéria přiměřenosti ve smyslu § 2903 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.
z.“). Současně napadá výklad právního jednání učiněného odvolacím soudem ve vztahu ke smlouvě mezi dovolatelkou a žalovanou v otázce, zdali vylučovala nárok dovolatelky na náhradu ušlého zisku. Dovolatelka konečně poukazuje i na otázku e-mailové komunikace mezi dovolatelkou a žalovanou a posouzení, zdali ji lze vykládat jako dohodu o ukončení smlouvy. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. O tomto návrhu rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 23 Nd 340/2021, tak, že návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 232/2020-1098, zamítl. Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku opřel o dva právní závěry. Jde jednak o závěr o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Jednak se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že neodebráním smluveného zboží nemohla vzniknout škoda za celé žalované období (rok 2015 a dále leden až červen 2016), neboť již v listopadu 2015 došlo dohodou mezi účastníky k ukončení smluvního vztahu, který zakládal žalobkyní tvrzené povinnosti žalované, jejichž porušení mělo vést ke vzniku škody.
Okruh dovolacích námitek, jimiž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že mezi stranami došlo k ukončení závazku dohodou s tím, že odvolací soud měl tuto dohodu interpretovat v rozporu s § 556 odst. 1 o. z., přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Jestliže tak soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejal, při výkladu obsahu jednání ze dne 5.
11. 2015 přihlédl též k tomu, co jednání předcházelo a zejména k následnému chování účastníků, odpovídá jeho závěr o tom, že uvedené právní jednání lze hodnotit jako návrh na ukončení závazku dohodou, požadavkům stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (srov. např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V části uplatněného nároku na náhradu škody (ušlý zisk do listopadu 2015) odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil poukazem na zjištění, že žalobkyně nepostupovala dle ve smlouvě sjednaného mechanismu pro případ, že žalovaná jako kupující neodebere zboží v minimální hodnotě, a proto jednak nesplnila svou povinnost předcházet škodám, v důsledku čehož by mohla za škodu spoluodpovídat, případně za ni odpovídat výlučně (§ 2903 a 2918 o.
z.), a jednak tímto opomenutím došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem škody. Dovolatelka namítá, že dodání neobjednaného zboží žalované by ze strany žalobkyně nepředstavovalo způsob odvracení újmy přiměřený okolnostem ve smyslu § 2903 odst. 1 o. z. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že rámcová smlouva mezi účastníky ze dne 27. 3.
2014 sice obsahovala ujednání o minimální hodnotě odběru kupujícím (čl. 11.4), současně však obsahovala konkrétní postupy a mechanismy, které byly sjednány pro případ porušení této smluvní povinnosti a jejichž aktivace ze strany žalobkyně mohla předcházet ztrátě ušlého zisku z nerealizovaných smluv. Skutečnost, že přijetí takovýchto opatření je svou povahou přiměřené, vyplývá z důvodů, na které poukazuje odvolací soud, a to, že tento způsob reakce žalobkyně na nedodržení minimální hodnoty objednávek byl ujednán ve smlouvě v rámci smluvní volnosti.
Z obdobného důvodu nelze ani přisvědčit námitkám dovolatelky o tom, že případné dodání neobjednaného zboží by z její strany nebylo ekonomicky racionální, neboť (na rozdíl od dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 407/2007) byl tento postup pro případ, kdy žalovaná nerealizuje objednávku ve smluveném rozsahu, ve smlouvě výslovně předvídán. Za této situace pak nelze odvolacímu soudu vytýkat ani to, že dovolatelka nesla důkazní břemeno o skutečnostech významných pro posouzení příčinné souvislosti, kdy to byla právě dovolatelka, která měla prokazovat, že v případě nedodržení ujednání o minimální hodnotě objednávek postupovala dle sjednaného mechanismu, dle kterého měli účastníci spolupráci kvartálně vyhodnocovat spolu s možností dodání zboží až do výše finančního limitu za období předcházející tři měsíce po vyhodnocení spolupráce (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 29.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se ve sporném civilním řízení uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí; srov. dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 701/2017, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3353/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017). Jde-li o námitky dovolatelky do odvolacím soudem učiněného posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody, je třeba uvést, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je právě objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.
Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). K uplatnitelnosti těchto závěru i pro právní poměry řídící se právní úpravou platnou a účinnou po 1. 1. 2014 viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018. Závěr odvolacího soudu z těchto úvah vychází, neboť odvolací soud vznik škody spojil nikoliv jen s neodebráním sjednaného množství zboží ze strany žalované, ale též se zjištěním, že žalobkyně následně nerealizovala postup předvídaný ve smlouvě pro tyto případy, a proto nelze mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem případné škody (ušlého zisku) spatřovat příčinnou souvislost.
Zpochybnění právního posouzení příčinné souvislosti dovolatelkou proto nezakládá přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky o tom, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah smlouvy tak, že vylučovala nárok dovolatelky na náhradu ušlého zisku. Oproti tvrzení dovolatelky se takový závěr z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepodává, kdy závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku vychází ze skutečností shora popsaných, nikoliv ze závěru, že by smluvní ujednání stran implicitně vylučovala práva dovolatelky na náhradu škody v podobě ušlého zisku.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, na které není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013. Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani námitky dovolatelky týkající se ukončení smluvního vztahu dohodou na základě e-mailové komunikace účastníků v listopadu 2015, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně a k námitce dovolatelky týkající se tvrzeného nedostatku formy dohody o zániku závazku nepřihlédl. Soud prvního stupně poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které jej k tomuto závěru vedly. Těmi jsou zejména skutečnost, že to bylo právě jednání dovolatelky, které i přes tvrzený nedostatek ujednané formy směřovalo k dohodě o ukončení závazku, skutečnost, že mezi účastníky probíhala takřka veškerá komunikace prostřednictvím e-mailu a také zvláštní okolnosti následného jednání stran.
Takové závěry nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k otázce dovolání se následků případného nedodržení ujednané formy právního jednání stranou závazku (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 398/2020). Závěr soudu o nemožnosti strany dovolat se neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy přichází v úvahu zejména v případech zneužití formy. O takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že jednáno bude bezformálně (resp.
že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy. V takových případech je nutno mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nemůže ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010). Odvolací soud se tak nezabýval další namítanou otázkou předpokladů elektronického hmotněprávního jednání a na řešení této otázky tak rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.