USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně A. E., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou,
advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00,
proti žalovanému D. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem
Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod
sp. zn. 7 C 445/2018, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 27 Co 48/2021-250, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 7 C 445/2018-156,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem
pozemků p. č. XY - orná půda a p. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož
součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům v části obce XY, vše v katastrálním
území XY, vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY v Katastru nemovitostí pro obec XY na LV číslo XY (výrok I), a
rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel z
následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 7. 2018 kupní smlouvu sepsanou formou
notářského zápisu, podle které žalobkyně prodala výše uvedené nemovitosti
žalovanému za kupní cenu 7 900 000 Kč. Uhrazení kupní ceny bylo dle smlouvy
dohodnuto tak, že částka 1 510 000 Kč měla být uhrazena žalovaným žalobkyni z
jeho zdrojů již před uzavřením kupní smlouvy na účet žalobkyně č. XY vedený u
Fio Banky, a.s., přičemž žalobkyně podpisem smlouvy příjem této částky
potvrdila. Část kupní ceny ve výši 70 000 Kč měla být uhrazena žalovaným
žalobkyni z jeho vlastních zdrojů před uzavřením kupní smlouvy v hotovosti,
přičemž žalobkyně potvrdila její příjem a smluvní strany si ve smlouvě sjednaly
a učinily nesporným, že tato část kupní ceny byla poskytnuta jako záloha na
kupní cenu a započtena celá na úhradu zprostředkovatelské provize
zprostředkovatele koupě. Ohledně části kupní ceny ve výši 3 914 035,42 Kč bylo
dohodnuto, že bude uhrazena z úvěru, který získá žalovaný u Raiffeisenbank,
a.s., a bude poukázána za účelem úhrady pohledávky žalobkyně z titulu smlouvy o
úvěru u Českomoravské stavební spořitelny, a.s., v téže výši. Že se tak stalo,
bylo mezi účastníky nesporné. Zbývající část kupní ceny ve výši 2 405 964,58 Kč
měla být složena na účet notářské úschovy u JUDr. PhDr. Josefa Marcela, notáře
v Chomutově, a z této úschovy pak vydána na účty žalobkyně, jež budou uvedeny v
protokole o úschově. Žalobkyně v odstoupení od smlouvy, které datovala 30. 8. 2018 a k přepravě
předala 11. 9. 2018 (žalovanému bylo doručeno 12. 9. 2018), uvedla, že od
smlouvy odstupuje, protože část kupní ceny ve výši 1 510 000 Kč, která měla být
dle kupní smlouvy uhrazena před jejím uzavřením, nebyla zaplacena ani zčásti,
stejně tak jako částka 70 000 Kč. V odstoupení rovněž uvedla jako důvod, že v
notářském zápise z následné kontroly zjistila, že u části kupní ceny, která
měla být dle notářského zápisu uhrazena na její účet, nebyl uveden správně její
účet, nýbrž účet společnosti F. P. a. s., v níž figuroval jako jediný akcionář
žalovaný. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný uhradil žalobkyni částku ve výši 1
490 964,58 Kč, dále částku 185 000 Kč a uhradil rovněž pohledávku žalobkyně ve
výši 3 914 035,42 Kč formou dohodnuté platby přímo na účet společnosti
Raiffeisenbank, a.s. Co se týče zbývajících částek, měl soud za prokázané, že
žalobkyně obdržela způsobem dohodnutým ve smlouvě plnění ve výši 730 000 Kč i
70 000 Kč.
Pokud jde o částku 1 510 000 Kč, bylo v řízení prokázáno, že nebyla
žalobkyni poskytnuta způsobem uvedeným ve smlouvě, tedy úhradou na její účet
před uzavřením smlouvy, byť to podpisem smlouvy žalobkyně potvrzovala. Žalovaný
k tomu upřesnil, že tato částka byla žalobkyni poskytnuta jiným způsobem a sama
žalobkyně při podpisu smlouvy souhlasila s tím, aby skutečnost o úhradě byla v
tomto znění do notářského zápisu vložena, čímž považoval vzájemné závazky za
vyrovnané. Soud prvního stupně se dále otázkou prokázání, zda žalovaný částku 1
510 000 Kč žalobkyni skutečně uhradil či nikoli, nezabýval, neboť odstoupení
žalobkyně posoudil jako opožděné (viz níže); bylo tak nadbytečné zabývat se
jeho důvodností. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval § 1977 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), a dospěl k
závěru, že žalobkyně neodstoupila od smlouvy v zákonem požadované lhůtě „bez
zbytečného odkladu“, neboť o skutečnosti, že jí nebyla uhrazena částka 1 510
000 Kč, musela vědět již při podpisu smlouvy dne 12. 7. 2018 (neboť podpisem
této smlouvy potvrzovala, že jí byla částka zaplacena), avšak od smlouvy
odstoupila až 11. 9. 2018, tedy téměř po dvou měsících. Soud prvního stupně
uzavřel, že nedojde-li k dalšímu (opakovanému) porušení smlouvy, nelze právo
odstoupit od smlouvy opožděně využít. Odstoupení žalobkyně od smlouvy proto
nevyvolalo účinky zrušení kupní smlouvy a nedošlo k obnovení vlastnického práva
žalobkyně k předmětným nemovitostem. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. 9. 2021, č. j. 27 Co 48/2021-250, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že se určuje, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, to vše v obci
XY, katastrální území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III rozsudku
odvolacího soudu). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil
skutkový stav, nicméně s ohledem na právní posouzení se soud prvního stupně již
nezabýval zjišťováním skutkového stavu ohledně toho, zda byla zaplacena částka
1 510 000 Kč či nikoli. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování, neboť
se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně toho, že
nedodržení lhůty k odstoupení „bez zbytečného odkladu“ způsobuje neúčinnost
takového odstoupení.
Odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a uzavřel, že
odstoupila-li žalobkyně od kupní smlouvy sice již po uplynutí lhůty bez
zbytečného odkladu, současně však stále v době, kdy trvalo prodlení žalovaného
s plněním, pak odstoupení bylo schopné vyvolat účinky v § 2004 odst. 1 o. z.
Odvolací soud poukázal na to, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný
žalobkyni částku 1 510 000 Kč nezaplatil způsobem popsaným v dotčené kupní
smlouvě. K námitce, že s ohledem na sepis kupní smlouvy ve formě notářského
zápisu a prohlášení žalobkyně v kupní smlouvě, že jí byla částka uhrazena, mělo
důkazní břemeno o neuhrazení předmětné částky ležet na žalobkyni, odvolací soud
uvedl, že je námitka irelevantní, neboť správnost prohlášení ve smlouvě byla v
řízení vyvrácena. Zároveň na základě doplnění tvrzení žalovaného a doplněním
dokazování se žalovanému nepodařilo prokázat, že částku 1 510 000 Kč žalobkyni
uhradil jiným způsobem. Odvolací soud proto uzavřel, že odstoupení žalobkyně od
smlouvy vyvolalo účinky zamýšlené v § 2004 odst. 1 o. z., neboť žalobkyně sice
odstoupila až po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu, ale stále v době, kdy
trvalo prodlení žalovaného se zaplacením podstatné části kupní ceny. K námitce
vzájemného plnění podle § 2993 o. z. vznesené žalovaným odvolací soud uvedl, že
předmětem řízení o určení vlastnického práva není vrácení poskytnutého plnění
ze zrušené smlouvy; bude tedy na účastnících, aby si v dalším postupu své
závazky z dané kupní smlouvy vyrovnali. Nadto uvedl, že návrh žalovaného, který
požadoval, aby pro případ, že soud neshledá opodstatněnou jeho obranu, uložil
žalobkyni povinnost k vrácení kupní ceny, soud nepřihlížel, neboť se jednalo o
procesně nepřípustný podmíněný návrh (§ 41a odst. 2,3 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně dovoláním napadla výroky II a III rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na řešení otázky, z jaké tarifní hodnoty měl soud vycházet
při stanovení výše náhrady nákladů řízení. Namítala, že odvolací soud se při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na
jehož konkrétní rozhodnutí odkázala. Závěrem navrhla, aby dovolací soud
napadený výrok II a III zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a výroků II a III
jakožto výroků souvisejících. Přípustnost dovolání spatřoval podle § 237 o. s.
ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. První otázka se týkala toho, zda odstoupení podle § 1977 o. z. učiněné i
po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu má účinky předpokládané § 2004 odst. 1
o. z. Podle žalovaného se odvolací soud při jejím posouzení odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázal.
Uvedl, že soud vycházel z judikatury, kterou na řešený případ nelze vztáhnout z
důvodu skutkových odlišností a také proto, že se jednalo o rozhodnutí, v nichž
byl řešen incidenční spor. Žalovaný dále namítal, že odvolací soud prováděl
dokazování ohledně skutečnosti, zda byla zaplacena částka 1 510 000 Kč, ačkoli
potvrzení o zaplacení této částky bylo vtěleno do veřejné listiny, která
zakládá vyvratitelnou právní domněnku a skutečnosti v ní uvedené tak neměly být
předmětem dokazování. I v tomto ohledu žalovaný odkázal na konkrétní rozhodnutí
Nejvyššího soudu, od nichž se dle jeho názoru odvolací soud odchýlil. Rovněž
uvedl, že jednání žalobkyně je rozporné s dobrými mravy, neboť pokud jsou
notářským zápisem osvědčeny skutečnosti, které byly při podpisu ověřitelné,
neměla by mít osoba, která tyto skutečnost stvrzuje, následně možnost namítat
jejich nepravdivost. Další výtka žalovaného směřovala k tomu, že odvolací soud
nesprávně posoudil jeho námitku vzájemnosti plnění, kterou žádal, aby odvolací
soud rozhodl podle § 2993 o. z. a uložil žalobkyni povinnost vrátit žalovanému
zaplacenou kupní cenu; v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 3. 1975, sp. zn. 2 Cz 3/75. Poslední námitka se týkala porušení zásady
dvojinstančnosti občanského soudního řízení; konkrétně zda nedostatek
skutkových zjištění významných pro správné rozhodnutí ve věci může odvolací
soud nahradit vlastním doplněním dokazování nebo převzetím takových skutkových
zjištění soudu prvního stupně, jež zahrnul do svého rozhodnutí, ačkoliv na nich
své rozhodnutí nezaložil. Tím, že odvolací soud doplnil dokazování ohledně
toho, zda byla zaplacena částka 1 510 000 Kč či nikoli, se podle názoru
žalovaného odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32
Odo 459/2006. Žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst.
1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti a
zda jsou přípustná.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť žalobkyně jím napadla pouze výrok II a
III rozsudku odvolacího soudu. Její dovolání tedy směřovalo jen proti výrokům,
jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání směřující proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně z tohoto
důvodu jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalovaného rovněž není přípustné, neboť žádná z otázek nebyla
způsobilá založit přípustnost dovolání. První otázka týkající se posouzení účinků odstoupení od smlouvy podle § 1977 o. z., které nebylo učiněno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, nezaloží přípustnost
dovolání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Nejvyšší soud se ve své judikatuře otázkou následků nedodržení lhůty pro
odstoupení podle 1977 o. z. již zabýval; např. v rozsudku ze dne 19. 4. 2022,
sp. zn. 33 Cdo 456/2021, dospěl k závěru, že nedodržení lhůty bez zbytečného
odkladu pro odstoupení od smlouvy má význam tehdy, jestliže dlužník splní
povinnost (byť dodatečně) předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy
odstupuje. Při trvajícím prodlení dlužníka je skutečnost, zda věřitel od
smlouvy odstoupil bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§
1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném
uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní
následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li
věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na
dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít
dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení
neexistoval. K tomu viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019. Odvolací soud se od výše citovaných závěrů rozhodovací praxe neodchýlil, neboť
dospěl ke správnému závěru, že v případě trvajícího prodlení dlužníka, je
posuzování, zda bylo odstoupeno ve lhůtě bez zbytečného odkladu, bez významu. V
tomto směru pak doplnil dokazování ke zjištění skutečností rozhodných pro
posouzení, zda prodlení žalovaného se zaplacení částky 1 510 000 Kč trvalo i v
době odstoupení žalobkyně od smlouvy. V situaci, kdy se žalovanému nepodařilo
prokázat, že předmětnou částku žalobkyni uhradil (a případně kdy tak učinil),
dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že odstoupení žalobkyně vyvolalo
účinky předpokládané v § 2004 odst. 1 o. z., neboť bylo učiněno v době
trvajícího prodlení dlužníka. S výše uvedeným souvisí i druhá námitka žalovaného týkající se dokazování
skutečností obsažených ve veřejné listině. Žalovaný konkrétně namítal, že
skutečnost obsažená v kupní smlouvě (prohlášení žalobkyně, že jí byla uhrazena
částka 1 510 000 Kč) nemohla být předmětem dokazování, neboť veřejná listina
zakládá mimo jiné domněnku, že došlo k projevu vůle, který je v ní zachycen. Ani zde však odvolací soud nepochybil a neodchýlil se od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud totiž námitku, že předmětem dokazování
nemělo být to, zda žalovaný žalobkyni skutečně uhradil částku 1 510 000 Kč,
vypořádal s odůvodněním, že v řízení byla vyvrácena správnost prohlášení
obsaženého ve smlouvě. V tomto směru lze odkázat na samotné znění § 134 o. s. ř., podle něhož listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pravdivost skutečností osvědčených veřejnou
listinou platí za prokázanou, není-li dokázán opak. K tomu viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3368/2012, či
usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002. V řešené věci však byl
prokázán opak; žalobkyni se podařilo prokázat, že jí částka nebyla v rozporu s
prohlášením ve smlouvě ke dni podpisu smlouvy zaplacena. Odvolací soud proto
nepochybil a postupoval v souladu s citovanou judikaturou, když žalovaného
poučil a vyzval k doplnění tvrzení ohledně toho, zda předmětnou částku uhradil,
a provedl dokazování ke zjištění této skutečnosti. Námitka žalovaného, podle které je jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy
a žalobkyně těží z vlastní nepoctivosti, neboť zpochybnila pravdivost tvrzení
obsaženého ve smlouvě, jehož správnost potvrzovala svým podpisem smlouvy,
rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Žalovaný v tomto ohledu odkazoval na
judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady, že se nikdo nemůže dovolávat
vlastní nepoctivosti (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Na projednávanou
věc však nelze judikaturu k nemožnosti dovolat se vlastní nepoctivosti
vztáhnout. Jednání žalobkyně, která v řízení zpochybnila prohlášení ve smlouvě
o tom, že jí byla před podpisem smlouvy zaplacena částka 1 510 000 Kč, a
následně v rámci dokazování prokázala, že jí předmětná částka skutečně nebyla
zaplacena způsobem uvedeným ve smlouvě (a žalovaný nadto neprokázal, že by
předmětnou částku zaplatil jiným způsobem), nelze z povahy věci považovat za
dovolávání se vlastní nepoctivosti, jak tvrdí žalovaný. Odvolací soud se za
takové situace nemohl odchýlit od rozhodnutí, na která žalovaný odkazoval v
dovolání, neboť jejich závěry nelze na řešenou věc vztáhnout. Ani výtka žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku
vzájemnosti plnění, kterou žádal, aby odvolací soud rozhodl podle § 2993 o. z. a uložil žalobkyni povinnost vrátit žalovanému zaplacenou kupní cenu, nezaloží
přípustnost dovolání. Žalovaný v tomto směru odkazoval na judikaturu týkající
se podmíněnosti plnění v řízení o vypořádání vzájemných závazků v případě
neplatné či zrušené smlouvy.
Judikatorní závěry, na které odkazoval žalovaný,
však nelze aplikovat v poměrech projednávané věci, neboť v řešené věci nebylo
předmětem řízení vrácení vzájemných plnění stran při zániku synallagmatického
závazku založeného smlouvou, nýbrž předmětem řízení bylo určení vlastnického
práva. Odvolací soud proto správně uvedl, že bude na dalším postupu stran, aby
si závazky ze zrušené kupní smlouvy mezi sebou vypořádaly. Poslední otázka žalovaného se týkala doplnění dokazování v odvolacím řízení. Žalovaný namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neboť nedostatek skutkových zjištění významných pro správné
rozhodnutí ve věci nahradil vlastním doplněním dokazování, čímž porušil zásadu
dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Ani tato otázka nezaloží
přípustnost dovolání, neboť odvolací soud při doplnění dokazování postupoval v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud se k zásadě dvojinstančnosti občanského řízení a k otázce
doplnění dokazování odvolacím soudem vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Například v rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, Nejvyšší
soud uvedl, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení,
ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního
stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu
odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené
rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady
odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení
nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi ‚pořadí‘ při
posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit
odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního
stupně. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, pak Nejvyšší soud nad
rámec výše uvedeného doplnil, že ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se
možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví
meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak
určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v
případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud
neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem
jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá,
ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy
odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci
samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací
soud se neodchýlil od výše citované judikatury týkající se zásady
dvojinstančnosti občanského soudního řízení a doplnění dokazování v odvolacím
řízení, když na základě svého právního názoru odlišného od soudu prvního stupně
dospěl k závěru o nutnosti doplnit dokazování ohledně skutečnosti, zda žalovaný
žalobkyni uhradil částku 1 510 000 Kč či nikoli. Žalovanému nelze přisvědčit v
tom, že by se odvolací soud takovým doplněním dokazování odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 459/2006, neboť v nyní
projednávané věci nechyběla ve skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně
podstatná (pro rozhodnutí zásadně významná) skutková zjištění, nýbrž šlo o
doplnění dokazování ohledně jedné skutečnosti, o níž částečně dokazování
provedl i soud prvního stupně (v řízení před soudem prvního stupně bylo
vyvráceno tvrzení o zaplacení částky 1 510 000 Kč na účet žalobkyně před
podpisem smlouvy obsažené ve smlouvě), který zároveň pro svůj právní závěr
nepovažoval za nutné další dokazování ohledně toho, zda (a případně kdy)
žalovaný tuto částku uhradil jiným způsobem. Pokud odvolací soud v tomto
rozsahu doplnil dokazování v rámci odvolacího řízení, nejednalo se o postup,
který by vybočoval z mezí ustanovení § 213 o. s. ř. a výše citované judikatury. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně, ani dovolání žalovaného,
nejsou přípustná. Dovolání žalobkyně je nepřípustné s ohledem na § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. (viz výše). Dovolání žalovaného není přípustné, neboť
napadené rozhodnutí je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i dovolání žalovaného v souladu s
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.