23 Cdo 698/2023-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně NAVERTICA a.s., se sídlem v Brně, Maříkova 2287/1a, identifikační číslo osoby 25585207, zastoupené Mgr. Filipem Ingrem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 907/1, proti žalované U N I P R E S S spol. s r.o., se sídlem v Turnově, Svobodova 1431, identifikační číslo osoby 47282789, zastoupené Mgr. Robertem Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná 770/7, o zaplacení 369 671,94 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení 1 928 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 134/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2022, č. j. 47 Co 244/2019-488, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Semilech částečným rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 5 C 134/2016-290, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 164 380,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 11. 2013 do zaplacení (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 167 539,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 10. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že o nákladech státu a nákladech účastníků bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok III). Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím (již v pořadí třetím, vydaným poté, co jeho předchozí dvě rozhodnutí byla v příslušné části zrušena dovolacím soudem) potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 164 380,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 12. 2013 do zaplacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním. Namítla nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva uvedené v bodě 10 (i) tohoto dovolání, jež nebyla doposud řešena dovolacím soudem“ a „otázky hmotného práva uvedené v bodě 10 (ii) tohoto dovolání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozhodnutí a zamítnutí žaloby v plném rozsahu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost. Odvolací soud podle ní řádně hodnotil provedené důkazy a na základě jejich hodnocení provedl výklad smlouvy v souladu s § 266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Poukázala též na závěry odvolacího soudu, podle kterých byl žalovanou tvrzený rozpor mezi zadávací dokumentací a uzavřenou smlouvou pouze iluzorní.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ač žalobkyně v úvodu dovolání avizovala jako předpoklad přípustnosti dovolání mimo jiné odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „hmotného práva“, žádnou takovou hmotněprávní otázku v dalším textu dovolání neformulovala. V bodě 10 (ii) dovolání, na který v tomto ohledu odkazovala (a též v další navazující dovolací argumentaci), vytýkala odvolacímu soudu porušení zásady volného hodnocení důkazů, jež mělo spočívat v tom, že při opětovném hodnocení důkazů za účelem výkladu ustanovení smlouvy nepřihlédl k dalším provedeným důkazům (ke znění dokumentů pro poskytnutí dotace – čl.
4.5 zadávací dokumentace) a ke skutečnosti, že mezi účastnicemi šlo o speciální druh kontraktačního procesu, tedy že „nezhodnotil všechny důkazy samostatně a ve vzájemné souvislosti“, zejména nezohlednil, že „žalovaná s žalobkyní uzavíraly smlouvu v rámci výběrového řízení (omezena smluvní volnost) a na kontraktační proces byly stanoveny vyšší nároky v souvislosti s čerpáním veřejných prostředků“. Z připojených odkazů žalované na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp.
zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněném pod číslem 28/2009 Sb. rozh. obč., ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), od kterých se měl odvolací soud podle přesvědčení žalované výše tvrzeným postupem odchýlit, je však patrné, že žalovaná fakticky zpochybňuje posouzení procesní otázky postupu soudu při hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů však nebyl s označenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu rozporný, neboť oproti přesvědčení žalované odvolací soud při výkladu smlouvy zjevně nezaložil svůj skutkový závěr o úmyslu stran výlučně na výpovědi svědka T.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. body 12 až 19) je zřejmé, že tuto výpověď hodnotil i ve vztahu k dalším v řízení provedeným důkazům, přičemž neopomněl rovněž do hodnocení zahrnout i důkazy listinné, včetně obsahu zadávací dokumentace. Základní východisko žalované, o které opírá svoji argumentaci k přípustnosti dovolání, tudíž nenachází oporu v obsahu spisu. Stejně tak se z obsahu spisu nepodává ani žalovanou tvrzený extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěnými skutečnostmi.
Námitky žalované jsou v tomto ohledu pouhou polemikou s výsledkem hodnocení důkazů, jak jej učinil odvolací soud, která však přípustnost dovolání nemůže založit (z četné rozhodovací Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2013, a ze dne 15. 7. 2022, sen. zn. 29 NSCR 21/2021, či rozsudek ze dne 26. 10. 2015, sen. zn. 32 ICdo 45/2013). Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že v rozporu s druhým zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci (rozsudkem ze dne 28.
6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022) opětovně provedl důkaz výslechem svědka, byť měl pouze opětovně hodnotit všechny provedené důkazy, pak zjevně přehlíží, že v předchozím rozsudku se Nejvyšší soud nevyjadřoval k otázce rozsahu dokazování. Odvolacímu soudu pouze vytkl absenci hodnocení dosud v řízení provedených důkazů. Ostatně v ustálené rozhodovací praxi není pochyb o tom, že je na úvaze soudu podle § 120 odst. 1 o. s. ř., které důkazy provede (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 653/2005). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení ze dne 14.
9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn.
28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019). Shora uvedeným požadavkům nedostojí námitky žalované [uvedené v bodě 10 (i) dovolání], že odvolací soud „nezohlednil při hodnocení provedených důkazů specifický kontraktační proces výběrového řízení, jehož cílem je uzavřít smlouvu s dodavatelem v souvislosti s vynakládáním veřejných prostředků, při kterém je nutné dodržovat zásady dle zákona o veřejných zakázkách, pravidla poskytnutí dotace a s ní související zadávací dokumentaci“, že „v tomto kontraktačním procesu figurují veřejnoprávní prvky, následkem čehož se jedná o formálnější proces a je limitováno vyjednávání o podmínkách smlouvy, tj. smluvní volnost stran“ a že „tato skutečnost by měla být při výkladu sporného pojmu posouzena a dostatečně zdůvodněna“, k níž současně žalovaná uvádí, že se „jedná o otázku, jenž nebyla doposud řešena dovolacím soudem“.
V těchto námitkách není obsažena dostatečně určitá a srozumitelná otázka hmotného nebo procesního práva, která by mohla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro futuro jednotně vyřešena. Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaná patrně zamýšlela předložit k dovolacímu přezkumu jako dosud judikaturně neřešenou otázku „zvláštní povahy výběrového řízení jako kontraktačního procesu a jejího vlivu na výklad projevu vůle stran“, tj. otázky, zda má soud při výkladu projevu vůle (obsahu smlouvy) zohlednit, že posuzovaná smlouva byla uzavřena v rámci výběrového řízení, při kterém jsou stanoveny podmínky a je nutno dodržovat zadávací dokumentaci.
Ani pro řešení této otázky však dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné není. Žalovaná v prvé řadě staví svou argumentaci ve vztahu k uvedené otázce na předpokladu, že odvolací soud při výkladu projevu vůle (sporného pojmu „uvolnění SW“ užitého ve smlouvě, který měl vliv na okamžik splatnosti sporných poplatků BREP) nezohlednil zadávací dokumentaci (její článek 4.5 obsahující podmínku splatnosti finančních plnění po dokončení jednotlivých etap implementace). Z obsahu napadeného rozhodnutí se však jasně podává (jak bylo uvedeno již shora), že odvolací soud se obsahem zadávací dokumentace zabýval a uvedl, že i pokud by zadávací dokumentace byla pro obě strany závazná, ujednání o splatnosti by nevylučovalo splatnost poplatků dne 7.
11. 2013, když první etapa (která již částečně implementaci obsahovala) měla být dokončena do 30. 6. 2013. Oproti přesvědčení žalované se nadto Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval otázkou, jaké okolnosti má soud zohledňovat při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák., a od této rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil ani v nyní posuzované věci při výkladu smlouvy uzavřené mezi účastnicemi (v ní obsaženého sporného pojmu „uvolnění SW“). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 26.
7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1278/2021, v němž byly shrnuty závěry dosavadní rozhodovací praxe k výkladu § 266 obch. zák., nebo též rozsudek ze dne 29. 4. 2021, sp. zn.
32 Cdo 3654/2020, vydaný v této věci účastnic) nepochybně vyplývá, že při výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. V rozsudku ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 991/2020, přitom Nejvyšší soud k výkladu smlouvy podle § 266 obch. zák. v tam posuzované věci uvedl, že (i) skutečnost, že cena a předmět díla vycházely z výsledku veřejné obchodní soutěže, nepochybně mohla mít vliv na výklad skutečné vůle stran, stejně jako skutečnost, že na straně objednatele stál subjekt, který musel dodržovat rozpočtová pravidla a transparentnost financování předmětu díla ze státního rozpočtu.
Tedy i k okolnostem specifického způsobu kontraktačního procesu soud podle ustálené rozhodovací praxe přihlédne při výkladu podle § 266 obch. zák. Odvolací soud přitom postupoval v souladu s těmito závěry, pokud přihlédl ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (mimo jiné i k zadávací dokumentaci, a tedy i k tomu, že smlouva byla uzavřena ve specifickém režimu kontraktace v rámci výběrového řízení). Přípustnost dovolání pak nezaloží ani související otázka, „zda je primárně nutné nazírat na výklad sporného pojmu užitého při právním jednání prizmatem zadávací dokumentace, a nikoliv následným ústním jednáním stran nebo snad domnělými obchodními standardy“, neboť takovou otázku odvolací soud neposuzoval (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo), pokud vycházel ze zjištění, že úmysl žalobkyně sjednat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP již po uvolnění licence (jejím vygenerování pro žalovanou) ze strany poskytovatelů licence byl žalované znám a že tento úmysl, z nějž vycházela smluvní splatnost poplatků BREP, nebyl v rozporu ani s obsahem zadávací dokumentace.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o.
s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu