ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího
Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobkyně Tallisa Investment, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Branická 213/53,
identifikační číslo osoby 04706501, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Brichtova 820/10, proti žalované České republice -
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, identifikační číslo
osoby 00007064, o zaplacení částky 19 816 282,99 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 93/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 Co
232/2019-420, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu směřujícím proti té části výroku I rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 Co 232/2019-420, kterou
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11
C 93/2007-387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2019, č. j.
11 C 93/2007-408, v prvním výroku co do částky 10 750 000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 6. 2000 do zaplacení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 Co
232/2019-420, ve výroku II a v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C 93/2007-387, ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C 93/2007-408,
v prvním výroku co do částky 9 066 282,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 %
ročně z této částky od 21. 12. 1999 do zaplacení a ve druhém výroku, a dále
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C
93/2007-387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2019, č. j.
11 C 93/2007-408, v prvním výroku co do částky 9 066 282,99 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 21. 12. 1999 do zaplacení a ve
druhém výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (resp. původně její právní předchůdkyně INTEGRASTAV, a. s.,
identifikační číslo osoby 64609839) se v řízení domáhala zaplacení částky 9 066
282,99 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené ceny prací a dodávek, které
realizovala nad rámec předmětu plnění podle smlouvy o dílo uzavřené mezi ní a
žalovanou (částka 6 525 681,55 Kč), a jako navýšení ceny díla na základě
žalovanou požadovaných a jí provedených změn v předmětu plnění podle smlouvy o
dílo (částka 2 540 601,44 Kč). V řízení požadovala též zaplacení částky 10 750
000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo pro
případ odstoupení od smlouvy, k němuž došlo pro prodlení žalované s úhradou
výše uvedených (žalované vyfakturovaných) částek.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C
93/2007-387, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C
93/2007-408, žalobu o zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná (objednatelka)
uzavřela se společností INTEGRASTAV, a. s. (zhotovitelkou) dne 25. 9. 1997
smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení novostavby „Okresního
ředitelství Policie ČR v Semilech“. Cena díla byla stanovena ve výši 199 975
295,40 Kč. K této smlouvě bylo uzavřeno postupně šest písemných dodatků, jimiž
byl mimo jiné upravován předmět díla; žádný z dodatků nezměnil smluvenou cenu
díla. Proces uplatnění ceny díla byl ve smlouvě v odstavci V. 2 (ve znění
dodatku č. 4) upraven tak, že při fakturaci měl zhotovitel vždy předložit
soupis řádně dokončených částí díla vyjádřených agregovanými položkami včetně
objednatelkou potvrzených zjišťovacích protokolů k těmto agregovaným položkám,
bez zjišťovacího protokolu byla faktura neplatná. V odstavci XI. 1 smlouvy bylo
sjednáno, že smlouvu lze měnit pouze písemným, oboustranně potvrzeným
ujednáním, výslovně nazvaným „dodatek ke smlouvě“. Jiné zápisy, protokoly apod. se za změnu smlouvy nepovažovaly. Podle odstavce VI. 7 smlouvy se zápisy ve
stavebním deníku nepovažovaly za změnu smlouvy, ale sloužily jako podklad pro
vypracování doplňků a změn smlouvy. Rozsah díla byl sjednán v oddílu II
smlouvy, který byl též upraven dodatkem č. 4 tak, že v odstavci II. 3. 1 bylo
nově dohodnuto, že „dojde-li při realizaci díla k jakýmkoliv změnám, doplňkům
nebo rozšíření předmětu díla, vyplývajícím z podmínek při provádění díla, z
odborných znalostí zhotovitele či vad projektové dokumentace, nebudou mít tyto
změny, doplňky nebo rozšíření vliv na cenu díla stanovenou ve smlouvě. Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na změny, doplňky nebo rozšíření
požadované objednatelem nad rámec sjednaného předmětu plnění“. V odstavci II. 3. 2 bylo sjednáno, že „dojde-li při realizaci předmětu díla k jakýmkoliv
redukcím, doplňkům nebo rozšíření předmětu díla na základě požadavku
objednatele, je objednatel povinen předat zhotoviteli přesnou specifikaci svého
požadavku a zhotovitel se zavazuje pro požadovanou změnu stávající agregovanou
položku upravit v souladu s principy vytváření agregovaných položek nebo
navrhnout agregovanou položku novou za dodržení stejných principů. Pokud
objednatel s tímto oceněním souhlasí, zavazují se obě strany uzavřít dodatek ke
smlouvě, ve kterém dohodnou i případnou úpravu termínu předání díla“. V
odstavci II. 3. 3 pak bylo ujednáno, že „objednatel si vyhrazuje právo doplnit
(rozšířit) předmět díla o další práce a dodávky, a to i bez souhlasu
zhotovitele, který je povinen o tyto práce a dodávky doplnit (rozšířit) předmět
díla, pokud takto požadované práce svým finančním objemem nepřekročí 20 % z
celkové ceny (bez DPH) sjednaného díla. Způsob a postup ocenění těchto prací
bude shodný s oceněním uvedeným v odstavci II. 3. 2 smlouvy o dílo“. V tomto
dodatku byl dále změněn odstavec IV. 1 tak, že cena díla ve výši 199 975 295,40
Kč odpovídá součtu cen provedených prací a dodávek dle potvrzených zjišťovacích
protokolů objednatelem uvedených v příloze č. 8 a cen agregovaných položek v
příloze č. 9.
Dále bylo uvedeno, že část ceny je vyjádřena po agregovaných
položkách, jejichž seznam tvoří nedílnou součást smlouvy. V odstavci XI. 5 bylo
dohodnuto, že strana, která zapříčinila důvodné odstoupení od smlouvy, je
povinna uhradit druhé straně veškeré náklady jí vzniklé z důvodu odstoupení od
smlouvy a navíc jednorázovou smluvní pokutu ve výši 5 % z ceny díla.
4. Podle dalších zjištění soudu prvního stupně bylo dílo předáno a
převzato ke dni 21. 12. 1999. V roce 2000 zhotovitelka vystavila žalované pět
faktur, kterými jí vyúčtovala údajně provedené vícepráce. Žalovaná faktury
neuhradila a jako neoprávněné je vrátila. Zhotovitelka dne 19. 6. 2000 žalované
oznámila, že od smlouvy o dílo pro prodlení žalované odstupuje. Na majetek
zhotovitelky byl prohlášen konkurz a konkursní správce převedl pohledávky
uplatněné v tomto řízení na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §
536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2000 (dále též jen „obch. zák.“). Uzavřel, že smluvní strany si podrobně
upravily postup, jímž bylo možno na základě potřeb zhotovitelky či na základě
přání žalované předmět díla rozšířit a spolu s tímto postupem byla zohledněna
vždy i úprava ceny díla, tj. že takové změny, doplňky nebo rozšíření vůbec
nebudou mít vliv na cenu díla stanovenou ve smlouvě (odkázal na odstavec II. 3.
1 smlouvy), nebo že bude po odsouhlasení předmětu díla cena upravena v souladu
s příslušnou změněnou agregovanou položkou písemným dodatkem obou smluvních
stran (odkázal na odstavec II. 3. 2 smlouvy). Krom toho zdůraznil, že podle
odstavce XI. 1 bylo možno smlouvu měnit pouze písemnými dodatky výslovně
nazvanými jako „dodatek ke smlouvě“. Žalobkyni se podle soudu prvního stupně
nepodařilo prokázat uzavření jakýchkoliv písemných dodatků, kterými by byla
celková cena díla v průběhu realizace díla změněna. Veškeré plnění právní
předchůdkyně žalobkyně bylo podle soudu prvního stupně činěno v rámci smlouvy o
dílo, postup stanovující možnou změnu smlouvy, ať již v rozsahu či ceně díla
nebyl ze strany zhotovitelky dodržen. Poukázal také na to, že smluvený princip
změny ceny díla a jeho rozsahu byl striktně dohodnut i s ohledem na skutečnost,
že na straně objednatele stál subjekt, který musel dodržovat rozpočtová
pravidla a transparentnost financování předmětu díla ze státního rozpočtu.
Navíc dodal, že případné pokyny objednatelky ve stavebním deníku či v zápise z
kontrolních dnů tvrzené žalobkyní nebyly činěny osobami oprávněnými jakkoliv
měnit smluvní ujednání mezi stranami, neboť se jednalo pouze o zástupce pro
věci technické, kteří případně mohli vést pouze nezávazná předběžná jednání
(odstavec I. 1 smlouvy). Nárok na smluvní pokutu též neměl za důvodný, neboť
nevznikl nárok na zaplacení žalobkyní nárokovaných víceprací, dílo bylo ke dni
21. 12. 1999 řádně předáno a převzato a sjednaná cena díla byla žalovanou
uhrazena, smlouva byla k uvedenému datu splněna. Faktury, kterými právní
předchůdkyně žalobkyně během roku 2000 vyúčtovala tvrzené vícepráce, nebyly
vystaveny v rámci smlouvy o dílo a zhotovitelka nemohla platně odstoupit od již
splněné smlouvy. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně dodal, že nebyl
dodržen ani smluvně sjednaný postup pro fakturaci a též z tohoto důvodu
nepovažoval nárok na zaplacení smluvní pokuty za opodstatněný.
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání
žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud vyšel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se také s jeho právními závěry. Zdůraznil, že nebyl dodržen postup
při sjednávání žalobkyní tvrzených víceprací, neboť předmět díla bylo možno
měnit pouze dodatky ke smlouvě odsouhlasenými oběma smluvními stranami, v
žádném ze sjednaných dodatků nebyla dohodnutá cena měněna a naopak bylo
uvedeno, že případné změny nebudou mít vliv na cenu díla. Smlouva o dílo ve
znění dodatků jasně a precizně definovala postup, jak lze cenu a předmět díla
měnit, přičemž tyto navíc vycházely z výsledku veřejné obchodní soutěže.
Přistoupení na argumentaci žalobkyně by podle odvolacího soudu znamenalo
rezignaci na písemně ujednaný závazek mezi stranami a rozpor se zásadou pacta
sunt servanda. Své právní posouzení odvolací soud doplnil též o odkaz na závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 (který
je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– na https://www.nsoud.cz) s tím, že i v tam projednávané věci zhotovitel
neunesl důkazní břemeno stran existence dohody o provedení sporných prací a
vzniku nároku na jejich úhradu nad rámec dohodnuté ceny díla. Odvolací soud se
pro nadbytečnost nezabýval správností hodnocení způsobu jednání za smluvní
strany provedeného soudem prvního stupně, neboť tyto okolnosti podle něj již
nemohly mít vliv na jím učiněný závěr. K nároku na zaplacení smluvní pokuty
dodal, že dílo bylo řádně dokončeno, předáno a zaplaceno bez ohledu na
nedokončení dopadové plochy střelnice, neboť tato část díla byla dodatkem č. 5
vyňata z původní smlouvy o dílo. Fakturace zhotovitelky poté učiněná neměla
žádný podklad ve smlouvě o dílo, žalovaná se nemohla dostat do prodlení s
úhradou fakturovaných částek a nemohla jí vzniknout povinnost hradit smluvní
pokutu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu,
podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci
a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem
soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Podle žalobkyně postupoval odvolací soud (též soud prvního stupně)
při výkladu smlouvy o dílo v rozporu s výkladovými pravidly, v čemž spatřuje
rozpor s jí citovanými rozsudky Nejvyššího soudu (též rozhodnutími Ústavního
soudu). S odkazem na další judikaturu konstatuje, že soudy nižší instance jsou
povinny při posuzování smluv upřednostňovat vůli stran před jejím projevem a
při výkladu smlouvy se mají vyhnout zejména takovému výkladu, který je
pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.
Výklad soudů nižší instance podle ní v projednávané věci vede k absurdnímu
závěru, že ke každému dílčímu rozšíření předmětu díla (práce byly sestaveny z
89 dílčích položek) by bylo nezbytné uzavřít samostatný dodatek ke smlouvě, což
považuje za utopické a v praxi nerealizovatelné. Je přesvědčena, že se soudy
zcela nedostatečně zabývaly systematikou smlouvy, tj. výkladem jednotlivých
ustanovení smlouvy v jejich vzájemných souvislostech a v kombinaci se zvoleným
režimem prací, když nevzaly v potaz existenci tří základních smluvních režimů
týkajících se provádění změn díla uvedených v odstavcích II. 3. 1, II. 3. 2 a
II. 3. 3. Poukazuje na to, že v průběhu celého řízení tvrdila, že předmětné
práce byly činěny v režimu ustanovení odstavce II. 3. 3 smlouvy, jehož účelem
bylo posílení zajištění rychlého a hladkého průběhu realizace stavby, neboť
toto ujednání explicitně zachycovalo dohodu smluvních stran o existenci
neformálního způsobu provedení úprav (doplnění) předmětu díla drobného či
menšího rozsahu. Má za to, že v tomto ujednání bylo odkazováno na odstavec II.
3. 2 smlouvy pouze co do způsobu nacenění díla (podle položkového rozpočtu), a
nikoliv co do povinnosti uzavření písemného dodatku ke smlouvě. Zdůrazňuje, že
pokud při provádění prací postupovala podle článku II. 3. 3 smlouvy, šlo o
plnění v rámci smlouvy předvídané již od jejího uzavření, a proto nemohla
vyvstat potřeba změny smlouvy v písemné formě ani povinnost uzavřít písemný
dodatek. Aplikace tohoto režimu plnění podle ní neměla vliv na tvorbu či úpravy
agregovaných položek, neboť nezakládala povinnost zahájení procesního postupu
ústícího v uzavření písemného dodatku.
10. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo
1866/2016, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011, či usnesení ze dne 1.
2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004) při posouzení otázky „adekvátnosti
protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého obchodního
styku a dobrými mravy“. Výklad smlouvy provedený soudy nižších stupňů považuje
za formalistický, popírající ekonomický smysl obchodního vztahu smluvních stran
i jeho hospodářský účel, neboť by i přes dodržení postupu v intencích článku
II. 3. 3 smlouvy a provedení prací v souladu se smlouvou nemuselo být ze strany
žalované poskytnuto jakékoliv (natož řádné) protiplnění.
11. Závěry soudů nižší instance jsou podle žalobkyně také v rozporu se
základními principy práva veřejných zakázek (princip úplatnosti a rovnosti).
Akceptaci závěrů odvolacího soudu považuje za vedoucí fakticky k bizarnímu
stavu, kdy by stát mohl prostřednictvím veřejné zakázky od počátku nadefinovat
nezměnitelné podmínky smlouvy, podle nichž by měl právo bezúplatně objednávat
„vícepráce“ a zhotovitel by měl povinnost je provést až do celkové výše 20 %
ceny díla.
12. Ve vztahu k nároku na smluvní pokutu odkazuje žalobkyně na předchozí
argumentaci a připomíná, že tento nárok byl zamítnut z důvodu, že soudy nižších
stupňů veškeré práce a dodávky subsumovaly pod režim článků II. 3. 1 a II. 3. 2
smlouvy a při neuzavření dodatků dovodily nemožnost vystavení faktur
zhotovitelkou, absenci prodlení žalované s jejich úhradou a v důsledku toho
nemožnost odstoupení od smlouvy. Za nepřiléhavý považuje též závěr, že faktury
neobsahovaly vzájemně odsouhlasený soupis prací, neboť podle ní jej obsahovat
nemusely, pokud byly práce provedeny na základě jednostranného pokynu žalované.
13. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí též za nepřezkoumatelné,
poukazuje na vadu spočívající v nedostatečném odůvodnění (nevypořádání se s
její argumentací), což podle ní zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a též porušení ústavně zaručeného práva na
soudní ochranu.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
16. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].
18. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, pokud v dovolání tvrdila
rozpor závěrů odvolacího soudu se základními principy práva veřejných zakázek,
neboť současně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve vztahu k této námitce nesprávného právního posouzení věci. V této
části tedy nelze pro vady dovolání přezkoumat jeho přípustnost.
19. Stejným deficitem pak trpí dovolání i ve vztahu k námitce
nepřiléhavosti závěru o absenci předložení vzájemně odsouhlaseného soupisu
prací při fakturaci uplatněných částek, neboť ani v rámci této argumentace
žalobkyně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §
237 o. s. ř. Navíc tuto námitku žalobkyně fakticky zakládá na vlastním
skutkovém závěru odlišném od skutkových závěrů o obsahu smlouvy, z nichž
vycházely soudy obou stupňů, podle kterých byl ve smlouvě sjednán postup
uplatnění ceny díla prostřednictvím fakturace, jejíž součástí musel být vždy
soupis řádně dokončených částí díla (jichž se měla fakturace týkat) včetně
žalovanou potvrzených zjišťovacích protokolů, tj. včetně potvrzení druhé
smluvní strany, že takové práce byly skutečně provedeny, jinak byla fakturace
neplatná. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena
na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů
odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu
(srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka
„adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého
obchodního styku a dobrými mravy“, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil v
situaci, kdy dospěl na základě výkladu smlouvy k závěru, že obsahovala ujednání
o tom, jakým způsobem lze změnit cenu a předmět díla, tj. výlučně písemnými
dodatky, a v žádném z nich nebyla cena díla navýšena, naopak bylo uvedeno, že
případné změny nebudou mít vliv na cenu díla, přičemž ve vztahu k žalobkyní
tvrzeným vícepracím žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran existence dohody o
jejich provedení odpovídající sjednaným podmínkám. Neměl-li odvolací soud
(oproti přesvědčení žalobkyně, která vychází v dovolání z toho, že taková
dohoda již byla obsažena v odstavci II. 3. 3 smlouvy ve znění jejího dodatku č.
4) za prokázanou dohodu o provedení těchto víceprací (dohodu o plnění
zhotovitelky), neměl důvod zabývat se otázkou adekvátnosti protiplnění a
souladu jeho neposkytnutí se zásadami poctivého obchodního styku či s dobrými
mravy. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je
přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
21. Pro úplnost lze dodat, že závěr odvolacího soudu, podle kterého nemá
žalobkyně právo na úhradu víceprací v případě, kdy nedošlo k uzavření dohody o
jejich provedení, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu,
podle které provede-li zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li
splněny podmínky dle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit
zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových
víceprací požadovat (ani z titulu bezdůvodného obohacení), neboť jde o plnění
na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto
prací (srov. například odvolacím soudem citovaný rozsudek ze dne 27. 6. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1043/2005, nebo rozsudky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2856/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, ze dne 14. 2. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 2613/2010, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009).
22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 5469/2016).
23. Dovolání proto není přípustné v rozsahu, v němž je napadána ta část
výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 750 000 Kč
s příslušenstvím. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s posouzením
provedeným soudem prvního stupně, který dovodil nedůvodnost tohoto nároku
žalobkyně jednak na základě závěru, že fakturace částek za vícepráce byla
provedena zhotovitelkou bez podkladu ve smlouvě poté, co dílo bylo dokončeno,
předáno a jeho cena zaplacena a zhotovitelka již nemohla od smlouvy odstoupit
(smluvní pokuta byla žalobkyní požadována právě z důvodu odstoupení od smlouvy
zapříčiněného prodlením žalované s úhradou těchto fakturovaných částek), a dále
na základě závěru, že tyto částky nebyly uplatněny po žalované v souladu se
smluvními ujednáními, neboť zhotovitelka nedodržela dohodnutý způsob fakturace
(nepřipojila k fakturám žalovanou potvrzené zjišťovací protokoly o provedení
prací), žalovaná též proto nebyla v prodlení, pro které by mohla zhotovitelka
od smlouvy odstoupit a požadovat smluvní pokutu.
24. Za této situace, kdy druhý z výše uvedených závěrů, který je sám o
sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby ohledně nároku na zaplacení
smluvní pokuty, nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn, jak bylo
uvedeno výše (srov. bod 19), a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není
způsobilá založit přípustnost dovolání v rozsahu tohoto nároku ani žalobkyní
předložená otázka respektování pravidel výkladu právních úkonů (odstavců II. 3.
1 až II. 3. 3 smlouvy o dílo), zpochybňující první z právních závěrů odvolacího
soudu, pro který byla žaloba ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty
zamítnuta.
25. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i
tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o
nákladech řízení.
26. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným v rozsahu, jímž byla
napadena část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 9 066 282,99
Kč s příslušenstvím, pro řešení otázky postupu soudu při výkladu projevu vůle,
neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
při výkladu smlouvy o dílo (jejích odstavců II. 3. 1 až II. 3. 3).
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen
„obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
29. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle
úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle
určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle
nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by
mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim
zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců
1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,
včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly,
jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).
Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v
pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu
použila (odstavec 4).
30. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je
indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné
vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze
dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32
Cdo 2655/2016). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou
pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho
nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad
právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne
6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo
2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014).
31. V obchodních závazkových vztazích (v projednávané věci o takový
vztah nesporně jde) platí, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu
vyjádřeného slovy (i písemné smlouvy) je třeba jeho obsah zjistit za použití
výkladových pravidel stanovených v ustanovení § 266 obch. zák. (a obecně též v
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti
odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v
okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve
smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného
dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy,
přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu
s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007,
ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32
Cdo 4318/2015).
32. Ústavní soud pak vyložil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy
je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její
účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale
nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a
právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před
doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z
vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po
podpisu smlouvy (srov. například nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo obdobně též žalobkyní v dovolání citované rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30
Cdo 5196/2017). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou
z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
33. Nejvyšší soud však v této souvislosti zároveň zdůrazňuje, že
výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle
nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1
Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod
číslem 30, nebo rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne
24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010).
34. Odvolací soud se v projednávané věci plně ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, podle kterého se na rozšíření předmětu smlouvy o další
žalobkyní tvrzené práce, jež měly být provedeny na pokyn žalované, vztahoval
odstavec II. 3. 2 smlouvy o dílo, který zohledňoval situaci, kdy ke změnám,
doplňkům a redukcím předmětu díla dojde na základě požadavku žalované jako
objednatelky. Podle tohoto ujednání měla zhotovitelka po obdržení přesné
specifikace požadavku žalované upravit v souladu s požadovanou změnou
agregovanou položku (položku položkového rozpočtu) podle principu jejich
vytváření či podle těchto principů navrhnout položku novou a při souhlasu
žalované s tímto oceněním byl dán závazek obou stran k uzavření dodatku ke
smlouvě, v němž měla být dohodnuta též případná úprava termínu předání díla.
35. Žalobkyně (její předchůdkyně) však od počátku řízení tvrdila, že
předmětné práce vykonávala na základě odstavce II. 3. 3 smlouvy (ve znění
dodatku č. 4), podle něhož si žalovaná vyhradila právo doplnit (rozšířit)
předmět díla o další práce a dodávky i bez souhlasu zhotovitelky, která byla
povinna o tyto práce a dodávky doplnit (rozšířit) předmět díla, pokud takto
požadované práce svým finančním objemem nepřekročí 20 % z celkové ceny díla
(bez daně z přidané hodnoty), přičemž způsob a postup ocenění těchto prací byl
shodný s oceněním uvedeným v odstavci II. 3. 2. Současně měla za to, že při
tomto postupu nemusel být uzavírán písemný dodatek.
36. I přes tento odlišný výklad ze strany žalobkyně zakládající
pochybnosti o obsahu smlouvy o dílo se soudy nižších stupňů při jejím výkladu
výslovně nezabývaly tím, jaký byl vztah mezi odstavci II. 3. 2 a II. 3. 3, když
v obou případech šlo o doplnění či rozšíření předmětu díla na základě požadavku
žalované. Podrobněji neposuzovaly ani to, zda v případě aplikace odstavce II.
3. 3 skutečně bylo nutno uzavřít písemný dodatek ke smlouvě, tj. zda odkaz na
„způsob a postup ocenění těchto prací … shodný s oceněním uvedeným v odstavci
II. 3. 2“ zmíněný v odstavci II. 3. 3 smlouvy o dílo zahrnuje také postup
spočívající v uzavření dodatku ke smlouvě. Soud prvního stupně sice současně
odkázal na odstavec XI. 1 smlouvy, podle kterého bylo možno smlouvu měnit pouze
písemnými oboustrannými dodatky, avšak již se blíže nezabýval tím, zda i postup
podle odstavce II. 3. 3 bylo možno považovat za takovou změnu smlouvy, pokud
podle něj byla zhotovitelka povinna při splnění tam stanovených podmínek
předmět díla doplnit (rozšířit) o žalovanou požadované práce a dodávky i přes
svůj nesouhlas. Pokud odvolací soud v rámci svých úvah zmínil též okolnost, že
cena i předmět díla vycházely z výsledku veřejné obchodní soutěže, blíže
neozřejmil, jaký vliv by tato skutečnost měla mít na výklad citovaných
smluvních ujednání, byť tato skutečnost pro výklad skutečné vůle stran
nepochybně určitý vliv mít mohla, stejně jako skutečnost zmíněná soudem prvního
stupně, že na straně objednatele stál subjekt, který musel dodržovat rozpočtová
pravidla a transparentnost financování celého předmětu díla ze státního
rozpočtu.
37. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak při výkladu smlouvy o dílo
(jejího dodatku č. 4) ohledně ujednání týkajících se případných změn díla
požadavkům vyplývajícím z výše citované judikatury nedostál, neboť řádně
neprovedl její výklad v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 266 obch.
zák. a v § 35 obč. zák. ohledně aplikace ujednání uvedeného v odstavci II. 3. 3
a jeho vztahu k ujednání v odstavci II. 3. 2. V tomto ohledu jsou námitky
žalobkyně důvodné. Nelze však přisvědčit argumentaci žalobkyně, že by výklad
smlouvy provedený soudy nižších stupňů nutně musel vést k absurdním důsledkům,
neboť ani podle něj nebylo nutné uzavírat samostatné dodatky ke všem 89 dílčím
položkám tvořícím podle tvrzení žalobkyně jí provedené práce, neboť tyto
logicky mohly být společně zahrnuty pod jeden, případně několik dodatků
smlouvy.
38. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení nároku žalobkyně na
zaplacení dalších prací vycházející z takto provedeného výkladu smlouvy je
neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl žalobkyní uplatněn právem.
39. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní
vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Žalobkyně v tomto ohledu namítala nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu. Nejvyšší soud však toto rozhodnutí jako nepřezkoumatelné
neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která
nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je
zřejmé i z obsahu jejího dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu totiž platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele (srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se námitkami žalobkyně
zabýval a v rámci své argumentace se s nimi vypořádal. Skutečnost, že jeho
právní posouzení nebylo úplné, zakládá důvodnost dovolání žalobkyně, neznamená
však, že by takové rozhodnutí bylo bez dalšího nepřezkoumatelné. Dovolací soud
z obsahu spisu nezjistil existenci jiných vad řízení.
40. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil v části potvrzujícího výroku I, jíž bylo rozhodnuto o nároku
žalobkyně na zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a o nákladech
řízení, a v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí v uvedeném
rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhé o. s.
ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. jako nepřípustné.
41. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
42. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
rozsudkem dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu